DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2019.

Příjezd pyramidovitého trůnu do města přirozeně vyvolává obrovský povyk.
Od dětí po starce se všichni hrnou na hlavní ulici, aby viděli egyptskou královnu mířící k přístavu.
Obelix jde poslední a nese vzácné zrcadlo, když tu jeho citlivý nos zachytí povědomou vůni a neodolá, aby se za ní nevydal.
"U Tutatise, ti místní jsou ale zvědaví," rozhlíží se Asterix. "Že, Obelixi? Obelixi? Kam se zas poděl ten mamlas?"
Obelix mezitím nachází slibnou hospůdku s kancem ve znaku, ale i když vyčnívá nad ostatními, nikde nevidí svého kamaráda, aby mu o ní nadšeně řekl. A okolojdoucí od obrovitého Gala bázlivě odvracejí zrak...

Posledních pár let strašila jako mátoha. Bez něj to zkrátka nebylo ono. Ale jak to udělat, dovolenou mu z Bradavic nedají nejméně dalších sto let …. ?
Když však bezhlavý templář jednoho dne zvolal, „Zase musíme připravit tu *** stoletou konferenci! Žadonit o příspěvky, zajišťovat královské ubytování …!“, dostala nápad. Slíbila pomoc („Praha je kouzelná, přijedou!“) a přesvědčila jej, aby okruh pozvaných rozšířil i o handicapované („není středověk!“). Do owllistu nenápadně vpašovala adresu sira Nicholase.
Sepsala abstrakt příspěvku "Jak neztratit hlavu" – sice už pár staletí netušila, kde by její hlava mohla být, ale to nevadilo - a po dlouhé době opět ucítila vítr ve vlasech.

Neile
Chybíš mi
Za těmihle proklatými zdmi
Se nemůžu nadechnout
Jako bych se topil
Nejsem dost silný, abych se vzchopil
S tebou jsem se cítil celý
Teď jsem zhasl, jsem vyhořelý
Tvoje postel je studená a prázdná, ale voní jako ty
Občas v ní ležím a myslím na tebe
Když jsi byl se mnou, byl to jen kousek do nebe
A teď jsem zpátky v pekle
S tebou čas utíkal, teď se šine vlekle
Moc mi chybíš, Neile
Každá další chvíle
Bez tebe je pro mě utrpení
Můj Neile
Jak jsi mě mohl opustit?
Nevím, zda ti někdy dokážu odpustit…

Čtvrtstoletí!
Čtvrtstoletí je dlouhá doba i pro čaroděje, co žijí déle než mudlové.

Na besedě pořádané nemocnici sv. Munga na počest uzdravení jeho a Alice Frank nejistě hledí do tváří známých a bývalých kolegů roztroušených mezi novináři z celého světa. Mnohé z nich má problém poznat, válečné zkušenosti zatvrdily jejich rysy. Pryč jsou sotva dospělí spolužáci, nahradily je bojovníci. Překonat dlouhověkou propast nebude lehké. Nemůže s nimi sdílet drsné zkušenosti, nesmí však dopustit, aby ho izolovali.

Neville přece nepohnul nebem a zemí, aby se utápěl sebelítosti. A tak zatímco lékaři odpovídají na všetečné otázky novinářů, Frank se vydává vstříc budoucnosti.

Irena odhodila poslední obvaz do mísy a kriticky si prohlédla Marysin oteklý obličej. Takové zranění jí zanechá v obličeji jizvu.
„Co s tebou bude?“
Nemyslela jen nejbližší budoucnost. Jizva znamenala, že Marysina kariéra zlodějky tajemství skončila.
„Já jsem porušila nejdůležitější pravidlo lidí jako já – žádné osobní sympatie. Svět ti takový prohřešek neodpustí. Něco si najdu, i když se budu pořád ohlížet přes rameno. S tím bych se ještě vyrovnala, ale beze mě a Antarese ten regentský mezek zůstane nechráněný. Jestli se někdy pochlapí a pustí tě k sobě, hlídej mu záda. Jinak si neodpustím, že jsem ho nechala ve štychu.“

Tak který z nich to bude? Hádají se, jejich srdce plná obav a zloby. Kdo vezme Prsten?

