DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Pozvolna plynou vody Lotu jihem Francie směrem ke Garonně.
V kraji stejného jména se k němu blíží Celé v rozverných meandrech. Vlní se mezi vrchy porostlými lesíky zářivě zelených středomořských doubků.
Ale břehy Lotu jsou zadumané. Nad pokojnou řekou ční vysoké skály, bělavé a narůžovělé, místy polité tmavě modrým manganem. Dolů visí popínavé rostliny a šlahouny ostružin. Najdeme tu převisy, pod nimiž pradávní lidé nacházeli útočiště.
Před Cahors, krásným staroslavným městem, se klene skvělý most s věžmi, jako náramek pro řeku. Ta si ho v zrcadle zálibně prohlíží a ve správném světle se most a odraz slévají v dokonalý celek.

Emil Vodička byl těžký introvert, u něhož se projevovala snížená schopnost sociální interakce a verbální komunikace. Pokaždé, když musel něco vyjádřit mluveným slovem delším než dvě nerozvité věty, rudnul a koktal. (V krajním případě pak modral, poněvadž se hanbou dusil.)
Při styku s kolegy se proto omezoval na pozdrav, úsporné odpovědi a všeříkající gesta.
„Á, dneska se běží ten půlmaraton!“ zvolal Jarda při pohledu na vlepku v notách. „A nejsou k tomu nahraný hlášení. O změně trasy budeš muset kaštánky informovat palubním rozhlasem, Emčo!“
„Nefunguje.“
„Co nefunguje?“
„Rozhlas.“
„Vole, dyť od tý tramvaje ještě ani nemáš klíče!“
„Mně nikdy nefunguje.“

„Vnitřní a vnější síť jsou od sebe vzdáleny přibližně dvě stopy, a to až asi do výšky značně vzrostlého stromu. Poté se od sebe vzdalují. Prostor mezi nimi vyplňují vody Nebeského oceánu. Tyto jsou slané a držené na nebi neznámými přírodními či magickými silami.
Oproti tomu Mračné mokřiny jsou z více než devadesáti procent tvořeny sladkou vodou. Skutečnost, že zde přesto lze stavět domy je připisována především vlivu přirozené magie. Podobné jevy byly zaznamenány i u dalších magických anomálií.
Voda z Mračných mokřin vzlíná do Nebeského oceánu. Jde o nesmírně pozvolný, tichý proces, jehož příčiny a průběh nebyly dosud prozkoumány.“

"Nikdy jsem si nemyslel, že tady je tak tichá voda," řekl jsem.
"No, kdyby tady byla voda hlučná, pravděpodobně by tu nebylo tolik lidí," přidala se maminka.
"Najednou hodilo dítě žabku do vody. To už tak tichá voda není," odpověděl jsem.
"Breku, neskákej do té vody, je hluboká," řvala panička.
Tichá voda se najednou stala hlučnou vodou. Psi do ní začali skákat, děti házet žabky a my se rozhodli zajít do restaurace.
Dali jsme si oběd, a po obědě jsme jeli na hotel.
Jelikož bylo teplo, využili jsme toho a skočili jsme do hotelového bazénu.
Po hlavě do tiché vody.

It isn't really water. Of course she knows that; how could she not? Brains are funny though - look out on an expanse of endless liquid, and it tells you, here is an ocean.

Kira sits by the edge of the Great Link, legs pulled upt to her chest, exhales, and lets her brain keep telling her she should be hearing par-gulls and smelling salt; hearing the calls from fishing boats returning to the harbor with their catch.

She cannot sit here forever, literally or metaphorically, but it is only her twentieth visit. She can procrastinate.

The tide might come in.

Hladina jezera byla klidná. V noci už ji nikdo nebrázdil čluny a plachetnicemi, nikdo se nekoupal. Vzduch se ani nehnul a všude panovalo mírumilovné ticho. Nebylo slyšet žádné výskání dětí, cákání, šplouchání a šumění vlnami omývaného písku.
Plavali spolu líným tempem, nazí, vychutnávající chladné objetí vody. Kromě dřímajících ryb jim dělaly společnost jen miliony němých hvězd na jasné obloze a měsíc. A ten taky nikomu nebude vykládat, co spolu jedné horké letní noci dělali dva muži, když se zachytili mola a ještě chvíli zůstali ve vodě.
Ani to, co se dělo, když o půl hodiny později mokří vylezli na břeh.

"Co tady chceš, mladej?!" houkl na Adama hostinský.
"Váš švagr vás nechává pozdravovat," snažil se znít drsně Adam. Přesto působil spíš dojmem zatoulaného dítěte.
"Fajn. Dáš si pivo?" odpověděl krčmář.
"Ne, žízeň nemám," odpověděl Adam. "Hledám tady..."
"Prince Bajaju!!!" vykřikl kdosi a hystericky se rozesmál.
"Něco na ten způsob," ignoroval ho Adam. Blbci melou hubou, a tichá voda mele břehy. Nemusí se hned poprat. "Šlechtického syna. Jmenuje se Jiří..."
"O tomhle kazikšeftovi nemluv. Jednou se tu ukázal, a od té doby tady furt hlídkuje ponocnej!!!" zarazil ho hostinský.
Adam se rozhodl odejít. Netušil však, že je sledován nízkou zahalenou postavou.

V noci je v nemocnici ticho. Přinejmenším by mělo být.
Ve skladu s prádlem ticho je.
Skoro ticho a skoro tma.
Toninka sedí na podlaze, Pavlovu hlavu v klíně, hladí ho po vlasech
„Čeho se bojíš?“ zeptá se šeptem.
„Že mě převelí k pluku. Už jsem na frontě byl. Znovu nechci.“
Je k ní upřímný. Nic neskrývá. Tohle se jí na něm líbí.
„Nikdo nás tu nesmí najít,“ hlesne, vzápětí ji chytne za ruku a přitáhne ji k sobě. Jeho dech voní po mentolu.
Toninka ve tmě vidí jeho oči. „Zamkla jsem,“ usměje se potutelně.
Nejsou tu takhle spolu poprvé.

"Musim jít chcát," oznámil Saša.
"Ty seš děsná koroptev," komentoval to Ivan.
"Máte na hajzlech toaleťák?" zeptala se Lynda. "U nás došel."
"Nevim, nechodim chcát na kabinky," sdělil Saša.
"A to já zas jo," ozval se Ivan. "Nikdo tam na mě nečumí. A stejně jsem z domova zvyklej si sedat."
"Abys nepochcal prkýnko?"
"Líza hlavně nesnáší ten zvuk, jak čůráš ve stoje. Když si sedneš, je to tichý."
"Ty vole, to jdu vyzkoušet!" zvolal Saša a odkvačil.
"Tak co?" vyzvídala Lynda po jeho návratu z toalet.
"Pokus neproběh. Kabinka bylo obsazená. Nějaký dva borci tam šňupali koks přímo z hajzldesky."

Je krásný jarní den, slunce svítí, ptáčci zpívají a nahoře na skalnatém srázu stojí chlapík s kyticí květin a zamyšleně se dívá dolů na hladinu.
Zpovzdálí ho pozoruje druhý muž, který se za chvilku osmělí a osloví prvního:
„Dobrý den, promiňte že ruším, ale už vás tu vidím poněkolikáté a tak mi to nedá. Chodíte sem často, že? Kvůli tomu klidu? Ta voda je poslední dobou velice tichá…“
Chlapík se otočí a zamyslí se:
„Víte, z tohoto srázu tam dolů před nějakým časem spadla moje manželka. Jestli je to jako u nás, tak tu vodu prostě jenom nepustí ke slovu.“