DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Nad tragédií jako by se zavřela voda. Ticho.
Bylo až přízračné, že se o tom nemluvilo, alespoň ve veřejném prostoru. Edith dennodenně sledovala média, aby se dopátrala nějakých souvislostí.
Nakonec se vrátila na kliniku. Nikdo se sice nestaral o to, že jako pečovatelka už nemá o koho pečovat, ale nakonec podala výpověď sama. Nedokázala tam být.
Teď prošla kolem vrátnice a jen se usmála na starého Eduarda. „Něco jsem si zapomněla, když jsem tu byla naposledy.“ Nepřítomně na známou tvář pokýval.
Když byla uvnitř, došlo jí, že svůj plán nedomyslela za bránu vrátnice.
Ale byla tam. A to byl začátek.

Nejprve se vztekal, jako všichni, ale pak se smířil a zklidnil. Jako všichni. Možná dokonce o trochu dřív než všichni. Už s ním nebyly problémy. Kdykoliv ho dozorce kontroloval, s uspokojením pokýval hlavou. Ten trhan spal. Jídlo si vzal a snědl bez reptání, mlčky, s hlavou skloněnou. Do obličeje mu skoro vidět nebylo přes dlouhé husté vlasy a vousy. Stejně by to bylo k ničemu. Otupěl jako všichni. Tady otupí každý.

A pak najednou zmizel. Ta zdánlivě prázdná schránka si dokázala vyměnit místo s jiným vězněm a nechat se místo jeho mrtvoly hodit do moře.

A to byl teprve začátek.

"Kde je Tabita?" táže se Tadeáš.
"Se Zdiradem," odvětí Timea.
"Doufám, že ve vší počestnosti!"
"Prosím tebe! Takový decentní jinoch! A ze solidní rodiny!"
"No právě. Tichá voda břehy mele. Kromě toho, že je mládí nevybouřené, to platí napříč společenskými a vzdělanostními vrstvami."
"Ty jsi v jejich věku řádil tak, jak naznačuješ?"
"No, to ne..."
"Tak vidíš. Kromě toho, dnes už na to mají ve škole výukové programy, takže jsou poučenější než my za prudérní totality. Já s Tabitou o tomto také mluvím. I ty bys měl takto činit s Tobiášem. A konečně, meze jsou stejně ještě mokré a studené."

Ellie se procházela po střeše, odkud vrah tělo shodil na trávník.

Po chvíli se vrátila na střed střechy a prohlížela si znovu nástavbu se vstupem.

Ventilátor klimatizace tiše vrněl na boční stěně.
Ellie k němu přistoupila. Něco se jí na něm nezdálo.
Sledovala, kam z něj vede potrubí. Zaujala jí nenápadná rozbočka. Po ní pokračovala dál do nitra budovy.

„Tady to někdo ověřoval?“ Obrátila se na čekajícího Alexe před dveřmi s označením vysoké napětí.

„Proč? Tam je vysoké napětí.“

Vytáhla svou "odemykací" výbavičku a po chvíli zámek povolil. Otevřela dveře.

„Tady, vysoké napětí?“ Ukázala na mrazák v jinak prázdné místnůstce.

„Přísloví lžou“, ozvalo se z druhé strany stolu, kde seděla Hanka. „Nnehádejte se se mnou, mám pravdu. Prý pes, který štěká, nekouše. Kousal.“

„Já mám na rčení stejnej názor,“ vmísil jsem se do debaty. „Všichni to znáte u nás na chalupě. Velká louka, krajem teče potok. Jak vytejká z lesa, má docela spád, takže po dešti nebo když taje sníh, je to docela hukot. Na druhý straně louky pěkně tichoučko, Tichá voda břehy nemele, to ta řvoucí. Nahoře se pode mnou párkrát utrh podemletej břeh.“

„Takže jediný co platí, je že na lidský trápení je nejlepší chlast,“ uzavřela diskusi Petra.

