DMD č. 07. pro 7. 4. 2025. Téma: Fraktura rohu

Když se všichni shromáždili, vznikla pěkná vřava,
nad jinými tyčila se jistá kozlí hlava.

Faun se ujal slova první: "už je toho příliš!"
"Ale ty máš ještě druhý, tak co tady kvílíš.
Jednorožec už může jen bezrožcem být zván."
"Vypátráme, kdo vymyslel ten ďábelský plán."

"Naberem ho druhým rohem", šumí mezi zvířátky,
tou frakturou našich rohů utrpěly pohádky.

Jednorohé čertisko zlostně blekotá,
"doma mi teď říkají ňouma Mekota."
"Ten kdo tohle vymyslel se bude smažit v pekle,"
dodá čerchmant Belzebub a vypadá fakt vztekle.

"Já vám dám psát o frakturách našich mužných chloub,
na sosácících nemohli jste vážně klesnout hloub!"

Plukovník Higgs kráčel koridorem lodi a na vodítku vedl berana. Sice si objednával beranici, ale logistika zase něco pohnojila...

Z boční chodby se náhle za hlasitého dupání vynořila plukovník Rixeiraová ve svém novém bojovém obleku, vyvedeném v agresivní růžové barvě. „Ahóóój Higgsíku,“ zamávala na něj vesele blonďatá plukovnice.

Beran, který zřejmě neměl rád růžovou, se najednou Higgsovi vytrhl, rozeběhl se proti plukovnici a vší silou do jejího exoskeletu trknul. Ta se pod úderem jen zapotácela, zato beran zůstal ležet poloomráčený na zemi a jeden roh měl viditelně zlomený.

Od té doby nosí Higgsovi piloti ve znaku berana s ulomeným rohem.

Dlaně, které ho chytily za bílé rohy, byly drsné, zvyklé svírat brk i meč. Ze rtů mu neunikla ani hláska odporu. Byl démon a zachránil anděla... to se neodpouštělo.
Chronovým tělem projela ostrá bolest, když démon před ním zprudka zatáhl. Vykřikl, i přes tmu, která ho pomalu obestírala, slyšel krutá slova.
„A takhle provádíme frakturu rohu… pardon, rohů. O co chceš přijít ty, anděli?“

Démon v lidské podobě otevřel oči. Oknem do pokoje pronikalo měsíční světlo.
„Chrono? Jsi v pořádku?“
„Jsem. Byl to, jen sen.“
Vzpomínka, ale tím tě nechci zatěžovat. Zničil jsem ti život... a tys ten můj zachránil.

Probudil jsem se ze svého neklidného spánku. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Vzal jsem Banditu a šli jsme se projít.
Zelené slunce příjemně hřálo do obličeje a pod nohama mi bublal potůček, který zářil všemi barvami.
Když jsme došli na mýtinku, v dáli jsem viděl tvora. Velikostí byl jako pes, ale měl tvar pštrosa. Na hlavě se mu tyčily dva parohy, z nichž jeden byl zaseknutý ve stromě.
Přišel jsem blíž a snažil se Štrolenovi pomoct, ale paroh se ani nehnul. Budeme ho muset zlomit.
Štrolen se na mě podíval úzkostlivým pohledem. Není zbytí, jiné východisko nevidím. Chudák Štrolen.
Křup!

Další nemožné se stalo skutečností. Vydali se do samotných pekel, přímo do ďáblova domu. Ukradli všechno, co se dalo, osvobodili Hope, zabili Rafaela... a teď už si ošetřují rány v relativním bezpečí pokoje, co jim tak ochotně a zdarma poskytl štědrý hostinský.

„Teda, vojíne, nabrat ďábla na vlastní rohy, to se ti povedlo!“ smála se Karlach. Její věčně optimistická energie donutila k úsměvu i Tav. Ohmatala si ještě ostré zbytky vlastního rohu, jehož špička zůstala v Avernu.

„Skvělý, takže mám jedno oko jako Will, jeden roh jako ty... ještě někdo se chce podělit?“

„Věřím, že jedna chodící bomba nám stačí.“

Chvilka nepozornosti. Myslel jsem na něco jiného. Omlouvám se, strážníku.

