Moje články

Upozornění: Spoilery :D
Mimochodem... Nechtěl by někdo začít taky psát HG drabblata? Je mi trapný, jak píšu na tenhle fandom sama :D
Nevím, kdy se to stalo. Kdy nastala změna. S příchodem Katniss a Peety? Nevím. Ale snad právě oni ve mně zažehli tu jiskřičku. Snad jsem procitl právě tehdy…
Dřív jsem rád navrhoval bláznivé kapitolské modely. Přijímal pochvaly. Až s prvními Splátci mi došlo, jaká byla chyba, zapojit se do Her.
Jistě, byla to výzva. Ale ani jsem se nenadál a můj koníček – návrhářství se stalo bičem, zaměstnavatelé otrokáři… Já otrokem.
A teď, když mě odvádějí a já umírám, vím, že ten reprodrozdí kostým byl dobrý nápad. Zaplatím za něj, ale ne tolik, jako kdybych ho nevytvořil. Teď mám čisté svědomí.

Zelenooký chlapec pozoroval dívenku na pobřeží. Vlny jejích vlasů připomínaly moře, které pozorovala. Odráželo se od nich slunce…
Nevydržel to. Doběhl k ní s červeným karafiátem, který jí zastrčil za ucho.
„Ahoj, já jsem Finnick. A ty?“ znal její jméno, ale ne její hlas.
Usmála se a vyplázla jazyk. Nepromluvila.
***
Mladý muž položil vázu s květinami na stolek vedle postele dívky nevnímající svět. Mimoděk vytáhl z vázy karafiát.
Vzpomínky… Tehdy s ním taky nemluvila. Ale to protože ho škádlila. Teď nepromluvila měsíce kvůli šoku...
Ze zamyšlení ho vytrhl letmý dotyk dívky, jímž se dožadovala pozornosti.
„Ahoj, Finnicku. Já jsem Annie.“

Upozorňuju: Tak trošku BJB... Zabijete mě? Obsahuje spoilery k 17.dílu 3.serie ;)
Poslední dny si připadal jako na kolotoči. Nechápal, jak dokázal předtím vydržet bez…
„Promiň, že otravuju, ale… ta hroší brož je perfektní!“ už první setkání je plné obdivu.
…všeho toho SMSkování a pochval…
„Božíčku, zpívej Jednou jedinkrát!“ z jeho očarovaných slov mu jde hlava kolem.
…s Blainem, který se mu poslední dobou vůbec nevěnoval…
„Jediný chlap, kterého potřebuji? Ta je úžasná! Zazáříš!“ jemu samotnému září oči, když Kurta pozoruje.
…vždyť takhle je to dokonalé…
„Vážně jsi nebyl v minulém životě Kleopatra?“ a jak originální lichocení…
A náhle zafunguje odstředivá síla a on padá rovnou na zem.
„Kdo je Chandler, Kurte?“

„Vrahu! Zabils ji! Vypadni!“
Křik.
Bouchnutí dveřmi.
Z modrých očí mu kanou slzy. Vnímá stisk svého kamaráda, ale není s to se otočit a odejít. Jaké je to odcházení, když se nerozloučí? S vlastním bratrem.
Ví, že dnešek vše změnil. Mlžný opar dokonalosti kolem jeho blonďatého přítele pomalu mizí.
„Pojď, Albusi, líp ti bude bez něj.“ slyší Grindewallda jakoby z velké dálky.
„Ne, bez tebe nám bude líp, Gelle!“ skoro nepříčetně křičí a choulí se ke dveřím, i když ví, že ani tam ho nikdo nechce.
Dal přednost zlu před vlastním bratrem. Zradil svou krev a teď musí nést následky.

Pokus... o cosi, protože sportovní a emotivní náměty se mi dneska psát nechtěly :D
Omámeně ho pozoruje. Jeho rysy, díky nimž se do něj zamilovala na první pohled. Hladí po útlém boku, který vůbec neodpovídá jeho vypracovanému předku. Jeho tělo, celé černé, se roztahuje do všech stran, aby působilo co největším dojmem. Pokládá na něj zezadu ruku a nechává se hřát jeho přirozeným žárem.
Neodolává pokušení a běží obejmout pošťáka, který stále nesměle postává přede dveřmi, líbá ho radostí na líce, následně se loučí a dochází ke stolku, kde vyhazuje leták s nejnovější nabídkou elektroniky. Teď už ho nebude potřebovat. Ne teď, když má svůj super moderní LED televizor s 3D efekty 885 23.

