Bears of Brooks Falls

Za mámou a zase za mámou. Ne už ale s nožkama klouzajícíma po kamenech, se strachem a únavou. Silnější a odvážnější, z mléka a ryb.
Slunce hřeje, jezero se tyrkysově blyští. Od tlap odstřikuje ledová voda v ústí potoka.
Bubliny pod vodopádem se jí nakonec moc nelíbily. Řev vody, přes který vás máma neslyší, prudký proud, který vás strhne, děsiví medvědi, před kterými se musíte schovat.
Matně si vzpomene na brášku, kterého měla a pak ho najednou neměla...
Máma se po ní ohlíží. Neboj, maličká. Potok má vodu mělkou, něžnou. To mě učila stará medvědice...
Půjdeme s lososy proti proudu.

Cítila ho až od vodopádu. Ten strach ve vzduchu, to napjaté ticho, pak vrčení, skoro přehlušené peřejemi, dusot běžících tlap. Někdo poníženě zakňučel.
Nervózně se otočila na svoje tři medvíďata. Stoupla si na zadní. Zavětřila. Znovu se ohlédla: pochopily, už se drápaly na strom. Výš, myslela si. Vysoko.
Věděla, že na stromě je bezpečí.
Ona ale tentokrát neuteče.
Dominantní samci jí leží v žaludku už dlouho a letos - protože to tak příroda chce - obzvlášť.
Po říčním břehu sem kráčí obrovský medvěd. Podívá se jí do očí. Chyba.
Grazer vyrazí jako blesk, vycení zuby a svět se rozplyne v rudé mlze.

Po břehu kráčí muž, oděný v kožešinách. Dech se mu sráží v mrazu a mění se na bělostná sněhová peříčka. Řeka ztichla, zpomalila, větve chrastí seschlým listím.
Muž, bezvěký a bělovlasý, sleduje hranici písku a vody na pláži a v každé jeho stopě vyklíčí ledové krystaly.
Nad jezerem najde cestičku do kopců. Vrásčitýma rukama hladí polehlou zežloutlou trávu a přikrývá ji jinovatkou.
Když spatří tmavou prohlubeň ve stráni, usměje se. Tiše, tak tiše jako plynutí času, se vkrade ústím tunelu dovnitř, do tepla.
Sehne se k chundelatým kuličkám oddechujícím v náručí medvědice.
Pěkně spěte, moji maličcí, zašeptá. Než přijde jaro.

Volání přírody, říká si člověk. Prosté pudy, instinkty zvířecí části mozku.
No, to platí tak možná o lososech.
Grazer už byla na vdávání, když si ji medvěd 747 vyhlédl a začal se jí dvořit. Ať se hnula kamkoli, byl tam a dělal na ni medvědí oči.
Grazer se mu na to mohla zvysoka... Ačkoli dospělí hnědí medvědi na stromy nelezou, strávila raději odpoledne na větvi, než aby se uvolila ke schůzce s někým tak otravně dominantním a k uzoufání vážným.
Nakonec to vzdal a našel si rozumnější partnerku.
A Grazer? Nabrnkla si Walkera, mladíka s horkou hlavou.
Klasika, no ne?

Uhněte! S dovolením!
Dobrý den!
Vy jste ale krásně červený, hmm...
Všichni vpravo! Všichni vpravo!
Pozor!
Slečno, poplavete se mnou ke břehu?
bubly bubly, šplouch
Můžete uhnout?
Hejno, hejno, následujte hejno!
cák cák
Už se barvíte? Já se barvím už dávno, proč se vy ještě nebarvíte??
Plavem dál!
Pozor! Vlevoooo! Vlevo!
Měl bys plavat, měl bys plavat, měl bys pla-vat, pla-vat, pla-vat, když nevíš co, tak plav, plav...
Jděte do háje a nezdržujte!
bubly bubly
Že se nestydíte, takhle před všema!
Vpravo, vpravo, všichni vpravo!
Copak vy tu nejste kvůli tření, jako všichni slušní lososi?!
Skáču!
Já skáču! Bacha! BACHA!

Medvědi jsou učenliví. Nedrží se jen jednoho instinktu, diktátu dědičnosti. Kdepak, medvědi objevují nové, svěží trendy.
Grazer, nekorunovaná královna vodopádů, je bez přehánění ikona. Lidem na platformě předvádí elegantní chytání lososa do tlamy ve stech různých fotogenických pózách. Ostatní můžou tvrdit, že potápění nebo skoky jsou lepší způsob lovu, ale buďme upřímní: zkrátka na Grazer nemají.
Takže když se na řece zjevil Bucky, Brooks River ztuhla v šoku.
Ten mladík udělal dosud nemyslitelné. Nakráčel pod jez jako pod sprchu, stoupl si v hloubce na špičky a otevřel tlamu.
Ukázal světu, že když ryba skáče nahoru, musí zákonitě zase spadnout dolů.