Bible

Vyhodila ho z okna těžká teologie a únava.
Vylezli oknem sami, dřív než se po nich někdo začal ptát.
Spustili ho z okna v koši, aby unikl rozlícenému davu, který by ho jistě rád shodil.
Jediným pohledem vyhodil z okna svoji důstojnost i věrnost.
Na kolenou svrhl z otevřeného okna poslušnost královu příkazu.
Oknem do rozpálené pece letěla jeho nevíra i ego.
Vyhodil oknem nesplněné sliby spolu s příkazem ke vraždění nevinných dětí.
Od umyvadla z okna svrhl rozsudek.

Kolik toho z našich duchovních oken musíme defenestrovat my?
A končí na kopích pod nimi častěji to špatné, nebo to dobré?

Klima v zahradě bylo povznášející.
Zněl tu bzukot včel a šumění listoví, k zemi se tiše snášely okvětní lístky, zatímco mezi květy už dozrávaly třešně, hrušky nebo mandarinky, protože roční období taky ještě nikdo nevynalezl. Vzduch byl svěží, sluníčko hřálo, vál mírný vánek, vláhy v rose a půdě tak akorát, no zkrátka...
Zkrátka tak trochu nuda.
Když to trvalo týden, tak už dost velká nuda.
Jiné plody si alespoň užívaly pozornosti těch dvou, ale mě si pořád nevšímali.
„Ty, poslyš," povídám nakonec tomu tvorovi, co se tak rád vyhříval ve větvích mého stromu, „nemohl bys je ke mně nějak přilákat?"

Odjakživa se o něj starala. Věděla lépe, než kdokoli jiný, jak moc speciální je.
Také ale věděla, že nesmí zůstat sám. Proto při něm vždycky stáli, sourozenci. Ona a jejich bratr.
Vůdce, ten kdo měl stát v čele kultu... a ona. Prorokyně? Chtěla být tou, která spojuje.
Měla snad mlčky přihlížet tomu, jak se její švagrová trápí, protože jejímu muži záleží na jeho povinnostech víc, než na ní?
Promluví.
Stihne ji za to nemoc a vyhnanství.
Vazby se napnou až na samé hranice, ale neprasknou.
Tábor na ni počká a když se vrátí, opět se přimkne, stejně silně jako dřív.

Stála na kopci. Jako tolik ostatních.
Mladá dívka, pro kterou vzdělání představovalo výzvu, od chvíle kdy jí spolužák způsobil otřes mozku kamenem do obličeje.
Teď už na tom *konečně* mohlo přestat záležet.
Jejich vlak do nebe, vypravený před 2300 lety, měl konečně zastavit ve stanici Země.
Jenže nepřijel.
Zklamání bylo pro většinu z nich příliš velké.
Ona ale spolu se čtyřmi dalšími pokorně pokleká - a v tu chvíli je jí dopřáno vidět.
Karavana věrných poutníků stoupá úzkou cestou přes propast překlenutou křížem k výšinám.
Jejich oči jsou nehnutě upřeny na zářícího Spasitele, který je očekává před branami Nového Jeruzaléma.
Maranatha.

K čemu je krása, třpytivé pozlátko, když se pod ním schovává jen rozklad a nicota?
Ten, který kdysi zářil nejjasněji, za sebou nechává štiplavý pach polopravd, ze kterého i jediná jiskra chtivosti dokáže rozdmýchat požár - takový, kterému neměla být vystavena žádná lidská bytost.
Jak si tedy můžeme myslet, že náš lesk je něčím jiným, než bídou?
Vše, co je pro jiné ziskem, jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
Nevěřím, že by mě mohlo vykoupit jakékoli množství materiálních hodnot.
Budu se držet dřeva kříže, z něhož se stane základní kámen.
Moudrost je plná protikladů, rozumnost vidí skrz oslepující záblesky k pravdě.

