Bears of Brooks Falls

Heidi a Rosa se opíraly o zábradlí platformy a užívaly si všemi smysly. Hučení vodopádu, vůni bláta, červené odlesky hřbetů ryb spěchajících domů, i ty komáry. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy v životě podívají.
"Das ist ja eine tolle Sache, dieser Fischzug," řekla Rosa zasněně. "Ein echtes Geheimnis der Natur."
Heidi zvedla obočí. "Fischzug? Das sagt man doch nicht, neeeei... Man kann Vogelzug sagen, aber bei Fische? Ich meine, das ist nur eine... Lachswanderung, gel?"
"Isch doch dumm," odvětila Rosa. "Wenn die Vögel einen Zug haben können, warum nicht die Lachse."
Vyčerpaní lososi o téhle nespravedlnosti naštěstí netušili.

Medvěd 903 se brodil peřejemi. Když byl ještě malým medvídětem a říkali mu Oříšek, sedával tu na vyběleném kmeni stromu a sledoval svou matku, jak loví, jak se s přivřenýma očima bleskurychle vrhá do vln, aby silnými, neomylnými prackami zastavila rybu v jejím úprku.
903 od jara chytil v peřejích akorát bobra. Bobr chutnal divně, ještě hůř než racci. Proto, když se najednou pod hladinou zatřpytil zlatavý hřbet, 903 ztuhl napětím.
Je to losos? První letošní? Barvy osamělé ryby hrály trochu do zelena, trochu do červena...
903 skočil -
- a nechal rybu plavat. Žrát pstruha, to bylo i pod jeho úroveň.

Kolem je tmavozeleno a chladno. Svět se pomalu pohybuje. Cink cink, cinkají oblázky, šustí písek. Voda tlumeně, vzdáleně hučí. Zimní slunce je malé, bílé a zmrzlé. Krajina spí, jen vítr zpívá.
Na dně řeky se v malé prohlubni, kterou vyhloubily údery ocasu lososí samice, pohybují maličká černá očka. Hrozen jiker se jemně zvedá a zase klesá, nezakrytý ničím víc než tenounkou vrstvou říčního bahna.
Mrtvá těla dospělých ryb se na něj už dávno proměnila.
Nepotrvá dlouho a slunce začne rozpouštět ledy. Pak se tu, v hnízdě, vyklubou rybky menší než prst, odhodlané vyplout, aby celý život hledaly právě tohle místo.

"Mami... Mami... Mami! Maaaaaaamiiii!"
Volání odnášel hluk vodopádu. Malá medvědička se na stromě nudila už dvě hodiny. Vysoko, v bezpečí, ale sama a hladová.
Ačkoli medvědi nemají mimické svaly, ona se tvářila uraženě. Poposedla si na borovicové větvi. Dole pod ní voněla voda a krev. Její máma stála na jezu vedle své sestřenice s dvěma velkými dcerami. Právě hltaly rybu.
A ony jako můžou?! myslela si malá medvědička, nejspíš. Ony můžou lovit a já musím čekat na mámu?!
Vzdorovitě se spouštěla po stromě níž a níž. Nikdo si jí nevšiml, dokud neskočila do proudu vedle nich. Tak! Bude taky lovit!!!

Motory hučely, jak se malý přívoz sunul tyrkysovým jezerem. Malý proto, že se na něj vešly jen minibus, traktůrek s vozíčkem, bedna zásob, náhradní díly k čističce vody, generátor a pět rangerů.
Amanda tu byla nejmladší, letos přijela poprvé jako dobrovolník. Napjatě přejížděla pohledem šedivou pláž. Starší kolegyně jí tvrdila, že medvědi poznají Q po zvuku a chodívají přívoz vítat.
Vítr byl ještě ledový, ale už voněl bahnem. Přijížděli probudit Brooks camp ze zimního spánku. Amanda zahlédla spící sruby s deskami zatlučenými okny, schoulené ve slehlé žluté trávě.
Přívoz se skřípotem přirazil ke břehu.
V křovinách medvěd Chunk nastražil uši.

Medvěd Otis sklonil hlavu a ponořil jazyk pod hladinu malé zátočinky. Přivřel hnědé oči, jak ochutnával řeku, dárkyni života. Kdyby byl člověkem, právě teď by se modlil.
Voda chutnala po ledovci. Zatím ani stopa po velké události.
Ztuhle se narovnal a rozhlédl se. Jezero Naknek tyrkysově probleskovalo tetelícím se červnovým vzduchem. Na protějším břehu řeky se někdo pohyboval. Otis začichal: byla to mladá medvědice s mláďaty. Beze slov sdíleli naději.
Každoroční tah lososů přijde jako příliv, dříve nebo později, slabší nebo silnější. Jen čím bylo kolem tepleji, tím míň se rybám chtělo až sem k nim. Otis bude dál čekat.

Měkoučce, neslyšně přejdu trávník. Bez námahy vyskočím na zábradlí. Mým tlapám se zdá stejné jako větev. Přejdu po okraji bazénku, napiju se. Vidím svůj odraz s velkýma černýma ušima. Převrátím lidskou zásobárnu na jídlo, které už jim nevoní - zato mně voní. Otevřu víko a vytáhnu si takový ten slaný koláč, co se dá najít v křehkých, rozmáčených krabicích.
Uvidím ptačí krmítko na lanku. Docela tenkém. Mezi dvěma stromy.
Vyšplhám po kmeni. Opatrně se zavěsím, zkouším svou váhu. Zadní nohy ztratí oporu. Udržte mě, lidské věci! Nezraďte mě, moje drápy! Ještě kousek, ještě kousíček -
Visím na krmítku -
To to voní!
Bum.

Jsem slyšela, že prej mezi vámi koluje vtip o medvědicích. Že jak je super, když se vám narodí miminka jako fazolky, zatímco spíte, a na jaře se vzbudíte s roztomiloučkýma a docela samostatnýma kuličkama.
Tak abych to uvedla na pravou míru.
Je možná fajn bejt v podstatě těhotná jenom měsíc. V létě si užijete, je to nový, je to sexy, pak se zas v klidu cpete lososama, absolutně netušíte - ale vaše tělo se samo rozhodne že jooo, dost špeků na to mít mimino!
Pak se na jaře probudíte a… Mamííí, mamííí!

*910 se podrbe, turisti se smějí, fotí a nechápou*

128 na prostředek jezu.
903 vedle ní.
747 z peřejí směrem k tůni.
151 z tůně na břeh, pak na jez.
151 vyhodí 903.
128 vyhodí 151.
747 do tůně.
164 nenápadně pod vodopád.
856 ze stráně pod skálu.
856 vyhodí 480 zpod skály.
480 vyhodí 856, protože může, je to jeho kancelář.
856 k tůni.
747 chce vyhodit 856.
Nastává rošáda.
151 a 903, když to vidí, se vyhodí sami.
151 neodolá a kousne 747 do zadku.
856 vyhodí 164.
164 unikne před 856, s lososem v tlamě.
128, královna Brooks Falls, seběhne z jezu, zařve a vyhodí všechny.