Autorův výběr 2024

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Shrbená bába natahuje uši. Snad aby zaslechla pokřik rudého náčelníka či šeptání nočních duchů.
Ve vrásčité ručce vyčuhující z rubášku svírá lucerničku. Ve světle na ni mrkají nebeská očka. Opatrně našlapuje. Je hluboká noc. Omylem však zavadí o hlavu mnicha. Řeholník nezvedá oči, je ponořen do modlitby. Marie se k němu v odpovědi sklání a podává mu růži.
Stařenka sahá k pasu a z měšce vytahuje několik čertových třešní na posilněnou. Čeká ji cesta přes umrlčí louku plnou karafiátů.
Jak říkala matinka jejího nebožtíka manžela, když ležela na smrtelné posteli a svlažovala si jazykem oschlá ústa: „Boží dar nezískáš snadno.”

Většinou je má práce klidná. Prostě jezdím s vozíkem po vlaku a nabízím cestujícím něco malého k zakousnutí.

Ale jednou za rok, prvního září, je vše jinak. Už ráno se nadopuji uklidňujícím lektvarem, protože děcka jsou po prázdninách rozjívenější než jindy. Pak vyměním sortiment, se zdravou stravou bych neuspěla. V poledne ještě jednou zkontroluji zásoby, hlavně zda mám dost čokoládových žabek a Bertíkových lentilek, a vyrazím do jámy lvové.

Starosti s odbytem si dělat nemusím. Jen občas narazím na dítě, co nemá peníze, jako teď nejmladší Weasley. Naštěstí s ním v kupé cestoval takový milý mladík, který mu vše zaplatil.

V klubu Dark Fate byl Mael poprvé. Šel sám, pač kamarádi ...
"Je to daleko. Nemam prachy. Učim se na zkoušení" - výmluvy.
Hodina přes město, 300 vlez, za to Barracuda Brain stojí.
Atmosféru dobře rozjela už předkapela.
Blbý, kontrolujou věk, nenalejvaj.
Pak narazil na Lizu.
Napůl blond.
Obepnutá sexy černejma šatečkama, cvočky na bocích.
Taky sama.
Usměvavá.
Možná už něco pila.
Necuká před dotyky.
Chvíli tancujeme, první pusa.
Další - dlouhá.
S žádnou to nešlo takhle rychle.
Už mizíme za závěsem vzadu.
Ruka na poklopci.
Hotovej sen.
Chvilinka.
Hotovo.
Zvedla hlavu: "Bude to za pěéťo, puso."
Zkoprnělý výraz.
"Honem, nejsi tu sám!"

"Jak vznikají časové tunely?" zeptal se jednou Jaroslav L. Daniela von Draka a Vraspíra, který byl zrovna ve sbírkách.
"Složitě," odpověděl Vraspír.
"Že jsem se tě vůbec ptal," zavrčel Jaroslav a Vraspír se uchechtl.
"Já ti nelžu, bratříčku. Teorie vzniku tunelů je pěkný maglajz relativistické fyziky. Klasická mechanika ti v nich nepomůže. Už jen v tom, že tunely nejsou skutečně hmotné v klasickém slova smyslu. Koncepce tunelů vychází z existence času jako rozměru. Jde spíše o soutok částic, které se řítí vesmírem. Představ si čas a prostor jako dva proudy různobarevné vody a kde se setkají, tam může být tunel."

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Ruka se cuká
Na spoušti
Gumička leží
Na poušti
Poslední vlak perón
Opouští
Mozek se na slunci
Rozpouští

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně
Červené
Stojí to za to
Né že né
Řádka za řádkou
Samý skvost
Literatura má
Budoucnost!

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti
Skryje prach
Přijde další výzva
Nemám strach
Kdoví co se všechno
Může stát…

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.