Utajený

A potom se rozhlédl po zanedbaném kutlochu a hluboce se zamyslel. Ten poslední střet mu pocuchal psýché víc, než by si byl pomyslel. Než žít úplně na dně, v tomhle odporném pelechu, na okraji společnosti – nebylo by nakonec lepší přidat se k nim? Radostně budovat, radostně se družit, zpívat radostné písně o radostném budování a radostném žití, ohnout se a přizpůsobit? Tiše zíral na lichou ponožku, jako by to byla lebka toho imperialistického feudála Hamleta. Pak se vzchopil. Ponožku zavěsil na okenní kličku a naházel do ní vajgly, protože v tom čurbesu nemohl najít popelník. Konformita? Nikdy! 

Jen počkej, zajíci!

Loď se řítila vesmírem, porušujíc zákony fyziky (a to jak té obyčejné, tak té fajnové, kvantové), matematiky, gramatiky, života, vesmíru a vůbec. Posádka se zhrozeně plížila po chodbách v obavách zaslechnutí Kroků. Někteří horečnatě studovali prastaré příručky a hledali. Bohy, polobohy, démony, kohokoliv. Někteří se zavřeli u sebe a jejich rty drmolili variace na 'Andělíčku, můj strážníčku'. Někteří uvažovali o spolku s ďáblem. Nebo dvěma. Ovzduší na lodi houstlo s každou minutou a objevení nepřítele, jakkoliv hrozného, by bylo uvítáno. Pravděpodobně slavobránou a spolkem lidové hudby. A pak.
"Pane? Mám známou planetu. Ferros."
Chakotay si oddechl. Romulani kávu určitě mají.

"Otoč se!" Tentokrát jim neutekl. "Podívej. Co vidíš?" Neschoval se. "Její tvář..." Zvráceně se smějí a stránku po stránce mu ji cpou do... do pusy. "...ti sny zrcadlí." Zkáza. Naprostá. Svět se bortí a on je nositel té zkázy. "Uvěř že jsem kdekoli." Mohlo to být všechno jinak. "Světlem dán." Mělo to být všechno jinak!

Je přejedený. "Máš co sis zasloužil, Michaeli." Raději by nebyl. "Protože seš slabej." Zničili jeho svět. "A nás je víc." A všechny v něm.

Potom filmaři odjeli. Nakonec dosáhl alespoň trochu svého. Jeho jméno už se v titulcích neobjeví.

Přeci jen vyhrál. Vítej Happy Ende!

Muzeum bylo vzhůru nohama. Nejcennější věc, co tu byla, sprostě ukradena. Naštěstí šéf neponechal nic náhodě a přes mezinárodní kontakty si vyžádal toho nejlepšího.

Alí byl obyčejný seržant a kriminalistické embryo, ale naštěstí teď hlídal na místě činu. A každou chvíli sem přijde On. Nejslavnější z pařížské Sûreté. Pustí se do vyšetřování, a Alí bude u toho! Čeká ho životní lekce v blízkosti největšího kriminalistického mozku světa!

Vešel, v nóbl klobouku a kabátu, elegance sama. Odmítl jakoukoli pomoc a ihned zkoumal místo činu.

Spustil poplašné zařízení. Dvakrát.

Vysypal celý pytlík daktyloskopického prášku.

Ztratil sklíčko lupy.

***

Alí přišel o iluze rychle.

Jeden po druhém odcházejí. Jeden po druhém naposledy pronese: "я вірю"(*). Jejich příběh se uzavře v dobré víře.

"A dopadlo to teda dobře?"

"Já nevim."

"Počkej, nějak skončit to přeci muselo."

"Nějak to skončilo, ale nedokážu říct jestli dobře."

"Má to teda konec?"

"To jo, jen je každýmu šitej na víru."

"To zní jako pěknej nesmysl."

"Těch tam přeci byla spousta už od začátku."

"Takže když jsme mohli přehlížet nesmysl všude jinde..."

"...máme ho přehlídnout i na konci. Přesně." (Zamyslel se.) "Nebo ještě líp... Přiznat si, že je to nahraný. A že ve svym jádru dobrou víru předpokládá každá fikce."