Zmuchlaný čumák Alfy Romeo vyčítavě pomrkává jedním okem. Vystoupím z vozu, obejdu rozbitý roh budovy, z kterého se drolí cihly do vozovky. Sakrapráce. Koutkem oka zahlédnu, že se blíží pochůzkář. Jinak je ulice naštěstí touto dobou liduprázdná - i Řím musí někdy spát. Vytáhnu peněženku s doklady.

Dickie. Greenleaf.
Chcete to vyhláskovat, strážníku?

"Člověče, jste v pořádku?" obchůzkář je úslužný a nápomocný. Pochopitelně. Přeci proti němu stojí pan Greenleaf, bohatý Američan. Žádný chudák Tom Ripley. Ne, pane. Tady žádný Tom není.

"Chvilka nepozornosti. Myslel jsem na něco jiného. Omlouvám se, strážníku."

Podle mě byla Polly kráva.
Libovala si, že její novej zákazník královsky platí a ani ji neojede. Prej jenom vykládá něco o horních frakturách, křehké tektonice, supergenních zónách a fluidech.
Kdyby nebyla tak pitomá, došlo by jí, že navzdory učenejm řečičkám, mele jen o tom, jak je nadrženej na její kundu a naleziště zlata v horách. A nešuká ji proto, že mu potlačování pudu pohlavního leze na mozek, že mu ta hračka mezi nohama nefunguje normálně.
Čekala jsem, kdy přiběhne s brekem, že ji ztřískal.
Nepřišla.
Když ji našli rozlámanou v průzkumný šachtě, ten její šamstr byl dávno v trapu.

Vyměřit. Vykolíkovat. Vykopat díry.
„Dáňo? Kolik? Jak hluboké?“
Dáňa odloží rýč. Po těle jí stéká lepkavý pot.
„Čtyřicet čísel, celkem osmnáct.“
Kulatiny. Pokácet, donést, uříznout, osekat, zapustit, zasypat, utemovat.
„Hotovo!“ Kristina má dlaně plné mozolů, strhané záděry, krvavý puchýř na palci. „Jdeme na překlady.“
Udělat záseky, zdvihnout, přitlouct hřebíky. Latě na střechu. Natáhnout plachtu a bočnice.

„Holky! Tenhle roh je křivý!“
Přijela Milena.
„Rozebrat, zlikvidovat, předělat!“ sype rozkazy. „Nebudu se na to dívat celý tábor!“

Kristina žuchne do trávy. Rozcuchaná, špinavá, hotová.
„Vstávej!“
Leží, hystericky se směje se, tečou jí slzy.
„Nejde to. Jsem úplně odepsaná, jako ten debilní roh!“

Pudy midshipmanovi velí kousat, trhat, zabít. Bocman s tím počítala. Ostatně není to první chlupatá koule v rodině. Madam Vlková si první týdny vzala za úkol trénovat babiččiny šicí schopnosti. Denně dodávala přešití či zašití pyžamka, tepláky i tylové šatičky.
Bocman se předem zásobila k vraždění určenými předměty. Plyšovou pískací lišku koupila dvakrát. Malou a velkou. Plyšový mýval i opice taktéž slaví úspěch. Plyšového soba po plavčících midsipman znárodnil záhy. Prý je nejvíc nejlepší kousátko. Parůžky jsou bezkonkurenční.
O měsíc později opici precizně amputoval horní končetinu. Sobí parůžky to mají za pár. Bocman to vidí na slibnou kariéru lodního chirurga.

Šelma, kterou se vidoucí ani nepokusí připodobnit k čemukoli, co existuje. Její železné zuby žerou a drtí, bronzové drápy rozemílají svět na prach. Na hlavě má deset rohů. Tři z nich se vylomí, aby udělaly místo pro další, který se lidskými ústy rouhá, a vede válku proti vyvoleným Božím.
Zastaví ho až poslední soud.

Beran se dvěma nestejně velkými rohy, které zláme kozel-jednorožec. Jeho roh nepřežije o moc déle. Nahradí ho čtyři, mířící do všech světových stran. Z jednoho z nich pak vyraší ještě další. Ten začne vzpouru, která smete i část hvězd z nebe.
Nakonec padne mocí Knížete knížat.

