Bible

200 let. 

Stála při něm. Navzdory tomu, že nerozuměla většině toho, co říkal. Navzdory dlouhým hodinám dřiny, která nedávala smysl.

Pomáhala. Starala se. Vychovala jejich syny, našla jim manželky, které se nezalekly tchánovy obsese.

Jejich dílo bylo dokončeno. Obdivuhodné, ale stále zbytečné. 

Překvapeně pozorovala zástup zvířat, defilující před jejíma očima. Řadu z nich neuměla pojmenovat.

Tohle - když už nic jiného - tohle jistě přesvědčí jejich zatvrzelé sousedy, a známé, kteří nad nimi dávno zlomili hůl.

Když se za nimi zavřely dveře, vydechla. Podívala se na svého muže. 

Pořád spolu.

Jejich rty se spojily v modlitbě, když na zem dopadly první kapky.

"Ze stromu poznání dobrého a zlého však jíst nesmíte."

Proč tam ten strom vůbec dávat? 

Protože láska není láskou bez možnosti výběru. Pokud si nemůžeme zvolit vztah, pak je bezcenný.

Je ale výběr opravdu výběrem, když jedna z možností s sebou nese trest?

Pokud jedna z možností znamená zavržení, je Láska opravdu tak nekonečná?

Kdyby se Bůh zavřel v Zahradě, ze které chybující stvoření vyhnal, byly by tyto otázky oprávněné.

On ale vykročil na cestu spolu s nimi. Hřích neznamená zavržení z Boží strany. On si nás zvolil, i za cenu toho, že my si zvolíme vztah s Ním opustit.

"I kdyby fíkovník nevypučel a réva nevydala plody, já budu oslavovat Hospodina!"

Když nekvete to, co má nést plody, je to problém. Květ nám dává znamení, že rostlina je připravená přinést nám užitek a potravu - vykonat to, pro co byla stvořena. Ale i květ musí přijít v pravý čas. Přijde-li příliš brzy, může jej spálit mráz, nebo se nenajde nikdo, kdo by jej opyloval.

Stejně tak zvířatům a lidem je dáno "plodit a množit" - jen naše květy, naše známky připravenosti, vypadají trochu jinak. 

Jak kvete korál? Tím, že spokojeně existuje ve svém poslání, zdobí moře a chrání život kolem sebe.

"Tomu, kdo rozdává, přibývá stále. Ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek."

Je v módě dívat se na to všechno, co ztrácíme. Čeho ubývá. A dělat si starosti.

Od počátku nám bylo dáno rozmnožovat dobré, plodit prospěšné, naplňovat a zúplňovat zemi a vše, co je na ní.

Snad proto tak hluboce cítíme každou ztrátu, nebo stagnaci. Občas se zdá, že jediné, co roste, vzdouvá se, zaplavuje svět, je zlo.

A ani za nic si nemůžeme vzpomenout na to zdánlivě jednoduché a logické slovo "dost".

Možná máme ale v srdci nádobu, která může vařit tak dlouho, až celý svět zaplaví tsunami lásky.

„Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.“

Lidé si měli být rovni. Ale ze "spásy na stejné úrovni" se brzy vyvinul pocit, že potřebujeme někoho "nad sebou". Někoho, kdo nám řekne, jak se ke spáse dobrat. Paradoxně, to ale nemůže být sám Bůh, který nás přece tolik převyšuje a vyžaduje od nás dokonalost, které nejsme schopni. Musí to být někdo, kdo je nám jen "rovnější".

Tak jako Izrael nás pak překvapí, když od nás ten, komu jsme darovali moc nad svým životem, sebere majetek, pak budoucnost a nakonec i svobodu.

„Za hranicemi Egypta spočinula svatá rodina v městě tak malém, že zde nepostavili ani pyramidu nevlastnímu bratranci faraonova nejméně talentovaného písaře.

Tu si jich povšimla jedna vdova a poslala jim trochu kaše, kterou vařila.

Za to měli všichni ve městě po tři dny misky plné kaše.

Jenže brzy se jí přejedli a začali žehrat.

I stalo se, že kaše přetekla z nádob, zaplavila město a lidé se brodili po kolena za svou nespokojenost.“

Marie chtěla vypravěče opravit, že zázrak ve skutečnosti vznikl, když při vaření usnula a hrnek nepřestával chrlit kaši.

Ale nikdo ji neposlouchal.

Možná to tak bylo lepší.

"Moudrá žena vzdělává svůj dům, bláznice pak rukama svýma boří jej."

V popisu důsledků hříchu je zajímavý rozdíl dopadu na obě části člověka.

Íš, stvořený, aby 'byl služebníkem' země se dozví, že jeho služba bude těžší, protože země ponese prokletí zla a bude vydávat nejen plodiny vhodné k obživě.

Íššá, stvořená pro vztah, jako spása na úrovni íše, ponese zármutek nerovnosti vztahu, i odpovědnost za potomstvo, které je nadějí záchrany.

Čím víc se Íššá bude snažit, tím více Íš bude vzdorovat, aby udržel zdání, že má vše pod kontrolou.

Přitom jediné, nad čím má Íš s Íššou vládnout, je hřích.

A potom... 

Sousta jim ještě ani nestihla doklouzat do žaludku. Jejich pohledy se střetly, v očích blýsklo náhlé porozumění. Barvy zářily jasněji. Kontrasty vystupovaly ostřeji.

"Měli bychom..." začala váhavě.

"Je to potřeba," souhlasil, než dořekla.

Pátravý pohled padl na cosi, co do té doby v Zahradě neviděl. Zdvihl to. Bylo to černé, hebké... a tvarované tak akorát, aby do toho schoval ten kousek sebe, který byl jiný.

"Myslím, že bychom měli mít stejné!" podala mu pás listů svázaných stonky. 

Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase slyšel... žárlivost?

Divná věc mu vypadla z ruky, když se ozval Boží hlas.

Přiběhl, po svých a sám. Na těle cáry obvyklé slávy, na tváři výraz autority trhaný strachem. 

Její instinkt velel konejšit. Namazat klidná slova jako hojivou mast do hlubokých ran pýchy. Pohostit - vždyť dobré jídlo a pití spolehlivě léčí všechny útrapy světa. Ochránit - posadit se mezi vchod a jeho lůžko, jako hradba před nepřátelským světem.

Sotva zavře oči, její výraz se změní. Ruka nahmátne nástroje, tak důvěrně známé, stále potřebné. Poslední služba, kterou může prokázat nezvanému hostu.

Když znovu otevře vchod do stanu, naskytne se bojácnému králi a odvážné prorokyni pohled na soka, jehož spánek je připoután k věčnosti stanovým kolíkem.

Rozžehnat se s otcem, opustit pohodlí vyspělého města. Zabalit jen to, co unesou jeho ruce a několik zvířat. Vykořenit milovanou manželku. Pro zaslíbení z nebe se vydat do nejistoty.

Písku pod nohama, vykázaného za bránu a dláždění ulic i hvězd na temnějícím nebi, oproštěném od jasu svítilen, každým krokem přibývá. Smlouva s Věčností nabírá konkrétnější obrysy.

K Ur nikdy víc neobrátí svou tvář. 

Z jeho minulosti zbydou sutiny, připomínající pomíjivost lidské slávy.

Z jeho stanů jde stále dál vstříc budoucnosti živá stavba národa, připomínající neměnnost Boží milosti.

K Ur nikdo dnes nepřichází pro budoucnost.

K Izraeli a jeho Bohu ano.