Moje články

Všichni ho znáte. Samotář plnící náš břich lahodným mokem a kvalitní krmí. Je ale opravdu takovým samotářem, za kterého se vydává?
Bídák. Muž, kterému jsou ženy ukradené? Kdepak! Je tu jedna, která se natlačila do jeho chladného srdce.
Od nejmenovaných cotasů víme, že Bídák svá volná dopoledne tráví ve společnosti svého objevu.
Jeho vyvolená je milovnicí přírody a tak ji v pevnosti nehledejte. Nejčastěji ji naleznete na paloucích v doprovodu svých, stejně plachých, sestřenic. Její oblíbené barvy jsou bílá a fialová. Nebojte se, že ji nepoznáte. Je nepřehlédnutelná!
Jaké je jméno té neznámé, která ukradla Bídákovi srdce?
Představujeme Vám Milku!

Byli tři, když společně vycházeli z hospody - Poeta, Maller i Kruege. Měl to být večer jako každý jiný. Dva měli hlídku na hradbách. Úsvitem se vše změnilo. Bylo nalezeno tělo Mallera stažené z kůže. Navíc zjistili, že dcera šára byla unesena.
Zůstali dva a oba byli vybráni na záchrannou misi. Kruege měl co dělat, aby se ve svém stavu vůbec udržel na koni. Za pár dnů možná vystřízliví. Celou dobu brblal. Poeta jel mlčky, ponořen do vlastních myšlenek.
Byli dva, ale báli se, že do pevnosti se vrátí jen jeden z nich. I když, ani v to se nedalo doufat.

Sedm ráno - příchod do práce, odchod do kuchyňky. Zapnout kávovar a uvařit si ranní životabudič.
Sedm deset - usednutí k počítači, zapnutí firemního programu. Pozvolné upíjení kávy a třídění a tisk denních úkolů.
Sedm čtyřicet - poposednutí si.
Sedm padesát - poposednutí si.
Osm dvacet - zvednutí se maskované za potřebu umýt nádobí ze snídaně.
Osm padesát - poposednutí si.
Devět třicet - zvednutí se maskované za toaletu a uvaření nového čaje.
Deset patnáct - poposednutí si a přemlouvání času, ať rychleji běží, aby už byla pauza na oběd.
Jedenáct třicet - radostný výskok ze židle. Radost hned přestává s uvědoměním dalších tří hodin na té proklaté židli.

Bylo mu pět let, když o nich slyšel poprvé. Bard přinesl zprávu o zániku další vesnice.
Bylo mu sedm let, když na ně zapomněl. Otec mu ukázal kouzlo knih. Předčítal mu dávné příběhy, učil ho slyšet hudbu sonetů.
Bylo mu deset let, když Rakové zaútočili na jejich vesnici. Bez varování. Bez slitování. Otec jej dotáhl do jejich malé knihovničky. Na zem vyházel veškeré jejich poklady a donutil ho schovat se do knih.
Bylo o několik hodin později, když si přestal v hlavě zpívat hudbu otcovo oblíbených sonetů a odvážil se vyjít.
Byl jediný přeživší celé vesnice.
Už ale nebyl dítětem.

Felčar měl tenhle týden práce nad hlavu. Začalo to zlamanými prsty cotase, který odmítal říct, kdo mu to provedl. Teď před ním seděl další, který měl tržnou ránu přes půlku stehna. Sám nebyl schopný bolestí chodit a musel ho dotáhnout Hora.
"Cos vyváděl mladej?" zeptal se nevěřícně.
"Vyžle se vsadil, že sám uloví skalního kamzíka," odpověděl Hora.
"Úspěšně," dodal šeptem mladík.
"Stálo ti to za to?" odfrkl si felčar a dodělal poslední steh.
"Příště si dobře spočítám, co mě může výhra stát. Takhle už nehodlám platit," uznal sklesle Vyžle.
"Radši se sázet o prachy. Vyjde to levnějš," zasmál se Hora.

