Mytologie antická

"Zahraj něco."
Snědé prsty pohladily loutnové struny, vyloudili z nich několik libých tónů jež rozechvěly vzduch pod těžkými stanovými celtami.
"Je to hezké, ale to už znám. Zahraj něco nového."
Patrokles soustředěním svraštil obočí, sáhl do strun, ale...
"Nejde to," povzdechl si.
"Co se děje?" Achilles vstal z polního lůžka, přišel ke svému milenci a pohladil ho po vlasech. Patrokles si chvíli vychutnával jeho doteky, ale pak se odtáhl.
"Nejde to."
"Proč ne?"
"Protože se nemůžu soustředit. Vždy, když jsi venku a válčíš, trnu tady a nevím, jestli se vrátíš zdravý, zmrzačený, nebo vůbec. Jak takhle můžu skládat?"
Achilles mlčel.

"A kdo jsi ty, abys nás odsud vyhazoval?" zavolal na žebráka ten nejhlučnější z nich.
Vypil toho nejen za ten večer už hodně, chiton na jeho hrudi měl barvu bouřlivého moře.
Žebrák mu neodpověděl, jen zamručel námahou, jak se snažil ohnout lučiště.
"No, kdo jsi, špíno!" zařval ožrala. "Mlčíš? Tak já ti řeknu, kdo jsem já, jsem Antinóos a už brzy budu králem, až si mě královna vybere."
"Nebudeš," procedil žebrák skrz zuby zaťaté námahou.
"Co jsi řekl?" Hozená stolička se rozbila o zeď vedle žebrákovy hlavy.
Tětiva našla své místo v drážce.
Nepoznaný král vystřelil poprvé. Zatím do terče.

Tichými větvemi pronikalo měkké, zlatavé světlo zapadajícího slunce. Její dlaň byla teplá a pevná.
"Budeme tu mít klid. Stromy nemají oči."
Hippomenés oči měl a dovolil si rychlý pohled.
Byla pevná a dokonale kulatá, chápal, jak těžké bylo nedívat se na ně.
Atalanta volnou rukou vyhodila jedno zlaté jablko vysoko do vzduchu a bez dívání ho chytila.
"To bylo mazané," uznala.
Představoval si, že ji mužně přitiskne ke stromu a vášnivě zlíbá, ale místo toho hned ucítil kůru na svých zádech a její jazyk v ústech.
Když do něj zaťala své nehty, vykřikl a nebyl to tak docela lidský křik.

Zvířený prach cesty mu vlétl do hladových a žíznivých úst a jakoby je zaplnil.
Ten pocit už ale neznal.
Padl na kolena a kašlal.
Vkleče zahlédl mezi kamením ječmenné zrno. Stiskl ho mezi okousanými nehty, vložil si ho do úst a pomalu žvýkal.
Hladové křeče zabolely jak rána dřevorubeckou sekerou.
Po cestě šly dvě ženy. Natáhl se k nim s prázdnou miskou.
"Jíst... jíst!"
Znaly ho. Obešly ho širokým obloukem.
"Jíst."
Roztřesenými prsty vytřel misku a strčil si je do úst.
Jako medvídě sál z prstů zbytky čehokoli.
Zuřivě.
Kousl se. Do úst se mu vylila krev.
Sál, kousal, hltal.

Řecko je na tom dnes dobře. Turismus přináší blahobyt a prosperitu. Žádné epidemie hrůzostrašných nemocí, žádný hladomor, války taky nic moc, pohodička. Ani bohů už se nebojí, protože Ježíš to celý zmákne sám. Dlouhověkost vládne.

Jsou tu však tací, kteří z jistých osobních důvodů pěkně brblají.

Ale Řek je šikovný a umí si poradit.

***

"A proč se to tu jmenuje U Zakopaného psa?" táže se zvědavě host.

"Protože pojmenovat to U Useknuté hlavy, tak mi sem přece nikdo nepoleze", rozumuje bledý hospodský, taktéž Hádes, máchne mlžnou sekerou a host se kácí k zemi.

"Haf," ozve se zpod podlahy souhlasně trojhlasně.

Slíbil, leč netušil, co činí, když přísahal na posvátné vody podsvětní řeky. Taková přísaha zavazuje snad i samu matku Zemi! Nelze se jí vzepřít...
Přál si, leč netušil co činí, když zatoužil spatřit zemi z výšky. Řídit zlatý vůz, na který si žádný člověk netroufal ani pohlédnout...
Slíbil synovi splnit každé přání. Přísahal a tím zpečetil jeho krátký smrtelný život.
Země hořela pod koly čtyřspřeží s příliš lehkým jezdcem. Jen popel, popel v jeho očích. Krutá radost splašených koní. Konečně úder blesku otce bohů. A pád, tak nekonečný a tak krásný. Vlasy jako ohon komety.
Ach, Faethonte, bláhový, bláhový synu...

Skořápka mořské hladiny praskla. Bělostná pěna vytryskla do všech stran, ani Héliův vůz nezůstal ušetřen, vlny stoupaly k výšinám a rozběhly se k nejbližším břehům, aby přinesly zvěst. Na hladinu vystoupala lastura. Perla oceánů, země i nebes se právě zrodila.
Zefírové jí hýčkají kadeře a unášejí ji směrem ke břehu. Hóra, připravena na svou novou paní, vítá ji hedvábným oděvem. Kráska nad krásky však neděkuje. Že by plakala?
"Simonetto, zlatíčko, usměj se na Alessandra," povzbuzoval malíř svůj model.
"Čemu by se Venuše usmívala, když vstupuje z klidu moře na tento svět?"
Botticelli vzdychne a tahy štětce zvěční Simonettinu melancholickou tvář.

I nesmrtelnost a božská podstata maj svý nevýhody.
No jo. Není každej den zlatej věk. Věřící jednou dojdou. Ani nashromážděný obětiny nevydržej věčně. Nemá smysl si něco nalhávat.
Správnej bůh se tomu prostě musí postavit čelem. Takže ve chvíli, kdy už se vážně nedá dělat nic jinýho, nastupuje hledání novýho zaměstnání.
Že Afrodita vede velkou internetovou seznamku v podstatě neudivuje.
Ani Poseidón coby inspektor bezpečnosti ropnejch plošin mě nepřiměl překvapeně zvednout obočí.
Ale že se starej Pan rozhodne nechat hudby a flákání po pastvinách a prohlásí se za uměleckýho podkováře specializovanýho na nutrie, toho jsem se asi ani dožít nechtěl.