DMD č. 6. pro 6. 4. 2023. Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

Zítra pojedu na soustředění s dětským sborem. Těším se. Skamarádila jsem se tam s Vendulou. Moc si rozumíme. S ostatníma už tolik ne. Vlastně si s nimi s Vendulou nerozumíme vůbec. O to víc si rozumíme s Bohoušem. Je skvělý. Včera mi dal nový iPhone. Myslím si, že si mě váží. Má mě opravdu rád. Zato Tomáš Bohouše čím dál víc nenávidí. Vůbec netuším proč. Asi žárlí, že si s Bohoušem rozumím víc než s ním. Tomášovi vyhlašuji válku!

Nyní vidím, že věci vždy nejsou, jaké se zdají.
Zbraně již utichly.
Začínám psát svůj deník.
Kéž mě jednou políbí múzy.

Na jedné straně my
A na druhé ty druzí
To život oněmí
Ve válce mlčí múzy

Stavíme barikády
Odkloňme davy lůzy
Kdo je tam a kdo tady?
Ve válce mlčí múzy

Už není kam se schovat
Střelba se mísí s chůzí
Lepší je neriskovat
Ve válce mlčí múzy

Duše je na smutné cáry
A mizí v chřtánu hrůzy
Naděje plní máry
Ve válce mlčí múzy

A ti, co bloudí sami
To nejsou dobrodruzi
Ti byli kdysi námi
Ve válce mlčí múzy

Než se mi zlomí hlas
Řeknu vám bez iluzí
Ten boj zuří i v nás
Ve válce mlčí múzy

Ryane,

možná tě překvapuje, že ti píšu, ale... Tohle bys měl vědět a já se stydím ti to říct. Možná jednou. Od doby, co jsme se poznali, jsi mi změnil život. K lepšímu. A já jsem ti za to neskonale vděčný. Ale... Vždycky je tam ale, že? Pere se to ve mně. Mé srdce vede tvrdou válku s rozumem. Rodiče by to nikdy nevydýchali. A co okolí. Co na to naši společní kamarádi? A hlavně - to nejdůležitější. Co ty? Jak se cítíš ty? Jsem sám, kdo se zamiloval až po uši?

Chtěl jsem ti napsat básničku, ale múza stávkuje...

Anthony

Po jejich rozepři uběhlo staletí a desítky let navrch. Promlčených s tiše bublajícím zklamáním a výčitkami pod kůží. I ve válce múzy mlčí, ale Hob se nehodlal nikdy vzdát.
Teď tady před ním stál s omluvou. Jeho tajemný Přítel. Usmíval se. Voněl jako sen, přestože byli vzhůru. Oči se mu leskly přísliby a hřejivé teplo se Hobovi usadilo ve středu hrudníku. Toužil natáhnout ruku a proplést prsty v neposedném černém saténu, jakým byly jeho vlasy. Přitisknout se. Políbit ho. A nikdy nepustit.
Měl celý dnešní večer na to, aby ho o tom přesvědčil. Nikdy není přece pozdě. Navíc byl nesmrtelný.

Košíkář Francek se Josefíně nabídl, že vezme všechny prvňáčky a druháčky s sebou na výroční trh. Pro většinu z nich je to první cesta mimo Rubovku v životě! Jedou na dvou vozech, zapasovaní mezi košíky. Najednou zrychlí a vzápětí proletí vodní hradbou do jiného světa. Barevného, hlasitého, voňavého. Děti seskakují z vozů, sbírají kamínky nebo voní k mateřídoušce.
„A paní učitelko, co to tady tak pěkně píská?“
„To je kos, zpívá, protože je námluvách.“
„A proč teď přestal?“
„Podívej, tamhle má konkurenta. Musí do boje, na písně nemá kdy.“
„Ale neublíží si, že ne?“
„Neboj, nejvýš si trochu pocuchají pírka.“

