DMD č. 1. pro 1. 4. 2022. Téma: Po hlavě

Ondra byl zkrátka velkej. Ten typ, co v hospodě radši neprudíte. Sednete si opodál a ani omylem by vás nenapadlo do něj rejt. Široký záda v kostkovaný košili, předloktí jako šunky. Choval se klidně, uctivě, ale stejně jste si netroufli. Hele, podle mě to bylo tou jizvou. Klouzala mu po čele a kolem nosu skoro až na bradu. Vypadala děsivě.
Nikdo neměl tušení, že ji má od chvíle, kdy se vrhnul do náhonu pro pytel, ze kterýho se ozejvalo mňoukání. Okamžitě. Po hlavě. Vytáhl jsem ho tenkrát já. Získal patnáct stehů, já osm koček a chlapa, se kterým hodlám zestárnout.

Marigold vyrážel na cestu. Nechal si osedlat koně, na hlavu si nasadil klobouk s pérem a loutnu přehodil přes rameno.
Po hlavě se vrhal do nových dobrodružství, aby měl náměty k tvorbě, jelikož oblíbený cíl jeho písní se usadil s jistou jemu neoblíbenou čarodějkou v Touissantu, a tudíž byl pro jeho účely naprosto nepoužitelný.
Na prahu krčmy se nadechl, nadšen výhledem na vydělané groše, a rozšafně vykročil ke klisně.
Pacholek opírající se opodál jeho triumfální výkrok sledoval.
„Máte na botě hovno,“ řekl škodolibě.
„To nám to pěkně začíná,“ vrčel si Marigold pod vousy a slámou si utíral exkrement ze střevíců.

„Matka se jistě mýlí. Svět venku nemůže být tak nelítostný a krutý.“ Dívka s převelice dlouhými vlasy se zasnila. „Víš, Pascale, někdy sním o princi, který by mi ukázal, něco… něco převratného. Chci, aby byl hodný, pozorný, měl by být aspoň trochu hezký, měl by mě umět rozesmát… a…“

Zaslechla šramot, po paměti sáhla po velké pánvi. Když se zvuk ozval podruhé… třiskla s ní narušitele rovnou po hlavě. Skácel se jak zralá slíva.

Pozorně si mladíka v limbu prohlédla. Srdce jí poskočilo radostí. Jenže pak se zdálo, že mrknul. Další Locičina zbrklá reakce ho poslala do říše boha Morfea.

Pohlcen vlastní krásou hleděl do svého odrazu v říční hladině.
" Jsem tak nádherný, že nikdo na světě se mi nevyrovná!" v mírném náklonu zašeptal řece.
Usmíval se na sebe a polštářky svých prstů naznačoval dotyk hladiny a lemoval si tak linie svých rtů, záhyb nosu a u toho se hihňal jako malý chlapec.

On ale tak malý nebyl. Ženy mu ležely u nohou, ale žádná nedosahovala jeho dokonalosti.
Žádná lidská bytost se nevyrovná odrazu, do kterého hledí.
Učiněná přenádhernost.

Opět se samolibě usměje.

Naklání se nad řekou tak dlouho, až nakonec do ní po hlavě padá.

Pomoc! I zvolal Narcis!

"Kočko, tenhle poplatník. Tady bych se v tom moc nešťoural, do všeho se vodvolává," předal mi kolega spis.

"Tenhle platí měsíčně čtyřku - já vím, nic moc, ale von má stejně hovno. Blokneš mu účet a nepřijde ani ta čtyřka," pokračoval a předal další spis.

"Hele, tady jsem dělal pojišťovnu. Je prej u ministerský, tak si tam napiš žádost," zasmál se a podal další spis.

"V tomhle je dědický. Ti ani nevím v jaký je fázi. Jsem tam asi i volal. Si to radši zkontroluj."

-*-

Manžel si zasluhuje pochvalu. Naučil mě částečnému flegmatismu. A tak jsem kolegu nepraštila spisy po hlavě...

