DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

Tetinka vždycky přijela se spoustou drbů a hromadou pitomých dárečků:"Podívej drahoušku, to je pro tebe."
Ten den na mne čekal dederonový kostýmek.
Mamka na mě poulila očima, že se mi "jako" líbí a že mám poděkovat, že to pak nějak...
Jenže má vzdorná puberta prostě vybuchla. "Tohle teda rozhodně nosit nebudu. Vždyť je to tak pro důchodkyni."
Zhrzená tetička uraženě zaštěkala: "Když jsi taková hvězda, si ušij sama! Však ty přijdeš!" Pak, přesvědčena o svém neskonalém vkusu a své pravdě, vychládala nad další porcí dortu.
Ten kostým odstartoval mou vášeň pro nůžky, jehly a nitě.
Naučila jsem se šít.

Dobrý den, studenti. Velmi rád vás dnes vidím. Připravil jsem si pro vás speciální exkurzi do oddělení modelů, zaměřili bychom se na kontrolu a případnou opravu modelů sacharidů, které používám při praktické výuce. Domnívám se, že vám tato činnost bude velmi prospěšná.
Budu vám nyní vděčný, nevrazíte-li si drát do oka. Zajímalo by mne však, co v něm měl spolužák, od kterého jste opsali písemnou práci z chemie.
Ano, poznám, když někdo opisuje. Napíše-li pět ze třiceti studentů, že uhlík v glukóze je šestivazný a v deoxyribonukleové kyselině objeví ribulózu namísto deoxyribosy, není to náhoda.
Nikoli, nedostatečnou jsem vám nedal.

Královna ve vdovském rouše klečela na kolenou před svým synem. Útlá ramínka malého chlapce, na něž byla právě nasazena veškerá tíha vlády, se mírně chvěla. Veliké oči, stejné, jako měl jeho otec, se mračily v úporném zamyšlení. Královna se čelem téměř dotýkala podlahy, když dětský hlas pronesl mužné rozhodnutí.
"Dobrá, matko. Období Branibora skončilo, ujmeme se naší vlády a regenta již nebude nám zapotřebí. A teď vstaňte, matko."
Královna se slzami v očích objala svého syna. "Nebudeš na to sám, milovaný, pošlu k tobě rytíře udatného, co se vším ti bude pomáhat. Bude se ti líbit." Stejně jako i mně.

dobrá rada nad zlato
ale treba i soli
kto nikdy nevzdá to
toho sprvu viacej bolí

zaťať zuby, ruky zopäť
aby sa nechveli
ako kôň divoký, na zadných sa vzoprieť
pár rán len v jazvu zocelí

žalúdok ako had
už vopred sa skrúca
z veľkej výšky, veľký pád
- tak nádej na sny rúca

ako na stenu hádzať hrach
je prežívanie miesto žitia
keď pod nohy sa pletie strach
táto pliaga nášho bytia

ale len ten kto bojí sa
môže skutočnú odvahu mať
a kto strachu korí sa
len cez slzy sa smiať

len niekedy, nie vždy,
dobré je sa báť

"Mami, dělej, máme hlad!"
"Spěch je špatný rádce. Chcete brambory nedovařené?"
"My se nudíme."
"Vezměte si padesátikorunu, vstupenku a skleničku. Položte minci na papírek a rychle papírek vytáhněte. Mince spadne do skleničky."
"Nejde mi to! Posouvám minci s papírkem."
"Protože jsi pomalý jak šnek. Musíš fakt rychle."
"Mně taky ne!"
"Rychleji!"
"Hurá! Spadla tam! Ale proč?"
"Setrvačnost. Mince setrvává v klidu, zatímco papírek se už pohybuje. Samozřejmě záleží i na tření a na..."
"S korunou to jde hůř."
"Ano, protože těžší tělesa mají větší setrvačnost."
"Brácho, že to nedáš s vázou a ubrusem!"
"Dám!!!"
Břink.
"Dobrá rada nad zlato, co?"