Jak mohl zemřít soutěžící Hladových her?
Snažila se našlapovat tiše, ale věděla, že to by ji stálo příliš mnoho času. Radši pevně stiskla malý kapesní nůž přivázaný u opasku společně se šněrovačkou.
Cítila únavu a zalitovala neuvážené výpravy k Rohu hojnosti. Měla přeražené žebro za cenu kudličky, uzlovačky a několika plátků hovězího.
Došla ke skupince stromů, kde zalezla do jednoho z dutých kmenů. Srdce jí hlasitě bilo, když slyšela tiché hlasy, které jistojistě mluvily o ní.
Věděla, že kdyby se teď zvedla, upoutala by jejich pozornost. Nervózně si přitáhla bundu k tělu a pokusila se zarazit výkřik, když zaslechla praskot větviček jen pár kroků od ní..

Ochutnávka z mého vlastního fantasy světa :D
Schovával se a tiše dýchal.
Poslouchal jejich tichou řeč. Nevěděli o nich.
Ještě pár vteřin.
Tři.
Dva.
Jedna.
S těžkým srdcem mávl na ostatní a vystoupil zpoza stromu.
Viděl, jak jim ztuhly obličeje v překvapené grimase, ale jen na pár sekund. Během chvíle kolem něj proběhli se zoufalstvím v očích. Mysleli si, že utečou. Nechal je. Věděl, že se jim to nepodaří.
***
Když ji vlekl k jejím společníkům, prosila ho pohledem. Nepomáhalo to. Jeho srdce bylo z ledu.
Ona byla šedesátá. Šedesátá, kterou chytil. A byl si jist, že tohle číslo mu dodá odvahu.
Dnes už to dokáže.
Zabít.

Když si Andromeda a Trixy ještě rozuměly ;) Doplněno na téma 'Krev'.
„Drom, ty jsi tak blbá!“
„Co? Já? To ty sis chtěla hrát! A to tys vybrala nulku!“
„Css... Já ji vybrala, protože tys řekla, že je z nich nejvzácnější!“
„No to je, ale já nevím, proč jsme si prostě nemohli vzít kravý biftek!“
„Protože bychom porušily pravidla!“
„Odkdy ty neporušuješ pravidla?“
„Odkdy se ty staráš o mě? A vůbec, jdi pryč!“
„Tohle je můj pokoj a moje koupelna, Trix!“
„Nemůžu přeci jít zvracet do naší společné! Naši by to nepřežili!“
„Stejně si myslím, že jim bylo jasný, jak to dopadne, už když jsi přišla s nápadem, hrát si na upíry!“

„Jamesi! Prongsi! Jimmy! Potteříčku! Prosííím!!! Jsi tam?“ jeho řev musel být slyšet až v kuchyni, kde si Orion Black definitivně přiznal, že se jeho starší syn zbláznil.
„Siriusi? Co se děje? Víš, právě mi tvůj tón připomíná tu histerku Clootheovou, se kterou jsi byl dvakrát v Prasinkách.“
„Bella... Ona je šílenec!“
„Počkej... To sis uvědomil až teď? Máte to v rodině...“
„Teď není čas na vtipy! Řekla, že by ráda kabát ze psí kůže!“
„No a?“
„Psí, Jimmi! Psí!“
„Ona ale neví, že jsi zvěromág...“
„Ale...“
„Smiř se s tím, že psí kůže je prostě oblíbený, kvalitní materiál čistokrevných pošuků...“

