DMD č. 21. pro 21. 4. 2017. Téma: Bestiář

Uvnitř Tardis byly dveře věčně otevřené, další, které k otevření přímo vybízely, ale jen jediné jí Doktor otevírat zakázal.
Musel tušit, že neposlechne. S bušícím srdcem vzala za podivnou, starobyle vyhlížející kliku, pootevřela a–
Doktor nezabíjel. Nikdy. Vše, od čeho bylo třeba Vesmír uchránit, leželo tady – rotovalo v nekonečných spirálách černých děr, do nichž nahlédnout stálo všechny síly, sápalo se po ní chapadly, jazyky, ostny, paprsky oslňujících světel, křičelo o zabíjení, ničení, destrukci, zoufale vylo odkudsi z hlubin–
Těsně předtím, než dveře zděšeně zabouchla, zpoza nich vyplula ruka a plácla ji po zadku.
"Můžeš chodit častěji," ozvalo se ještě laškovně.

Listovala zažloutlými stránkami a při každém druhém obrázku se musela oklepat. Vyobrazení těch tvorů i popisky k nim v ní budily nepříjemnou hrůzu. Takové podivné panoptikum tvorů, kteří na ni hleděli prázdnýma očima. Někteří se snad dokonce snažili usmívat. Pod každým obrázkem byl navíc popisek, nesoucí nějaké rádoby vtipné ponaučení či zážitek.
Proboha... ty vlasy s nemožnou trvalou a šílenou foukanou. Sandály a fusekle, jasně. A co to má na sobě za trenýrky? Takhle nikdy nemohla vypadat babička. Ne, tahle malá kreaturka, co sedí nahá v bazénku. Já.
S hrůzou rodinné album zavřela. Osmdesátky už by se niky neměly vracet.

„Za koľko je táto?“ spýtal sa v antikvariáte.
Nebolo to lacné, ale zobral si knihu domov. Staré obrázky, symboly, samizdat z temných dôb. Neodolatelne pútala.
O týždeň vedel prvé stránky naspamäť. V práci si bezmyšlienkovito kreslil čudné obrazce.
Prebudil sa uprostred noci. Vo vzduchu sa vznáša sinavé svetlo, pri posteli... Žena? S krídlami? Z novinových listov?!
„Ahoj fešák!“
Zistil, že nie je oblečený.
„Čo pozeráš tak vyjavene?“
„Kto si?“
„Tvoja mestská víla, ťuťmák! Privolávaš ma celý týždeň! Nechcem nič hovoriť, ale mal by si niečo robiť s tým čertiskom v kúte, vyzerá dosť netrpezlivo.“
Malá izba bola prepchatá rozprávkovými bytosťami.

Jednou z povinností velvyslance bylo i pomáhat učencům vytvářet jejich výzkumy. Matumaini seděl v zatuchlé kanceláři, kde na něj ze zdí koukali vycpané zvířecí hlavy a cítil se vskutku nervózně.
"Takže mûmakilové jedí trávu? To je překvapivé, myslel jsem, že jsou masožravci... Tak krvelačná zvířata!" poznamenal učenec a zapsal si poznámku.
"Každý ví, že býložravci jsou mnohem nebezpečnější než predátoři. Lev vás nechá na pokoji, když je nažraný, ale když se mûmak rozčílí, není úniku."
"Nesmírně zajímavé!"
"Poslechněte a nebylo by lepší jít do Haradu osobně, když píšete bestiář? Podívat se vlastníma očima?"
"Cestovat do tak barbarské země? To nikdy!"

Chlapec odmítal vycházet z děkanátu. Ztráta vrbové dívky ho zasáhla.
Sedl si ke kronice a začal se probírat vytrhanými listy. Zápisy budoucích událostí ho už nepřekvapovaly. Ne po tom všem, čím si prošel.
I tak ho děsily.
Lid čekal hladomor, který se městem prožene roku 1771.
O třináct let později vyhoří téměř celé město.
Další požár, naštěstí poslední, už čeká na rok 1813.
Běhal mu z toho mráz po zádech, ale nedokázal se od kroniky odtrhnout.
„Když budeš číst jen o hrůzách, bude ti to připadat jako bestiář,“ ozval se od dveří znavený hlas odbojáře. „Zkus tam najít něco hezkého.“

