DMD č. 02. pro 2. 4. 2025. Téma: Jeden z nejlepších tanečníků disco

Rozebral zdroj, ledabyle přejel kondíky šroubovákem a jak se zkoumat, co by mohlo být za problém. Na první pohled nic, holt to bude must proměřit. Natáhnul se pro multimetr, v jedné ruce zdroj, druhou se natahoval za stůl ...

Z šoku ho probral hlas kamaráda: "Ty u toho snad tancuješ, nebo co?"

Druhý hlas mu odvětí: "Ne, jen dostal pecku ..."

První kamarád zmateně: "Vždyt se třepe už dvacet sekund, proč nic neděláš?"

Druhý s ledovým klidem: "Nám říkali, ze na lidi pod proudem se nešahá ..."

Když už náboj z kondíků docházel, tak se mu konečně podařilo zdroj zahodit. "Ti dík, teda."

Život je pohyb, život je tanec.
Duch neustále vane v našem okolí, rozechvívá srdce i mysli, zve duše do objetí na parketu světa.
Někdy se nám z toho točí hlava. Někdy zavrávoráme.
Když ale mezi střepy skla iluzí, nevinnosti nebo víry začne tančit Láska, naplní celý svět pestrobarevné odlesky jejího světla.
Teprve tehdy se kolem nás i v nás ozve melodie, kterou nelze neslyšet, na kterou nelze nereagovat.
"Hle, všechno tvořím nové."
"Mé slovo se ke mně nevrátí plané - učiní to, k čemu je vyšlu."
"Vyzkoušejte si mne. Ptejte se mne."
Vedeni milující paží toho, kdo stvořil tanec, nešlápneme vedle.

Tři. Dva. Jedna. Začínáme!
Všichni ruce nahoru. Zatočit pravým zápěstím. Zatočit levým zápěstím.
Ohnout paže v loktech a točit s nimi do zbláznění.
Úkrok doleva.
Úkrok doprava.
Otočka. Pozor, ať se vám nezamotá hlava!
Z otočky přejít do pozice běžícího páva.
Že nevíte, jak vypadá? Inu, to je váš problém!
Co tady vůbec děláte?
Z pozice běžícího páva rovnou do polohy ležícího střelce.
Pak vyskočit nahoru. Čtyřikrát se zatočit.
Že nestíháte? No co se dá dělat…
To se na lekcích tance vedenými jedním z nejlepších tanečníků disca občas stává.
„Slečno, nechci vám kazit iluze, ale – měla byste jít radši domů.“

„Ještě chvíli a bude hotovo.“
„Víte vy jaký já byl za mlada tanečník, slečno?“
Starý pan Hvížďala se zasnil a chvíli koukal jakoby skrz Toničku.
Mladá čarodějka jen pokývala hlavou a dál se soustředila na zastřihávání přerostlých nehtů.
Najednou měla před očima blýskavý ikonograf. Uprostřed obrázku stál rozkročený mladík v kostkovaném obleku, s jednou rukou zaháknutou v pase a druhou ukazující na malé slunce. Nebo to snad bylo nějaké zrcadlo? Zvedla oči a zadívala se do staré vrásčité tváře.
„Disco," hlesl: „Dva roky po sobě jsem vyhrál Ankh-Morporský pohár za nejlepší choreografii. Pak jsem se musel usadit, Filoména čekala děcko.“

„Dnes se budeme bavit s nejlepším jedlíkem diska!“
Krátký potlesk.
„nejlepším tanečníkem diska,“
Krátký potlesk.
„a nejlepším vrhačem diska,“
Potlesk.
Moderátor počkal, až se všichni hosté publiku ukloní a usadí do svých křesel.
„Pánové,“ zašklebil se do publika Jan Špaček „co vás spojuje?“

Když jsme s manželkou odcházeli od kinosálu, nechápal jsem, proč mě sem vzala. Dříve mladým popularizoval politiku docela rozumně Feri. Dneska ji popularizuje mladým kdo? Fabulace Špačka. To je jiný styl. Nijak hodnotový, ale hanlivý. Nedocházelo mi to – Mikýře měli lidé rádi přes zesměšňování mentálně postižené dívky, Špačka navzdory šikaně senátora zjevně nižšího IQ. Pobavení neznalo hranic?

