DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Je to vcelku milá a veselá holka, která má také svá tajemství. Je dosti tichá a spíše poslouchá lidi kolem sebe a když ji poprosí o radu, ráda jí jim dá. Asi by to ani do ní nikdo neřekl, že zrovna ona bude stát na té správné straně. Na straně Pána Zla a smrtijedů.

Možná na povrch vypadala jako milé děvče, které se s každým přátelí, ale uvnitř ní žila lvice, kterou se bála ukázat jen tak na povrch a která měla jen jeden hlavní cíl.

Pomstít smrt rodičů za to, že je bystrozorové sprovodili ze světa a tajili to.

Zvedla se, aby protřepala šátek. Ukročila stranou. Lávka ponejprv zapraskala a náhle jako by jí pod nohama nikdy nebylo. Svět se zpomalil. Dívka naposledy zalapala po životě. Cítila dotek slunce na svých pažích. Bylo jako pohlazení. Vnímala záhyby sukně vířící kolem jejího těla a všimla si, jak modré nebe ve skutečnosti je. Svou zdánlivě poslední myšlenku věnovala své matičce. Drahá, varovala ji a teď se usouží. I zaslechla snad, jak kdosi nedaleko zatleskal. Pak se nad ní tichá voda zavřela a z místa, kde ji spolkla, se rozeběhly širé kruhy. I ty však ustaly. A pak nic. Jen to ticho.

Mluvte s ním, řekl doktor. Mluvte s ním, nebo ho odvezte k nám a my ho rozmluvíme, dodal mezi řádky.
„Co mám udělat?“ vyhrkl Alexandr a zastínil svému milému slunce. „Kleknu si před tebe. Kleknu si tady do trávy,“ řekl a klekl si. „I když víš, že mě zlobí kolena, tak to pro tebe udělám, protože tě miluju. Tak už prosím tě přestaň truchlit!“
Ticho. Mluvil do kamene. A miloval ten kámen. „Ona není mrtvá, Wilhelme.“
„To nemůžeme vědět,“ odvětil jeho soudce, v každém slově o deset let starší, než když Lina odešla.
Alexandr klesl do trávy.
Z kamene slzy.

Tichá voda, voda tichá,
ale dívčí chtění neutichá,
až dokud nebude mít.

Tichá voda, voda tichá,
ale už se neostýchá,
jít si za tím po čem touží,
vždyť život se neprodlouží
a nenastane klid.

Tichá voda, voda tichá
tekutiny rychle smíchá,
až se zbarví barvou krve,
však na světě neubude,
jak už začne pít.

Tichá voda, voda tichá,
ale touha neutichá,
a po nocích v temném lese,
něco si to s sebou nese
a už nemůže jít.

Tichá voda, voda tichá
a ten chlapec ztěžka dýchá,
a nikdo mu už nepomůže,
pohnojí jí rudé růže
a dá jim důvod žít.

Byl jednou jeden rybníček mezi poli. Nebyl nikterak veliký, taková větší louže, ve které voda sahala sotva po kolena. Ne však všude. Už dva metry od mělkého brouzdaliště kolem břehů pod stojatou hladinou zela propast zvící hlubokomořského příkopu.
Ptáte se, jak je to možné? Inu, věc se má tak:
Bylo předurčeno, že podél břehu tohoto rybníčka se útokem na draka požene Jaime Lannister na bělouši, z nějž ho srazí jeho věrný společník Bronn, kterému se nějakým záhadným způsobem podaří proplížit přímo drakovi za záda. Jak by to vypadalo, kdyby po tak efektní záchranné akci oba dopadli do mělké louže, že?

Rozhodli jsme se vydat na dovolenou do Francie, protože si ji přítel po nekonečném nátlaku popkultury prostě musel zamilovat. Jeho posedlost Paříží dokonce vedla k tomu, že se na střední věnoval studiu francouzštiny, ale tvrdil, že přestože byl ve studiu odhodlaný a prováděl ho dlouhodobě, stejně mu to nepomohlo a francouzsky moc neumí.
Po příletu do Paříže se nám však ztratili oba kufry, což pro mne značilo to nejhorší, ale místo panikaření se Taki okamžitě rozběhl za prvním úředníkem, a spustil na něj plynulou francouzštinou. Úředník byl nejdřív trochu překvapený, ale kufry rychle objevil a naše romantika tak mohla začít...

Ono se říká Mary Sue. Ale není každá jako přes kopírák.
Stejně tak i v hejnu autorek píšících pofidérní dílka se může vyskytnout taková nějaká... rozumná. Hezky si s ní popovídáte. Začnete vidět svět trochu jejíma očima.
A očima Arsinoe. Její postavy.
Trochu moc Chudinky, ale přece jen...
„A proč to vlastně čteš?“ líně se ptá Gwen, která byla poslední dny zaměstnaná jinak.
„Masochismus. Čistý masochismus. Ba ne, tohle náhodou není až tak špatný...“
„Fakt?“
Otočím stránku.
„Arsinoe byla ještě nedávno třídní ošklivka a nikdo se s ní nebavil, jednoho rána se probudila jako přirozená kráska.“
A bylo po iluzích.

Narcissa byla nervózní. Už dlouho nebyla v situaci, kdy nedokázala jistě odhadnout, jak na ni okolí bude reagovat. Poslední dobou mohla počítat s otevřenou nenávistí. S tím dokázala žít. Setkání s Jamesovými přáteli, i když jen se dvěma a jejich kojencem, bylo úplně něco jiného.
„Tonksová je pohodářka,“ ubezpečoval ji James.
„A Remus?“
„Remus… je takový tichošlápek,“ zakřenil se vtipu, kterému nerozuměla, „ale měla bys vědět dvě věci, kdyby na ně přišla řeč.“
Zatvářil se spiklenecky. Čekala na nejhorší.
„Za prvé – loni utekl z Azkabanu.“
Tichá voda břehy…
„Za druhé – je vlkodlak.“
...drtí na prach a rozlévá se po krajině.

"Jestli řekneš, že se to pro dámu nehodí," začala podrážděně, "típnu ji o tebe."
"Já vám nemám co říkat, slečno."
"Já... Promiň, že jsem taková."
Nebylo co odpouštět. Bývala rozmrzelá z malichernějších důvodů, než je svatba jejího snoubence a nejlepší kamarádky.
"Jen nechtěl hloupě dokazovat, že je chlap."
"Ale kdyby věděl, že jsem Vám vnutil ten polibek, pral by se."
Pálil ho prokousnutý ret a ji ponížení. Co si k ní dovolil. Že ji nikdo nebránil. Že dostala košem.
"Stalo se... Teď nás čeká jiná práce."
Práce s tím, aby si udržela ranč, a aby si udržela tvář přejícné družičky.

V době, kdy ze sociálních nůžek zbylo něco jako sociální pravítko (nebo spíš gilotina pro spodních 98,6 % lidí), začaly vyplouvat na povrch jisté zásadní problémy.
Jedním z těch nejpalčivějších byl stav pláží. Vlny vyloženě rušily a výška hladiny se neustále měnila, což bylo skutečně nepohodlné.
Byl proto vypracován plán, který všem, na kterých záleželo, připadal jako skvělý nápad. Zahrnoval něco, čemu kdosi v bílém plášti říkal gravitační prak.
Po pár týdnech příprav byly vystřeleny rakety.
Jenomže...
Měsíc, místo aby nás opustil, začal kolem Země rotoval tak rychle, že následné tsunami spláchly veškerou pobřežní hypercivilizaci.
Vybuchly sopky.
A spadl internet.