Utajený

Kromě přírodních katastrof, jako vánice, zemětřesení nebo výbuch sopky může doručovatele na Islandu překvapit troll, elf nebo Odin. Olaf Sturluson byl rád, když zazvonil u posledního zákazníka.
„Dopis, pane.“
Adresát zavrčel, v silném větru se nedalo zaslechnout co a podškrábl dodejku.
Olaf nasedl do džípu a odjel.

V domě se rozzářilo zrcadlo a zobrazilo důstojnou dámu, tvářící se velmi potěšeně.
„Nech mě konečně na pokoji.“
„Nemůžu se zajímat o přítele?“
„Je mrtvý. Snažil jsem se, co to šlo. Sovy a netopýři! Ani v hrobě nemám klid! Škytám co chvíli!“
Dáma mlčela a usmívala se.
„A jak se jinak máš, Minervo?“

Máme právo zapomenout na to kým jsme a na chvíli se stát tím, kým chceme být!
Máme právo zapomenout zavřít pusu nebo ji otevírat se zvukovým doprovodem, který dá adekvátní průchod našim emocím!
Máme právo být zapomenuti v prostoru a čase, abychom jím chvíli mohli vládnout!
Máme právo zapomenout na příčetné chování a nechat se strhnout refreshovací obsesí!
Máme právo zapomenout stát nohama pevně na zemi a chvíli se vznášet na vlnách komentářů!
Máme právo zapomenout na vnitřní klid, propadat panice a úpět nad zdánlivými hloupostmi (ve vyšším zájmu)!
Máme právo být zapomenuti, když už jsme se jednou stali sosáky?

Na sluncem sežehnuté trávě se líně povalovala trojice chlapců.
„Říkám ti, je to pravda,“ řekl jeden z nich.
„Viděl jsem ji na vlastní oči.“
Druhý do něj silně šťouchl.
„Nebo jsi byl moc dlouho na sluníčku.“
Odpovědí mu byl tvrdý kopanec.
„Ticho,“ řekl třetí, který si mezitím dřepnul u plotu a cosi upřeně sledoval škvírami mezi plaňkami.
„Pojďte sem,“ zasyčel.
Na sousední zahradě seděla malá holčička a hrála si s panenkami. Ty kolem ní poletovaly ve vzduchu.
„No teda…“
„Já ti to říkal!“
„Jak to sakra dělá?!“
„Pojďme se tý malý čarodějnice zeptat,“ ušklíbl se první chlapec. A přelezl plot.

Vyrůstali v místě se špatnou pověstí, a to je v očích okolí výrazně poznamenalo. Byli prostě pakáž hodná opovržení.
Proto se naučili držet při sobě a oplácet pohrdání ranami. Ostatní je nechtějí mezi sebe? Oni zase nikoho nepustí k sobě. Nenávidění, ale obávaní.
Tak vyrůstaly a odcházely celé generace. Až jednou z jejich řad vzešel ten, který jejich čtvrť navždy proměnil. Dal jim pevnou organizaci, symboly a zásady.
Členové nově utvořeného společenství měli nyní být na co hrdí a odhodlaně si to hájili.
Jejich ulice se staly domovem dobrodružství, dráždícím fantazii.
A okolí se třáslo před nebezpečnými a tajemnými Vonty.

I přes velké množství dveří se jí nepřipadalo, že by z místnosti vedla cesta ven. Připomínalo jí to sny, jež mívala, když byla ještě malá. Sny, díky kterým se přenesla do tajemného úžasného světa s mluvícími zvířaty. Jenže teď už malá nebyla a všichni kolem jí říkali, že by měla na podobné výmysly rychle zapomenout.

Na stole našla klíč a rychle všechny dveře vyzkoušela. Otevřely se pouze jediné, bohužel moc malé na to, aby jimi člověk prošel.

Zvedla malou lahvičku na stole. "Vypij mě," přečetla cedulku nahlas.

