DMD č. 16 pro 16.4.2011 Téma: Cena za štěstí

Mladá dívka seděla v potemnělém pokoji a nehybnýma očima zírala na jedno jediné místo. Bezmyšlenkovitě si při tom okusovala nehty, které zářily jasným, ale částečně sloupaným lakem. Kapky vody ze špatně těsnícího kohoutku neúprosně odměřovaly zbývající čas a jejich zvuk se svojí hlasitostí přibližoval sérii výbuchů. Ne náhodou si vzpomněla na nebohého Viléma. Také si připadala uvězněná. Stálo to za to? Stála ta hloupá sázka, kvůli které je tam, kde je, za to? Bude opravdu tak šťastná, když vyhraje? Neměla by se raději smířit s tím, že na to nemá? Povzdechla si. Proč jen říkala, že napíše všech třicet drabbles?

Fandom: jistý LARP
Poznámka: Já chápu, že tohle téma nikdo nepochopí, ale Sothis mi ho nasadila, když byl zážitek příliš čerstvý.
„... a v rámci dodávky botiček do oříškových vesmírů potřebujeme avatara pro zajištění stabilního portálu do pohádkové subdivize,“ dokončila Karkulka monolog a konečně se nadechla.
O chvíli později stoupala po svahu s trumfem v ruce. Tak nějak tušila, že tanec v botičkách posbíraných po krajích chaosu princeznám příliš neprospěje, ale kariérní postup je důležitější. Očekávala, že s místem v administraci u Pohádky se může rozloučit – na druhou stranu, ovládnout svět je poměrně lukrativní možnost.
S tímhle trumfem už bude mít téměř všechny karty potřebné k ovládnutí této dimenze. Stát se vládkyní říše a držitelkou podpisů ostatně stojí za pár utancovaných princezen.

„Kdo je proti?“ zeptal se Chéčgrustl Ilkštl už jen pro forma. „Nikdo, děkuji vám. Prosím členy výboru, na palubu.“
Na zaostalé planetě v končinách, které si rozhodně nemohou dělat nárok na módnost, přistála malá loď. Nápis na jejím boku hlásal Frondvúdlská nadace štěstí, ale poněvadž byl ve frondvúdlském pachovém písmu, pro které do vzdálenosti dvou tisíc parseků nikdo neměl příslušné receptory, nikdo si jej nepřečetl. Z lodi vystoupily tři fialovooranžové bytosti.
„Pan Arthur Dent?“
„Hm... ano?“ odvážil se Arthur.
Frondvúdlané rozvinuli chapadla v uctivém gestu. „Blahopřejeme, pane Dente. Přijměte laskavě naše nejvyšší ocenění Největší z prdele klika v dějinách vesmíru.“

fandom: hollywoodský multifandom
Občas kvůli štěstí musíte riskovat, zabíjet a lhát. I když jste jen pojišťovák.
Občas kvůli svému štěstí seberete štěstí někomu jinému. Protože všechno by to mělo být o vás (o Evě).
Občas kvůli štěstí musíte přežít dva leopardy a z nich jenom jednoho domestikovaného.
Občas kvůli štěstí musíte zastavit promítačku a srovnat postavy na plátně.
Občas se kvůli štěstí musíte vzdát své kouzelné moci. A siamské kočky Pyewacketa.
Občas se kvůli štěstí musíte zúčastnit rakouské pěvecké soutěže a taky ji vyhrát.
Občas si kvůli štěstí musíte mezi postele pověsit prostěradlo.
Občas vás štěstí stojí jen peníze za lístek do kina.
filmy: Pojistka smrti; Vše o Evě; Leopardí žena; Hellzapoppin; Bell, Book and Candle; Za zvuků hudby; Stalo se jedné noci

fandom : originální a s trochou zpoždění ;P
Zimní Čas zemřel včera v noci na selhání srdce poté, co potkal svou spřízněnou duši. Zimní čas hovořil chladným hlasem, přesto se uvnitř skýtal romantik. Tento kant v něm rostl silou slunovratu a při prvním pohledu na spřízněnou duši se hořce vznítil.
Relativní Čas, držitel Nobelovy ceny, s nímž jsme hovořili o ztrátě přítele, řekl, že Zimní Čas se v posledních dnech svého života hodně změnil, viděl věci jasněji. Zimní Čas nakonec došel k přesvědčení, že abychom mohli žít v harmonii s vesmírem, musíme si uchovat víru v tom, čemu starověké národy říkaly "fátum" a co my dnes nazýváme osud.

