Bible

Nebylo vždycky jednoduché věřit, že za ně opravdu bojuje Hospodin.
Zejména z pohledu vojevůdce v první linii.
Tentokrát se Nejvyšší rozhodl jim to opravdu ukázat.
Vůdce národa stál na skále tak, aby na něj viděli... Pokud by tedy našli čas vzhlédnout nad hlavy valících se nepřátel.
Jeho ruce, zdvižené k nebi, jim zajišťovaly vítězství.
Že mu začíná docházet síla poznali podle toho, že museli začít ustupovat.
Tentokrát s nimi Hospodin hraje krutou hru.
Naštěstí dva pobočníci přijdou s plánem, jak starého muže podepřít a bitvu vrátit do rukou Božího lidu.
Posadí jej a jeho ruce vezmou do svých.
Izrael zvítězí.

Celý rok ji připravovali a mazali vonnými oleji.
Celé dny je učili všemu dostupnému vědění.
Mohla si ke králi vzít, co chtěla.
Mohli si vybírat z královských pokrmů.
Když došlo na lámání chleba, požádala jen o to co jí poradil vykastrovaný správce.
Když se jich zeptali, požádali jen o zeleninu a vodu.
Měla jednu noc na to, aby zjistila, jestli se rozhodla správně.
Měli jeden měsíc na to, aby prokázali, že se nemýlili.
Jako královna na chvíli zaváhá, ale nakonec zvolí záchranu svého lidu.
Jako správci provincií a nejvýše postavení muži v království nezaváhají v péči ani v jámě lvové.

Všichni počítají s tím, že nevěstka otěhotní, ale to jí úděl neulehčí. Proto má radost, že jsou na to dvě, ona i ta, kterou s ní kdysi prodali z rodné vesnice. Vzájemně se podporují jako sestry. Slibují si, že až se děti narodí, budou si pomáhat, budou se střídat, pro obě děti obě náruče. Třetího dne po porodu najde u svého boku mrtvého syna té druhé.
Prázdnýma očima hledí na krále Šalamouna, na plačící dítě, na přeostrý meč. V srdci ji pálí zrada, která dovršila všechny zrady jejího života. Přemítá, zda na tom její syn bude lépe živý, nebo mrtvý.

Když kvůli nešikovnosti svého žáka musíte do kotle v řece hodit kus dřeva, aby hlavice půjčené sekery vyplavala na hladinu, je to spíš úsměvné.
Když jiný z vašich žáků najde na poli něco, co nakrájí do polévky a málem všechny ostatní otráví; a vy poručíte nasypat do hrnce mouku, aby se prázdné žaludky bezpečně naplnily, může z toho být celkem veselá historka.
Ale když král žádá vaši hlavu, protože v obleženém, hladovějícím městě zoufalost nutí matky v hrnci mít skutečnou smrt svých dětí - už situaci úplně neodlehčí ani, že na vaše slovo lid vyplení tábor nepřátel, rozehnaných hlukem andělské armády.

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

Hlad hněte útroby. Únava po celodenním honu ovládla lovce. Pohled na jídlo útočí na smysly. V žaludku mu kručí, sliny se sbíhají. Toužebně nasává lákavou vůni čočky, cítí ji na jazyku. Chuť na večeři je nezvladatelná.
„Dej mi trošku.“
Bráška se zdráhá.
„Nedělej cavyky, nevidíš, že umdlévám?“ hartusí.
„Dobrá, prodám ti plnou misku.
„Prodáš?“ nechápe.
„Jo, za tvé prvorozenectví.“
„Právo prvorozeného mne nezasytí. K šípku s ním! Ať je tvoje, hlavně když zmírním svoje utrpení.“

Tma zpečetí jejich neobvyklou obchodní dohodu.
Matka mlčí. Téměř slepý otec, shrbený stářím netuší, že jeho starší syn svým neuváženým rozhodnutím právě dostal šach mat.

Bylo jich deset.
Velmi dobře promyšlených a zacílených.
Lidem se nezdála a tak k nim přidávali a přidávali.
Až z nich bylo 613.
A najednou se zdála nesmyslná.
Nedodržitelná, nesplnitelná.
Snaha se cení, tvrdili někteří.
Potřebujeme lepší vysvětlení, přesnější definice, soudili jiní.
Všechno je to marnost, uzavřela většina.
A pak zaznělo "nejen konání, ale i myšlenka je hřích".
Odsouzení chtivě natáhlo pařáty plné slov.
Dokud je neodrazil štít jediného slova.
MILOST
Nejde si ji zasloužit, zlobili se někteří.
Je moc laciná, jakou může mít cenu? Pochybovali další
Jen menšina se směrovkou těch původních nechala pokorně dovést do skrýše tohoto nového.

Mikol stojí u okna a pozoruje dav pod sebou. Občas s úsměvem pokyne rukou, důstojná, vznešená, pravá královna.

Průvod se valí pod okny paláce v bujaré strkanici, projednou nadšený a v jeho čele křepčí Mikolin muž, jako by to nebyl král, ale obyčejný pasák, kterým ostatně skutečně je. Mikol s nevolí sleduje jeho tvář zrudlou námahou a nejspíš i vínem. Nakrucuje se v ubohé napodobenině tance s efodem vysoko vykasaným, div že kdejaké sprosté otrokyni neukazuje spodky.

Mikol silou vůle zatlačí slzy hořkosti a ponížení. Jediným hnutím svalu nedá znát, jak se stydí.
Co na tom člověku vůbec kdy viděla?

