DMD č. 22. pro 22. 4. 2020. Téma: Opatření na podporu porodnosti

Je řada na Evženovi.
Vypráví o Strážci, o tajuplném magickém objektu, o hrozícím protržení hranice světů.
„Takže ty jsi ho zachránil a on nás za to uvrtal do maléru?“ Ambrož se chytá za hlavu. „Prosím tě, až se zas nějaká obluda bude dožadovat tvojí pomoci, nemohl bys ji rovnou poslat do pekla?“
Evžen krčí rameny: „Jistě. Teď ale rychle.“
„U Želmíra, co chceš dělat? Jak? Kde?“
Evžen odmotává kapesník ze zraněné dlaně: „Tenhle most zná oba světy. Snad poradí. Ty hlídej démony.“
Okolo prochází přízračná dvojice, propletená jak břečťanové stvoly.
„Mají jiné starosti,“ ušklíbne se Ambrož. Vyčaruje clonu: „Nebudeme rušit.“

„Měl jsem jít na nedělní oběd k tátovi. Oba jsme se těšili.“
Povzdech.
Stará paní se zakaboní. „Určitě ses taky těšil?“
„Je to můj táta.“
„Ale?“
Fanda se zavrtí. „Máma říkala, že se kdysi měli rádi. Ale pak se to pokazilo. Táta pořád jen lhal, vymlouval se a sliboval, a jakmile byli svoji a s dítětem na krku, vykašlal se na nás a začal chlastat.“
„To říkala tobě?“
„Tetě do telefonu.“
Poslouchal za dveřmi.
„Telefonu? Tvoje máma není čarodějka? Nadáni máš po tátovi?“
Fanda na ni vyvalí oči.
„Já… nevím…“
„Jestli je čaroděj, přijde sem pro tebe.“
„Co když není?“

Mysleli si, že jsou chytří, ale nebyli. Nechali se chytit. Pokladní je táhla za uši k vedoucí prodejny. „Už je mám, záškodníky!“
„Kluci zatracení!“ zahromovala vedoucí. „Že se nestydíte!“
„My… my to zaplatíme…“ koktali jeden přes druhého.
„Hlavně to už nikdy, ale nikdy nedělejte, jasný? Vůbec netušíte, co všechno jste mohli způsobit! Ještě jednou a zavolám na vás policajty, jasný?“
Slíbili cokoliv, jen aby byli pryč.
Když pak šli kolem pokladny, toužebně koukli po barevných balíčkách značky Primeros.
Co by tak asi těma špendlíkama mohli způsobit? Tak holt lidi ty balonky nenafoukli, no a?
Někdy jsou ti dospělí fakt divní.

Tak si to pěkně vysvětlíme.
Stará bába říkávala tři - jedno otci, jedno matce a jedno vlasti.

Já tak divoká nebyla, hezky se držela u země se svým vyrovnaným číslem dva.
A můj muž si stihl skromně udělat jednu.
Takže jsme se zodpovědně domluvili a rodičovské síly spojili a teď máme ty požadované tři.
Vlastně čtyři - on sem jezdí jako domů i bráška od manželovy dcery.
No, ono nakonec asi pět, šest - protože sem zapadla od kamarádky obě děcka.

To jsme se zodpovědně zapojili do rozvětvování naší rodiny.
Že nepodporujeme porodnost?

Ale kde, už za dva měsíce čekáme našeho druhého vnoučka.

Chodit kolem mateřské kolonie po špičkách a pokud možno vůbec.
Odložit rekonstrukci, až budou děti vzletné a netopýrstvo odletí.
Prozkoumat vafky a domy před rekonstrukcí, jestli se v nich neskrývá kolonie.
Užívat si bezhmyzového léta.

Nenechat misku prázdnou.
Dokrmit ručně, pokud miska zůstává plná.
Nevypouštět v případě podezření na těhotenství.
Nevypouštět těsně před ani po porodu!
Nematlat na mládě, jsou-li vám prsty milé.
Nematlat na mámu a neničit jí účes.
Dokrmovat vitamíny, zophobáky a vápníkem.
V případě útoku strašlivým vřískotem s ukázkou velkých děsivých zubů být ohromeni a zařadit zpátečku.
Naučit mimino jíst z misky.
Přestěhovat do rozletové voliéry.
Vypustit.