Nic jiného mě nenapadlo, a kdo by měl dotazy ohledně toho, jak se Dursleyovi dostali do Doupěte, má smůlu, důvod jsem musela vyhodit, protože to na počátku mělo 151 slov. Ale uvažuju, že hodím na blog plnou verzi a sem pak dám odkaz ;)
EDIT: Plná verze zde: http://povidkarky.blog.cz/1204/darek-pana-weasleyho
Petunie a Vernon Dursleyovi stáli před podivným domem připomínajícím zříceninu. Zatímco Harry už běžel připravit Weasleyovy na slídivé oko tety Petunie a hrůznou žílu vzteku strýce Vernona, Dudley se snažil splynout s krajinou.
***
Po několika dnech, kdy Vernon zuřil, Petunie bědovala a Dudley se schovával, rozhodl se pan Weasley ukázat svou náklonost.
„Tohle je, prosím, Perpetuum mobile. Pro vás.“
„Ale tati, je to jen tikající pánev očarovaná kouz-“ začal Ron, ale Artur...
„Není zdvořilé upozorňovat mudly na to, že neumí kouzlit...“ pokáral ho pan Weasley a ani si mezitím neuvědomil, že Dursleyovi si při slově mudlové vyměnili pobouřené pohledy.

Upozornění: Pokoušela jsem se rýmovat. A vážně v tom nejsem moc dobrá.
Fajn. Vůbec ne.
Ono je to trošku BJB, které bych ráda zpracovala lépe, ale ve verších mi to prostě nejde...
Okno by mohlo vyprávět.
Jak tím pokojem,
probíhal malý kluk.
Jak si hrál na fotbalistu
a dělal příšerný hluk.
Jak zkoušel tancovat,
aby ze sebe vysnil tanečníka.
Jak se pak proměnil v blbečka,
co sprostá slova říká.
Jak překvapený potom byl,
co Hummel může udělat.
Jak políbil ho
a začal ho mít rád.
Jak dostal odvahu,
jít svým citům vstříct.
Jak napadlo ho
mu to říct.
Jak Nick mu ublížil,
zradil ho a pošpinil.
Jak zakoušel nenávist,
kterou ten hlupák zavinil.
A teď, jak se rozmýšlí.
Skočit. Oběsit se. Žít.
Okno by mohlo vyprávět.
Znalo ho víc, než celý svět.

Kdo mi poví, kdo je hlavním hrdinou tohohle drabblete? :D
Polkl. Před ním bylo cosi, jako společenská místnost, kde se aktuálně nacházela čtyřka holohlavých goril a dva pankáči s hrůzou se krčící v rohu.
„Hele, nováček.“ prohlásila chytře první gorila.
„No jo, a jaký má pěkný číro.“ odvětila druhá s nebezpečným úsměvem.
Ani nevěděl jak, během několika sekund se ocitl pod těžkými těly, která ho očividně brala spíš jako pytel odpadků, než jako člověka.
Když pak seděl v pokoji a s hrůzou si prohlížel všechny ty modřiny a natržený ret, byl zoufalý.
'Teprv jsem sem nastoupil a vypadám takhle... Jak, proboha, budu vypadat za pár týdnů? A co mé vafle???'

Jako obvykle upozorňuju: homosexualita
Bylo to dva roky, co se neviděl s Blainem... Ptal se sám sebe, jestli nebyla chyba, odejít na NYAMU. Odejít od něj.
Ale... Tady má zas, co chtěl, ne? Na Brodwayi rolí stále dost, tak co mu chybí?
Blaine..
„Ahoj, můžu dál?“ zaslechl Davida od vrátek.
Vídali se často od doby, kdy se David přestěhoval, aby to měl blíž do taneční akademie, kam chodil učit.
„Ty? Vždycky.“ usmál se a krátce ho objal.
A když spolu ruku v ruce vcházeli do domku, nevšiml si Kurt omylem zašlápnutého petrklíče. Toho posledního, kterého mu Blaine přivezl z Evropy.
Něco končí, něco začíná...

Reklama byla asi jediná příležitost, jak rychle přijít k penězům...
„Ahoj, Jarmilo.“ zahlaholila vesele, jak měla, na úvod.
„Ahoj.“
„Všimla jsem si... Poslední dobou to u tebe a Alíka vypadá při procházce jinak...“
„Ano?“
Na kameru... „Jarmilin pejsek s ní běhá. Navštěvují společně zvěrolékaře, od kterého mají naši speciální stravu Hafikec. A to je kouzlo pevných boků!“
Uf. Zvládla to. Podívala se na režiséra hodotícího její výkon.
Pěnil vzteky...
„Boků? BOKŮ? Mělas říct bobků, huso hloupá! Nejsi schpná, naučit se pár slov? Máš padáka!“
Když pak odcházela, neunikl jí šepot: „Tak reklama na pevné boky? Kolik by to asi dalo..“