Vážení posluchači,

pro zvládnutí technik pokoušení vám doporučuji prostudovat archetypální příběh o lidském pádu. Obsahuje mnohé, co budete moci využít ve své budoucí praxi.
Namátkou:
- Absence komunikace - Adam a Eva spolu v zahradě ani jedinkrát nepromluví.
- Neochota ke kritickému zhodnocování informací - Eva hada přistihla hned v první větě při lži. Přesto uvěřila jeho dalšímu tvrzení. Zamlouvalo se jí.
- Svalování viny - Adam se svou odpovědnost ohledně snězeného ovoce snažil hodit na Evu i Nepřítele samotného.
- Absence lítosti - Adam ani Eva se za svůj čin neomluví.

Vaši budoucí pacienti naopak nic studovat nesmí. Namluvte jim třeba, že jde o popis historické události.

Hlavy dohromady, kradmé pohledy kolem. Hlasy, pomalu se zvedající, jak emoce nabírají na síle a témata se přesouvají k tomu, co je nejvíc pálí.
Kolik kdo má 'zářezů', zásluh, pochval a pokárání, kolik speciálních poslání, značících důvěru.
Mistr jde vepředu, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách.
Hašteření za ním pokračuje, a ztiší se teprve když vejdou do města.
Nadobro je umlčí, když se objeví žena.
"Pane, ať jsou moji synové ve Tvém království těmi nejváženějšími!"
Deseti kohoutům padají brady i hřebínky.
"Žádáš snad, aby prošli tím, čím já?"
Pod křížem bude stát sama jako zmoklá slípka.
Synové se rozprchnou jako ostatní.

Byla jsem v cizí zemi, jako otrokyně.
Možná jsem měla štěstí, že jsem byla ještě tak mladá, že ze mě udělali jen komornou.
To jsem tehdy ale netušila.
Byla jsem cenou, trofejí patřící dobyvateli, stále ohrožujícímu můj národ.
Většina mých lidí mého pána nenáviděla.
Když onemocněl, mohli se právem škodolibě radovat.
Já ale viděla jenom slzy svojí paní.
Nestarala jsem se o to, co bylo daleko. Ale něco ve mně si vzpomnělo na minulost.
Tváří v tvář problému a zoufalství jsem si jako jediná troufla navrhnout řešení.
To moje víra vedla k zázraku uzdravení.
Svého věznitele jsem dovedla na svobodu.

V jejím případě být známá znamenalo být v bezpečí.
Její schopnosti, o kterých věděli zejména vybraní - bohatí - zákazníci, jí zajišťovaly pohodlnou existenci.
Tedy, pohodlnou na její status.
Ti dva se o ni a její "dar" nezajímali. Ale ona si nemohla pomoct.
Ať už z ní mluvilo cokoli (nikdy o tom moc nepřemýšlela), tentokrát se to nedalo umlčet.
Její nohy je následovaly, jako by ji měli na řetězu.
Až dokud jeden z nich nenatáhl ruku, a neřekl: "Vyjdi z ní!"
Najednou zmlkla. Zaposlouchala se do vlastního nitra, utichlého v úžasu předtím, než jej zaplavily otázky.
Pak přišel strach z jejích pánů...

Hostinský čepoval pivo zákazníkům. Střídala se u něj pestrá směsice hostů, lidé či polobytosti, andělé a démoni. Zažil různé situace, ale dnešní byla naprostou novinkou.
U výčepního pultu se zastavil rytíř.
„Rád bych si pronajal dva pokoje.“
„Pro vás a pro koho dalšího?“
„Pro moji magickou krávu.“
„Magickou… to myslíte vážně? A jak asi vyjde schody? Co umí?“
„Má křídla, lítá.“
„To se podívám.“ Byl v šoku, že kráva žádná křídla neměla. „Podvodníku! Ať tě tu už nevidím!“
Tur se za ohybem cesty proměnil v démona. „Tak co? Máš?“
„Mám.“ Rytíř vytáhl naditý váček. Zacinkaly mince.
Dvojice se spokojeně rozesmála.

