DMD č. 1. pro 1. 4. 2022. Téma: Po hlavě

Zrodila se v temnotě, živená bolestí a touhou po pomstě. Nevěděla, kde je její místo, ani za jakým účelem byla stvořena. Jediné, co věděla, že vždy, když se rozezní ta nenáviděná melodie, ucítí hrozný hlad, hlad sžírající, hlad nesnesitelný, hlad, kvůli kterému do sebe po hlavě obrací veškeré živé kol sebe.
Byl tu ještě ten člověk. Člověk, kterému na ní záleželo, ať už byly jeho motivy jakékoliv, člověk, který jí vždy při rozeznění hladové hudby poskytl, co potřebovala. Její spasitel.
A tento muž prahl po pomstě. A každý, kdo se jeho vůli příčí, ať se chvěje, protože
Adéla ještě nevečeřela!

Drahý Tasemníku,

je pro mě velkým zklamáním, že nedokážeš těžit z úspěchu našich východních bratří. Důkazem tvé naprosté neschopnosti je fakt, že namísto toho, abys u svého pacienta posiloval užitečné emoce, jako je strach a nenávist, jsi dopustil, že je přetavil do aktivní pomoci! Musíš jednat okamžitě. Nejlépe uděláš, budeš-li svého pacienta nejprve nabádat, aby do toho šel po hlavě, chodil na noční směny a věnoval pomoci veškerý volný čas. Později v něm polehoučku začni živit pocit nedocenění a únavy. Čas bude pracovat pro nás. Naše kapacity, které mají v gesci Moskvu, nám ho jistě získají dostatek.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Zahaluju se, jak jenom můžu
Tebe přivezou, jak tě Bůh stvořil
A já ti stejně nepomůžu
I kdyby ses mi nakrásně dvořil

Dřív, než se naděješ
Ležíš na kovovém pitevním stole
Mým vtipům se nesměješ
Co může člověk chtít po mrtvole?

Plášť, rukavice, čepici, roušku
To není žádná legrace
V posledním čerstvém vzduchu doušku
Se rychle dávám do práce

Sleduju nože, naběračky, pilku
Které mám ve své výbavě
Hrudník ponechám ještě chvilku
Přijde na řadu po hlavě

Až s tebou skončím, budeš jak’ dříve
Jen někde o pár stehů více
Chtěl-li jsi doušek vody živé
Neměl jsi přijet do márnice

"Tak račte račte vašnosti."
"Ano ano, jak se říká, po hlavě do toho!"
Tupouni zlomyslní pomyslel si pan Jáchym Ondřej Šlik na adresu pošklebujících se halapartníků, kteří před ním rozhrnuli závěs jako oponu, aby mu umožnili vystoupit na pódium onoho divadla, kterého se měl nedobrovolně, leč s důstojností sobě vlastní právě zúčastnit.
Tím také dovnitř zavanul horký vzduch ze Staroměstského náměstí rozpáleného červnovým sluncem a zároveň jej téměř ohlušil dav, který se na náměstí shromáždil.
Pana Jáchyma i v tom horku zamrazilo a téměř mu ztuhly nohy. Ale to už ho onen zlomyslný strážný postrčil vpřed a představení mohlo začít.

Práskl za sebou dveřmi. On, vždy tak pořádný, klidný. On, který často kladl větší důraz na to, aby zelenými kulatými dveřmi s klikou uprostřed hýbal opatrně a zavíral je pomaloučku, polehoučku tak, že nakrásně dosedly do rámu dveří. On, který vždy dbal na to, aby se ze dveří ani trošičku laku neslouplo. On, vždy tak ohleduplný ke svým krásným zeleným dveřím, práskl klikou.

Bilbo Pytlík se rozhlížel po své krásně udržované zahrádce a po hlavě mu stékal pot.
Prsten, jeho prsten, ležel v předsíňce na zemi, zatímco Bilbo stál venku před zavřenými dveřmi.

Něco ho na této scenérii neuvěřitelně rozčilovalo.