Upozornění: Homosexualita - ale jen v náznacích ;P
Občas je fajn sednout si do kouta a jen... snít.
Kurt + Blaine skvělo se v trhačce v obrovském srdci, na něž se jistý hoch zaujatě koukal.
Ono se říká... Co je psáno, to je dáno. Když ale... Byli přátele, ano. Ale nebyl si jistý, jestli by Blaine... Jestli by mohli být něco víc.
Taky se říká 'Stačí jen věřit.' Ale věřit tomuhle? Nebylo by přiliš velké štěstí, kdyby Kurt konečně potkal někoho, jako je on sám a pak by byli... pár?
Rozhodně schoval trhačku a vydal se na schůzku Slavíků. Jak se říká... 'Lepší konat, než jen naprázdno doufat.'

Na téma 'Zadek v mlze' pokus o něco slušnějšího :D
Běžel.
Čvach, čtvacht.
Nepříjemně se bořil do bláta.
Čvacht, čvacht.
Snažil se, ale jemu se stále nepřibližoval.
Čvacht, čvacht.
Sledoval, jak se provokativně vrtí, jakoby se jeho marné snaze smál.
Čvacht, čvacht.
Zavrčel netrpělivostí, když mu nohy nestačily k dosažení cíle, hmátl po něm zuby.
Čvacht, čvacht.
Viděl jen jeho uprostřed mlhy rozmazaného okolního světa.
Znaveně se svalil do kaluže. Nedokázal ho dohonit. A ten škodolibec zastavil taky. Zatřepotal sebou, načež ulehl kus od něj.
„Tohle dělá často?“ zeptala se mladá dáma pána s vodítkem.
„Často.“ zněla odpověď.
Oba smířeně sledovali psův nový elán při další honbě za vlastním ocasem.

Upozornění: homosexualita (podle Glee kánonu - tohle upozornění je hlavně pro ty, kteří Glee nezají a náhodou by se k tomuto dostali ;) )
Kurt postával před zrcadlem a prohlížel si dva svetry, které si plánoval vzít na výroční sraz New Directions.
Červený byl moc nápadný a v tom černém si připadal jako na cestě na pohřeb. Potřeboval slyšet Blaineův názor...
„Blaine? Mohl bys sem přijít?“
Sedl si na postel a složil hlavu do dlaní. Asi nikam nepůjde. Nemůže si dovolit mít horší outfit, než Rachel Berry – mistrině antimódy.
V tom se zpoza dveří vynořil Blaine: „Zlato, a co kdyby sis vzal tohle? Je to stejná Daltonská kombinace barev a budeme k sobě ladit...“
Kurt mu z rukou nadšeně vytrhl jejich stará slavíkovská sáčka.

„Lily?“
Rozhlédl se kolem.
„Lily!“
Nervózně zamrkal.
„Jsi tu?“
Zaposlouchal se do ozvěny svého hlasu.
„Kde jsi?“
Zoufalé zvolání zanikalo v tajemné písni linoucí se odnikud.
„To... To...“
Zakoktání nebylo v tom stále sílícím lomozu už skoro slyšet.
„Kdo jste?“
Jako by se k němu blížily stovky neviditelných postav.
„Co chcete?“
Nevědomost ho zneklidňovala.
„Lilyan..?“
Pod letmým zašimráním na nadloktí mu naskočila husí kůže.
„Lily...“
Cítil, jak mu poryv lehkého vánku pohladi slanou cestičku po čerstvé kapce vzpomínek.
„Lil...“
Nevydržel to, a hmátl do prázdna tam, kde tolik toužil ucítit její ruku.
„Li...“
Nic. Vzduchoprázdno.
„L...“
Samota... A pohlazení andělů.

Mít dítě... To je dar. Dítko se roztomile culí a směje. Anebo brečí a řve, až uši zaléhají. Ani jedno z toho však nezabrání matkám či jiným příbuzným, na dítě dennodenně šišlat. Pokud je známo, ani žádný jiný obyčejný prostředek ne. Snad, kdyby dítě tuto matku ani jiné příbuzé nemělo... To pak...
„Pani ředitelka věděla, že už má namále, tak jí pustila dovnitř, jenže to už se to začalo hrnout ven. Porodila v předsíni, řekla jenom jeho jméno a pak umřela.“ mlela opatrovnice ze sirotčince, kde se světu dostalo dalšího 'dětského daru'. Toho, jenž později měl být zván lord Voldemort.