Když přežijte Velkou válku (a je úplně jedno, jak se vám to povedlo), skončíte u chlastu. Mladej Gorgulov, například. Co se po Revoluci vrátil, je buď tady nebo v nemocnici. Teda, ve špitále dělá a tady pije. Nutno říct, že odsud nikdy neodejde střízlivej a do práce nikdy nepřijde nalitej.
Jenomže mu trochu to... hrabe, no. Minulej tejden se mi tu zhádal s flaškou vodky. Zkuste hádat proč. Vona mu prej řikala, že by měl přestat pít a začít studovat. Dyť to povidám, cvok. A včera mi voznámil, že v sobotu odjíždí na univerzitu. No jak já k tomu přídu?

Na zídce rozčileně zaprskala trojbarevná kočka. S výstražným syčením se vrhla do zahrady a zmizela pod keřem, jako by chtěla liškomágovi naznačit, co by měl udělat.
Evžen po ní loupl očima, ale varování neposlechl.
Zatajil dech a pomalu vykročil vstříc temnému zjevení.
Jak se přibližoval, okolí se rozpíjelo jako obrázek vodovkami přetřený mokrým štětcem. Stromy se měnily v mlžné přízraky, vypulírované fasády domů ve stěží rozpoznatelné zříceniny.
Neurčitý stín naopak nabýval pevných obrysů vysoké mužské postavy ve splývavém rouchu. Přísnou vrásčitou tvář lemovaly dlouhé šedé vlasy. Obklopovala ho mrazivá aura neuchopitelné, děsivě cizí prázdnoty.
Evžen strnul úžasem: „To jste vy?“

Vyhublý, špinavý, a zubožený stařec rozhodně nevypadal důvěryhodně, a Iásón se docela zdráhal mu pomoci, ale na Asklépiovu přímluvu (podpořenou delším proslovem o pomoci potřebným) nakonec svolil. Vůně jídla nestvůry přilákala okamžitě, ale stejně rychle je zahnaly i šípy a oštěpy.

Fíneus, který mezi sousty všem blahořečil, se nakonec rozpovídal. Poté, co zahanbeně přiznal skutečnou příčinu svého stavu, měl Iásón sto chutí odplout, ale věštec svatosvatě sliboval, že se polepšil.

Na rozloučenou jim dal několik rad ohledně další cesty.

***

Když se přiblížili ke skalám, vlasy jim vstávaly hrůzou, ale holubici vypustili.

Iásón jen mlčky doufal, že Fíneus tentokrát radil dobře.

“Říkám ti to naposled,” pronesla Múza rozčileně, ”jdi spát.”

Mladý spisovatel nervózně rázoval po pokoji.

“Vypadáš, že každou chvíli omdlíš! Máš školu, práci na full-time, dívku, staráš se o babičku a vypomáháš bráchovi, nemůžeš ještě po nocích psát. Ano, uznávám, většinou jsem to já, kdo tě drží vzhůru a nutí tě tvořit. Nemůžu za to, že mě baví tě trápit, ale odsaď pocaď. Musím chránit svoje investice. Když mi vyhoříš, nic s tebou nezmůžu. Takže žádný nápad dokud si neodpočineš."

Mladík přešel k nerozestlané posteli, sesunul se na ni a usnul.

Múza si opřela čelo o dlaň.

“Ty mi dáváš.”

U okýnka se ozvalo zacvakání.
Princ zvedl hlavu a zjistil, že to zacvakaly drápy. Už tak chabé měsíční paprsky zastřela silueta liščí hlavy.
„Tady jsi!“ vyhrkli oba.
Ovšem liška to podala klidněji.
„Kde bych asi byl?“ řekl princ a zachřestil pro větší důraz řetězy, kterými sice nebyl spoutaný, ale když už tam tak visely… „Chytli mě, když jsem zkoušel nasadit Zlatohřívákovi uzdu.“
„Něco mi říká, že ne tu obyčejnou, jak jsem ti doporučovala,“ prohodila liška.
„Ne, zlatou,“ uznal princ. „Ty se mi divíš? Všichni vědí, že si z princů jenom děláš… šprýmy.“
Chvíli bylo ticho.
„Chceš říct, že jsem slavná?“