DMD č. 07. pro 7. 4. 2025. Téma: Fraktura rohu

Ksenija Nikolajevna je jméno, které psáno německým renesančním písmem s výraznou lomenou kresbou vypadá jak napatnáctkrát zpřerážený narvalí zub.
Jakým podivným obrazem se mi hned v první větě odezdálo dnešní téma... Alespoň teď můžu klidně snít příběh ženy, která to jméno nosívala.
Narodila se v Saratově, ještě v devatenáctém století.
Byla dvakrát vdaná – poprvé za syna ženy, o níž jsem psala vloni, a o němž píši letos. Podruhé za inženýra, o němž možná ještě někdy psát budu.
Ale zatím spím a dávám si zdát cestu z carského impéria, přes Československo, přes Protentokrát a znovu přes Československo až na torontský hřbitov.

Když o rohy přijde
soustružnický nůž,
soustružník ho zahodí
a řekne: "Kuš!
Ty jsi tvrdokov?
Škoda na tě slov!"
Pamatuj však, soustružníku,
na noži jsou vrstvy,
aby on byl nejen tvrdý,
ale také ostrý.
Titan karbid, titan nitrid
pokrývají hrany,
takže můžeš obrábět tyč
z kterékoliv strany.
Mezi tyčí a nástrojem
vzniká kontakt blízký,
už létají nám zpod nože
ocelové třísky.
Pokud ovšem nástroj řezný
není dobře připraven,
popraskaný, otlučený,
nějak divně nataven,
potom vrstva žádná tenká
tenhle průšvih nespasí,
můžeš pak takovým nožem
krájet leda klobásy.
Nežli upneš nový nůž,
věnuj mu vždy pohled,
vhodnější je mikroskop
nežli dalekohled.

"Tak krom té impresivní fraktury rohu to vypadá že je chlapec v pořádku. Máte štěstí, že je takový tvrdohlavý, ha-ha."

Hellboy jen seděl na vyšetřovacím stole a potichu vzlykal. Ošetřující doktorka se otočila na profesora Bruttenholma, který si jen unaveně mnul spánky.

"Hlavně to držte v suchu a čistotě. Jakmile se do toho dostane infekce, tak by to celé muselo pryč. Osteomyelitida takto blízko cerebrálním krevnímu řečišti by opravdu nebyl dobrý nápad."

Vzlykání nabylo na intenzitě a hlasitosti.

"No nedělej tady scény, mám pocit, že jsem ti jasně říkal ať na tu jabloň nelezeš. Slez z toho stolu a jdeme."

Pražák zaplatí rodině prázdninový pobyt na farmě. Rodinka se hned vydá na procházku mezi ohradami. Když zahlédnou muže, kydajícího hnůj, zamíří k němu a otec rodiny se ho zvědavě zeptá: „Prosím vás, proč tahle kráva nemá rohy?”

Kydač hnoje se pětkrát zhluboka nadechne, vzpomene si na školení jak jednat s platícími hosty a odpoví: „Obecně platí, že pokud krávy nemají rohy, tak se mezi sebou méně poškozují, a případná fraktura rohu je bolestivé zranění, takže někdy se jim rohy odřezávají, dokonce jsou i plemena, která rohy nemají vůbec. Ale v tomto případě je hlavním důvodem to, že je to kůň.”

Řeka je tichá, klidná a nekonečně široká, s odlesky zapadajícího slunce a vzdálených hor. Srdce, sevřené žalem, se zdá malinké jako pěst novorozence. Uši naslouchají jemným poryvům večerního vánku a nezachytitelné, vzdálené písni, která jako by po řece připlula s ním. Tělem otřásá chlad, promočené šaty se lepí na kůži, ale mysl nevnímá, je daleko, daleko ve vzpomínkách. Oči jsou suché, ještě nepřijaly, nepochopily, ještě nepřišel čas, kdy hladina bezhlesně přijme jejich němé slzy. A on tu stojí, po stehna v ledové předjarní vodě, slepě se dívá k vzdáleným vrcholkům a ruce pevně, nevěřícně svírají Boromirův roh, rozlomený a mrtvý.

