DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

"Prosím, prober se!" slyšel Jindřich zoufalý hlas vrbové dívky.
Pokusil se pohnout, ale tělo ho neposlouchalo. Cítil se strašně slabý.
"Klíč. Máme ho?" zašeptal a pomalu otevřel oči.
"Ano. Ale to není podstatné," prohlásil Jan a pomohl mu na nohy. "Jsi v pořádku?"
Jindřich nechápal, proč se jeho společníci tváří tak vystrašeně
A pak si vzpomněl...
Měl ruku uvězněnou v kmeni stromu. V dlani cítil klíč, ale ruka byla zaseklá. Jakoby vrostla do kmene.
A poté, ač byla blankytně modrá obloha, do stromu udeřil blesk.
Jindřich nechápal, jak to přežil. Jedním si ale byl jistý. Další klíč vyndá někdo jiný.

Karlova matka nevnímá, jak se Franta s Natálií představují, pozvala by dál kohokoli. Zoufale vypráví o synových záchvatech agrese, které střídá apatie.
Teď je to ta druhá varianta.
Franta a Naty vezmou Karla za ruce. Uspí jeho vnější mysl a zlehka probudí tu vnitřní, ukrytou. Karlovýma očima vidí noční les, náruč měděného obra, podzemní prostor a v něm bytost, jejíž tvář není možné uchopit. V Karlových představách je nadpozemsky krásná. Pojednou ucítí její nelibost a jsou vyvrženi zpět nahoru. Jehličí studí.
------
Je půlnoc. Franta tiše pronáší zaříkání. Černé skály se probouzí a Naty náhle zalituje, že nikomu neřekli, kam jdou.

Velmi dlouho trvalo, než se k tomu činu odhodlali. Ale časy byly stále horší a horší, a spravedlnost a pravda spaly hlubokým spánkem. Nebylo možné je probudit. Jeho lid se začal bát. Potřebují ochránce.
Teď stáli na břehu Vltavy, vyčerpaní a zemdlení těžkou prací. Bylo po dešti, a nasáklá, mazlavá hlína s bahnem se jim lepila na šaty. Mlčky hleděli na své dílo, které jim pohled oplácelo mrtvýma očima.
Všechna potřebná zaklínadla už byla pronesena, a zbývalo jen poslední slovo. Slovo všech slov.
Roztřesenými prsty vyrýval do hlíny tři písmena slova, které probouzí.
Emet. Pravda.
V golemových očích zajiskřil život.

Je tu ňák těsno. A ouplná tma. Nemůžu se hejbat. Asi sem svázanej. Nacpanej v nějakym pytli. Do pytle! Mlátí do mě! Voni mě snad hodili pod vrbu mlátičku. A ten řev! Dali mě na hraní celý dračí kolonii nebo co? Jo, už to tak bude. U merlinovejch podělanejch spodků, to se mi snad enom zdá!
„Puklíku! Kuklíku! Dudlinko! Okamžitě sundejte z táty tu peřřinu a přřestaňte po něm poskakovat! Tesáku! Indy! Prro vás to platí taky, psiska jedna mizerrná! Dolů z té postele! Fofrrem!
A všichni zmlkněte!!!
Hagrride, drrahoušku, vstávej. Je tady Rregi. Musíte se pustit do dnešního drrabblíku.“

Trineron: "Je poznamenaný rozkladem."
Wadelain: "Stále rozpoznatelný."
Khargatr: "Děsivější, ideální."
Započněme!
Znamení vzplála zeleným plamenem.
Vyvolávání tří hrdel rozechvívá vzduch.
Necrepsichor ožívá magií.
Vzlykání obětí.
Ve stínech tváře démonů.
Ar melach Jetzael!
Dur khazzath Paradiggon!
Amalsi jhad Loctan!
Kozli vrážejí dýky do obětí.
Neskutečný vřískot duší rvaných z těl spolu s veškerou životní sílou - z každé jednotlivé buňky.
Duše zachytává glaceritový krystal. Tam jsou rozdrceny.
Proud čisté síly tryská do mrtvého těla.
K mrtvému patří čtyři předměty: koruna, žezlo, meč a prsten.
I do nich se roztahuje vířící enrgie.
Vize plamenů Peridernu***.
Pronesena poslední formule.
Tělo krále Kambiona se pohnulo.