Zářijový úplněk. Krásná, vlahá noc, měsícem postříbřené Bradavice. Těžko najdete hezčí pohled. Takové noci však nemám rád. Připomínají mi můj osud.

Byl jsem princ. Krásný, bohatý a oblíbený. Žil jsem jen lovy a plesy. Dokud ...
Vyjel jsem si s přáteli. Předjížděli jsme se, vtipkovali, škádlili se. Dítě u cesty jsme zaznamenali až, když po hlavě sletělo do příkopu.

Z lovu sešlo. Bez nálady jsme se vrátili domů. Ani bál při měsíčku nezahnal splín. Uchýlil jsem se do ústraní, snad zítra bude líp. Nebylo.
Ve snu mě navštívila čarodějnice, matka dítěte, a proklela mě. Ráno jsem se probral jako ropušák Trevor.

"Ty, Geralte...," Marigold zamyšleně okusoval pisátko a rozmazával inkoust po pomačkaném kusu papíru.
"No?" Zaklínač vzhlédl od broušení meče. Toho železného.
"Já vím, že každá obluda vyžaduje speciální přístup, ale...," okousávané pisátko prasklo pod tíhou okolností.
"Marigolde, co to vlastně píšeš?"
"No..."
"Co? To? Píšeš?"
"Takový... vždyť s příšerami se setkávají i vesničani a tak..."
"Co!? To!? Píšeš!?"
"Příručku Jak se bránit příšerám."
Geralt obrátil oči k nebi a pak se zhluboka nadechl. Následoval stejně hluboký výdech.
"Ty bys mi mohl říct nějaké tipy, ne?"
"Jo. Napiš, že na všechny funguje vzít je něčím těžkým po hlavě. Kusem hradeb třeba!"

Visí za zadní tlapky hlavou dolu a odhodlává se k odvážnému skoku... ehm, ke střemhlavému pádu. ŽUCH, ozve se, jak se veverkobobří kočkoholubí prasátko rozplácne o kukuřičnou podestýlku, kterou hodlám vyměnit. Otevírám si dvířka, abych si podala kus dřeva nahoru k vekému otvoru a poletucha už se do nich sápe.
„Kam odcházíš? Předpokládám, že daleko ode mě."
Uhodlas
Popadnu ten chupatý bobek, co po sobě nechal dva bobky, a dávám ho do přenosky.
„Tady máš seno, ať tam nejsi tak-“
Zuřivá nutrie napadne víko rozhodnutá z přenosky udělat umělé pískoviště. Pootevřu ho, abych tam vsunula trochu sena.
Knedlík opět prchá.

Alžběta se pohodlně usadila ve voze. Usmívá se. Svatava se jí líbila svou pohostinností a obratností v hospodářství. Takovou ženu si přeje pro svého nejstaršího syna. Mnohokrát si posteskla, že jí život nenadělil k pěti synům i dceru. Teď ji snad najde ve Svatavě.
„Jiříku,“ proniká jí do myšlenek hlas nejmladšího syna Zdeňka, „až příště pojedeš na Cimburk, vezmeš mě s sebou.“
„K námluvám nepotřebuji pomocníka. Co když žádné nebudou?“ slyší Alžběta Jiříkův pobavený hlas.
„Budou! Když ne tvoje, moje určitě. Ožením se s Dorotkou.“
„Vždyť jsi s ní dnes mluvil poprvé.“
„Nevadí. A naše svatba bude dřív než tvoje!“

Z myšlenek o dnešním ránu, kdy jsem zaspala a ve spěchu si zapomněla převléci pyžamo, mě vytrhne až křik mé mamky. „Můžeš mi vysvětlit proč mi volala tvoje učitelka, že jsi zameškala první hodinu a řekla si, že za to může sněhulák ?“
Musím uznat že to bylo trochu moc (vlastně to vůbec nedávalo smysl), ale já většinou moc nepřemýšlím než něco udělám. Nakonec mamce řeknu, že mi nezvonil budík a jdu do svého pokoje. Zítra je konečně prvního dubna a já si musím připravit apríly.
Protože to zavání průšvihem, zítra budu muset místo po hlavě (jako vždy) vykročit pravou nohou.