DMD č. 1. pro 1. 4. 2022. Téma: Po hlavě

„Až si to rozmyslíš,“ řekl francouzský herold Montjoy a podal králi Jindřichovi zdobený roh, „zatrub a já přijdu.“
„Víš, že to neudělám, tak proč...“
„Protože nechci, abys umřel, protože tě miluju,“ zadrmolil (zcela neprofesionálně) herold a pobídl koně.

Montjoy se probudí. Noc před bitvou bývá zlá vždycky, ale tentokrát se jeho podvědomí překonává.
První sen mu přinesl Jindřichovo bezvládné a posekané tělo, tenhle druhý se předvedl ukázkou naprosto absurdní zbrklosti. Na třetí už nemá sílu.

Blíží se ráno. Musí ještě jednou za anglickým králem, musí ho ještě jednou vidět živého. A hlavně, mon dieu, nesmí dělat žádná ztřeštěná romantická gesta.

Do zkázy bohů, álfů, trpaslíků, obrů i lidstva (výčet jde samozřejmě dál, ale přece jen nezbývá mnoho času na kompletní přehled, tudíž přecházíme k neságovitým zkratkám) se nejde vrhat bez rozmyslu. Ódin naštěstí věnoval věky přípravě bojové strategie.

Zatímco v dálce zní varovné troubení a řev prvních nestvůr, které vyrazily do boje s předstihem (známe tyhle typy), Ódin si ještě najde čas k poslední poradě s odťatou, leč stále vitální hlavou moudrého Mímiho. Tu poněkud znesnadňují otřesy, při nichž se Mímiho hlava pokaždé skulí do Studnice osudu.

Loki s tím svým zemětřesením dokáže narušit kolektiv i ve své nepřítomnosti.

Typické.

Shouta preferred not to deal with Zashi’s disappointed looks, but sometimes needs must.

“Shou-chan, you are aware that you are not, in fact, a cat… right?!”

It was Shouta’s lifelong regret. But he got as close as he could; he had landed just fine.

“You jumped out of the teachers’ lounge window!”

“It was an emergency.”

“Headfirst!”

“Emergency.”

Zashi sighed. “Nemuri giving you sex tips again, or Nezu-sensei after you with paperwork?”

Shouta ducked his head deeper into his capture weapon. “All Might started crying on me.”

At least Zashi stopped looking disappointed, now that he was too busy laughing.

Bella je nadšený sporťák. Do všeho se vrhá po hlavě. Řeklo by se, že je to ideální pes na výcvik. No, jak kdy.
Bella miluje aport a tak brzy nastal čas na nácvik aportu přes překážku. Pevnou metrovku snižuji o dvě prkna. Pro začátek. Bella je mladá nechci jí zatěžovat klouby. Přicházíme před překážku, odhazuji činku, velím APORT a Bella vybíhá. Bella běží, běží...
Ozve se obrovská rána. Zpod zbourané překážky se vyhrabe zmatená Bella a nechápavě na mě zírá: „Říkala jsi přines APORT, o skákání nebyla řeč!“
Nedošlo mi, že naše Bella ač černá, je ve skutečnosti pravá blondýna.

Magie nikdy nepřicházela zdarma. Trocha bolesti, trocha kašle nebyl důvod ji vzdát.
Prosebníkům jsem ji rozdávala bez zaváhání.
Kdo jsem bez kouzel?
První přišla krev na kapesníku.
Pak – prosím, paní, vyléčíš mou milou? – jsem klečíc vykašlala první březový lístek.
Po posledním velkém kouzle – hejkalovi vysychá bažina, řekl jsi. Tvoje vina, slyšela jsem. – jsem došla domů, vzpřímená. Potom bylo černo, spalující horečka, tlející kořeny prorážející kůží na povrch.
Vzbudily mě tvé zkroucené ruce otírající moje čelo. Skvrnu na temeni, roztahující šlahouny do týla, jsi mi nejdřív nechtěl ukázat. Povrch měla tvrdý, dřevěný.
Nazítří jsem zbytek moci zakula do hole, cos vyřezal.

