Bears of Brooks Falls

Sopka, která se tehdy zrodila, chrlila lávu a popel celých šedesát hodin. Prodrala se z hlubin třicetkrát zuřivěji než Svatá Helena. Pohltila vrchol hory Katmai a oslepila svět černotou. Místní vždycky uměli přežít, ale tehdy se sklonili před jejím hněvem a raději svoje rybářské domovy opustili. Medvědi udělali totéž, jen měli možná větší strach.
Nazvali ji Novarupta. Výprava z Národní zeměpisné společnosti k ní přijela už o čtyři roky později. Objevila jiný svět, údolí stvořené pyroklastickým proudem, střechu pekla, z níž unikají desítky tisíc pramínků kouře.
Turisty fascinuje a jezdí se na něj každý den dívat.
Medvědi se mu vyhýbají.

Dle výzkumu jsou ryby schopny cítit bolest podobně jako teplokrevní živočichové, protože mají dostatečně složitý nervový systém včetně opioidních receptorů, a pokud jsou jim podána analgetika, jejich reakce na bolestivé podněty se sníží. Jiný výzkum ovšem argumentuje, že ryby vůbec nemají dostatek nervových zakončení, zejména těch na pokožce, aby mohly vnímat bolest srovnatelně s námi.
Kůže je na lososovi to nejtučnější. Když je kolem ryb, že se celá řeka červeně vlní, medvědi se nezdržují s obíráním masa. Živé rybě stáhnou kůži, samicím vyberou z břicha jikry, vykousnou mozek, pustí po vodě.
My, sledující fandové medvědů, věříme radši tomu druhému výzkumu...

Možná si říkáte, jak jsem se vlastně dostala k medvědům, kteří žijí tak daleko. Bylo to někdy během lockdownu, smutku, depresivní spirály, ve které většinou skončím na youtube u morbidních věcí. Pamatujete na Timothyho Treadwella...?
Jenže mezi medvědí útoky se připletla medvědí story. Katmai je o tolik víc, než jen jeden starý chudák bez zubů, trpělivosti a s prázdným žaludkem.
Deannin youtube kanál mi otevřel bezednou pokladnici dojemných, dramatických příběhů s epickou hudbou, výběrů toho nejzajímavějšího, co se sesbíralo za celé léto. Ta krásná, nedosažitelná krajina mi učarovala a z tlustých medvědů se staly důvěrně známé bytosti a pak přátelé.

Řekla vrána vráně,
podívej se na ně!
Koukni na medvídky -
nechávají zbytky.

Vrána i druhá vrána měly totiž moc rády ryby. Po rybím tuku měly lesklá pírka, která se, jak jsem se dočetla na wikipedii, leskla spíš dozelena, narozdíl od havranů, kteří se lesknou domodra.
Neváhaly přistát medvědovi hned u čumáku a emancipovaně si nabídnout z kousků, které v něm zrovna neměl. Pak se buď vznesly, nebo odhopkaly, podle váhy sousta. Dělaly to klidně celý den a ještě měly pocit, že záslužně uklízejí. Vrány jsou totiž velmi inteligentní, takže je dost možné, že si o nechávání zbytků skutečně něco myslely.

Lososů je ještě stále pomálu a napětí u vodopádů každým dnem stoupá.
Dva roztomilí jarní chlupáčci se tulí na písku pláže, nebo sedí jeden s tlapkou kolem ramen druhého na balvanu těsně u peřejí.
Pozorují svoji matku, medvědici 26, jak v divoké vodě loví - oddaně, klidně, trpělivě.
Působí na zjitřené emoce pozorovatelů jako uklidňující senzorická deka.
Říká se jim Velká a Malá lžička.
Se srdci internetů spravedlivě rozdělenými v pracičkách se ve hře vrhnou do vln.
Jedno z nich proud strhne, příliš rychle a nešťastně přímo před čekající mordu.
Z očí za obrazovkami se přes prsty do klávesnic přelévá bolest.