Pan Wu nakráčel do zaplivané špeluňky v zaplivaném městě a zaplivanému sázkoběrčímu podal počmáraný lístek:

• První gól hlavou po prvním rohovém kopu utkání
• Druhý gól ve čtvrté minutě
• Patnáct gólů do konce poločasu
• Cena párků na stadionu korunu třicet
• Dvě červené karty pro soupeře
• Tonda dá gól rukou a rozhodčí přimhouří oči
• Na zápas přijde tisíc třista dvacet diváků
• Zápas skončí třicet ku nule a poslední gól padne v osmé minutě nastavení

Kurz: milion k jedné. Kdepak. Pan Wu neponechal nic náhodě. Odplivl si. Naštěstí pro něho to bylo v době, kdy nikomu nepřišlo zvláštní fixlovat soutěžní mače školní mládeže.

Prorokuji ti, že když uděláš poslední krok, otevře se před tebou zcela nový svět. Uvidíš nevídané, uslyšíš neslýchané! Bude ti tuhnout krev v žilách. 

Nikdy si nebudeš jistý, co je skutečnost a co jen sen. Přízraky a představy se stanou tvými nejlepšími přáteli. S každým dalším krokem se budeš propadat hlouběji do bažiny šílenství. 

Pomoc, která ti bude poskytnuta, bude jen další pastí. Zapomeneš, kdo jsi, a staneš se vězněm a vyděděncem. 

Od chmurného osudu tě může zachránit jen požár, který spálí celou tvou minulost. 

Stačí vyplnit tento formulář. Přihlas se na Requiem! Budeš trpět, ale náramně si to užiješ! 

Gaius Julius byl celoživotní realista, nicméně realita ho nakonec donutila přijít až sem, do jeskyně...

***

Kučeravý prosebníku! Slyš hlas časů budoucích!

Kostky jsi vrhl a zvítězil, sever i jih jsi porazil, však vítězství tvé celé není a nebude. Nikdo se nestane pánem světa, a ani ty ten poslední, malý kousek nezískáš.

Nevzpírej se osudu! Smiř se a hlavu skloň, neb časy tvé největší nadejdou, až uplynou dva tisíce let. Poté, co krutý boj zachvátí svět a bude vybojován mír, příběhy tvé budou vyprávět sami Galové, a rozšíří je dál, než tušíš. Tehdy nastane sláva tvá největší, mezi dětmi i dospělými.

„Chci to tam jít prozkoumat. Ten tvor tam neměl co dělat. Mělo jít o zabezpečenou oblast, neměl se tam vůbec objevit,“ začala být Eremi naštvaná.

„Ale rozumíš tomu, že nám začínají jarní práce na poli, nemůžeme s tebou poslat nikoho dalšího. A sama budeš riskovat, to doufám víš.“

„Vím, ale pokud je to zabezpečená oblast, jak říkáš, tak to nebude tak strašné,“ dodala sarkasticky. „Prostě tam půjdu, dokud je jeho stopa aspoň trochu čerstvá.“

„Dobře, já tě varoval, ale pokud tě ztratíme, budu pěkně naštvaný a na pohřeb ti nejdu. Tedy pokud tě neodtáhne do hnízda a nebudeš jen nezvěstná.

Naslinila si prst. Vyzkoušela odkud vítr vane. To, že by mohla být cítit, teď nevadilo. Vítr vál přesně jak předpokládala. Řez na ruce provedla mělce, lehce. Potřebovala jen pach krve. Ruku zvedla a několikrát s ní zamávala. Rychle se podívala na monitor. Tečka označující tvora se lehce pohnula. Žádná rychlá reakce, kterou očekávala.

Vztekle praštila do plechové konstrukce a rozmázla krev po hladké ploše. Zvuk se rozezněl výstrahou. I vábením. Záleželo na tom, na které straně dotyčný stál.

Rychle vyběhla ke dveřím na konci chodby a stejně rychle je i za sebou zabouchla. Pohled na monitor nezklamal. Bod se blížil.