„Rolph Scamander, 46 let, tupé poranění hlavy, nejspíš fraktura, Glasgow 15, tachykardie 110.“
„Zdravím, pane Scamandere. Co se stalo?“
„Nemůžu spát. Zkoušel jsem všechno. Mlíko s medem, bylinky, teplou vanu, běhání do padnutí, homeopatika, aromaterapii, akupresuru, sex. Nic nepomáhá. Tak jsem se majznul pánvičkou.“
„Výborně. Sledujte můj prst… Zornice intaktní. Jak dlouho jste nespal?“
„90 hodin.“
„Alkohol? Drogy?“
„Ne! Prostě nemůžu usnout!“
„Uděláme rentgen a pošleme vás na magnetickou rezonanci. Až se vrátíte, tak si zdřímnete.“
„Jak si zdřímnu?!“
„Po 50 miligramech Nitrazepamu naprosto luxusně.“
Podepsal kartu a vyšel na chodbu.
„Doktore Pottere, vyšetřovna 2! Dědek spadl hlavou na hrábě.“

Pokud šlo o ryby, Ledňáček je samozřejmě zbožňoval. Ledva se vylíhnuvší, už se jimi futroval, otevíral zobáček a Maminka s Tatínkem měli co dělat, aby toho svého malého nenasytu vůbec nakrmili. Střídavě létali střemhlav pod hladinu, stříbrné rybky se ještě mrskaly, když je odnášeli do hnízda.
Jen počkej, až trochu povyrosteš, Ledňáčku, budeš si je lovit sám. Ale ouha, Ledňáček nelétá. Takový ledňáček nemá šanci přežít, řeklo by se. Ale to neznáte Ledňáčka. Je to totiž mládě tuze vynalézavé. Od lidí okoukal rybolov, strýček Stehlík mu upletl lano. Pevně ho sevře do drápků a může se vrhat střemhlav. A hodovat.

Všechno je jen v hlavě. I ti nejlepší vědci zabývající se biochemickou psychoanalýzou teprve začínají tušit, co všechno. Co všechno po ní dokáže stéci a vyvřít z těla člověka v podobě snové esence. A v co všechno se pak esence může materializovat. Imprint – člověk, co vstane z popela nočních můr, nebo snová struktura – budova z kolektivního nevědomí pospojovaná maltou esencí.
Tohle je příběh o stvoření a hlavně o jeho následcích. O bolesti vzniku a o jeho ceně. O nedobrovolných návratech. O nalezení místa a o hojení.
Kryštof Vrána – syn, bratr a viník. Katedrála – stín, past, cesta a útočiště. Alena – hrdinka.

Bylo svěží dubnové dopoledne v horách Tichého hromu a čaroděj Kedrigern byl ten den v obzvlášť dobré náladě.

„Měl jsem ve snu skvělý nápad, drahá. Trklo mne, že by tvé problémy mohlo vyřešit, kdyby ses znovu učila hovořit od bytosti ženského pohlaví. Začneme jednoduše. Stačí, když zde pro bronzové hlavě zopakuješ, co řekne.“

„Kváák,“ řekla Princezna.

„Neboj, drahá, bude to snadné,“ položil jí Kedrigern konejšivě ruku na rameno.

„Ty ses zbláznil, čaroději! Nejdřív mě desetiletí používáš jako katalog, teď jako učební pomůcku! To si vyprošuji!“ Křičela magická bysta.

„Kváák ses zbláznil kváák,“ řekla Princezna.

„Tak přeci progres!“ Usmál se Kedrigern.

Internetová blízkost
Je vždycky jenom zdánlivá

Souhlasíš? Souhlasíš, jako souhlasíš se vším? A souhlasíš, protože jsi jako já, nebo protože nedokážeš neklamat sám sebe?

Kapky dopadají na facebookovou zeď
Už i slzy
Přešly do virtuálna

Pláčeš? Řekni, pláčeš? Jestli jsi alespoň trochu jako já, tak ne. Jestli jsi já, tak to neumíš.
Dělí nás čtrnáct let a sto dvacet kilometrů.

Nezapomeň, prosím
Tu únorovou noc
Hrnek čaje
A divadlo, které nás rozplakalo
Protože bylo o nás

Loučili jsme se na Hlaváku, objemout, neobejmout? Skočit do toho po hlavě, po prstech na klávesnici? Nebo utéct?

Jestli jsi já
Vždycky nakonec utečeš