DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

Být malý a nenápadný má své výhody, rozvažoval Trevor.
Jako když jsem se ve Velké síni náhodou doskákal pod zmijozelský stůl.
„Když vidíte Nebelvír, máte sto chutí si zpívat zrzi, zrzi, co tě mrzí, jeden weasleovský zrzavec vedle druhého,“ posmíval se Draco Malfoy, „a vedle nich ťulpas Longbottom, výsměch celého kouzelnického světa.“

Víc jsem nepotřeboval slyšet. Vydal jsem se do zmijozelských komnat. Najít chlapeckou ložnici nebyl problém, šel jsem po čuchu. Malfoyova postel byla jediná, která nebyla cítit nemytými nohami. Pořádně jsem se v ní vyválel.

Ráno blonďatý zmijozel musel na ošetřovnu se svědivou vyrážkou. I ropucha umí bránit své.

„Jako...“ ošil se Jestřáb. „Policajti fungujou, což o to. Částečně. Zvládnou si udělat pořádek ve svým rajonu, ale stačí potulný zlodějíček a jsou v loji. Po kopcích ho honit nebudou a posílat náhodně posly po okolí se jim nevyplatí.
Tady nastupuju já. A hodila by se pomoc, jdeš do toho?“ obrátil se na Rezku.
„Můžeme obě,“ řekla klidně.
„Lišku nechci. Zrzavejm se nedá věřit.“
Netušil, kdo je za rohem.
„Ehem.“
„Nic proti tobě, holka, ale vystačím si tady s Rezkou.“
„Jsi pěknej rasista.“
„Já nejsem rasista, jeden můj kamarád je zrzek. Myslím Zrzka!“
„Takže rozhodnuto,“ usmála se Liška. „Jdeme obě.“

Lesana kráčela k proutěnému křeslu. Třásla se vzrušením i strachem. Jako každá rusovláska, jakmile dosáhla šestnácti let, musela podstoupit posvátný obřad. Její kmen považoval zrzavé vlasy za boží požehnání a symbol štěstěny, proto pro ně byly zrzky důležité.
Dav ji uctivě zdravil. Nervózně polkla a sedla si.
Na krku ucítila stařešinové studené prsty. Škubla hlavou.
„Nehýbej se,“ promluvil.
Chytil ji za vlasy, přiložil nůž a začal řezat.

Vlasy padaly po houfech.

Když skončil, byl spokojen. „Služky,“ přikázal, „posbírejte vlasy. Večer je obětujeme bohyni! A ty,“ obrátil se k Lesane, „jdi domů a převlékni se. Dnešní hostina bude na tvou počest.“

„Ty... Černý rytíři... fakt z té kořisti nic nechceš?“
„Maurice mi stačí, díky, hmm... Locksley.“

...

„Přemýšlím, kolik takových velkých zrzavých bojovníků, co z dlouhé chvíle dobudou hrad, po Anglii běhá...“

„A?“

„Napadá mě jenom jeden a ten, pokud vím, trčí v Rakousku,“ žvaní Locksley do větru dál, ale na Černého rytíře se dívá velmi vážně.

...

„Taky dumám nad jednou věcí. Kolik je asi v Anglii zrzavých zbojníků, kteří na lusknutí prstů seženou menší armádu. A kolik z nich sídlí zrovna tady v Sherwoodu.“

„Takže jsme kecali oba, ale v průseru jsem jenom já, co?“

Richard poplácá Robina po rameni.

„Neboj.“

Keď sa dozvedel, čo mu je, nepotešilo ho to, ale prijal to. Keď mu povedali o vedľajších účinkoch, neprekvapili ho. Podobní ľudia boli často takto zobrazovaní v médiách. Keď však jedného dňa našiel na vankúši hromádku svojich ryšavých vlasov došlo mu úplne, čo to preňho znamená. O niekoľko týždňov o nich príde. Nebude sa už viac pýšiť žiarivou ohnivou hrivou. Keď si spomenul, ako mu povedali, že sa to bude týkať aj brady a fúzov, takmer sa psychicky zrútil. Našťastie ale mal možnosť zrútiť sa aj fyzicky. Z okna svojej izby na osemnástom poschodí.
A túto možnosť aj ihneď využil.

