DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Doteky kapek na skráních,
to něžné deště políbení,
chladí tvé tváře rozpálené,
však v žilách tvých krev horká pění.

Křídla bys chtěla rozepnout,
nad mraky vzlétnout k nebi výš
a s ptáky letět do dálek,
o kterých zatím marně sníš.

Voda ti zpívá o volnosti,
o letu mraků, běhu řek,
hukotu moře, který nese
na těžkost duše sladký lék.

Jsi tichá voda, každý to ví,
že domluva je s tebou snadná.
Poslušně roky v březích pluješ,
však tichá voda bývá zrádná.

Doteky kapek na skráních,
to něžné deště políbení,
a v duši bouře trhá břeh,
bez mostů návrat zpátky není.

„U Salazara,“ zaúpěl slastně.
Vždy si o něm myslel, že to byl jenom bezvýznamný úředníček. Už na škole ten druhý vždy pedantsky dbal na dodržování pravidel. Samá práce, žádná zábava. Sotva by si kdy Draco dokázal představit, že bys ním mohlo být jakékoliv povyražení. Natož takové povyražení.
Draco pak postřehl, že na tom úředníčkovi bylo něco zajímavého. Jak si nervózně otíral brýle do kapesníku. Jak se zakoktal, když s ním mluvil. Pobavilo ho, jak tomu úředníčkovi naskočil ruměnec do tváří, když s ním jednal. Bylo to takřka roztomilé.
Tichá voda břehy mele, pomyslel si, když mu Percy tak skvěle vykouřil.

Probudili se do kalného rána. Z olověné oblohy padal drobný hustý déšť a kapky vody tiše stékaly po okenních tabulkách.
Olympa se rozhlédla po pokoji. Všude se válely prázdné pivní láhve, na koberci se matně leskla sem tam poházená víčka. Ubrus na stole zmuchlaný a potřísněný sladem. Natáhla se pro zrcátko a s úlevou vydechla. „Jsem tak rráda, že už vypadám norrmálně. Zase můžu mezi lidi! Vůbec nevadí, že prrší. Pojďme na prrocházku!“
„Měl bych lepší nápad, dyž tak leje.“ zacukalo Hagridovi v plnovousu. „Co dybysme si rači pořádně užili, že můžeš zase bejt se mnou v týdle parádní posteli…“

Přikývla.
"Tak to pojďme najít."
Brodila se zakalenou vodou. Krysy prchaly před kradmě stoupající hladinou. Jestli nepřestanou nabírat, stane se už tak sotva ovladatelná fregata, bezvládnou hračkou ve spárech běsnících vln.
"Tady!"
"Dobrá práce. Ucpěte to."
"Bude to trvat, madam" mračil se tesař. "A možná to nebude stačit. Nezlobte se, že to říkám, ale je to stará kocábka."
"Tak jí trochu odlehčíme."

Hodili přes palubu všechno, bez čeho se mohli obejít, zatímco tesařova parta látala netěsnosti. Dva dny zápasili s bouří o holé životy. Dva muže vlny smetly z paluby. Přišli o košovou čnelku zadního stěžně. Třetího dne moře utichlo.

Musí být dvojnásob opatrná. Tichá voda na cestě do Řekotočí.
Hledají ji jako uprchlici a… Teď jsem králokatyně!… a jako zlovlčici.
Mezi Řekotočím a ní však stojí nepřátelé.
Jako dívka se za bratrem a matkou nedostane, ale jako vlčice před ně nemůže předstoupit.
Sansa má strach, že zůstane ve zlovlčím rouchu nebo že se ve spánku změní v děvče a najdou ji tak lovci.
Kéž by ji našel Šedý vítr. Nebo Robb. Umí se Robb proměnit jako ona?
A co její paní matka?
Uf, ještěže se tehdy nezměnila v pstruha. Joffey by si ji dal jistě upéct, ani by nemukla.