Slyším vás říkat, jak krásné je žít, obdělávat a zušlechťovat zem. A ptám se – stačí nám to?
Slyším vás říkat, že stavíme na skvělých činech našich předků. A ptám se – stačí nám to?
Slyším vás kořit se předešlým pokolením jako nedostižným velikánům. A ptám se – stačí nám to?
A rovnou si odpovídám: NESTAČÍ!
Nechceme přece být malými syny velkých otců!
Nechceme být trpaslíky na ramenou obrů!
Říkáte: Noe si podmanil vody, Nimrod lesy, co zbývá nám? Což to nevidíte? Obraťte svůj zrak k nebi! Spojte cihlu k cihle a dobudete oblohu! Budete obry na ramenou obrů!
NEBE BUDE PATŘIT ČLOVĚKU!

Uprostřed místnosti se zatočil vír popela a v něm se zjevil muž v obleku. Rozhlédl se a okamžitě našel, koho hledal - mezi řadou postelí procházel muž v bílém hábitu a žehnal.
“Gabrieli? Co to sakra děláš”
“Lucifere! Tito lidé se bohužel musí nakazit ebolou.”
“V dětské nemocnici? Zase to svedou na mě!” Lucifer začal přikládat ruce na nemocné.
“Co to děláš?”
“Co by? Léčím je, tohle nechci mít na svědomí!”
“Mazej od nich! Náš otec to tak přikázal.”
“O něm mi ani nemluv!”
“Já ti dám.”
V tom mu přiletěla první facka. A za chvíli už byli v jednom klubku.

„Adame, nejez z tohoto stromu v ráji uprostřed, protože v den, kdy byste z něho pojedli, smrtí zemřete.“
Oslovený se netvářil, že by moc pochopil.
„Pozřením ovoce ze stromu poznání utrpíte zranění, neslučitelná se životem.“
„Co by se nemělo s Evou slučovat?“
Zkusil to jinak. „Vyžádá si to oběti na životech.“
„Co je to oběť?“
„Zesnete …“
„Děkuji, ale už jsem spal, ani Eva není ospalá.“
„Navždy nás opustíte.“
„Kam bychom chodili?“
„Dokonáte.“
„Budeme dokonalí? Nebo máme něco dodělat?“
Už mu docela docházela trpělivost. „Natáhnete bačkory!“
…
„Tak Evo, dobrý. Prý budeme jen nosit obuv. Ten strom poznání nebude zas tak hroznej.“

Byly doby, kdy si myslel, že tolik bolesti je na jednoho muže příliš.
Byly chvíle, kdy za sebe nechával jednat ženy, kdy se sám postavil do role loutky, protože rozhodovat, či projevovat vlastní názor bylo příliš těžké.
Láskou k jedné to začalo, ale nakonec je vlastně miloval všechny.
Ani pět dospělých občas nestačilo na tu tlupu dorůstajících dětí.
Pohled na chyby, vracející se s úroky v další generaci, byl téměř k nesnesení.
Láska a starost je dovede ze země zaslíbené, do země prokleté.
Rodina přežije, ale živoří.
Zaslouží si jejich lásku aspoň natolik, aby vynesli jeho kosti zpět k naději?

Komu sloužíte?
- Baalovi
- Aštartě
- Hospodinu
- Kdo se ptá?

Bojíte se více svého boha, nebo královny?
- Boha
- Královny
- Přečte si to královna?

Umí váš bůh zapálit oběť na vlastním oltáři?
- Ano
- Ne
- Doufám

Proč váš bůh neodpovídá na modlitby a vzývání?
- Něčím jste ho urazili
- Nejednáte podle jeho vůle
- Je to jenom socha
- Pravděpodobně vykonává potřebu a neslyší

Pozornost svého boha nejlépe upoutáte
- Křikem a halasem
- Flagelantskými, sebepoškozujícími akty
- Není potřeba, vždycky vás slyší
- Tím, že budete dělat to, co po vás žádá

Je přesila 300 proti 1 dostatečná?
- Královna to říkala, takže ano
- Záleží na tom, kdo je ten jeden...

Políbil jej, věda, že je to naposled.
„Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“
Nevěřícně na něj hleděl.
Jeho milovaný nad chudými jen mávl rukou.
Jeho láska měla pochopení pro tu kurvu Mařenku. Proč dovolil, aby mezi ně vstoupila? Proč dovolil, aby ho následovali ostatní? Měl to být pouze on. Proč už nebyli jen oni dva?
Vtiskl svůj polibek. Tolik se lišil od těch předchozích. Byl přijat s chladnou lhostejností, očekáváním, smířením. Jako kdyby to snad věděl.
Copak mu nestál alespoň za vyčítavý pohled?
Neudělal to za třicet stříbrných. Byla to pomsta.
Poslední polibek znamenající zatracení. Zradu.

Pamatujte, že jediná malba, která vás zachránila, měla místo barvy krev, místo štětce svazek bylin a místo plátna veřej dveří.
V kontrastu s obrazností Egypta stojí příkaz "nezobrazíš".
Nenamaluješ, nevyřežeš, nesliješ.
Přesto nám dává obrazotvornost, před kterou staví prázdný trůn.
Povolává umělce, aby dali život symbolům - obrazy věcí, které znají, se stanou pomůckou k představě neznámého.
Během čtyřiceti let namalují nohama v písku pouště mozaiku víry, nevěry, studu, rouhání i velebení.
Slzy, pot a krev, smíšené se zázraky a milostí přidávají výjev za výjevem.
Celý svět na příliš malém kousku země.
Naděje upřená do budoucnosti, malované zaslíbením ve žhnoucím slunci.