Harry vkročil do přeplněných Kratochvilných kouzelnických kejklí, aby se okamžitě ocitl v Ronově kostidrtícím objetí.

"Harry! No to je dost, že se taky ukážeš! Pojď honem se mnou, musíš vidět naše nové Žvatlající žvýkačky! Už na nich s Georgem pracujeme pár měsíců a konečně jsou v oběhu. Obchody jdou skvěle, jak vidíš, brzo budeme otevírat další dvě... Děje se něco?" Ron přerušil vodopád slov, když si všiml Harryho vážného výrazu.

"Rone, dneska jsem tu služebně. Vyšetřujeme sérii vražd. Náš jediný důkaz je dopis, na kterém se našly stopy nějaké voňavky. Podle jejího složení se nejspíš jedná o váš Matoucí parfém."

„Něco jsem vám přivezl!“ zvolal Ron, stoupl si pod stromeček a začal z krosny vytahovat dárečky. „Harry, chytej!“
„Lubrikant s příchutí papáji? To můžou vymyslet jen v Austrálii.“
Susan dostala nafukovací donut, Hannah osušku s pštrosem a Denisa s Lunou duhové sluneční brýle. Hagrid vypadal dojatě, když mu v náručí přistálo lehátko ve tvaru krokodýla. Lily převzala sklenici na drink s obrázkem tasmánského čerta, Viktor a Cedric stříkací pistole, Katie a Angelina plážové míče.
„Na léto vás zvu k sobě! Vyřiďte to i Lupinovi, Tonksové a Edovi.“
Vyskládal na stůl bermudy s klokany, kšiltovku AC/DC a opalovací krém faktor 100.

Pravda, úkol.
„Kdo ze třídy se ti líbí?“
Proboha, fakt? Chtěli byste pravdu? Tak tady: netuším, co to znamená líbit se, nechápu, proč by se mi někdo měl líbit. Jasné?
Mlčí, váhá.
Řekne náhodné jméno.

„Musíš přece mít nějaký typ!“
Zrzaví, blonďáci, modroocí? Muži? Proč?
Zamilovaná byla jednou, do ženy. Se vzhledem to nemělo společného nic.
Pokrčí rameny, neodpoví.

„Nikdy se ti nikdo… nelíbil?“
Nikdy mě nikdo nepřitahoval, nikdy mě nezajímala těla, i líbání mi přijde nechutné. Tohle chceš slyšet? Nevím, kdo jsem, nevím, co chci.
Jsem zmatená!
„To nevadí.“
Chytne ji za ruku, opatrně, pomalu.
Je to… v pořádku.

Pomalými kroky se ke dveřím blížila zrzavá postava. Šla nepřirozeným trhavým krokem, jako kdyby každé ohnutí kloubu bylo velice namáhavé. Proudy deště stékaly po oknech a po ramenou. Postupně se chůze zpomalovala a v místech, kdy stékaly kapky, se objevovaly další zrzavé proužky, jako kdyby déšť smýval zrzavost z hlavy a postupně ji rozprostíral po celém těle. Čelist postavy se hýbala, ale hlas nebyl slyšet přes zvuky melodických nárazů kapek o sklo. Pohybovala se čím dál pomaleji.

„Někdo si pro toho Kostěje zajděte, než tam celý zreziví.“

„Jen ať reziví. On je stejně nesmrtelný, tak ho vyzvedneme, jakmile přestane pršet.“

Květnový soumrak těžce voněl květy a pryskyřicí. Stromy černě čněly proti růžovému nebi. Dívka kráčela horským hvozdem. Proti ní stanul muž.
"Hola, krásko! Putujete sama v tomto překrásném večeru?"
"Zachovejte slušnost, pane, i vzdálenost," vydechla. "Nepůsobíte věrohodně, spíše coby chuligán."
"Nezrodil jsem se pod Venuší. Chci vás toliko ochránit na osamělé cestě," odpověděl neznámý a ve stínu se zableskly jeho zuby v úsměvu.
Polapená jeho zrakem, neprchla, když k ní přistoupil.
"Kde bydlíte?" zeptala se.
"Můj dům nenajdete, je to hrad na horách."
"Jaké vaše jméno?"
Smekl klobouk. Byl mladý, ale zrzavé vlasy mu na skráních a zátylku bělaly.
"Reynardine."