DMD č. 14. pro 14. 4. 2023. Téma: Ježek v peci

Rychle vytáhl bramboru z ohniště. Několikrát ji přehodil z ruky do ruky, než ji předal hladovému strávníkovi.
Následovalo zaklení.
"Dobrého nepálí."
"V tom případě nechápu, že nemáš prsty na uhel."
Znovu sáhl do výhně a za cenu drobných popálenin nakrmil dalšího. Brambory byly čerstvé, horké a ochucené popelem.
"Chtělo by to kousek špeku."
"Dal bych si... Slaninu a tvaroh mezi plátky a trochu tymiánu navrch. Máma je dělala v hliněné pícce, rovnou mezi uhlíky."
Zmlkl a rozhlédl se nervózně po tvářích kolem ohně. Neměl mluvit, když nebyl tázán. Neměl mluvit, když byl jediný z nich, kdo svou matku vůbec znal.

Mezitím na chodbě ve skladišti zbytek skupiny popadal dech.
"Kde se jich sakra vzalo tolik?" ptal se nechápavě Keith.
"To netusím, měli být čtyři." odvětila Shizuko.
Za dveřmi už bylo slyšet, že se k nim valí tak nejmíň deset lidí. "Běžte se schovat."
Z kapsy vytáhla lahvičku, rozlila ji před dveře, hodila tam hrst nášlapných ježků a zapálila.
Rozběhla se za ostatními. "Tohle je snad zdrží."
Keith mezitím studoval plánek budovy. "Zkusil bych to tady přes technickou místnost do vzduchotechniky. Jinak by jsme se museli probít."
"Tak jo, stejně nám nic jného nezbývá." odpověděla Shizuko a kývla na zbytek skupinky.

“Sedím teď v pekárně a ve světle pecí píši do deníku. Hrozivě jsem se pohádal v dílně s Em. Vyptával se mě na hlavolam, snad něco tuší! Nikdy se nesmí dostat k tajnému receptu na rychlokvasný chléb, který je bezpečně schován v ježkovi. Když jsem mu nic neřekl, vrhl se na mě a začal mě bít. Pozor, někde v dálce vrzly dveře, někdo se blíží. Kdo to je? Nevidím mu…”

“To je vše, záznam končí v půlce strany a další stránky jsou prázdné.”
“Proboha,” zašeptal Jarka Metelka. “Vzpomínáte, co nám tehdy řekl ten starý pekař? Tleskače našli zapečeného v chlebu!”

"Tak už to má za sebou," lomí rukama košíkářka.
"Nepovídejte," opáčí Markéta. "A kdo?"
Žena se nakloní blíž k lazebnici, aby tu novinku neslyšel nikdo nepovolaný.
"No, přece," významně pozdvihne obočí, "Bílý Plamen."
"Jo ták," pokývá hlavou, "Tak Ježek odešel."
"Jaký Ježek, hlupaňo? Císař přece!"
"Však mu říkali Ježek z Erlenwaldu, ne?"
Košíkářka poděšeně hýkne.
"To jsem jaktěživa neslyšela. Tak ještě Dunny z Maechtu, to bych věděla."
Obě se zamyšleně odmlčí.
"By mě zajímalo, jaký plamen teď bude tančit po jeho mohyle."
"Kdepak mohyla, má milá. Ciri ho nechá spálit, popel rozprášit."
"Ten by se asi divil. Ježek v peci."

Geralta z přemýšlení o čaroději vytrhl dusot kroků a výkřiky.
„Geralte, Geralte, potřebuji pomoci. Pronásleduje mě a mám si ji vzít.“

„Počkej, povídej co se stalo.“

„Nedá mi pokoj,“ mluví Marigold zadýchaně. „Ano koketoval jsem s ní, očkem házel, ale nic jsem jí nesliboval. A teď jsem dušený jako ježek v peci.“

„Počkej, píchal jsi ji?“

„Ne, co si o mě myslíš? Jen jednou,“ začervenal se.