Hora a Bídák si užívali chvíli klidu. Měli otevřeno, ale venku byla průtrž mračen, takže byl lokál prázdný. Rozhodli se vychutnat si sklenku oblíbeného ginu.
"Tak jsem přemýšlel kde asi přišli na ten název," pronesl do ticha Bídák a lehce upil.
"Myslím, že to bude odvozené od jalovce. Přeci jen se z něj vyrábí," odpověděl zamyšleně Hora.
"Z jalovce?" divil se Bídák. V zápalu rozhovoru si nevšiml příchozích hostů.
"Fakt netuším, jen hádám. Já nad ginem nikdy sáhodlouze nepřemýšlel," přiznal se Hora.
Najednou se lokálem ozval hlasitý pšouk doprovázený nechutným smradem.
"Tady máte toho vašeho džina! Doneste pivo nebo leknu."

Rakové byli obávaná skupina. Jejich počet nikdy nepřevyšoval třicet mužů. I to stačilo. Zbývala vám jediná možnost, když si vaši vesnici vyhlédli za cíl. Utíkat a modlit se.
Modlitby byly většinou zbytečné. Nenechávali naživu nikoho, kdo by je mohl ohrozit. A to pro ně byl každý.
Stávalo se však, že jeden člověk z vesnice zázrakem přežil. Jinak by se o nich nevědělo.
To oni pak nosili jejich stopy vryté do zmučených duší.
To oni se v noci probouzeli z děsů plných potoků krve a smrtelných plamenů.
To oni meli tu smůlu ze přežili.
To on byl jedním z přeživších - Hora.

Musel vědět o všem co se v pevnosti dělo, případně mohlo udát. Jinak by si neudržel renomé.
Objevující se neumělé obrázky zírajícího oka ho potěšili. Říkali lidem, aby si dali pozor. Ani jejich tajemství před ním neschovají. Malby se objevovaly i na domech vážených občanů. Nebylo před nimi úniku. A nikdo netušil, co znamenají.
To se mu líbilo.
Když objevil nápis "velký Béčko tě vidí" rozhodl se zakročit. Pro srandu jim tu nebude.
Nápis zmizel do hodiny.
Jeden cotas si musel nechat narovnat zlámané prsty.
Narazil sud. Otevřel hostinec.
Vše se vrátilo do normálu.
Dál vše pozoroval s vědoucím úsměvem.

Poklidnou večerní službu přerušil zvuk, který se už dlouho pevností nelinul.
Poplach! Přepadení! Nebezpečí!
Hostinec se rázem vylidnil. Všichni utíkali na hradby, přidat se k noční hlídce.
"Co se děje?!" zařval velitel posádky.
"Pane, dole pod hradbami sme viděli divný záblesky," oznámil vedoucí hlídky.
"Dobrá, dnešní noc máme zvýšenou pohotovost, zítřejší odpolední směna se k vám přidá, ranní si dá odchod," zavelel vedoucí a sám se přidal k hlídkujícím.
-*-
O tři hodiny později.
Ozval se skřípavý zvuk. To se otvíraly dveře zadního vchodu hostince.
"Asi je čas na důchod, starý brachu," posteskl si hraničář Bídákovi. "Dneska si mě všimla hlídka."

Že to se mnou nebude mít jednoduché tušil Bídák už v den, kdy mě najímal. Chtěl mě? Tak musel vzít i mé dvě kamarádky. Ne, že by měl důvod se vztekat. Pro jeho podnik byly až moc dobré.
Že se mnou nebude vorat, jako s ostatníma holkama, pochopil brzy. Moje tělo, moje pravidla.
Že si horní patro povedu sama jsem mu neoznámila. Nestěžoval si. Zvedla jsem ceny. Zlepšila tržby. Kdo jiný by ty chudáky chtěl.
Že mi nebudou říkat "poupátko", "růžičko" ani jiné infantilnosti pochopil hned první zákazník s první ťafkou.
Že mám míň klientů?
Jako by mi to vadilo.

"Enyky benyky, čert mě vem,
jeden z vás krasavců je zatracen.
Bude to ďábel černý jak noc?
Či zrzek mi vyběhne na pomoc?
Jedním si kluci buďte jistí,
za chvíli Kruege to určitě zjistí.
Jen minutka, dvě já za jedním jdu
a dlouhou tu noc s ním pobudu.
Koho si vybrat, jsem jako proklet."
Kruege se zarazil a začal čumět do blba.
"Kámo, z tebe fakt básník nebude," rejpnul si Hora a poplácal Kruegeho z vesela po rameni.
"Kurva! No super, teď jsem to zapomněl. Fakt dík," vztekal se samozvaný básník.
"Nečerti se. Chceš normál nebo černý?"
"Dej mi černý."