Oheň plápolal do temné noci a osvětloval obličeje mladých mužů a žen, kteří ho obkroužili v divokém tanci. Rytmus praskání dřeva doplňovaly temné tóny bubnů a hrdelní zpěv lidí v pozadí.
Byl to tanec zasnoubení. Dívky a chlapci na prahu dospělosti se v hypnotizujícím rytmu obtáčeli kolem sebe a hroužili se do svých niter. Naslouchali jejich hlasu, následovali volání.
Mladé ženy odhazovaly do plamenů věnečky korunující jejich rozpuštěné vlasy. Na každou z nich čekal jeden tanečník, aby se s ní spojil v pradávném tanci vyvolávající duchy jejich předků.
Ti nejlepší a nejvytrvalejší byli králi noci.
Ale jen do příštího úplňku.

Vesnička. Tu bývala.
Polorozbořené zdi, občas ještě zčásti kryté nachýlenou střechou. Dovnitř by lezl jen blázen.
Nebo dobrodružstvíchtivý puberťák.
Příští rok budou dospělí, a tedy zodpovědní, ale letos si ještě prázdnin můžou užít. A protože jsou (skoro) dospělí, vydávají se tam, kam se dosud nevydali.
Norman zkonzultoval mapy a vytyčil trasu. Malcolm umí postřehnout ty nejnepatrnější pěšinky. A Calum hodně unese.
Většinu pokladů nechají na místě. Pro některé se ale vrátí cestou zpátky.
Dosud funkční mechanický gramofon, Malcolm s ním umí.
Deska v kdysi barevném obalu. Silueta týpka v podivné póze na špičkách.
Natočit...
„I‘m bad! Who’s bad?“
Objev století.

Když se hodinu nic nedělo a zvukaři pořád zmateně pobíhali, vylezli na stage dva opilí moderátoři, kteří se do teď moc nepředřeli. Publikum zkoušeli zabavit jmenováním sponzorů. Když jim došli, zkoušeli být vtipní. Nejprve zuráželi sebe, pak kapely. Publikum skřípalo zuby. Nakonec předváděli „to jediný správný pogo“ a když zvrhli mikrofon, vyhlásili dance battle. Kdo je trumfne, zaplatí mu do konce večera útratu. Přihlásil se plešatý tatík s bříškem. Beze slova přišel pod stage, pustil z mobilu Bee Gees, vystřihnul choreografii, před kterou by Travolta utekl, a zatímco oba speakři němě zírali, odešel si za bouřlivého potlesku ke stánku objednat.

Vždy namlouval, že na takové věci nebyl a přesto se nechal ukecat a netrhal partu. Ano, opět to byl jeden z večerů, kdy skončil s ostatními boys v jednom z klubů.

Hlasitá hudba, šílené pohyby reflektorů, pach voňavek, potu a alkoholu.

„Ukaž nám ty tvý pohyby, bejku!” Zvolal jeho kámoš.

„Nah, já na to nejsem...“ Bláhová slova, než ho stejně na ten parket přemluvili.
Začal se kroutit do rytmu hudby. Postupně se uvolnil, ač za to mohlo to množství alkoholu v krvi. Šlo mu to. Dost.

Byl střízlivý? Rozhodně ne.
Začala se mu neznámá dívka otírat o klín? Rozhodně ano.

V tančírně začli hrát.
Františka si pohrává se slámkou od limonády, plaše se usmívá.
Noc chvátá.
Sleduje ho z povzdálí, jak na parketu zkušeně seká nohama, houpe se v bocích, pohazuje si s partnerkou jako s peříčkem. Válí.
Konkrétně swinguje - rokenrol je zatím v plenkách kdesi za oceánem a ostnatým drátem. Diskotéky hudbou daleké budoucnosti, kterou Františka nepozná…
Jí ta scéna připomíná něco minulého - květen před šesti lety. Ve dvanácti poprvé vidí někoho takhle tancovat, když američtí vojáci protáčí starší děvčata...
I tenhle má na sobě uniformu, jen domácí.
Felix Tolárek už stříhá metr.
Zachytil pohled. A chce se bavit.