„Hermiono, musíš mně poradit. Jakej dárek bych měl Olympě dát k prvnímu výročí našej svatby? Ňákou kytku, to já vim. Ale co dál?“
„Mělo by to být něco takového, aby bylo vidět, že sis dal práci s přemýšlením. Něco, co by vyjadřovalo, jaký jsi. Zároveň něco, co má ráda Olympa. A pokud by ta věc byla i praktická, byl by to bonus navíc.“
Hagrid se rozzářil. „Děkuju! Už vim! Dyť sem přeci napsal knížku Vopravy a doplňky Vobludnýho vobludária!“
Večer Olympa vybalila ze spousty hedvábného papíru útlou knížečku s věnováním:
Šecky ty mazlíky mám rád, ale tebe nejvíc. Tvůj Hagrid

Sto svic jasně osvětluje komnatu. Dívčí prsty hladí stránky.
Ohavný, tlustý had s rozeklaným jazykem! Hrůzu jí nenažene; vycpaný neškodně zdobí zimní zahradu.
Jak bude překvapený, až ji najde ve své pracovně. Jak šťastný!
Skřetí obličejík, zpola krysí, zpola lidský. Jako figurka na stole; zlomyslný pohled ji děsil. Skryla ho šálem.
Sevře ji v objetí a políbí.
Křehká tvář nymfy, tak povědomá. Stejná, jakou má socha v hale; štíhlé tělo, vyděšené oči.
Zamračí se. Možná by tu neměla být.
Další stránka
(dech se zadrhne v hrdle)
odrazí vlastní podobu
(svíce se poplašeně zatřepotají)
jako zrcadlo.
Vyskočí.
On stojí ve dveřích.

Král Větromil měl se svou ženou, královnou Bořislavkou, osm dcer:

Aneta - 87-64-84, 169 cm, 57 kg, blond
Dana - 83-63-93, 174 cm, 60 kg, blond
Veronika - 89-63-92, 174 cm, 60 kg, blond
Terezie - 81-62-81, 168 cm, 56 kg, blond
Tamara - 84-63-88, 169 cm, 57 kg, blond
Markéta - 89-58-89, 165 cm, 54 kg, blond
Monika - 83-63-86, 175 cm, 61 kg, blond
Radka - 84-60-87, 171 cm, 58 kg, blond

Král Větromil se později redakci našeho listu svěřil: „Tyhle princezny, to každého otravuje. Já chtěl mít syna! Nebo Amazonku. Nebo někoho, s kým se dá mluvit. Nebo někoho, kdo když nebude vědět, bude mlčet.“

"Rrakhati Anshagirra ar´Shiggira?"
"Správně, to je moje jméno," usmála se.
"A tvůj klan Rrakhor-Nessti tvoří čistě jen medůzy?"
"Ne, jsou tu i minotauři, nějací krollové, velcí hadi a bytosti země. Medůzy jsou vůdkyně klanu. A co tvůj regiment?"
"Děti bouře, to je fakt pastrá banda. Lidi, elfové, mongové, několik trpaslíků, hobitů a různí kříženci.
Dokonce dva skřeti, goblodémon, tři krysodlaci, tygrodlak, medvědodlačice.
Abych nezapoměla, taky čtyři kočkoni, oživlá socha a dokonce i svobodný fext."
"To není regiment, to je bestiář! Jak se vůbec domluvíte?"
"Jako společný jazyk používáme Wittgardštinu - nejsnáze se naučí, a před Válkou byla na Pengeře obecnou řečí."

Frances se přehoupla přes břevnici. V ruce třímala tasenou šavli. Ve tváři škleb. Muži ji následovali. Samotná Furie se svým doprovodem. Démoni pomsty urvaní z řetězu.
Valili se jako příval proti skalisku. Bojový pokřik přešel ve zvířecí ryk. Kov zvonil o kov. Staccato mušket mu hrálo doprovod. Hnala je zuřivost. Nestvůrné tváře nořící se z dýmu. Naráželi. Padali. Mnozí už nevstali.
Na okamžik se dým rozestoupil. Koutkem oka zahlédla Sullivana. Oháněl se tesařskou sekerou. O šavli dávno přišel. Kabát měl zlitý krví.
Postupovali. Pomalu. Urputně. Pak ho spatřila. Netvora z Tomových nočních můr. Drala se k němu. Nedbala na rány.