"Na co že to potřebuješ? A jak jí chceš obarvit?" zeptala se nevěřícně Colleen, když ji Maller požádal.
"Zkusím to vyvařit s řepou," zareagoval hbitě.
"Vyvařit? Vždyť jí zničíš? Jen to namoč v té šťávě. Možná pak něco z toho zachráním. Hlavně jí neroztrhejte," vzdala se a podala mu novou krajku.
Ještě téhož dne se při střídání hlídky všichni mohli potrhat smíchy.
Kruege, Maller i Poeta přišli oblečeni do slavnostní zbroje.
Jeden měl na obličeji krajkovou roušku.
Druhého zdobily krajkové rukavičky.
Třetí nahradil kroužkovou zbroj krajkovou košilí.
Colleen musela uznat, že se k té černé oceli růžová krajka opravdu hodí.

Hledá se společník na daleké toulky.
Máte dost té věčné nudy obyčejného života?
Jste dost blázniví na útěk od reality?
Nemáte strach z cizinců?
Umíte rychle utíkat?
Pak jste přesně ti, které potřebuji!
Ať si muž a nebo žena, klidně přijď.
Najít mě můžeš kdekoliv. Stačí se jen pořádně rozhlédnout.
Poznávací barva - Modrá.
Konzole začala podivně hučet, k tomu se přidal nezaměnitelný zvuk přistávání. Odhodil pero i rozepsaný inzerát a běžel se podívat, co se děje.
"Co? Jak? Nemožné! Kde? CO?" vyhrkl, chňapl po kabátu, který se na sebe v běhu oblékl. Společník musí počkat, za dveřmi čeká nevyřešená záhada.

"Ahoj, já jsem Eillen a připravila jsem pro vás pohodovou vycházku na kopec Žďár," začala jsem nesměla a koukala se na všechny, kteří měli odvahu přijet a zúčastnit se pochodu. "Kousek za městem přejdeme malou dřevěnou lávku a budeme kousek od lesa, pak už jen vyšlápneme kopec a uvidíte nádherný výhled," dodala jsem a pomalu jsme vyrazili.
Nikomu jsem raději neříkala, že jsem tou cestou nešla už pět let. Ale přišli na to hned u neexistující lávky. Za kterou se nacházel les. Les zdřevnatělých dvoumetrových kopřiv. A Žďár byl stále v nedohlednu.
Snad jen náhodou se z toho stala tradice.

Kruege s úsměvem vešel do lokálu, došel k baru a dal se do řeči s Bídákem. Posměšných narážek na chybějící růžovou si nevšímal. Po pár minutách se Bídák ironicky pousmál, vyndal několik sklenek a nalil do nich zelenou. Na chvíli se zarazil, pak jen zavrtěl hlavou, dodělal objednávku a nechal Kruegeho se sklenkama odejít.
"Pánové, platím rundu žabího mrdu pro vítěze. Umím přiznat porážku," zařval přes lokál a rozdal pití. Chlapi ho do sebe kopli. Pití zdarma je pití zdarma.
"Jo a jen náhodou jsem se rozhodl dodržet název libého moku. Dneska v tej zelenej nebylo mlíko."
Všichni rázem zbledli.

V roce 1995 poprvé zaslechla, v té době již dávno legendární hlášku. Naštěstí ještě v původním dabingu.
Po deseti letech si pustila film znovu. Tentokrát v originálním znění s titulky. Bylo to stále vtipné, ale už to nebylo ono. Rozhodla se sehnat někde dabovanou verzi.
Uběhli další dva roky. S nadšením zabrala místo na gauči, hodila přes sebe deku a pustila film. A nestačila se divit. Hlášky byly úplně jiné.
"Na to jsem už trochu starej," ozvalo se z televize. Vypnula film a odmítala se dívat dál.
"Na tyhle sračky jsem už asi opravdu stará," okomentovala nový dabing původní hláškou.