Skloní se nad ní. Na první pohled jasné šílenství.
"Ty jsi ta svině, co tu topí lidi?"
A sakra. Zdržuj. Na to jsi vycvičená.
"Cože?" Ne po ráně do hlavy... Kopne ji do žeber.
"Ptám se, jestli jsi ta svině, co tu topí lidi. Jako moji ženu."
"Pane, já rozhodně nikoho netopím." To nebylo moc dobré.
"Tak ses přišla utopit?!" Čpí z něj alkohol a beznaděj. Tak už krucinál vyplavte na hladinu a něco s ním udělejte!
"Nene. Já tady zpívám."
"Cože tu děláš? Neutahuj si ze mě!" Vztek.
"Já tady vážně zpívám. Je to opatření na podporu porodnosti žab."

„Bětuš, jdi na vzduch, ať máš apetit. Nechoď ale mimo ves!“ zdvihne babička varovně prst. Přísný zákaz se rovná domácímu vězení. Bětka se chce rozběhnout k malému remízku. Představu vůně borky a smoly ale přehlušuje pronikavý zápach prasečáku. Fuj! Nemá před ním kam utéct.

Je horko. Touží si zaplavat. Ve strouze se koupou jen kachny. Zanechávají v žabinci zvláštní klikyháky. „Můžeme si jet zaplavat?“ chystá mládež plavky.
„Bětkó?! Opovažte se! Vzpomeň si na Mechov,“ mračí se babi. „Neriskuj! Nedovolím, abys nechtěně podpořila porodnost. Čert vem vojáky!“ láteří.
„Ach jo,“ odhání Bětka myšlenku na koupání jako dotěrnou mouchu.
Netroufne si neposlechnout.

„Příště,“ švihla Alex kabelkou, „se na to vykašlu.“
„Copak?“ zeptala se Maruška.
„Dokonale jste mě ztrapnily, všechny.“
„Povídej, přeháněj,“ zajásala Bibi.
„Kdo tu už měsíc jančí, že Barunka je moc tlustá? Že bude mít brzo koťata? Že má strach, jak to všechno dopadne, no?“
„Ty jsi šla…“
„Jo. Vzala jsem kočku na veterinu. Kvůli tobě!“ otočila se na Marušku. „Víš, co mi veterinář řekl? Prý madam, děláte si ze mě srandu? Tuhle potencionální matku s koulema už vidím počtvrtý! A znovu říkám - je to kocour! Tlustej! Takže pokud tady nechcete nechat jeho nádobíčko, můžete jít. Já svůj názor fakt nezměním!“

Na začátku roku devatenáct set dvacet devět byl svět zdánlivě v pořádku.
Když se potkali.
Když ho sama od sebe oslovila.
Když jí sliboval věrnost.
Když mu pomáhala s přípravou Skifu.
Když se smála.
Když zjistila, že nikdy nebude mít děti.
Když týdny mlčela a plakala.
Když zpívala při mši.
Když nechtěl mluvit a ona se neptala.
Když chápala, proč nemluví o Rusku.
Když s ním jela k soudu.
Když při něm stála.

Na konci roku devatenáct set dvacet devět bylo všechno špatně.
Když dostala zápal plic.
Když už nemohla vstát.
Když zemřela.
Když tu nebyla.
Dušenka maja? Kde jsi?

V úterý měli jít Horáček s Pažoutem k Machům, ale nechtělo se jim, Pažout povídal, dyť jsme tam v sobotu večeřeli, a Horáček dodal, a v neděli hráli deskovky, ale včera, řekl Horáček, jsme tam nebyli, no jo, řekl Pažout, ale to měl Mach schůzi bytovýho družstva a Machová učí dálkaře, hele, Horáčku, poslední dobou nás Mach pořád zve, nejni to divný?, a Horáček řekl, nojo, jestli nemají nějakou krizi, jako manželskou, a Pažout řekl, už vim, Machová chce mít dítě a Mach ne, nechce s ní být sám, to bude vono! načež Horáček řekl, doma zůstanem a děcko bude!