Autorův výběr 2019

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

V některých zemích platí jednoduchá pravidla. Když se chcete dožít vlastní poklidné smrti, je lepší se jim naučit:
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete a kde chcete. Pokud nejste v hospodě.
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete. Když si přitom dáte pozor na jazyk.
O některých tématech můžete mluvit s přáteli. Když máte jistotu, že ví, co je to mlčet.
Některými tématy se můžete zabývat v myšlenkách. Pokud nemáte ve zvyku přemýšlet nahlas
Některými tématy je lepší nezabývat se vůbec. Pro jistotu.
V některých zemích můžete mluvit o čem chcete a s kým chcete. Bez podmínek.

Dým zastínil oblohu. Plameny šlehaly vysoko do nebes. Ohnivé jazyky nenasytně stravovaly jejich rodný statek.
Proč? Protože jejich otec Ivan nevládl magii. Snažil se vést obyčejný život s křesťanskou ženou…
K čertu s tím vším!
Nikola Radičevič stál na kopci. Sledoval tu zkázu. Jeho bratři tu byli s ním. Andrija, Sava a Tihomir.
Všichni čtyři cítili, že od dnešního dne se věci mění. Přestanou se skrývat.

O měsíc později dorazili na vinici. Hledali svého strýce, hlavu jejich rodu. Ať už si pošetilí lidé mysleli cokoli, oni věděli, že Jadran Radičevič, byť vystupoval jako obyčejný sklepmistr, hýčkal ve svých sudech smrt.

Velmistr Aerrissaylla byl enchanter specialista. Jeho specializací nebyl typ očarování, ale předmět.
Zrcadlo.
Nedělal žádnou sériovku.
Co kus, to originál.
Byl to výzkumník a umělec.
Jeden z jeho výtvorů dokázal uvěznit toho, kdo se do něj podíval. Vždy však pojmulo jen jednu duši naráz.
Jiný dokázal tvořit dvojníky téměř nerozpoznatelné od originálu.
Poslední, na čem pracoval, měl být portál, kterým by šlo projít do jakéhokoli zrcadla na Odrii.
Jednoho dne zjistili, že Aerrissaylla je už nějakou dobu dvojník.
Skutečný nebyl nikdy nalezen.
Od těch dob se stává, že při pohledu do zrcadla spatříte neznámou postavu.
Mrknete.
A vše je OK.

Hledala jsem čarodějku, která podle pověstí,
nabídne mi kromě kouzel také recept na štěstí.
Našla jsem ji, nebojte se,
bydlí tady u nás v lese.
Má vlasy dost nepodddajné
a postupy přísně tajné.
Tenhle ale svěřila mi bezvýhradně do rukou,
pro dlouhý a krásný život je prý jasnou zárukou:

"Nečekej až skončí liják, tancuj v dešti bos,
vločky sněhu ochutnávej, zaboř do nich nos.
Nehleď, kdo tě slyší, vidí, zpívej si a s hudbou vlň,
všechny tajné sny a přání neodkladně si vždy plň.
Práci dělej pro radost a ne výplatní pásku,
nechej srdce milovat a přijmi do něj lásku."

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…

První den a už jsou spolu
vrážejí hlavou do stolu
jak se nahlas řehtají
vesele se chechtají

Šest set dní a ještě spolu
teď se smějí hlavou dolů
zezdola je všechno snažší
v hlavě mají jenom kaši

Pár let přešlo, furt se smějí
strasti, ty se vždycky dějí
ve dvou se to lépe táhne
úsměv se jim nezatáhne

Bolesti už přešlo hodně
úvahy jsou občas sporné
zda to všechno stojí za to
někdy bída, někdy zlato

Jsou chvíle,
kdy tu nechci být
ušla jsem míle
chci mít klid

Šestnáct let
a pořád to za to stojí
s tebou přijímat podobojí

Ta úzkost z vypovězených slov. Ta bezvýchodnost toho, co ještě nebylo vyřčeno. Všechny ty pocity se utápí ve tmě. Neznatelná naděje je jako chatrné světlo lampy na stole. Odbila desátá. Srdce inspirované orlojem chce přestat bít. Zdráhá se tepat, protože v hlavě a v celém těle tu nebohou dívku tepou výčitky. Vzpomínky jako svěrací kazajka ji sevřely smutkem a ochromily touhu žít. Její obličej se protáhl bolestí. Noc zahalila jedno lidské tajemství.

Přítelkyně mlčí. Jen její gesto říká jasně: Tohle přeci nemůžeš! Druhá ruka na rameni vyjadřuje soucit a chlácholí. Je to zlé, ale konec lásky ještě není konec života.

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.