Sledoval ho se strachem, jak bojuje s Bellatrix. Oba byli dobří kouzelníci, ale Sirius až moc mluvil a málo se soustředil na kouzla...
Harry včas stočil pohled na Smrtijeda před sebou a vyhnul se jeho kletbě, kterou oplatil omračovacím zaklínadlem.
„Siriusi!“ zavolal, ale znělo to spíš jako vzdech. Black však zaslechl své jméno, otočil se, a s jiskřičkami v očích shlédl bleskově situaci. „Dobře, Jamesi!“ zasmál se a vrátil se k Belle.
„Siriusi?“ zalapal po dechu Harry, který si nebyl tak docela jistý, že za onu změnu jména mohla právě rodinná podoba...
Prý se člověku před smrtí promítne celý život...

Upozornění: (pre)slash ; absolutně bez pointy a tak dále, a tak dále... Ale můžete aspoň hádat, kdo že jsou ti dva...
Užíval si svou samotu zrovna, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře.
„Ano?“ protáhl dlouze, přičemž na konec přidal okázalé zívnutí.
Příchozí za dveřmi ho zjevně přeslechl, protože odpovědí mu byla série hlasitých zabušení.
„DÁLE!“ zařval, když mu došla trpělivost.
„Už jsem myslel, že se nedostanu dovnitř, bratříčku.“ vynořil se zpoza dveří bratrův šklebící se obličej.
„To jsi ty?“ zamračil se v odpověď jeho mladší bráška.
„Proč takové zklamání? Čekals snad někoho jiného? Byl bys radši, kdyby přišla matka?“
„Ne, to ne, já...“
„Mohla by snad ona...“
S úsměvem přiblížil svou tvář k té jeho a věnoval mu krátký polibek...

Blaženě jsem vdechl zdejší čistý vzduch. Vždy, když jsem Leslie slyšel mluvit o naší Terabithii, nevěděl jsem, co si myslet. Bylo sice lákavé tvořit vlastní svět... Vymýšlet vlastní realitu... Ale občas jsem se o Less bál. Bál jsem se, že žije natolik ve snech, že není schopná přežít v realitě. Tam jsem ji musel chránit...
Ale pak, kdykoli jsme se na laně zhoupli na ten magický břeh řeky, věděl jsem, že bych za ní šel až na konec Terabithie. A ještě dál. To ona mi dodávala tu vnitřní jistotu. A já byl ten realista, co na naši zemi málem nevěřil...

Na téma Běsnění...
Profesor byl poslední dny velmi neklidný. Věděl, že na potomku Kaspianovy tety záleží osud celého království. Avšak, poslední dobou se nedokázal soustředit na to, aby prince ještě připravoval. Už ne. Doufal, že ty roky učení postačí.
Postavil se k oknu a zahleděl se ven. Byla obyčejná noc, ale z dálky slyšel nárazy mas vody na útesy při pobřeží. Celá příroda působila klidně, jen vlny dávaly najevo, že se něco chystá. Čekaly. Čas se vlekl. Běsnily pro osud. Když pak najednou všecho ztichlo. Jakoby kolem Cornelia oněměl svět. Věděl, co se právě odehrává o několik komnat dál...
„Gratuluji, je to syn!“

Upozornění: preslash
„Jméno?“ prohlásil znuděně jeden ze tři mužů usazených v křesílkách.
„Draco Malfoy.“
„Další!“
„Cože?“ vyhrkl ukřivděně Draco. „Vždyť... Ještě jste mě pořádně neviděli a už...“
„Musíme to natočit ještě dnes!“
„Ale... Zprava má profil dobrý... To by se dalo použít...“ prohlásila žena, která ho stále okukovala a pobíhala okolo něj.
Muž si povzdychl. „No, nalíčený už je, tak snad... Dobře! Kamera! Akce! Hlavně ho proboha snímejte zprava!“
Na Draca toho bylo ten den moc, ale říkal si, že obyčejnou líbací scénu zvládne z fleku, když dovitř vstoupila jeho hm... partnerka.
„Všichni potřebujeme peníze, Draco...“ zasmál se Harry a našpulil rty.

