DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

Iroh sets the kettle on the stove.
Years ago he dreamt of his triumphant entry into Ba Sing Se.
(And indeed, the teahouse he opened here has been incredibly successful.)
He stood outside the giant city walls - the general of the Fire Nation army - leaving nothing behind but smoke and burnt land, flames raging against the Earth warriors.
Now he lights fire with the flint borrowed from a kind neighbour and watches water boil while preparing jasmine leaves. One has to focus to do things right.
He's sure Zuko is learning to appreciate a delicious cup of tea as well.

„Nejedu!“ zavrtěla moje nejlepší kamarádka sveřepě hlavou.
„Proč ne? Vždyť to přece byl tvůj nápad,“ nechápala jsem. A těšila ses. Rumunsko je parádní, budeme šplhat po kopcích, jen tráva pod nohama, nádherné výhledy…“
„Hm…“ zabručela neurčitě.
„Koupila sis všechno potřebné vybavení – teplý spacák, pohorky, pláštěnku, opalovací krém…“ vyjmenovávala jsem. „
„No právě…“ zavrčela.
„Co právě?“
„Opalovací krém…“
„Co je s ním?“ ptala jsem se, ale pomalu mi to začínalo docházet.
„Já se budu celý týden v horách mazat krémem s ochranným faktorem 150 a stejně se vrátím spálená jako čuník, roztomile růžovočerveňoučká… A ty? Už teď jsi skoro černá…“ dokončila frustrovaně.

Poznámka: Z celého Sandmana mám nejradši Konec světů a z celého Konce světů ten příběh o městě :o).
Pro všechny, kteří znají.
Dodnes nevím, kdy přesně začal ten konec.
Možná to bylo ve chvíli, kdy ulice zrudly, nebe shořelo a jazyky ohně sežraly ten zbytek, který ještě za něco stál.
Nebo když prach a popel zakryl slunce jako hejno kobylek, obě znepřátelené armády ležely rozervané vedle sebe a vypadaly úplně stejně.
Nebo až později, když se vypařila poslední ústa, která mohla křičet, a začala řvát Země.
V té chvíli i sochy sténaly a zněly tiše a dutě jako sudy.
Dodnes nevím, kdy to začalo, ale tady a teď – to byl úplný konec.
Zhluboka jsem se nadechl a šel vzbudit město ze snění.

Na trávě byl vyznačený kruh, týmy byly rozděleny a hra mohla začít.
Jesse nadšeně pobíhal kolem. Měl v sobě už čtyři kávy a tak byl vyloučen ze hry. O to víc se však snažil jako roztleskávačka.
Červený tým začínal.
„Červení, čéérnííí!“ skandoval Jesse, „žlutí do toho, Zelení, juchúúú.“
Padla šestka, červený vyběhl, házeli černí a tak to pokračovalo dál. Sportoviště se změnilo ve shluk zabahněných těl. Byl slyšet smích, křik, nadávky, povzbuzování, prostě vše svědčilo tomu, že panuje dobrá nálada.
„Co to tu krucinál děláte?!“ zakřičela z balkónu Irena.
„Ale notak babi,“ Smál se Leandros, „Kdo si hraje nezlobí, ne?“
*Pozn: Vím, že Jesse je hyenodlak, ale on nehraje, on jen roztleskává:)

„Haló? Arwen? Tu Éowyn!“
„Viem... ukázalo sa mi to na displeji!“
„Už som si vybrala!“
„To?“
„Áno, to!“
„A?“
„Chcem čierneho!“
„Čierna zoštíhľuje, červený bol krajší.“
„Ale bol menší. Môj bude dlhší... hrubší.“
„Bol ergonomicky tvarovaný... krásne pasoval do ruky...“
„Čierna sa mi páči viac.“
„Oba mali aj turborýchlosť.“
„Tú používať nebudem. Rada sa s tým hrám.“
„Ja ju vyskúšam... Uvidím, ako rýchlo budem hotová.“
„Ktovie, čo sa s tým dá ešte robiť?“
„Čo by si s tým chcela robiť... iné?“
„Uvidím...“
„Tak strašne sa teším.“
„Aj ja!“
„Hihihi.“
„Hihihi.“
Obom za pár dní priviezol TNT Express ručné ponorné mixéry...