Voda jim šplouchala kolem ramen, jak seděli v měkkém bahýnku v meandrech mezi travou. Sledoval ji svýma malýma hnědýma očima a užíval si její vůni. Netušil, že i lidi ji považují za krásku: světlá srst, kulatá hlava, uši jako plyšové. 482 Brett, dáma, která ani po víc než pětadvaceti letech neztratila svůj šarm.
747 se k ní vrátil skoro omluvně. Pustil před ni zakousnutého lososa a nechal ji, ať si vybere to nejlepší. Umně stáhla rybí kůži a moudře na něj hleděla. Nevyčítala mu, že se bláznivě honil za jinou.
Když odložila zbytek ryby, ještě mu nechala játra a srdce.

O medvědovi 503 nejde vyprávět jednoduše. Ani o medvědici Holly to nejde. Jejich osudy se propletly tak nevídanou náhodou, že když se o nich chcete něco dozvědět na wiki stránkách medvědů z Brooks Falls, narazíte na tutéž dlouhou kapitolu.
O mámě, která se ho raději vzdala, aby mu dala aspoň malou šanci.
O stromu, na kterém dva dny plakal.
O pláži, po které se toulal sám a ztracený, když mu bylo sotva půl druhého roku.
O pravděpodobnostech, jaké provázejí opuštěná medvíďata.
O naději, když se poprvé přidal k Holly a její dcerce.
A jak mu dovolila nakojit se a zůstat.

Amanda si otřela zpocenou dlaň do kalhot a položila ji zpět na bezpečnostní uzávěr pepřového spreje.
"Klid," prohodil ranger Karl. "To až kdyby po nás vyjeli... Většinou stačí zatroubit."
Následovali dvojici, která si vykračovala po pěšině mezi chatkami Brooks campu.
"Puberťáci?" ujistila se Amanda.
Byla to řečnická otázka. Dvojice oplývala nezaměnitelnýma dlouhýma nohama a příliš velkýma ušima. Taky místo normální chůze do sebe strkali a poskakovali.
"Medvědi v campu!" zvolal Karl. "Jsme za jídelnou," dodal do vysílačky.
Z oken chatek je sledovaly oči a foťáky návštěvníků.
Medvědí puberťáci se po nich taky ohlíželi. Už věděli, že zelená uniforma znamená průšvih.

Medvěd 83 s mohutným šplouchnutím dopadl do říčního koryta. Letěl alespoň pět metrů a nestihl se na náraz nijak připravit. Rozplácl se po zádech v mělké vodě, za ním se sesypala sprška hlíny, větviček a servaného listí.
Příliv adrenalinu ho hned zvedl na nohy. Zmateně se ohlédl nad sebe, na vrchol útesu, z kterého ho právě shodila nevypočitatelná síla přírody, hnaná mocným mateřským pudem. Měla číslo 128.
Grazer na něj zavile zírala ze stromu, skrz malé okénko mezi větvemi.
83 se otočil a pomalu odcházel. Hlava se mu motala. Shodila ho vůbec? Nebo se jí jen příšerně lekl? Nevzpomínal si.

Medvěd 151, zvaný Walker, měl už odprostředka léta dokonalý tvar. Jak tak seděl na kameni v peřejích, mezi vlnkami unášejícími po proudu oranžové útržky lososích životů, tmavohnědá srst se mu leskla a třpytila. Kapky stékaly po jeho oblém, kulatém medvědím pozadí.
Někomu připomínal žárovku, jinému zase jablíčko. Jablíčko, vážící zhruba pět set kilo.
Walker se otráveně rozhlížel po ostatních medvědech. Měli tvary jako ty říční balvany. Holly vypadala jako gauč, tedy, Walker nikdy gauč neviděl, ale kdyby -
Každého by do toho jeho zadku nejraději kousnul.
Protože jak si měl Walker jako vysvětlit, že ještě nikdy nevyhrál soutěž o nejtlustšího medvěda?