Dveře hostince se s posměšným vrzáním zavíraly za odcházející trojicí.
"Tak si říkám, proč to po tolika letech pořád děláme," povzdechl si Maller.
"Hele, většinou nám to vyjde. Je to maximálně jeden případ ze sta, kdy se to obrátí proti nám," bránil se chabě Poeta.
"Jasný, ale chtělo by to hlídat a stej případ rovnou vynechat," zabručel Maller. "Fakt by mi zajímalo, kterýho kreténa napadlo říct, že prohrávající parta bude týden sloužit v růžovým vohozu."
Kruege stále mlčel. Poprvé v životě prohrál chlastací soutěž. A navíc podvodem. Bídák moc dobře věděl, že stačí ucítit pampeliškovou polívku, aby se hned pozvracel.

Už to byl rok, co Hora pracoval pro Bídáka. Myslel si, že už zažil vše. A stejně ho pokaždé něčím překvapili.
Naposledy to bylo staré hospodské rčení. První sud se naráží až když slyšíš zvony lítat. Vrtalo mu to hlavou už několik dní.
"Tak co? Už tvůj geniální mozek přišel na to o jakých zvonech je řeč?" zasmál se Bídák. "Jestli ne, tak se na chvíli zastav a poslouchej."
Oba se zastavili uprostřed lokálu a čekali. Najednou se ozval zvuk připomínající peklo. Vyděšené krávy utíkaly před známým nepřítelem. Byly tři odpoledne, kravské zvony ohlašovali konec ranní směny. Čas narazit sudy.

Tak, jako snad každý večer, bylo u Bídáka plno. Jednonohá Lily po dlouhé době sešla dolů a dělala chlapům společnost.
Najednou se dveře prudce rozletěly. Dovnitř vběhl malý kluk, který sloužil jako poslíček.
"Šťára! Budou kontrolovat noční hlídku," zaječel z plných plic. Nikdo se nezvedal. Na tohle už byli zvyklí. Vždy se z toho dalo vykecat.
"Nedělám si legraci. Dneska s nima jde i Šár!" zařval znovu a konečně se dočkal reakce. Noční služba se začala zvedat a utíkat na svá stanoviště.
"Tu nohu chci ráno zpátky," zaječela jednonohá Lily na cotase, který utekl s její umělou nohou na ramenou.

zaplivaný lokál, štamgasti popíjení s nemrtvými zlatavý mok. Bídák stojí za pultem, Hora vše z kouta pozoruje.
nemrtví: "Život je přežitek. Život jen bolí!"
štamgasti: "Nehučte, nebo vás bacíme holí!"
nemrtví: "Bát se jen života. Bát se jít spát. Tomu se musíme hlasitě smát."
Hora: "Mám tu já do huby někomu dát?"
hospoda utichá. Bídák roznáší další rundu. Colleen schází do výčepu. Veškeré zraky se k ní otáčí.
nemrtví: "Nakonec hladoví přeci jen nebudem. Horu si nedáme, dívčinu dobudem."
štamgasti: "Tak to vám přejeme hodně štěstí."
Coleen : "Však brzy dostanou jednu pěstí." zpívá si pro sebe zatímco Bídák roznáší piva
nemrtví: "Ach krásko spanilá posad se k nám. Polibek do vlasů za to ti dám."
štamgasti: "To bude úpění, to bude skřeku, jen co jim slečinka dá deku."
nemrtví jsou zařazeni a dožadují se pravdy o Colleen.
Hora: "Pravda je krásná, pravda však bolí!"
štamgasti: "Colleen vás po jednom zmlátí holí!"
Hora: "Miluje maso a to čerstvě stažené."
štamgasti: "Nemrtvé možná, hlavně ne zkažené."
nemrtví: "Ať pravda zošklivý, ať je spíš praktická!"
Colleen: "Pravda je taková, že je až komická."
Všichni společně (třikrát za sebou): "Raději bez pravdy budem žít. Sedět tu ve tmě, pivo pít."
Bídák naráží sud piva.

