DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2019.

Richard Mayhew procházel zničeně ulicemi Londýna. Poslední dva dny rozhodně nebyly snadné. Snoubenka se s ním rozešla po tom, co zachránil jakousi tajemnou dívku jménem Dvířka. Pomohl jí dostat se tam, odkud přišla, jen aby mu dva vrahové vyhrožovali smrtí. A teď to vypadalo, že přestal pro ostatní existovat.

Lidé ho bez povšimnutí míjeli, taxík mu nezastavil, i automat na jízdenky ho ignoroval. Jessica si sotva vzpomněla na jeho křestní jméno než ho vypustila z hlavy docela a jeho byt si koupili cizí lidé zatímco v něm byl.

Dvířka i markýz odešli a on tak zůstal sám. Neviditelný v davu.

Eleonora Therese Sternová, roz. Wurmová, se narodila 4. června 1862 v Linci do rodiny poslance a dcery majitele cukrovaru. Na univerzitě v Utrechtu získala doktorský titul, věnovala se aplikované fyzice a později mechanice. Po svatbě s advokátem Sternem si ve Vídni založila dílnu, v níž několik let pracovala na vývoji prototypu automobilu Antoinette 1. Ačkoli jeho konstrukce byla úspěšná a sama konstruktérka podnikla několik testovacích jízd, automobil se nikdy nedostal na trh a jméno Eleonora Sternová na dlouho dobu zmizel v propadlišti dějin. Její sebrané deníky vyšly nezcenzurované pod názvem „Vítr ve vlasech“ až 70 let let po její smrti.

Sklepmistr, divný pavouk, pořád doléval a my pili, jasná kolektivní vina. Desátá hodina odbila a lampa ještě svítila jak nejzáživější hvězda. Myslela jsem, že spolu strávíme příjemné dny, přísně tajné, pořád spolu, naostro. Žádné vzdušné zámky nebylo nutno stavět, všechno je jinak. Dostavila se únava materiálu, hřích, který se neodpouští. Slova chvály zhořkla v ústech jako pelyněk. Doufám, že teď někde daleko, pod falešnou identitou, ukazuje svůj periferní bicáček maximálně tak svému nejlepšímu příteli, zrcadlu…Utíkal tak rychle, až mu vítr ve vlasech pěl ódy na morální kocovinu. Některá témata by se měla zakázat. Chcete to taky zažít? Nehlaste se všichni.

V davu je síla i naděje - aspoň nezemřou sami, ale bok po boku, bratr vedle bratra. Když nebudou mít dost štěstí, aby se dočkali zítřka, aspoň snad přežije někdo z druhů - a řekne blízkým mrtvých, že na ně v posledních chvílích mysleli, že bojovali statečně a že smrt byla ve své prudkosti dost milosrdná.
Nebýt sami ve smrti je konejšivá útěcha, když se strhne krvavá bouře.

Jeden z nich zůstane náhle osamocen v davu nepřátel, kterému ho jeho druhové na povel nechali napospas.
Urijáš umírá zrazený a sám, protože jindy hrdinný král potřeboval skrýt vlastní hříchy pod vrstvou jeho krve.

Zrychleně oddechuji. Právě jsme doběhli tramvaj. Najednou mi táta řekne: "Jak to že je ten tvůj komiks na jiný identitě.
Koukám na něj a jsem udiven. Jestli to zjistil, tak už to nebude překvapení. Mám chuť brečet. Pak to táta samozřejmě musel říct mému bratru. Takže to zase nebude překvapení.
Jsem fakt zklamaný. Mohlo to být skvělé překvapení a místo toho z toho nic nebude. Ach jo!

Je to vlastně moje vina, protože jsem neměl dávat komiks, který jsem mu ukazoval, na jinou identitu. Jsem já to pako.

Aspoň to neví moje dvě sestry, takže to aspoň trochu překvapení bude.