Zda byli naši předkové nápadití, nebo měli naopak trochu jiné starosti, aby všemu, co teče, vymýšleli originální názvy, můžeme dnes už jenom těžko soudit. Pravda je ovšem taková, že řeka, potok, jezero, zkrátka voda jako taková vždy dostávala jméno jako první, zatímco s kopci nebo osadami se naši prapředci neobtěžovali vůbec.
Originalitu bychom pravda hledali trochu hůř.
Většina řek nosí pouze dva typy jmen - podle toho, jak teče: Střela, Jizera, Otava, Vltava pro ty rychlé, Cidlina, Mrlina, Mže pro ty pomalé; nebo nosí jméno toho, komu patřily, jako to mají vody tiché, mírné a přes něž vedly brody, třeba Malše.

Daren je hezký a chytrý chlapec, copak to nevidíš?
Ano, hodně se podobá své matce, ale je i po tobě.
Není budižkničemu! Umí spoustu věcí, jen se tě bojí, takže je nedokáže předvést. Zkus ho aspoň chvíli nekritizovat a poznáš to sám.
Ne, nepřekračuju svá práva! Jako tvoje manželka jsem za něj zodpovědná. Konec konců, je to tvůj dědic.
Nadání k matematice není zbytečnost! Ani u panského syna ne. Účetnictví do toho nepleť. Matematika je mnohem víc.
Umí skvěle jezdit na koni, šermovat a střílet z luku. Tak mu uznej aspoň to.
Ne, nejsem neuctivá. To bych na tebe křičela!

Chudinka oliheň teď bývá neustále napruzená. To s vámi přítomnost Mařenek občas udělá.
Vody Bradavického jezera v posledních týdnech vřou víc než obvykle, jak se mocně rozčiluje.
Až náhle...
Vhúúúúšššš.
„Hezký,“ usměje se Gwen a pohladí plamenomet. Je to zápůjčka... dáreček... od jejího návštěvníka.
„Dobrá trefa, generále.“
Prostě romantická procházka. Se vším, co k tomu patří.
Kýčovitě barevný západ Slunce se odráží v hladině jezera jako v zrcadle. Kocháme se jím se San samy.
„Všimla sis, že ten Mimas je tu prakticky off screen?“
„Pro Gwen ale ne, přece. A vo to jde.“
Oliheň se nažrala a kánon zůstal celý.

Vzbudil mě jekot a šplouchnutí. Vymotala jsem se ze spacáku, jak nejrychleji to šlo. Při té příležitosti jsem si všimla, že Denisa ve stanu není. Asi bylo před budíčkem, běžně vstávala dřív, aby se stihla nalíčit. Než jsem se rozespale vyhrabala ven, abych se podívala, co se stalo, zip stanu se otevřel. Denisa se drala dovnitř mokrá nažmach a celá od bláta. "Co se stalo?" zděsila jsem se.
"Šla jsem ze sebe udělat člověka," zamračila se. "Než se vzbudí ostatní a Tonda mě uvidí ráno... Ale jak jsem šla do umývárky, spadla jsem do řeky... Ta voda není vůbec slyšet."

Vlní se hebce v lesní tůni,
šupiny sčítá novoluní.
V meandrech hladí zimostráz,
pak zuby znovu zkouší hráz.

Rozvírá žábry do věčnosti,
ve tmě všech tem zná staré kosti.
Člověčí ryba, rybí člověk snad.
Jeskyní se vine jako obří had.

Hluboko vskrytu víry rozechvívá
bytost bez očí, leč stále živá.
Ozvěna se ztrácí, mizí stíny,
přesto vždy najde tělo obětiny.

Na dně studny mezi střepy
stvoly řas si hnízdo lepí.
Možná žena, co tam žije,
o půlnocích češe si je.

Za víčky dál z očí stéká
nevědomá prudká řeka.
K čemu háčky, k čemu sítě?
Tichá voda najde si tě.