Špičkami prstů jsem svírala malou červenou pilulku. Tak malá a tak mocná. Polknutí a...
Zatřepala jsem hlavou a vyhlédla jsem ven na záplavu domů mezi kterými se propéltaly asfaltky. Vyrůstala jsem tam, ale pořádně jsem znala jen lidi z paneláku. Nikdo z těch lidí ale neznal mě. Já byla vždycky ten závoj vlasů, co proletěl kolem. Ani si nevšimnou, když to teď udělám... Když...
Naposled jsem pohlédla na pilulku. Připomínala mi bonbonky u tety, kterými jsem se vždycky málem zadusila. Přivolávaly smrt. Zvláštní náhoda...
„Poslední bonbonek.“ konstatovala jsem a vsunula si prášek do úst.
Konec.
Blízko.
Až moc.
Přímo... tady.

Stála jsem tam na stupínku a koukala na ty tupé obličeje, za které jsem dnes byla ráda. Bylo mi jedno, jak se na mě Shuester soucitně kouká s tím jeho vřesovištěm na hlavě. I když... Mohl si ho nějak upravit. Kvůli Jean.
Všichni čekali, až začnu reč. Jenže já nemohla. Už při pomyšlení na to, proč jsem tu, se mi v krku tvořil jeden velký knedlík. 'Pitomé slzné kanálky!' cítila jsem, jak mi po tváři stéká jedna slza následovaná druhou.
Shue přišel a převzal mé poznámky. Neměl správný tón, ale já se alespoň mohla soustředit na Jean. Mou milovanou sestřičku.

Upozoronění: homosexualita
Na McKinleyově střední byla zrovna pouť organizovaná posledními ročníky, když Blainea napadl úžasný narozeninový dárek pro Kurta.
Tedy... úžasný...
„NEJDU TAM! DNES UŽ JSEM ŠPINAVÝ DOST!“ házel sebou Kurt, když ho Blaine usazoval do vozíčku na návštěvu strašidelného hradu, přičemž ukazoval na oranžovou skvrnu. „Bez tebe nepojedu...“ dodal tiše.
„Ale já taky dělám strašidlo...“
Kurt se usmál, že nevadí, a přitáhl si svého přítele blíž..
V hradu vřeštěl strachem, a utěšilo ho jen Blaineovo pevné obětí. Když ale vyjeli ven...
„Stejně jsem to jen dělal, abys byl se mnou..“
„Já ti věřím, hrdino...“ zasmál se Blaine a letmo ho políbil.

„...A poptejte se na ohňový den!“ zavolal za ním ještě Brumbál.
„Jistě, řediteli.“ zabručel a utekl dřív, než stihl mít ten senilní dědek další praštěné přání.
„K čemu, u Merlina, potřebuje dalšího fénixe?“ postěžoval si, a strhl body nebelvírskému prvákovi, sám nevěděl proč.
„Vždyť fénix... K čemu to je? Léčivý lektvar si můžu udělat sám, a ještě bez popelového bordelu! Fénix... To je jen zlatá slepice!“
Zrovna chtěl vyrazit k bráně, aby došel do Mžourova, když si všiml Hagrida nesoucího klícku slepic. Zamyslel se, načež s křikem „Filiusi, jak bylo to kouzlo pro změnu barvy?“ zmizel za rohem pronásledujíc Kratiknota..

„Je to rychlejší a snazší než usínání.“
Ústa se mu sama roztáhla do povzbudivého úsměvu, přičemž on sám by se spíš rozplakal.
Posílá kmotřence umřít. Cítil se jako vyvrhel, když si to uvědomil. Přesto věděl, že musí. Zastrašováním by Harrymu na poslední cestě nepomohl.
„Zlato, jsi hrozně statečný.“
Lily se taky povzbudivě usmívala. Tušil ale, že i její úsměv je přetvářka. Musela si pamatovat tu krutost ve Voldemortových očích, když k nim přišel...
„Budeme s tebou... Až do konce.“
James byl na syna viditelně hrdý, vypadal naivně jako dřív. Asi jako jediný si plnně neuvědomoval, co to ten konec znamená.