Možná nemůžu projít teď, pomyslela si Alenka, ale co až budu zase malá?

Zesláblými dlaněmi uhladí přikrývku. Zkřehlé tělo se roztřese pod náporem kašle. Pomalu odchází, o chvilku dřív než čekala a o chvíli dřív než si přála.
Venku se stmívá, denní ruch města utichá ve spěšných krocích a večer si nasazuje korunu z drobných mihotavých světel.
Za oknem se mihne stín.
Odloží knížku. Už nemá sílu na prožívání cizích příběhů, raději se probírá tenkými vlákny vzpomínek.

Zavře oči. S úsměvem vydechne, vydechne všechnu lásku i všechen strach a bolest.
Stín v jemném závanu otevře okno a zvedne ji za ruku a ona letí, znovu a navždy může.
Wendy se konečně vrací domů.

Čte jim to v očích. Nevěří jí, ani trošičku. Zase a znovu ten stejný příběh, odpradávna opakovaný, nevíra schovaná za předstíranou moudrost dospělých.
„Pojď, ty brepto, kdo ví, co jsi zase viděla.“
Já vím, co jsem viděla! chtěla by říct, vykřičet pravdu do celého světa. Vím to a nemýlím se!
Bratr se usměje, postaví se na její stranu, ale nestačí to, pořád je to zoufale málo. Rozhodnutí padne, osud je zpečetěn.
Na chvilku zaváhá, rozpolcená, nerozhodná, nahoru nebo dolů?
Nakonec vyrazí za sourozenci, pomalu sestupují do rokle. Pláč s každým krokem sílí, nejde zastavit.
Když se otočí, Aslan je pryč.

Na místo jsem dorazil časněji, než jsem čekal. Procházka uličkami města, které by bylo ve zdvořile lživém průvodci dozajista označeno jako přátelské, naštěstí netrvala nepřijatelně dlouho. Město se vyznačuje náměstím sloužícím k popelení lokálních klepen, tržištěm a aktuálně bohužel vojáky.
Cesta k sídlu mne potěšila; nachází se na uspokojivě odlehlém místě.
Dle informací ochotně proti mé vůli poskytnutých žoviální místní obyvatelkou, měřící si pohledem nás, práci našich krejčích a patrně i obsah kapes (zřejmě tyto informace tisknou v místních novinách), se ve městě chystá jakási veselice. Ke svému nesmírnému zármutku konstatuji, že Bingleymu se nadšením rozzářily oči.
Zvažuji urychlený odjezd.

Kráčí si to takhle hrdina po bitevním poli, jasné zlaté vlasy mu vlají ve větru, svaly mu hrají na odhalených ramenou, jeho prsní plát se třpytí odlesky světla, zem duní pod jeho majestátními kroky, jednou rukou se ohání plamenným mečem, druhou rukou palcátem - no dobrá, to už je možná trochu moc. Každopádně je skvělý a sexy. A nepřátele padají jako mouchy, kdekoliv se ukáže a ošklivě se zamračí.

Na našeho hrdinu ale číhá jedno nebezpečí.

Ejhle, lučištník! Co to dělá?

Míří... na hlavu?

Na srdce?

Na břicho?

Ne! Asi neumí pořádně mířit, chudáček.

Auuuuu! Hej, to bolelo! Co to -

BUCH.

I kdyby dokázal na chvíli neslyšet hučící moře, voda se mu neustále připomíná slanými sprškami, které mu stříkají do obličeje. Radši ale poslouchá hrozivý živel než to bázlivé a horečnaté dýchání z tisíců hrdel, těch tisíců životů za ním, kteří ho pozorují, kteří ho soudí, kteří se o něj opírají a jsou těžcí... A jistě by musel padnout, kdyby ho odraz světla na vodě neujišťoval, že není sám, že mu anděl stojí v zádech a brání těm druhým přiblížit se. A jistě by padl, kdyby ostrý vítr nehnal moře zpět, takže po probdělé noci už nebylo v čem se utopit.