Fandom: Originál
Poznámka: Jen takové rádoby poetické hraní se slovy...
Štěstí.
Je to jen dotyk motýlích křídel.
Záblesk padající hvězdy.
Úsměv na zachmuřené tváři.
Čtyřlístek v jetelovém poli.
Zlaté zrnko na poušti.
Nálada slunečného dne.
Muška jenom zlatá.
Růže mezi trním, duhový květ.
Je to dětský smích.
Blyštící se koňská podkova.
Kominíkův knoflík.
Vzdálený zpěv andělů.
Duha za deštivého dne.
Štěstí.
Pro někoho jsou štěstím peníze, pro druhého láska, pro dalšího spokojená rodina. Někdo je šťastný, když jsou šťastní ostatní.
Někteří hledali celý život a nenašli ho. Kolik měli zaplatit, aby se jim dostalo štěstí?
Jiní jako by se narodili pod šťastnou hvězdou. To měli opravdu jen štěstí… na štěstí?

Palankýn z třešňového dřeva má záclonky z bambusu. Uklánějící dav mě nevidí, ale já mohu pozorovat všechny. Když zahlédnu jeho, srdce se mi v hrudi zastaví. Kolem úst už se mu rýsují vrásky, ale pohled má stále pevný. Na ošoupané haleně hrdě nosí mon dávno mrtvého lorda. Ronin, samuraj bez pána. Zažila jsem s ním nejkrásnější den svého života. Já, princezna na útěku, on, můj poslední osobní strážce. Zdálo, že spolu můžeme být šťastni - v den Hvězdy tkalců jsme se potáceli mezi láskou a povinností. Následujícího rána vše skončilo. Štěstí beze cti je pouhá iluze. Přesto nikdy nezapomenu, Miyamoto Usagi.

fandom: Haruki Murakami: Konec světa & Hard-boiled Wonderland
K Městu se vydal, protože musel, a já ho na této cestě tiše doprovázel, i když jsem nechtěl a bál se. Byl jsem tisíckrát u toho, když o něm vyprávěl. Při každém výsměchu, který sklízel, jsem doufal, že přestane hledat.
Jednou k ránu o něm uslyšel. Do Města vedla jen jedna cesta a bylo v něm vše, po čem kdo toužil. Říkali, že před vstupem do něj se každý musí něčeho vzdát, nikdo si tím ale nebyl jistý. Prý cena za štěstí ve Městě.
Jako stín jsem věděl, co přijde. Znal jsem tu drobnou překážku, která nás u brány čekala.

„Jakou má krevní skupinu?“ zeptal se lékař muže vedle něj.
„B negativní,“ odpověděl muž, spěchající za pojízdným lůžkem, na kterém ležela ona. Byla mrtvolně bledá a na krku se jí skvěly dvě čerstvé jizvy. „Byla to nehoda,“ vypravil ze sebe.
Ano nehoda, jak jinak to nazvat? Bylo to poprvé. Přišla za ním dobrovolně. Chtěla, aby byl šťastný. Neodolal. Věřila mu, že si dá pozor, že jí nikdy neublíží, ale nezvládl to. Chuť její krve byla neuvěřitelně opojná. Nikdy by ho nenapadlo, že takhle může chutnat. Selhal a téměř vysál všechnu krev. Málem jí zabil, cena za štěstí, o kterou nestál.

Fandom: Sandman
Drabble navazuje na Údolí mlh. Dál jsem zatím se čtením nepokročila, tak nevím, jestli není tenhle příběh v následujících dílech vyřešený nějak jinak.
Pro Danae
Hongkong
Li Na klopýtala snem. Zubaté stíny k ní natahovaly ruce. Volaly, lákaly.
Tenkrát za ní přišel poprvé, v očích temnotu. Přesto se ho nebála.
Zahnal přízraky.
„Snít je snadné, Nado,“ zašeptal a houpal ji v náručí, dokud nezačala dýchat pravidelně.
Byly jí čtyři roky.
Li Na plula snem.
Chodil za ní každou noc. Držel ji za ruku. Zvláštně se usmíval. A plášť mu vlál, i když nefoukal vítr.
Nikdy neprozradil svoje jméno.
„Jednou si třeba vzpomeneš, Nado.“
Bylo jí šestnáct, sedmnáct, pětatřicet...
Li Na byla ve snech šťastná.
Ale ten prázdný pocit kdesi uvnitř byl s každým probuzením bolavější.