Jezevci v příšeří hněvem blýskala malá očka. Jeho bíločerná šíje kmitala sem a tam. Ale ani on na stezku nemohl.

Situace se každých několik desítek kroků opakovala. Tu na jedné straně poutníka chtěl kopnout rozlícený srnec, tam zase na něj zlostně vrčel vlk.

Jako poslední zvíře se objevil wolpertinger – malý, ale o to nasupenější, že si až ulomil kus paroží, snaže se nabrat pastýře na rohy.

Stezka náhle končila. Vplula na jakousi podivnou mýtinu. V půlkruhu na podstavcích stálo sedm velkých talířů. V každém z těch talířů plál zelený oheň.

Sandály udělaly po udusané hlíně rázné kroky a zastavily se.

"Ty... zmetku pekelnej!"
Petronel vylétl rychlostí archanděla Michaela, ale Uriáš už byl Bůh ví kde.
"Zatracenej čert," mrmlal anděl a pokračoval ve shrabování sena. Konečně mu něco šlo a nikdo se na něj nezlobil. Jen ten pekelník.
Za chvíli na Uriáše zapomněl. Tráva voněla, v oblacích zpíval skřivánek a nebe připomínalo jižní Čechy. Petronel spokojeně přehlédl vzorně shrabanou louku. Pak Uriáš zaútočil znovu. Jenže anděl měl hrábě pohotově.
"Tys... tys mi zlomil roh!"
Petronel zaraženě zíral.
Přes louku k nim spěchala Panna Marie se svatým Lukášem.
Ten zlomeninu odborně prohlédl.
"To nic. Šest neděl v gypsu a bude jako nový."

Poušť se zdála nekonečná. Erma musela mhouřit oči i přes ochranné tmavé brýle. Modrobílé nebe. Mžitky. Promnula si oči.
Mžitky byly pořád na stejném místě.
„Vidíš to taky?“
„Stíhačky,“ odpověděla Padmé. „Tři. Ve formaci. Poznáváš je?“
„Doprovod královské gardy tak daleko nelétá.“
„Ten bezpečný průlet už tak bezpečně nevypadá. Převezmi řízení, jdu k samopalu.“
Erma sáhla po komlinku. Nic.
„Něco nás ruš–“
Ohlušující rána. Loď se zachvěla a mírně naklonila na stranu. Erma dorovnala náklon. Na trojrozměrném modelu lodě na monitoru zmizela celá hrana horního křídla.
„Udržíš ji?“
„Zatím ano.“
Padmé vypálila. Jedna mžitka na obzoru se poroučela k zemi.

Vodstvo na Vysočině je hojné a čisté.
Říkají.
Berte vodu z co nejmenších potůčků, říkají taky. Ideálně hned jak vyrazí ze země.
Nikdy nevíte, jestli v tom potoce proti proudu neleží mrtvá ovce.
Proto kdo vyráží na delší cesty neznámým terénem, aspoň nějakou vodu nosí.
Ovce jsou zde hojné a natolik blbé, že umírají na kdeco a kdekoliv.
„Kapeš,“ upozorňuje Norman Caluma.
„Jejda.“
Voda ani tak nekape, jako z rohu crčí čúrkem.
Zbývá sotva polovina zásoby.
„Praskl. Asi jak jsem s ním praštil o skálu. Nemáte někdo vosk?“
Neměli.
Nevadí. O vodu se podělí. Dva plné rohy jim budou stačit.

„Za doly, za hory, mé zlaté parohy…“

Pasoucí se jelen zvedl hlavu.

„To je zase ten nekňuba Smolíček. Stále mu říkám, že nemá ty jezinky pouštět, a on jim furt ty prstíčky chce ohřívat…,“ rozčílil se, že už mu ani tráva nechutnala.

Nakonec se rozhodl mu opět jít na pomoc.

Vtrhnul do jeskyně, aby Smolíčka zachránil, ale záchranu brzy potřeboval on sám, protože na něj jezinky se Smolíčkem nastražili léčku. Hodili na něj síť, že se jelen nemohl hýbat.

„Co jsem vám říkal? Byla to hračka,“ holedbal se Smolíček před divoženkami.

I ulámali jelenovi zlaté paroží, aby ho mohli zpeněžit.