„Pak se nediv, že tě chce usmažit nebo si tě vzít.“

„Ale já nechci, zachraň mě, vezmi mě třeba do cechu zaklínačů nebo něco takového.“

„Ty a zaklínač? Bojím se, že té peci neunikneš.“

Hroši od Bobří řeky
Vydali se do hospody
Měli totiž po krk vody
Brunátněli vzteky

Strávili tam týden celý
Pivo teklo z Rychlé pípy
Košilaté řeči, vtipy
Se tam vyprávěly

Snědli všechno, na co přišli
Klobásky a Ježka z pece
Puding a kus býčí plece
Příbory jen tak tak vyšly

Přehnali to s jedním šprýmem
Ze Stínadel se kouří
Hospodský jen oči mhouří
A dusí se dýmem

Na hospodě visí Velký Font
Hroši zakázani! Hippos, don’t!

Snad mě máte za chuje
Vše je jen z mé kebule
Parodie čistá
Jedna věc je jistá
Foglar jako vrtule
Teď v hrobě rotuje

Odpoledne zašli do místní široko daleko vyhlášené cukrárny.
„Dám si krrémový košíček s ovocem, čokoládovou špičku a kávu se šlehačkou,“ objednala si Olympa. S chutí pak zabořila lžičku do prvního zákusku a uznale pokývala hlavou. „Oprravdu výborrné!“
Hagrid si z bohaté nabídky nemohl vybrat. „Dyť já nevim, co by mohlo bejt dobrý. Nic tady z toho sem eště nejed. Možná enom tadyhle ty griliášový ježky. Šak víš, že je taky peču.“
Olympa se na manžela pochybovačně zahleděla. „Myslíš ty tvrr… křřupavé hrrudky?“
„Jo. Sou přeci ouplně stejný! Šak uvidíš, až se mi aspoň jednou povede vyndat je z trouby včas.“

„Pocem, neutíkej, vem si tuty bůty, jináč nastydneš! Jo a depa sem to skončila?“

„Mamííí!“

„Počkej, bobulko, než to dopovím…“

„Mamííí!“

„Počkej, beruško, až mi to babi dopoví, vona by jináč zapomněla, co chtěla říct. Copa si to řikala, mami?“

„No že voni ty Ježkojc se furt ne a ne domluvit, kam jako pojedou, vona furt že k móři a von do hor…“

„Mamííí! Nemůžu najít Čumáčka!“

„Počkej, beruško, pak se podíváme. No a jak to dopadlo, mami?“

„No jak tě to povídam, vona jela k móři a Ježek je v Peci.“

„Čumáček je v peci?“ rozplakala se malá holčička.

Bohatému sedlákovi se posmívali, že nemá syna. Jednoho dne řekl: „Chci syna, i kdyby to měl být ježek." Manželce se pak narodilo dítě – napůl ježek, napůl člověk. Protože měl bodliny, spal osm let na zemi za pecí. Otec si přál, aby zemřel. Nikdo ho nechtěl. Tak jako mě.

Janježek tedy odcestoval. Časem zachránil krále. Za odměnu dostal jeho dceru.

Když šel Janježek spát, vstoupil do komnaty a u dveří nechal svou ježčí kůži. V tom přiběhli stráže a hodili kůži do pece, kde shořela. Z Janježka byl zase člověk. A jestli neumřeli, žijí dodnes.

Jenže já svou kůži svlékat nechci.

Felucia byl nepřetržité, neuniknutelné vlhké horko. Všechno, včetně kůže, okamžitě plesnivělo, a čerňáky nestíhaly odvádět pot, takže jste se nakonec pomalu vařili ve vlastním brnění. Vlasy se vám lepily na obličej, svědily, a buď vás pomalu dovedly k šílenství, nebo jste si nakonec sundali přilbu a schytali blasterem doprostřed čela.
Zip vydržel přesně týden, než od někoho vyžebral strojek a vlasy, které si nechal odrůstat poslední rok na Kaminu, ustřihl na pár milimetrů.
Údržba dala míň práce, vlasy nehřály a necuchaly se, a ubylo stížností na ústrojovou nekázeň. Jen ho lekal ten vyděšený kadet, kterého místo sebe vídal v zrcadle.