DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2019.

Dav skandoval a žena na hranici zpupně zdvihla bradu a úmyslně je přezírala. Někdo vepředu žvanil o hříchu, který čarodějnice údajně spáchala. Alina podupávala a rozhlížela se kolem sebe.
Všichni překypovali nadšením. Copak tu nebylo nikdo rozumný? Hledala sebemenší náznak. Chtěla je přesvědčit o nevině kořenářky, která všem mnohokrát pomohla od nemoci. Nezdálo se, že by se setkala s pochopením.
Přišel tedy na řadu plán B. Mávla na své malé spojence, vesnické ušmudlánky, kteří se na hranici zezadu vyšplhali a ženu osvobodili. Alina předstírala záchvat, a jakmile se na ni všichni otočili, čarodějnice i s dětmi zmizela v blízkém lesíku.

„Jste jako smečka. Jakmile se ozvu, hned se do mne pustíte. Nikdy nemám šanci říct, co bych chtěl dělat,“ chrlí v největší hádce pobytu a početné osazenstvo restaurace na nás konsternovaně zírá.

Tehdy jsme to odmávly jako pitomost. Nicméně…

Slavné mexické dobrodružství skončilo před dvěma týdny a s mírným odstupem času uznávám, že náš malý velký muž to občas neměl jednoduché. Přemýšlím, jestli by bylo lepší, kdyby býval měl s sebou parťáka. Že by si možná nepřipadal tak osamocený a vyčleněný. Že by se nesnažil prosadit za každou cenu a úplně blbými způsoby.

Ale testovat to při další cestě nebudu…

Měl jsem Jacka rád a vím, že on měl rád nás. Jako jediný ze skupiny jsem s ním nikdy nespal, ale dovedli jsme si dlouze a pěkně popovídat.

Snažil jsem se zabránit tomu, aby ho odvezli. Nemlčel jsem, když na něm tři klečeli a svazovali ho, a zastoupil jsem jim cestu, když ho nakládali do auta. Rozbili mi nos a dostal bych i druhou nakládačku, kdyby mě dva z našich neodtáhli dost daleko.

Snažil jsem se přesvědčit každou živou duši, aby Kojoty s Jackem nenechali odjet, ale nikdo se k mému žalostnému odboji nepřidal. Nepípnul ani jeden z těch sráčů.

Vrz, vrz, zavrzalo staré houpací křeslo.
Skřííp, zaskřípěly zkřivené, nedoléhající dveře.
Blub, blub, zaklokotalo to v topení.

Houpací křeslo si stěžovalo na bolest v zádech a dveře přizvukovaly, že ani ty panty nejsou, co bývaly. Zato topení skoro ani nedovolily říct, že mu kape z ventilu. Poučovaly ho, že je ještě mladé a zdravé. Jako by nevěděly, že když je mladý mezi starými, schází mnohem rychleji.

Hodiny odbily šestou.

Skřííp – to se domů vrátil stárnoucí dřevorubec.
Vrz, vrz – usedl ztěžka do křesla a unaveně zavřel oči.
Jeho sny se prolnuly se sněním domu.
Topení tiše bublalo.

Společně vzpomínali na kdysi.

Vážený spoluobčane.
Analýzou vašich nákupů jsme zjistili, že porušujete zákon o povinném blahobytu.
Nechceme vám mluvit do svědomí, ale copak je to takový problém dát si každý týden kaviár a jednou za tři měsíce humra?
Ubylo by vás, kdyby jste se občas svezl taxíkem (aktuálně doporučujeme 74 km měsíčně)?
Je to tak těžké koupit si šampaňské (Bohemka nestačí!)?
Chválíme vás za spotřebu kávy, ovšem nešlo by totéž i se salámy?
Chápeme že jste podal kolkovanou žádost do nekonzumního ghetta, ale chapejte, že počet míst je omezený.
Bez vás konzumní kapitalismus nevybudujeme.
V dokonalé úctě Jerolím Keřík, odd. spotřeby, Ministerstvo financí

Charlie nervózně žmoulal papírek s adresou, kterou dostal od svého mentora, v ruce. Cítil jakousi paranoiu, že by mohl o vzkaz přijít, nebo že by mu jej mohl někdo ukrást. Nikomu by nejspíš nepřipadal zvláštní, ale z nějakého důvodu se nemohl zbavit pocitu, že kdyby si jej přečetl někdo jiný, měl by obrovský průšvih.