Domem na Aljašském pobřeží se nese zděšený řev. „Pane bože! No, ty mi vlastně moc nepomůžeš…“ Dvě malé děti, holčička s rohy a chlapeček s červenou kůží sedí pod oknem a tiše se chichotají. Kolem nich leží prázdné plechovky od barvy. Liz vše poněkud nechápavě pozoruje. „Co to má-“ „Mamí, výš, jak táta soptil, že v té červené je hróóózně nápadnej?“ Liz nevěřícně přistoupí k oknu. „Vy jste…“ Holčička se usměje. „Jo, nabarvili jsme ho, když spal. A černá je in.“
Hellboy stojí nad umyvadlem a zoufale se ze sebe snaží oškrabat černou barvu. „Že já blbec nemyslel na následky…“

A/N: Volné pokračování drabble Začátek, Bouřlivá noc a Jako on?
Harry si před zrcadlem upravoval slavnostní bystrozorský hábit. Ušklíbl se. Nechápal, proč bystrozoři mají zrovna červené uniformy.
„Harry, je to opravdu nutné?“
Otočil se k vysokému muži. Severus si na vánoční ples na Ministerstvu vzal svůj černý společenský hábit. O jakékoliv jiné barvě odmítl diskutovat.
„Není, ale opravdu rád bych, abys se mnou šel. Myslel jsem, že nechceme náš vztah dál tajit?“ zeptal se váhavě.
Severus k němu přistoupil. „Nechceme.“
Harry se usmál jejich odrazu v zrcadle.
Červený a černý.
Bystrozor a bývalý Smrtijed.
Nebelvír a Zmijozel.
Harry Potter a Severus Snape.
Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, klapalo jim to.

Džungle fakt nesnášeli. Naštěstí se to dalo říct vesměs o všech seveřanech, takže je převážně osídlili ostatní, teplejší národy. Teď ale Chcípáci neměli na výběr, dánská kolonie na tropickém Sydlandu potřebovala akutně pomoc při obraně před králíky.
„Co se stalo?“ ptal se Deus Magnara, který se nečekaně opozdil.
„Kousnul mě had, ale já jeho taky a on dopadl hůř.“
„Jaký had?“
„Ále, takový červený s černými pruhy. Chutnal jako kuře. Proč?“
„Na to brzo přijdeš, sejdeme se u večeře,“ poplácal ho Deus po rameni a vykročil do pralesa, vědom si faktu, že tým se dneska bude muset obejít bez Magnara.

Zaprášeným městem kráčela žena doprovázená chlapcem.
Mířili ke Svatyni.
Tady vždycky vyžebrali nejvíc, ale dnes se nedařilo.
Kluk se nudil. Kouskem uhlí si maloval na obličej výstřední obrazce.
„Maule, nezlob! Nebo tě prodám …“
„Jaká je cena?“
Kultivovaný hlas, sametový plášť.
Zjevně pracháč.
Ohrnula ret: „Na to nemáš.“
Nadřazený úsměv.
Žádný mladík. Přesto měl v očích nedočkavost.
Kdo ví, proč kluka chce.
Zazobanec.
„Padesát,“ znásobila běžnou taxu.
Palpatin hodil matce drobné.
„Běž s tím chlapem. Padej!“
„Mami?“
Čiré zděšení. Dětství skončilo. Od teď bude otrokem.
Palpatin pohladil růžky na chlapcově hlavě: „Jsi nadaný, Maule. Pěkné ornamenty. Slušelo by jim rudé pozadí.“

nesoutěžní kousek typu "nemohu si pomoci"
Velitel stráže měl dobrý pocit: ochránil svého pána před nákazou. Nikdo neprověřený se do jeho blízkosti nedostane.
Jenže vévoda v Paláci nebyl. Od svítání pomáhal ve čtvrti služebníků.
Po poledni chvíli odpočíval, když na jeho obličej padl stín.
„Myslíte, že umřu, pane?“
Kloučkovi bylo asi sedm. Ruce i tváře měl poseté černočervenými vředy. Nemoc postupovala.
„Budeš v pořádku, Tami,“ ujistil ho.
Chlapec natáhl ruku. Na dlani plné boláků leželo zelené jablko: dar vděčnosti.
Vévoda ho bez váhání uchopil a zakousl se do něj.
Smrť, který držel hošíka za rameno, jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
Pak kluka pustil.
JÁ MOHU POČKAT.