„Představte si, že přijde nějaký nepřítel.“
Jako právník? Vždycky jsou to právníci. Vaří dobré obědy, ale tím to končí. Při počítání trajektorií vrhů jsme vždycky mířili na právnickou.
„Ale nepřítel… jako v dobrém.“
Aha, takže ne právníci. A filda nejspíš taky ne.
„Třeba matfyzák. Přijde matfyzák a…“
Praští nás po hlavě, protože se složenými derivacemi zacházíme jako se zlomky?
„Hodí po vás epsilon.“
Eh, dobře, tak ta druhá možnost.
„No a vám to co?“
Vytvoří modřinu ve tvaru divnýho řeckýho písmena?
„No vám to nevadí, protože máte svoje delta.“
…
„A delta je přece to vaše supremum!“
…co je to supremum?

Po hlavě do průseru řítí se svět
Pokousali jsme špatného psa
Vážení, je to hajzl, vím
Jenomže my nemáme na výběr

Politiky nikdo se nenají
Tak už přestaňte strkat
Hlavy do písku, vládci
Protože lid máte... No přesně tam

Po hlavě do průseru řítí se svět
Škrábe, vrčí, kouše do všech stran
I vzteklý pes šel by radši žrát
A ovce hloupá může se jít pást

Politiky nikdo se nenají
Tak přestaňte si hrát
Že máte alternativy lhát
Když nemáte vůbec nic

Po hlavě do průseru řítí se svět
Jenže my občané žijeme v něm
Politici, bojujte za nás
Doopravdicky

Jak loví netopýr?
Inu, složitá otázka.
Pro případ, že si pletete netopýry a kaloně a ve skutečnosti myslíte letouny, pak část otázky je jasná. Kaloni lovit nemusí. Ovoce totiž zpravidla nikam neutíká. Ale je potřeba je najít, proto má každý kaloň vyvalená očka, jež lidé považují kdovíproč za roztomilá.
Jak loví netopýr? Vyšle zvuk, najde hmyz, přiletí a chňapne?
Chyba lávky!
Netopýr je mnohem elegantnější.
Za letu udělá piruetu, bací kořist křídlem, chytí ji do ocasní blány a ham!
Já lovím na zemi. Poslouchám pozorně, tiše se připlížím, hop, hodit do ocasu, zabít!
... i kdyby to byl zophobák v misce.

Dostat k narozeninám slepici je výzva. Nejen pro sousedku, která ji obdržela.
Plot, kde se za tújemi objevil kurník, byl rázem sledovanější než všechny myší díry.
„Dostanu ji,“ sykal Goliáš.
„Moje bude!“ oponovala Sára.
„Ať si trhne křídlem,“ odkráčela Zuzana. Pelech nade vše!
Slepice si hrdě vykračovala a naši dva lovci se mohli zbláznit.
Pak hloupý kur vlezl mezi túje a plot.
Když jsem vyběhla na dvůr, měl Goliáš packu prostrčenou plotem, drápy si slípku přidržoval a snažil se její hlavu protáhnout skrz dráty, aby si konečně kousnul.

Lovce s hubou plnou peří jsem zahnala.
Slepice túje obchází obloukem dodnes.

Deset let od konce války a bylo zase jaro. Ryko stál před Vzdychající věží a díval se na svoje město.
Před deseti lety na tomto místě dal katovi pokyn, aby setnul Waldemara Dautha. Pak zvedl hlavu za rozcuchané šedivé vlasy a ukázal ji shromážděnými vévodům. Zpráva byla jasná – žertující regent Ryko je pryč. Teď máte co dočinění s markýzem Nimanem.
Jeho život jako by se dělil na období předtím a potom, co zvedl Waldemarovu krvácející hlavu, a proto se vždy na výročí popravy sbelhal až sem, aby si ten den připomněl. Teď ale nastal čas vrátit se.
Jeho království čekalo.