Čekal, až dokud si nebyl zcela jistý, že matka usnula. Rozsvítil petrolejovou lampu a rozvinul na psací stůl mapu Kapitolu. Žil tam sice celý život, ale tahle adresa mu nic neříkala. Po několika minutách hledání ji nalezl na okraji obchodní čtvrti. Zítra se tam potají vydá.

Otec stál na pahorku a svými slovy utvářel názory elfů. Slova přísahy se mi linula přes rty. Snad jsem je v hrůze opakoval po otci a bratrech. Potácel jsem se davem vpřed. Jít dál jsem považoval za svou povinost vůči otci. Nenáviděl jsem se, že jsem nic neudělal.

V přístavech jsem byl v šoku, že se něco takového mohlo stát. Meč jsem měl v ruce, ale použil bych jej jen v sebeobraně.

„Jsi v pořádku?“ chytil mne za ruku Maedhros.
„Mám pocit, že jsem zemřel. Že zemřela má feä.“ řekl jsem, neb jsem cítil, že slavík ve mně navždy zahynul.

Lucifer listoval v pekelné knize hříchů a jeho pohled se zastavil na straně deset. Oči se usmály, poté zahulákal na celé peklo: „Všichni čerti sem!“
Po pár minutách, kdy se kolem něho shromáždili všichni pekelníci, pokračoval: „Je třeba přinést do pekla Toma Raddla, zvaného též Lord Voldemort či Pán Zla. Míra jeho neodpustitelných hříchů překročila všechny myslitelné meze. Tady,“ vytáhl dva pergameny, „je zevrubný popis dotyčné osoby. Zde podrobná mapa místa jejího pobytu. Hlásit se tentokrát nebudete, dobrovolníky určím sám. Vzhledem k nebezpečnosti zmíněné osoby, umí prý velmi dobře kouzlit, bude pekelná mise tříčlenná. A to Tichošlápek, Dvanácterák a Náměsíčník.“

V životě člověka se může vyskytnou více druhů izolace. Nejčastěji si toho lidé všímají u starých lidí, ale stejně náročná může býti izolace maminek s malými dětmi. Není tak vidět, člověk je přece obklopen lidmi, není sám, ale být osamocen v davu je psychicky hodně náročná.

Možná to je jinde jiné, ale ve velkém městě, kde se pořádně neznají ani sousedé, se přátelství na rodičovské navazují hrozně špatně. Navíc když při tom člověk hlídá dítě, tak si moc nepokecá, protože neustále odbíhá jistit rozdivočelé dítě, vysvětluje mu, proč se ten písek nesypá do vlasů jiných dětí a řeší další věci.

"To byl kolikátý?" zeptal se kapitán rotného, který svíral blok a malou tužtičku.
"Tenhle byl v pořadí šestistý padesátý třetí," odpověděl rotný a zahleděl se k bráně do tábora. "A teď, jak vidím, míří k sem číslo šest set padesát čtyři," dodal a poznamenal si cosi do notýsku.
"Rotný, to není možné, měla jich být četa," kapitán nabíral barvu srovnatelnou s barvou hvězdy, jež zdobila jeho čepici.
"Velitel vyhlásil, že všichni zajatci mohou dobrovolně vstoupit do armády a přísahat věrnost carovi."
"A to se přihlásili všichni?! Co s nimi budeme dělat."
"Místo čety budeme mít rovnou celý prapor, zdá se."