Dvě sestry ve stejné domácnosti, s jedním mužem, stojí u zrodu národa.
Pět sester oslovuje vůdce, domáhajíce se svých dědických práv právními argumenty.
Vdaná žena, která upřednostňuje duchovní kariéru a dokonce se vydává do bitvy v čele armády, zajišťuje bezpečnost lidu.
Matka svého vymodleného syna odevzdá do chrámu, kde ho vychovávají muži pochybné pověsti.
Svobodná dívka se posadí k nohám učitele, aby naslouchala teologii, místo aby předvedla hostitelské kvality přítomným svobodným mládencům.
Schopná podnikatelka stojí v čele rostoucího duchovního společenství.

Pokud si v dnešní přeemancipované době chcete přečíst o "tradičních" rodinách a "přirozených" rolích, vezměte do ruky raději nějaký román...

Šla, tvář pokrytou koryty ustaraných vrásek, v nichž tekly potoky slz.
Kameny na cestě se jí vysmívaly, když je obcházela.
Hloupá. Naivní. Co uděláš, až staneš před tím posledním?
Balvanem, který zakrývá vchod k tomu, co stejně nechceš vidět.
Najdu někoho, kdo ho vypáčí, odvětila jim.
Nemusela. Kámen sám uhnul před tím, koho ani smrt nezadržela.
Nečekala, že jí budou věřit.
Ten, kterého pojmenovali "skála", se nenechal pohnout jen tak něčím.
Občas věřila, že by jeho rozhodnutí opravdu nepřemohly ani brány pekel.
Ale Mistr z něj vždycky dokázal dostat odpověď - i tu nejnepříjemnější.
Kvůli němu se bude starat o ostatní.

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo Bůh.
Ohlušující ticho přehlušilo první stvoření. Světlonoš.
Bůh nebyl sám.
Miloval bližního svého. Nikdo jiný než první anděl neexistoval. Milovali se navzájem.
Leč synové Nebes viděli dcery člověka a pojali je za ženy. To se Bohu nelíbilo. Z lásky se stala nenávist.
Ticho se ztratilo. Hluk narůstal v podobě válečné vřavy.
Pozoroval Samaela padajícího z Nebe jako blesk, jeho ocas smetl třetinu hvězd a svrhl je na zem.
„Jak jsi padl z Nebes, jitřní hvězdo, synu úsvitu, první lásko...“
Neušetřil anděly, kteří zhřešili, svěřil je jámám temnot.
Tak vyloučil zlo ze svého středu.

Malá loďka, naložená unavenými muži.
Na vodě, kterou někteří z nich důvěrně znali, protože je léta živila.
Dnes nemají myšlenky na práci. Chtějí se dostat do klidu, odpočinout.
Hladina jezera není nikdy klidná - ani dnes.
Přesto se do hladiny opře paprsek měsíčního světla.
Neomylně, jako reflektor, jim ukáže postavu, kráčející po vlnách.
"Duch!"
Jejich zděšení, jako předtím bouři, utiší známý hlas.
"Nebojte se!"
Ten nejodvážnější z nich promluví.
"Chci také kráčet po vodě!"
Z lodi se vyhoupne lehce díky letům praxe.
A opravdu JDE.
Dokud se nerozhlédne kolem. Jeho víra sklouzne pod hladinu a jako kámen ho tahá ke dnu.

Byla vyvolena jako králova nevěsta pro svou krásu. Neočekával od ní nic než poslušnost.
Zničehonic však jejímu lidu hrozila naprostá zkáza. Jedině ona mohla zvrátit strašlivé královo rozhodnutí.
Co ale měla dělat, slabá, bezmocná?
Jen přijít ke králi bez pozvání mohlo znamenat smrt.
Nezbývalo než se odvážit.
Přijal jí vlídně, sliboval splnit všechna přání.
Jen opatrně. Králova rozhodnutí zcela ovládal ničemný rádce.
Třikrát nechala vystrojit hostinu pro oba, podvakrát mlčela a vyčkávala.
Pak teprve promluvila o krutém rozhodnutí a žádala milost. Dosáhla svého.
Pohroma byla zažehnána. Špatný rádce skončil, jak zasluhoval.
A Ester si získala úctu vladaře i veškerého lidu.