Utajený

Obecně vzato, vždycky záleží na dotyčné osobě.

I když se v dospělosti naučil svůj strach alespoň trochu ovládat, a jeho žena s povděkem kvitovala, že dokázal vzít do ruky alespoň ty malé, do těch konkrétních hlubin Zapovězeného lesa by ho už nikdo nedostal.

I když měl fyzickou existenci dávno za sebou, a mohlo by se zdát, že je díky Síle oproštěný od emocí, vzpomínky na bitvu v paláci na Naboo ho naplňovaly smutkem.

I když moc dobře věděla, že jí zrovna tahle chvíle v jejím poslání nejvíc pomohla, na osamělý hrob Pauly Schultzové vždycky myslela jen s mrazením v zádech.

Výkřik.
Náraz o větev.
Sice mu vyrazila dech, ale dokázal se jí chytit.
Znovu se pořádně nadechl, až když na ní seděl.
Ledový klid by člověka neměl opouštět ani ve vyhrocených okamžicích, ten výkřik si mohl odpustit...
Trochu bezvýchodná situace.
Rozhodl se postupovat metodicky.
Samozřejmě.
Strom.
Dub.
Pravděpodobně Quercus palustris Reichenbachii, vzhledem k lokaci.
Irelevantní.
Je to medonosná dřevina.
Opět, irelevantní.
Je tohle stres?
Rád by tuhle myšlenku hlouběji prozkoumal, ale později, až si nebude připadat jako červík vyklovaný ze stromu.
Támhle by možná šlo přelézt z větve na skálu.
Watsonovi to vylíčí jinak.
Nebo se mu radši vyhne.
Prosté.

Jemná ústa, zlatavé vlasy,
kdepak, Múzo, pobýváš asi?

Ne, takhle to nepůjde.

V duchu večírků se skrývá
láska věčně mladá, živá,
jako holubice sivá…

Láska… jako holubice? Takhle to přeci nejde.

Neznám nad ni větší krásku,
nad tu modrookou plavovlásku.
Na srdci však nosí masku.

Seškrtat, celé, odshora dolů.

Co duše ukrývá nelze říci,
snad je to vepsané v mojí líci?
Kde najít pravdu, cíl mé píle?
Je dobře schován v každém díle…

Vytrhl ze zápisníku další list a zmačkal jej do malé kuličky, která vzápětí dopadla mezi ostatní. Basil Hallward se rozhodl poezii opustit. Místo toho se stal malířem.

Když s tím přišel, cítila se polichocena.
Nový básnický žánr, a jenom pro ni?
Čtrnáct řádek. Čtyři strofy. A spousta milostného citu uvnitř.
Jenže … on asi už slávě a podobným věcem uvykl, ale ne ona. Kamkoli se vrtne, kradmé pohledy a pochechtávání sousedek. Okázalé okukování od mužů. Pozdravy „Buď zdráva, múzo!“ a „Těpic, Erató!“ ještě nebyly to nejhorší. Jakoby nenápadné citace některých vydařených pasáží, když si vybírala v krámku ryby …
Její manžel to snášel kupodivu dobře. Tvrdil, že se už devadesát let ničemu tolik nezasmál.
Přitom ten nápad nebyl špatný. Určitě má velikou budoucnost.
Ale proč zrovna on? Proč Trubadix?

"Bubliny nad lidmi vidíte, říkáte?"
"Jo, pane doktore. Ale ne prázdný, bílý, to ne. Jsou v nich slova."
"Nějaká konkrétní slova? Nabádají vás k něčemu?"
"No, ne, je to do písmene to, co lidi říkají. Jako kdyby někdo chytil jejich řeč a vytisknul ji do bubliny nad hlavou. A někdy taky citoslovce!"
"Hm, hm, jak zvláštní. Ale myslím, že jsem o podobné nemoci slyšel od kolegy. Ach, ano. Quarto murum solveret... Vzácná, ale vyskytuje se."
"A dá se to nějak léčit?"
"Léky nejsou, lze pouze zkusit změnu přístupu. Buďte co nejnudnější. Žádná dobrodružství, prkotiny ani zábavy. A možná to přejde!"

Postarší bělovlasý muž se na louce nad klubovnou objevil jednoho jarního dne. Překvapeně zamžikal, lidské obydlí tak hluboko v lesích zjevně nečekal. Pozvali jsme ho dál.
Nejdřív posmutněle mlčel. Pak z něj vypadlo, že má dceru. Adoptovanou. "Stalo se s ní něco?" účastně se zeptala Drahoušek.
"Vdala se. Její manžel mě nemá rád." Vzdychl. "Byla mi vším. Jako by se mi přetrhl život. Není to poprvé. Jen tentokrát nemám, čeho se chytit jiného." Povzdechl ještě jednou. "Máte tu krásný sad. V mládí jsem prořezával stromy."
"Nemáme nikoho, kdo by se o něj staral," pohotově prohlásil předseda. "Nechcete u nás zůstat?"

„A já jí říkám, nelítej tolik, někde se přerazíš, a co potom?“
„Moje vnučka je zrovna taková, představte si, že chodí ven z osady!“
„Ven?! Její rodiče ji pustí?“
„Prý na tom nic není. Pošetilci.“
„Já si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy pryč z domu.“
„Však co venku, povídat si můžeme docela dobře tady. Jídlo nám přinesou. vlnu taky.“
„Ti dnešní mladí si myslí, že když vidí, můžou si vyskakovat. Ale kdyby na ně vyskočil trifid, to by mrkali!“
„Prý je už docela vyhubili.“
„To, že je nikdo neviděl, neznamená, že jsou pryč. O tom snad my něco víme.“

„Nevím, proč kluk zase stůně,“ farmář Sklenička položil na stůl tác s čajem a sušenkami.
Konvice cinkla.
„Samozřejmě, děti dnes všelijak vyvádějí,“ Sklenička se ošíval.
Lžička rozvířila hladinu čaje.
„Pravda, taky musí někdy pomoct v hospodářství,“ odkašlal si.
„Mmmm, skořicové.“
„Vždyť by tu jinak... práce habaděj,“ zrudl.
Sušenek chroupavě ubývalo.
„Dobře... Vstal dřív, než... jste říkala. Já... Já už ho nebudu nutit na pole a... tu... malovací školu, tu mu zaplatím,“ Sklenička se rosil potem jako půllitr vychlazeného ležáku.
Pokývala hlavou.

Obecně panuje shoda, že v rámci křížového výslechu se dobře uplatňují nějaké ty otázky.
...pokud tedy nejste Bábi Zlopočasná.

Mým životem je průzkum, objevovat nové, dosud nepoznané území či objekty. Kdykoli hlídač povolí v ostražitosti, vyrážím vpřed. Hbitě střídám první a třetí s druhou a čtvrtou, abych co nejrychleji dosáhl cíle a mohl ho podrobit analýze.

Zkoumaný objekt mi připadal povědomý, čtyři tyče na nich deska. Nejprve jsem použil čichový detektor. Výsledek mě uspokojil, nic znepokojivého jsem necítil.
Následovala chuťová čidla, ta potvrdila známost materiálu. Podobně chutnalo i mé prvotní útočiště po mém vyskytnutí v neznámém vesmíru. Nastal čas k použití nových zařízení, která nedávno a bolestivě, doplnila chuťové zařízení.

„NEJEZ TU ŽIDLI!“

Smůla! Popaden! Odvlečen! Ponížen výměnou pleny.