Do maskérny plné štrůdl požírajících zaměstnanců Dobrého rána napochodoval režisér. Nemělo to zamýšlený efekt. Přešel do ofenzívy.
„Který kokot zase dal do scénáře ty básničky?!“
Ruch ustal. Maskérky utvořily ochrannou formaci.
„Inter arma silent Musae! Je vám to jasný?“
Maskérky si zděšením narvaly do huby zbytky štrůdlu. Cyril si nehlasně slabikoval, čelo skrčené úsilím.
„To je Cicero, hovada!“
„Mirku,“ přitočila se k němu Radka. „Ty básničky jsou blbé, ale...“
„My ale nejsme ve válce, Mirku,“ vynořil se z myšlenky Cyril.
„Cyrile, jsme,“ řekl Mirek, loveckým skokem se k němu přesunul a sevřel ho pevně kolem ramen. „Válka jsem tady já!“

Jedinej způsob, jak ho umlčet, byl rána do hlavy. Kulka neodmlouvá a nečeká na poslední slova.
Stejně by neřek' nic chytrýho, co by šlo tesat na náhrobek.
Ležel v červeným prachu nepřirozeně klidně.
Kdyby k tomu moh' něco říct, asi by si nestěžoval. Je lepší umřít obklopenej kamarádama, který tvou smrt bleskurychle krvavě pomstí. Lepší než být sprostě zamordovanej ve spánku bez možnosti se bránit.
Bude mi zatraceně chybět.
Svět bude zase o kus horší místo bez toho dareby. Bez upřímnýho smíchu, zlatýho srdce a hlasu anděla, co si rád přihne žitný.

With a Sprig of Shillelagh and shamrock so green

Když v dětství slýchávala zkazky o zlovolných vílách, jež v lesích utancovaly pocestné, netušila ještě, že jednou bude – stejná jak ty víly – utancovávat ukřičené hlasy svého svědomí: Že je zlá a sobecká, že nemiluje nikoho než sebe, že by obětovala duši ďáblu, jen aby se mohla točit na jevištích a před filmovými kamerami. Chce žít, být slavná, oblíbená. Chce být nejkrásnější, nejlepší. Co na tom, že občas musí něco (někoho?) obětovat. Tak to přece chodí; a pořád lepší Hitler než Stalin, ne? A že Múzy ve válkách mlčí? Ještě přece žádná válka není – a i kdyby, její Terpsichoré slova nepotřebuje!

Vejce čaroděje zklamalo.
V počátečním šoku tvora téměř umlátil, ale nakonec usoudil, že magie doprovázející líhnutí se vybila a obsazení mysli nebylo záměrné.
Stvoření bylo ošklivé. Šedivá nefunkční křídla, šupinaté tělo, bledé končetiny, lidské oči a ústa. Tupý pohled, zobákovitý nos. Pohlaví nedokázal určit. Kňučelo a vylo, když s ním experimentoval, ale bylo poddajné.
Za rok vyrostlo jak dítě za deset.
Mluvit se nenaučilo.
„Křídla máš, nelétáš, hubu máš, nezpíváš,“ posmíval se mu.
Ale s koštětem a motykou zacházelo zručně a čaroděj pookřál, když měl komu nadávat.
Líp spal.
Jako nikdy předtím.
Pod dohledem bystrých očí nad stránkami jeho knih.

Druhého dne se jejich cesty rozdělily. Královna zamířila na západ směrem k pevnině. Skřivánek měl plout na východ, než se za několik týdnů zase shledají na smluveném místě. Navzdory ročnímu období jim počasí přálo. Modrá obloha bez mráčku slibovala klidnou plavbu. Prozatím.

Poplašné zvolání přeťalo klid nedělního večera.
“Placha! Plachta tři čárky na pravoboku!”
Falešný popěvěk hrubých hlasů, který se linul z podpalubí, umlčelo drnčení bubnu a hvizd píšťaly.
Frances vyběhla na palubu.
“Pane Miltone, hlášení!”
“Šalupa, madam.”
Roztáhla dalekohled. S trochou štěstí je čekala snadná kořist.
“Pane Whitfielde, povede výsadek.”
Je na čase, aby ukázal, co v něm vězí.