„Musíte už odísť!“ v každej bunke môjho tela sa vzniesli vlny prílivu pri príkaze, ktorý nezniesol odpor. Odchádzajúca mníška fľochla pohľadom smerom ku mne. Biele pierko mala stále v rukách.
Ošetrovateľ ku mne pristúpil, aby viac utiahol pás, ktorý mi obopínal hruď.
Zašepkal mi:„Milujem, keď si spútaná. Ale predstavoval by som si to inak.“
„Čo tu...ako si sa...“
„Príliš dlho boli tvoje vody tiché,“ stále šepkajúc ma jemne uhryzol na ušnom lalôčiku, „nechci vedieť, čo by som s tebou teraz spravil.“
Všetka voda sa vo mne trieštila ako vodopád. Ako pred rokmi. Keď sa nám oči prvýkrát stretli.

V pekle se rozezněly válečné trouby.
„Útočí na jednoho z našich!“ — „Ale je to Crowley. Počítá se to?“
Belzebub vtrhla do televizní místnosti. Tohle byl průser.
„Ehm,“ zachrchlal pekelné šéfovi nad uchem Hastur.
„Co?!“ houkla na něj ze spodních poloh.
„Není to diplomatický. Je to…“ Zaskřípal zuby a uhnul pohledem. „Osobní.“
„Mluv.“
Vypadal, že by se raději sprchoval ve svěcené vodě. „Michael a Ligur totiž…“
Belzebub zkřivila všechny mimické svaly. „Fuj…“
Hastur přikývl.
„Jako fyzicky?“
Z odpovědi Hastura vysvobodil vstup nové postavy na obrazovku. Démoni užasli.
„Kdo by to do něj řekl…“
Anděl jménem Azirafal bránil svého démona v boji.

Netoliko, že je déšť, ale neslyším.
Vím, že venku padá déšť, já jej neslyším.
Svoje kroky, prudký dech, slova neslyším.

Uch,
nemám kudy dostat se na čerstvý vzduch,
pod zemí mě poutá čarodějný kruh,
bezmocný jsem duch.

Mám hlad, tak co naplat, že mi chutná,
co naplat, když není co žrát, duše smutná.

Nevím ani, kudy toužím jít a kam,
a to, že směr na výběr vůbec mám,
to je právě klam.

Hned
jak uplyne těch sedm neděl, hodina a sto padesát let,
až zatékající voda rozruší ty čáry a pustí mě vpřed,
proderu se v svět.

Tichý mokrý svět.

Něco se měnilo. Cítila to hluboko v… Ani ne v srdci, ani ne v kostech, vzhledem k tomu, že nevlastnila hmotné tělo… Ale cítila to hluboko v sobě.

Před pár dny zahlédla kolegu z vedlejší kanceláře jak čte článek, nápadně připomínající zakázané Držkopády mladého spisovatele. Ten samý den spatřila kolegyni kterak schovává do šuplíku malý hnědý předmět na němž bylo modrými písmeny napsáno SNICKERS a před chvilkou si všimla, že jiná kolegyně má vnitřní stranu šanonu obarvenou na růžovo.

Očima sjela ke krabici, ve které bydlela její rostlina… Zachvěla se. Kdo ví, kolik takových krabic se po světě inspirace schovávalo.

S těmi slovy se natáhla a vzala předmět do dlaní. Stříbřité paprsky se jí proplétaly mezi prsty, dokud se nezformovaly do stříbrné formy. Slečna Verisová se postavila. Před ní se vznášela kniha. Cítila se být její součástí. Udělala krok vpřed, krok vzad. Stříbrná kniha kopírovala její pohyby. Zavřela oči a nechala knihu zmizet. Povedlo se! Pak ji zase přivolala. Bylo to tak přirozené. Připadala si jako ČARODĚJKA. Přitáhla si levitující knihu, pošeptala "tichá voda" a vyčarovala portál. Černá ovce zabečela a bílá vrána zakrákala. Hladina tiché vody zůstala netečná. Stvoření byla pryč a slečna Verisová se mohla vrátit zpět domů.