Bude to Isildurův dědic, nebo tuší, že jeho rodina tak snadno propadá mojí vůli?
Či snad mladý muž z Gondoru plný zoufalství, toužící ochránit svojí zemi?
Možná jeden z trpaslíků, kteří věří ve své pevné jádro, ale ani oni nejsou schopni odolat... Nebo snad jeden z elfů, třeba ten z lesní země, kde již dlouho tlí temnota?
A co sám Ólorin, ach jak krásné by bylo srazit mu hřebínek.

"Vezmu ho. Vezmu Prsten do Mordoru."

Kdo to promluvil? To je přece ten... pulčík.

S hlubokým nadechnutím si naposledy urovnal plášť, do kterého byl zavinutý, a vykročil pravou nohou ze svého domu.
Březen byl právě v půli a bylo to důležité datum, datum, kdy splácely dluhy a den zasedání senátu.
Před divadlem už stál dav Římanů. Senátorů, obchodníků, jejich klientů, prosebníků a patolízalů.
Narovnal záda, aby se zapřel proti vlně, která se přes něj převalila.
"Prosím..."
"Kdybys..."
"Jen maličkost..."
Rozhrnoval vlnu odmítavými gesty levačkou a každým krokem se blížil k divadlu.
"Můj bratr je ve vyhnanství už dlouhá léta..."
Když se snažil odmávnout prosebníka jako hmyz, jejich ruce se srazily.
Ta cizí držela nůž.

Albus se zhluboka nadechl a prošel přepážkou. Pak zůstal stát a zíral s otevřenými ústy. U nástupiště 9 a ¾ nádraží King's Cross se z oblaků páry vynořila lokomotiva. Zářila rudým lakem a její píšťala zazněla jako radostný výkřik.
„No tak, chlapče, nepřekážej tady,“ řekl mu kdosi a popostrčil ho vpřed.
Nástupiště bylo plné lidí. Hemžilo se to tu jako v mraveništi.
Albus sevřel kufřík, prodral se davem a rychle nastoupil do vlaku. Našel prázdné kupé, skryl tvář za knihou.
Přál si být sám.
To je totiž to, po čem toužíte, když nastupujete na střední školu a jmenujete se Brumbál.

Česťa cítil, jak se magický tok, který doposud kroužil kolem vilky, začíná přibližovat.

„Ne. Teď se nesmí protrhnout hráze magie,“ vydechla zoufale žena a pokoušela se vyčarovat kolem domu štít.

„Jak se mu to povedlo? Vždyť tu vůbec není!“ ječela jak smyslů zbavená.

Česťa neodpovídal. Připravoval se na vlnu magického proudu, která se měla přes ně přehnat.

Křik ženy pomalu utichal. Vzduch se měnil. Česťa cítil, že už není uvnitř místnosti.

„Jste v pořádku?“ promluvil na něj kdosi. Otevřel oči. „Nechcete si přisednout?“ Česťa se rozhlédl a zjistil, že sedí v hospůdce u malého stolku.

„Děkuji, ale chci být sám.“

„Račte za mnou,“ řekl komorník. „Všichni už se sešli v knihovně.“
„Excuse-moi?“ podivil se Poirot
„No přece na odhalení vraha.“
Kapitán Hastings se podivil.

-----
„Mesdames et Messieurs,“ řekl Poirot na úvod, „jméno vraha jsem oznámil na policii. S ohledem na pozůstalé však nebudu indiskrétní a podrobnosti ponechám v tajnosti.“
Kapitán Hastings se podivil ještě více. Rozhlédl se po přítomných. Jeden chyběl – herec George Fenner.
-----
Když se kapitán Hastings na domnělého Poirota vrhl a strhl mu z obličeje gumovou masku, skutečně se pod ní objevila tvář George Fennera. Pravý Poirot byl nalezen záhy. Seděl svázaný ve skříni s ústy ucpanými roubíkem.