Věda ve sto slovech

"Oprášíme publikaci o vinařství, vinař a mikroskopik udělají společnou přednášku, připravíme výstavu mikrofotografií..."
"Myslíš, že víno je padouch nebo hrdina? Jo, po vypití je každý hrdina a na padání dojde potom."
"Ale ne. Fotili jsme vinný kámen, cirrhus, ale hlavně Botrytis cinerea, to je ten padouchohrdina. Preparuje a kontrastuje se snadno."
"Česky! Já jsem fyzik!"
"Úponek. A plíseň šedá. Napadá řadu odrůd vína, kde způsobuje pohromy. Ale na několika málo vybraných se pěstuje schválně. Tokajské. Pliseň proroste bobulemi, mumifikuje je, udělá z nich cibéby. Víno z nich lisované je tmavší a má jinou chuť..."
"...Nééé! Až doteď mi tokaj chutnal!"

Mozek řídí celé naše tělo. Představme si ho jako centrálu se spoustou kanceláří a chodbiček. Těmi chodbičkami pobíhají maličcí poslové. Říkáme jim Neurony. Doručují zprávy a příkazy do jednotlivých kanceláří. Jedna kancelář se stará o naše dýchání a tlukot srdce, druhá o náš spánek, další zajišťuje pohyby svalů, jiná rovnováhu. Máme oddělení, které vytváří řeč a myšlenky. A taky veliký sklad jménem Paměť, kam se ukládá všechno, co slyšíme, vidíme a cítíme. A pak je tu zvláštní kancelář, která začíná pracovat, když se zraníme. Říká nám, že to bolí. Dělá to proto, abychom o zranění věděli a mohli ho vyléčit.

My netopýří chlapi jsme složitější než netopýří dámy. Holky vždycky mají na léto pár desítek až stovek spolubydlících, aby mohly nechat děti ve školce, když si letí nalovit.
My kluci žijeme staromládenecky. Samotářsky nebo s pár spolubydlícími.
Býval jsem samotář. Pak si na mě pár budečských spratků dovolilo a zmrzačili mi křídlo. Dostali vyhazov a sérii injekcí proti vzteklině.
Mám teď hodně lidských slu... kamarádů.
A na krku jedno tele. Bicáska.
Jdeme si uctivě z cesty, dámy si sem taháme maximálně třikrát denně a loví pro mě pavouky. Já ho učím umění omotat si lidi kolem prstu.
Asi jsme kamarádi.

Ahoj!
My jsme netopýři.
Netopýrů je spousta druhů. U nás žije 27. Živí se můrami, komáry, brouky a pavouky. Každý druh má rád něco jiného.
Lovíme rádi u vody. Je tam hodně hmyzu.
V zimě spíme v jeskyních, sklepích nebo stromech.
Na jaře se probudíme.
V létě bydlíme na půdách, dírách ve skále a dutinách stromů. Máme rádi i okenice.
Máme miminka jako lidé. Jedno nebo dvě ročně. Miminka jsou holá, slepá a pijí mléko od maminky.
Žijeme dlouho. Některé druhy dokonce žijí 40 let.
My dvě jsme se zranily a přišly o křídlo. Od té doby žijeme u lidí.

Vědec je kluk. Holce se říká vědkyně.
Zkouší zjistit, jak a proč věci fungují.
Dělá to stejně jako děti. Občas něco rozebere, občas rozbije. Jeho hračky jsou ale dražší. Říká jim cizími slovy, třeba aparatury.
Někdy postaví malou napodobeninu zkoumané věci. Té říká model. A zkouší, co se s ním dá dělat. Když vyzkouší všechno, postaví si další model. Složitější a za víc peněz.
Vědec umí obvykle dobře počítat. Proto někdy místo stavění modelů počítá, co aparatura umí.
A když ví, co a jak, přemýšlí, k čemu to bude dobré. A pak vymyslí mikrovlnku, počítač, internet... Nebo něco úplně jiného.