Ksenija Nikolajevna je jméno, které psáno německým renesančním písmem s výraznou lomenou kresbou vypadá jak napatnáctkrát zpřerážený narvalí zub.
Jakým podivným obrazem se mi hned v první větě odezdálo dnešní téma... Alespoň teď můžu klidně snít příběh ženy, která to jméno nosívala.
Narodila se v Saratově, ještě v devatenáctém století.
Byla dvakrát vdaná – poprvé za syna ženy, o níž jsem psala vloni, a o němž píši letos. Podruhé za inženýra, o němž možná ještě někdy psát budu.
Ale zatím spím a dávám si zdát cestu z carského impéria, přes Československo, přes Protentokrát a znovu přes Československo až na torontský hřbitov.

"Tak krom té impresivní fraktury rohu to vypadá že je chlapec v pořádku. Máte štěstí, že je takový tvrdohlavý, ha-ha."

Hellboy jen seděl na vyšetřovacím stole a potichu vzlykal. Ošetřující doktorka se otočila na profesora Bruttenholma, který si jen unaveně mnul spánky.

"Hlavně to držte v suchu a čistotě. Jakmile se do toho dostane infekce, tak by to celé muselo pryč. Osteomyelitida takto blízko cerebrálním krevnímu řečišti by opravdu nebyl dobrý nápad."

Vzlykání nabylo na intenzitě a hlasitosti.

"No nedělej tady scény, mám pocit, že jsem ti jasně říkal ať na tu jabloň nelezeš. Slez z toho stolu a jdeme."

Řeka je tichá, klidná a nekonečně široká, s odlesky zapadajícího slunce a vzdálených hor. Srdce, sevřené žalem, se zdá malinké jako pěst novorozence. Uši naslouchají jemným poryvům večerního vánku a nezachytitelné, vzdálené písni, která jako by po řece připlula s ním. Tělem otřásá chlad, promočené šaty se lepí na kůži, ale mysl nevnímá, je daleko, daleko ve vzpomínkách. Oči jsou suché, ještě nepřijaly, nepochopily, ještě nepřišel čas, kdy hladina bezhlesně přijme jejich němé slzy. A on tu stojí, po stehna v ledové předjarní vodě, slepě se dívá k vzdáleným vrcholkům a ruce pevně, nevěřícně svírají Boromirův roh, rozlomený a mrtvý.

"Ty... zmetku pekelnej!"
Petronel vylétl rychlostí archanděla Michaela, ale Uriáš už byl Bůh ví kde.
"Zatracenej čert," mrmlal anděl a pokračoval ve shrabování sena. Konečně mu něco šlo a nikdo se na něj nezlobil. Jen ten pekelník.
Za chvíli na Uriáše zapomněl. Tráva voněla, v oblacích zpíval skřivánek a nebe připomínalo jižní Čechy. Petronel spokojeně přehlédl vzorně shrabanou louku. Pak Uriáš zaútočil znovu. Jenže anděl měl hrábě pohotově.
"Tys... tys mi zlomil roh!"
Petronel zaraženě zíral.
Přes louku k nim spěchala Panna Marie se svatým Lukášem.
Ten zlomeninu odborně prohlédl.
"To nic. Šest neděl v gypsu a bude jako nový."

Vodstvo na Vysočině je hojné a čisté.
Říkají.
Berte vodu z co nejmenších potůčků, říkají taky. Ideálně hned jak vyrazí ze země.
Nikdy nevíte, jestli v tom potoce proti proudu neleží mrtvá ovce.
Proto kdo vyráží na delší cesty neznámým terénem, aspoň nějakou vodu nosí.
Ovce jsou zde hojné a natolik blbé, že umírají na kdeco a kdekoliv.
„Kapeš,“ upozorňuje Norman Caluma.
„Jejda.“
Voda ani tak nekape, jako z rohu crčí čúrkem.
Zbývá sotva polovina zásoby.
„Praskl. Asi jak jsem s ním praštil o skálu. Nemáte někdo vosk?“
Neměli.
Nevadí. O vodu se podělí. Dva plné rohy jim budou stačit.