DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

„Podívej, tyhle kousky jsou – mlask mlask – nejlepší, vidíš?“ Černý kocourek stojí u misky a radostně vrní.
„Ale Jájo…“
„Tady máme křupiny,“ přesune se černá koule vedle, „z těch si vybírej tyhle – ono už jich je tu jen pár, safra,“ vrtá čumákem v granulích. „Snad je domácí brzo dosypou, vidíš, tyhle světlý,“ vrhne se po posledním exempláři. „Chrup, chrup, vrni, vrni!“
„Počkej…“
„A jogurt,“ vylizuje Jája další misku. „Občas dávaj sejra, to je labůžo!“
„Ale když tys to všechno sežral sám,“ vydechne nešťastně dočasně ubytované kotě.
„Fakt?“ podiví se Jája. „Opravdu? Nevadí, hele, vody je tu dost pro oba… vrni, vrni!“

Nářek dubového trupu se ztrácel v ryku orkánu. Zkrátit plachty. Rutinní úkol okořeněný příchutí smrti. Stěžně podobné kyvadlům. Plátno se vzpíralo zkrocení. Pak přišla chvíle úlevy. Hluboký nádech.
Vichr zařičel s novou vervou. Stěžeň zapraštěl. Zoufalý výkřik plavčíka. Jeden z jeho druhů se vrhl zpět.
“Zadržte! Zabijete se oba!”
Bouře jí rvala slova od úst. Pršiplášť vyrval poryv. Boty se stříbrnou sponou spláchla vlna. Dech se zastavil. Šplhala vzhůru. Drž se, ať nespadneš! Slova posměváčků z jiného světa. Dávala naději. Šplhala na hraně možností. Balancovala nad propastí. Déšť mrazil údy. Umírající takeláž sténala. Ještě jeden hmat.
“Mám vás!”
Rychle dolů!

Normálně k nám žádný cizinec nezavítá, ale venku panoval takový nečas, že jsem neměl sílu toho nebožáka vyhnat.
Voldemort mu věnoval jen pohrdlivý pohled.
Ježibaba sice přiložila do pece, ale když se Vlk ani nenamáhal zavrčet, znechuceně se od návštěvníka odvrátila. Sauron si pozorně prohlédl jeho ruce a zklamaně se vrátil k těsnícímu kroužku z vodovodu. Otesánek mu prošacoval kapsy. Byl v nich jen jakýsi papír.
Cizince značně znepokojoval.
„Co s ním?“ ptal se stále dokola.
„Roztrhej to,“ poradil mu Santer.

Za měsíc jsme četli v novinách:
„Známý filantrop X. překvapivě nezanechal závěť. Obrovské jmění tak zdědil jeho jediný synovec.“

Tři profesoři se kouzlem přenesli na okraj zpustošené oblasti.
Zem před nimi na uhel spálená, pár vyvrácených stromů stále hoří.
Říčka zkalená, z jezírka stoupá pára, na hladině ryby břichem vzhůru.
Natavená skála výhrůžně hrozí obloze, kde se pomalu rozptyluje mrak špíny.
Alaemma pozvedla hůl, krystal na její špici se mírně rozzářil.
Hydraščukovi z ruky vzlétlo káně se zlatýma očima.
Leydenforz aktivoval ochranná kouzla: "Nechce se mi, ale myslím, že budeme muset k epicentru,"
Alaemma po chvíli tranzu: "Takový elementální bordel, no fuj! Tohle si někdo odskáče!"
Hydraščuk nasazujíce si šátek: "Opátrně, něbezpečné látky ve vzdůchu a úroveň gamma elémentu."

„Tady to je!“ hlásí nadšeně Václav.
„Nezastavuj!“ sykne rozčileně Milan.
Václav se zmateně ohlíží.
„Ale to jsme přejeli!“
„Zmerčil jsem hajnýho!“ drtí mezi bílými zuby snědý muž.
„A těch chatek okolo,“ zuřivě zatíná prsty do volantu Robert, „ty jsi fakt korunovanej vůl, Vašku! Potřebujeme něco o samotě!“
Zastaví, ztěžka se vyvalí z trabantu a zapalují si.
„Kucí,“ obrátí se na starší kumpány Václav, „neměli bychom to brát jako znamení shůry? Možná…“
„Co jako?“ naběhnou svaly pod ušima Milanovi, „Uvědomuješ si, že mě už dneska nahánějí chlupatý?“
„Zbraně potřebujeme,“ opatrně naváže Robert.
„Jedem k Řevničovu,“ utne pochyby cikán, „a řídím já!“