Tahle práce se mě týká,
ta chce totiž odborníka,
není snadné valounek
rozbít, když je pazourek.

Udeř, udeř do kamene,
dneska je to dovolené,
byli bychom velmi rádi,
kdyby tu měl kamarády.

Paroh hrdě v ruce svírám,
o podlahu ho opírám,
po úderu, milí zlatí,
nastane lom lasturnatý.

Udeř, udeř do kamene,
dneska je to dovolené,
byli bychom velmi rádi,
kdyby tu měl kamarády.

A tak oklepávám jádro,
ať vznikne oštěpu list,
nic ale nepřijde nazmar,
tím jsem si už nyní jist.

Udeř, udeř do kamene,
dneska je to dovolené,
byli bychom velmi rádi,
kdyby tu měl kamarády,
další pazourky.

Družice zrovna letěla nad Afrikou, kde byla atmosféra, jak meteorologové říkají, "ve stavu silné vertikální lability". Nějakou dobu se nic mimožádného nedělo, dokud najednou družici neobklopil mohutný gama záblesk, který téměř zahltil její senzory.

Podívejme se ještě jednou, blíž. Nad tropickým deštným pralesem zuří bouře. Blýská se a hřmí, a nic zatím nenasvědčuje blížící se události. Dokud oblohou neprolétne blesk tak mohutný, že roztříští vzduch za vzniku oblaku elektronů a pozitronů.

Vzhledem k opačnému nabití se částice a antičástice oddělí a rozletí opačnými směry podle magnetických siločar Země. Pozitronový oblak narazí do družice, jejíž materiál osamocené pozitrony bez milosti anihiluje.

Jsem tu jediná vrána. Karančo, které chodí jako dinosaurus a vypadá jako papouch, je prý skoro sokol. Jo, sokol! Šahin už po mně jde. Nebezpečný protivník. Aerodynamický tvar, skoro čtyři sta metrů za sekundu při střemhlavém letu, sakra rychlé reflexy. Kličkuji, padám ve vzduchu (to pomáhá, setrvačností letí kus dál), až odpískají konec. Jedna nula pro mě. On dostane kus kuřete, já si znaveně sednu na zem.
"Hele, jsi vrána?" ptám se věci, vedle které jsem si sedla.
"Ne, Aktaban, terénní auto," odpovídá. "To víš, jdeme s dobou. Lov na vábítko zastaral. Sorry, jde po mně orel! Jsem liška!"
Schizofreniku!

My netopýři velcí jsme společenská stvoření. Kdejaký majitel budovy s letní kolonií nebo sklepa se zimním chlupatým hroznem vám to potvrdí.
Společnost nám svědčí.
Přežijeme i samotu. Jíst a spát zvládneme i bez společnosti. Ale něco nám chybí. Hebkost a teplo dalšího netopýřího těla.
Julián měl jasno.
Ale já si hlídala hranice.
První den měla hranice dvacet centimetrů. Když přišel blíž, vrčela jsem.
Po týdnu jsem ho snesla v deseticentimetrové vzdálenosti.
Osmý den spal tak blízko, že jsem ho mohla dloubnout křídlem do žeber. Neudělala jsem to.
Devátý den se pode mnou chtěl schovat.
Desátý jsem mu dovolila se přitulit.

Ahoj, jsem edukující gekon. Snažím se vědcům vysvětlit, že my gekoni musíme používat k běhu po vodě více technologií.
Kdo je malinká vodoměrka, drží se na hladině povrchovým napětím. Ne, že by běhal jak blesk, ale nepotopí se.
Bazilišci mají silné zadní nohy, takže používají taktiku vírového prstence. Udeří velkou silou nohou o vodní hladinu, zatlačí do ní vzduch, a tím pádem se nepropadnou. (Musejí dbát o linii a vážit přiměřeně.)
My gekoni nejsme ani lehcí jako vodoměrky, ani silní jako bazilišci, proto přístupy kombinujeme. Na nohou máme supernesmáčivou obuv. Vůči vodě. Ale který fyzik nám do ní přidal saponát?