18.25
Klátí se smíchy nad svým vlastním dílem. Rudne a snaží se neudusit čajem.

18.35
Přepisuje dílo do elektronické podoby. Stále se chechtá, když vymýšlí název.

18.40
Dílo zveřejněno. Znovu si čte výtvor a rozesmívá samu sebe. Opravuje chyby.

18.50
Je ráda, že ji to šlo dnes tak snadno. Očekává s optimismem komentáře. Nedá ji to a po každém přečtení cizího díla kontroluje, zda se u jejího nějaký neobjevil.

19.00
Stále žádný komentář.

20.00
Řekne si, že se na to musí vybodnout a zavírá webovou stránku.

6.20
Před odchodem do práce to opět zkouší.

11.00
Stále nic.
*obnovit stránku*
Nic.

“A nebude to trochu matoucí, drahá?“ zeptala se drobná žena oblých tvarů. „Já ti to nechci vymlouvat, ale... orel?“
Druhá žena, vysoká s vosím pasem, si povzdechla. „Já vím, ale Helenka si nedala říct, dokud jsem jí neslíbila, že orel bude. Když si ta malá postaví hlavu, není s ní řeč.“
„No, aspoň je to pořád pták,“ podotkla ta menší. „Třeba si toho nikdo nevšimne.“
„Snad. A co sis vlastně vybrala ty?“
„Původně jsem chtěla slona. Ale pak jsem v lese narazila na tohohle slaďouše!“
Na stole se objevila rozzuřená chlupatá koule a Rowena zbledla. „To má být, Helgo, jezevec?“

Minulý týden jsem málem zemřela. Stačilo úplně malé zaškobrtnutí a najednou - bác! - ocitla jsem se v tak nehostinné krajině, že si to ani neumíte představit. Potrava žádná a v okolí pusto, prázdno. Věřila jsem, že to bude můj konec, jenže pak se na mě usmálo štěstí (nebo spíš jedna milá slečna). A už to jelo - pravidelná strava pětkrát denně, celkem příjemní spolubydlící, spousta zákoutí, ve kterých jsem se mohla toulat. Na výchovu potomků ideální prostředí. Jo a úplně nejlepší je, že je tu spousta lidí a člověk může hodně cestovat - prostě letní tábory jsou pro nás vši fakt nejlepší destinace.

Vyhlížel oknem dychtivě jako dítě dlouho zavřené doma. Snad na jeho počest, snad čirou náhodou, počasí toho dne předvádělo drama. Jednu chvíli slunce zalévalo čerstvou jasně zelenou trávu oslnivým jasem, vzápětí se sypaly vločky nadýchané a bělostné jak prachové peří albatrosů.
Dvojice veverek, která se v milostném roztoužení proháněla po větvích starého ořechu, se rozmary počasí nenechala rušit. Postava za oknem je však vylekala.
Ostražitě strnuly.
Ale za oknem už nikdo stál.

„Nechtěl jsem jim to kazit,“ vyprávěl večer. „Bylo to na chviličku, bylo to jen nic, ale aspoň něco.“
Pohladila ho po ruce.
„Ještě se neproměňuj. Ani v nic.“

Zabořil ruce do vlhké, sluncem prohřáté hlíny. Fascinovaně sledoval, jak se mu sype mezi prsty, jak mění tvar i strukturu i barvu, jak kypí životem, v nějž ještě nedávno nedoufal. Chvíli pozoroval malou žížalu, jak vystrkuje hlavičku, jak kypří půdu, která díky ní může dýchat, a bylo tak krásné moci se volně nadechnout spolu s ní. Nasál do plic vítr s vůní jarního podvečera a nechal posledních pár smítek dopadnout zpět do záhonku. Překvapeně zamrkal, když mu na ruku spadlo pár slaných kapek. Ještě včera třímala meč...
Na okamžik zavřel oči. Sam Křepelka byl zpátky doma a nepotřeboval nic víc.