„Ale vy jste…“
„Ani slovo! Jsem tu inkognito!“
„Jsem diskrétnost sama!“ zkřížila ruce na prsou, „jistě chcete vyložit budoucnost!“
„Nevěřím těmhle nesmyslům ani zbla,“ ujasnil příchozí, „ale čeká mě zítra jednání, které rozhodne o míru, či válce ve světě!“
Rychle vytáhl z balíčku tři karty.
„Tak kulový svršek je jasný,“ dolovala v paměti, „jste rozený obránce míru!“
„To sedí,“ prohlásil sebevědomě.
„Žaludový má dva meče,“ tohle platí vždy!, „váš protivník je proradný a chystá na vás past!“
„Aha. Dobré vědět.“
„A konečně červené eso,“ neuskutečnitelností se nemůže splést, „chraňte vším srdcem lva se dvěma ocasy!“
Neville Chamberlain zalapal po dechu.

Z konverzace dvou žen:

Jitka:Koukal na tebe, podle mě tě fakt chce...
Simona: Já nevím, nejsem si vůbec jistá
J: věř mi, mám na to čuch! Fakt z tebe nespustil oči
S: hm, možná máš pravdu, taky jsem si toho všimla
J: tak vidíš :)
S: Jíťo, co mám dělat??? Jsem fakt zoufalá, hrozně ho chci...
J: Hele, napiš mu, ten na to čeká, ten byl jasnej!
S: když já nevím co jako??!
J: já vždycky psala, jestli by se nechtěl třeba sejít
S: a co ti odpověděl?
J: no že jo!

S: Nechceš ven? :-)
On - ZOBRAZENO (už 2 měsíce)

Každé panství mocí uživí jen jednu arcičarodějnici. Šumava slabost neodpouští.
„Proč pláčeš, Hano?“
Překvapení. Laskavosti jsem s léty odvykla.

Nejednu vyzyvatelku jsem ztrestala... ale tahle je jiná.
„Mně taky chybí.“
„Já vím, neměla bych...“

Jasmína, věnec z konvalinek a oměje, sladká a jedovatá. Čpí mocí.
„Miluješ ho?“ Jako bych neznala odpověď.
„Miluju... ale vzít si nevlastního bratra? Otec...“ Rozvzlyká se. „Co teď, Marianno?“

Hana je naivní. Slabá. Ale nadaná. Souboj čarodějnic je zkouškou autority – učednice může rozhodnout.
„Čarodějnicím nikdo nerozkazuje, Hano. Ani koho milovat. Ani vlastní otec.“
Visí mi na rtech jako ryba na háčku. Čas přitáhnout.
„Můžu ti pomoct...“

„Nejde támhle Adam?“

„No, je to on.“

„Čau! Jak se máš? A co to máš, prosím tě, na obličeji?“ zaduněla otázka, když byl Adam u dvojice.

„Jé, ahoj kluci,“ znělo nesměle. Ještě toto mi scházelo, pomyslel si.

„Nejsou to náhodou prsty? Jak se ti ten červený otisk dostal na ksicht?“

„Ani se neptejte.“

„Ale neblbni! Co se ti stalo?“

„Chtěl jsem pozvat Janu na rande. Ale nevěděl jsem, kde začít, tak jsem zašel za Jakubem pro radu.“

„A co ti tak skvělého poradil?“ ušklíbl se jeden ze zvědavců.

„Koupit jí kytku a jít do toho. Zinscenoval setkání. Toto je výsledek.“

„Chceš mu pomoci? Chceš. Sama nemůžeš. Poslechni mou radu, svěř mi peníze a já zařídím, aby se Neruda z vězení pro dlužníky dostal.“
Karolína Mužáková přítelkyni poslechne a peníze jí předá. Ty opravdu doputují k Nerudovi a dostanou ho z prekérní situace.
Co však nebohá Karolína podcení, je hovornost své přítelkyně, která o záležitosti nesmlčí. Když se Mužákovi vrátí z dovolené do Prahy, zjistí, že se stali terčem zábavy celé místní honorace.
Profesor Mužák zuří. Karolína musí vydat všechny dopisy a slíbit, že s Nerudou přeruší veškeré styky, včetně písemných.
Tak končí velká láska Jana Nerudy a Karolíny Mužákové – Světlé…