„Nenávidím bonusy,“ svalí se do křesla Filcin, „Probuďte mě, až vyjde téma!“
„Na to zapomeň!“ zahřímá Taura, „Kdybys nebyl polyschizofrenikem, mohl bys i v dubnu objímat!“
„Vždyť znáš tátu, mami,“ zastává se Thea, „je to prostě soutěživý typ! Ani nebe si neumí představit bez nějakého toho klání!“
„Já to beru, soudružko,“ nevědomky cituje Linkva, „ale kdo to má všechno komentovat?“
„Nikoho nenu... chrrr,“ spí otec.
„Ta-ty!“ ozve se z dětského pokoje.
„Viktorka se probudila,“ hlásí Apolo.
„Tati, volá tě,“ směje se Sikar, „vstávat, siesta is over! Je čas chovat!“
„Ještě chvilku...“ žadoní oslovený, ale pak náhle vyskočí: „Cože? Čas chovat?“

Noc plná hrůzy pominula. Když vyšlo slunce, uviděli opuštěné vrakoviště v celé velikosti. Slisované rezavé karoserie již nepřipomínaly ponuré kulisy lidské tragédie, ale poskytovaly útočiště, jako ztichlé město s bulváry a náměstími.
Zatímco Joachim instaloval bezpečnostní senzory kolem jejich úkrytu, Elis dívku ošetřovala. Poslouchala ji, konejšila a dodávala naději i odvahu čelit dalším hodinám.
Vzpomněla si při tom na otce. Jak si připadala tehdy bezmocná. Pamatovala si tu úpěnlivou prosbu v jeho očích. Teď se ale cítila mnohem silnější. Ve svém srdci věděla, že na tomhle opravdu záleží. Pokusit zajistit, aby si nový život zase našel cestu vpřed. Byla probuzena.

Na kopci kostel, nad kostelem věž, ve věži zvon, pod zvonem oči zaslepené.
Nad městem spící drak.
V žaludku hoří guerillové plameny.
Probuď se, spáči!
Otevře jedno oko, druhé, třetí, z nebes se snáší dřevění rejnoci, tři třísky zpovzdálí.
U jižní hradby spartakiádní pyramida s vrhačem na vrcholku, u západní povalený kříž jako ztékací žebřík, na severu Macbethův les s lidskými šiškami.
Na východ dychtivá armáda nestačila doputovat, od časů Napoleona má tato světová strana svůj respekt.
A drak se rozhlíží, pohledem blýská.
I marnost může být impozantní, chtěl bych říci „impotenti“, ale scéna skrývá příliš tak či onak nadržených.

„Já už za ty věky zežloutla, panna nerozřezaná,“ hlásí nešťastná Krásnohorská z bidýlka, „zleva se na mě tlačí ohmataný Kundera, zprava malomocný Kopta.“
„Co mám říkat já?“ huhlá rozklepaně z kufříku pod stolem psací stroj, „Bez soudu jsem v téhle temnici už bez dvou měsíců dvacet let!“
„Ale aspoň jsi někdy sloužil!“ triumfuje puzzle mačkající se mezi skříní a stropem. „Že mám spousty malebně blankytné oblohy, nikdy mě ani nesložil!“
„Psst,“ hájí si své monitor, „nerušte ho! Nemůže se vynadívat na mé hladké bříško!“
„Probuď se, spáči!“ vykřikne růženec, vyhákne se z hřebíčku a z letitého oběšence stane se škrtičem.

„Nespi.“ zašeptal hlas. Nemohla se převalit. Jenom zívla.
„Vstávej,“ někdo ji polechtal a tak se začala otřásat.
„Probuď se!“ burácivě zazněl rozkaz.
„Naštvali jste mně, vzbudili. Dám vám co proto!“ odfrkla si. Od úst se jí valil kouř. Jeho sloupec měřil 40 kilometrů a dosáhl až do stratosféry.
Toužila si ještě pospat ve tmě a proto do vzduchu vyvrhla popel. Zatemnil oblohu na několik dní.
Jako smyslů zbavená, postříkala krajinu aerolosolem kyseliny sírové ze sopečných plynů. Neskrblila. Použila 30 megatun. Pyroklastickými proudy vyplenila zem. Aby umlčela nářek okolních vesnic, zacpala jim ústa lahary.
Šířila zkázu na šedesát kilometrů od sebe.