Sál královského sídla byl plný lidí, urozených šlechticů i vlivných poddaných, kteří sem byli pozváni, ať už z mocenské nutnosti nebo přátelské zdvořilosti. Provozovali složitý společenský tanec pohledů a náhodných konverzací, on mezi ně ale nepatřil. Prodíral se davem, ale byl vlastně úplně sám.
On tady byl z jediného důvodu, jeho cílevědomost byla stejná, jako cílevědomost samotného vesmíru.
Potkal starou vrásčitou ženu, která se na pozdrav dotkla černého klobouku. To tady bude i ta druhá, zemitá, radši se spěšně přesunul jinam.
A pak ho konečně spatřil.
Vysoký muž ve starodávném fraku, vysoko na ruce nesl stříbrný tác.
"AHA! HUMROVÝ CHLEBÍČEK!"

Je sedm hodin a do sklepních prostor vcházejí nerdi a vyděrači, scházejí se u vyhrazených stolů, objednávají si pivní speciály a chleby s tvarůžkem, podnik se plní přátelským halasem a diskuzemi nad událostmi minulého týdne – ty se objeví v prvním kole. Zepředu se ozve znělka, týmy se usazují, večer začíná.
V rohu sedí neznámí nováčci. Budí nenápadnou pozornost místních, povětšinou jsou ale přijati kladně.
„Skóre po prvním kole: na prvním místě s devíti body Bratrstvo tataráku.“
Členka druhého týmu pohlédne na své spolubojovníky. „Netleskejte, vymácháme naše odpovědníky v jejich krvi.“
„Nemyslíš, že je to trochu...“
„Moc? Naopak. Teprve to začalo!“

Gec.
Ještě pořád trochu hřeje.
Gec.
A voní.
Gec.
Gec.
Gec.
Gec.
Nemohl bych si dneska sednout na židli?
Nemohl.
Král je mrtev, ať žije král!
Gec.
Gec.
Gec.
Gec.
Tady se to drolí.
To je kvalitní výrobek, ten se nemůže drolit.
Gec.
Gec.
Gec.
GEC!
(Trochu moc krys, no.)
GEC!
GEC!
Křach!
Šepty šepty.
Šepty upečeme šepty nový šepty.
To se může?
Šepty šepty šepty.
Takže upečeme nový, ale ve skutečnosti to bude pořád ten starý, aha.
Gec.
Gec.
Gec.
Nevypadá nějak jinak? Ne, pardon, já se jen zeptal. Není třeba tvářit se tak výhružně! Spusťte ty sekery, povídám!

Roku 1923 byl vypovězen z Ruska.
V roce dvacet šest se stal zakladatelem a čestným předsedou československé pobočky Mezinárodního hnutí křesťanského komunismu.
Ve třicátém pátem roce bylo na Zbraslavi otevřeno Ruské kulturní a historické muzeum při Ruské svobodné univerzitě, jehož ředitelem se stal. Sbírky tohoto muzea, zaměřenéo na ruskou porevoluční emigraci, obsahovaly sochy, obrazy a hlavně dary jednotlivých emigrantů z celého světa.
Během války, v roce 1944 bylo muzeum gestapem zavřeno a on nechal sbírky převézt do Prahy.
Po Vítězném únoru se vrátil do Ruska a zpravil soudruhy o rozsáhlosti muzea. Následujícího roku byly všechny sbírky převezeny do Sovětského svazu.

Zatímco Malcolm se brzy vytratil s nějakou výmluvou, Harry pracoval celou noc a ráno netrpělivě očekával příchod svých podřízených.
Bylo nutné prověřit okruh blizkých každého odsouzeného Smrtijeda, kterého Lucius Malfoy udal.

"Nehlaste se všichni," procedil Harry ironicky k prázdné místnosti, po které nervózně přecházel.
Nemohl se dočkat zejména Malcolma, se kterým si potřeboval něco ujasnit.

Malcolm nakonec dorazil první. Ja taky jinak, Harry se na něj vždycky mohl spolehnout.

Celých pět let, co spolu pracují...

"Tohle asi nebude nutné, šéfe," zamumlal Malcolm při pohledu na seznam jmen v Harryho ruce.

"Přestaneme si konečně hrát na schovávanou, Draco?" zeptal se Harry.