Člověk žije jenom jednou. Po smrti vše zapomene. Pokud by měl štěstí v reinkarnaci, tak si to nebude pamatovat.
Dámy a pánové, tohle jsou kecy! Alespoň v mém případě. Takže si to pojďme shrnout.
První život byl obyčejný v České republice.
Druhý už trošku praštěnější, tentokrát v Aldormě. Navíc se do mého nitra usídlil drak.
Třetí prožívám teď. Aby nebyla nuda, tak pro změnu jsem drak s lidskýma vzpomínkama.
Teď se rozhoduje o osudu Aldormy a okolních zemí. A já to můžu rozhodnout. Klišé.
Stačí zemřít. Kolikrát ještě...
Třeba už mám smůlu vybranou.
Třeba "ožiju" ještě desetkrát.
Doufám, že ne...

První napsána slova tvořila příběh. Ale jak trapný. A navíc ze světa, který nevymyslela. Ale každý nějak začíná.
Po pár krátkých pokusech se odvážila o vlastní tvorbu. Ke všemu to byla báseň. Upřímně, básnické střevo neměla, ale měla ráda výzvy a tak to zkoušela. Tehdy maturovala.
Pak přišla vysoká. Nezvládla jí, jako tolik jiných. Ale vymyslela dva své příběhy. Z jednoho se vyklubalo něco víc.
Na trati Plzeň - Rokycany vznikla Aldorma. Teď odpočívá a čeká na lepší časy. Už hodně let. Ale má naději. Každý duben s první úrodou drabblat zadoufá, že letos opět ožije. Snad letos. Nebo za rok?

Sanitka se řítila přeplněnými ulicemi Chicaga. Řidič měl co dělat, aby se prokličkoval mezi opilcema.
"No tak, drž se. Jsi můj první pacient a já tě nehodlám ztratit," vztekal se zdravotník nad pacientem. Ještě ani nevyšlo slunce a on neměl v plánu zkazit si dnešní den. Navíc když má k tomu kulatiny.
Pacient začal upadat do šoku.
"Sakra, šlápni na to!" zaječel na řidiče, který se konečně blížil k cíly.
Najednou se ozval výbuch. Nemocnice byla v plamenech. Řidič v šoku zastavil.
"Co budeme dělat?" vydechl. Zdravotník se musel rychle rozhodnout. Nechal pacienta v sanitce. Utíkal zachránit co nejvíc životů.

Sobota večer
Čtu si nové téma, ale nedokážu se soustředit. Už je pozdě a tělo si žádá spánku. Nevzdoruji. Odkládám mobil a zvedám se z gauče. Exploze bolesti mě posazuje zpátky.
"Ne, prosím. Migrénu ne," kňučím a snažím se nehýbat. Naštěstí si mě všímá Kuba a hned mi nese prášky a odvádí mě do postele.
"Neboj, ráno už ti bude líp," masíruje mi krk a ja přes bolest usínám.
Neděle ráno
Bojím se zvednout z postele a zjistit jak na tom jsem. Nic jiného ale dělat nemůžu. Opatrně se zvedám.
Konec nadějím. Bolest pokračuje. Veškeré včerejší naděje jsou nenávratně fuč.

Kreuge se vždy vyznačoval tím, že poznal, když se před ním někdo snažil něco skrýt. A v tomto případě šlo o další sud speciálu. A tak bylo jasné, že dojde ke konfrontaci.
"Kurva Horo. Nalej mi korbel nebo to do zítra všem vykecám," vyhrožoval naštvaně.
"Zkus si zavolat klidně šára, a dostanete po držce oba dva," zareagoval klidně Hora.
"Ses posral. Zmlátil bys šéfa?" rozesmál se.
"Jo. Vaše zákony jsou směsný, takže jsem se rozhodl zastávat zákon silnějšího. Chceš to zkusit?" Hora se ironicky pousmál a Kruege pochopil, že tuhle bitvu prohrál.
"Tak mi nalej aspoň obyčejný pivo," vzdal to.

Často slýchám, ze své chování si to v příštím životě vyžeru. Označují mě za bezcitnou svini. A to je to lepší oslovení...
A co že to dělám? Vydavám exekuční příkazy. Ano, pracuji u exekutora. Ale svině fakt nejsem.
Nejsem ten člověk, co si půjčí a pak dělá mrtvého brouka.
Nejsem ten otec, a často i matka, kteří neplatí na své dítě.
Nejsem ten zločinec, který spáchal trestný čin.
Možná v práci vypínám trochu emoce. Ale jinak by to nešlo.
A jestli ta reinkarnace existuje doufám, že se budu mít lépe. Protože pomaham těm, kteří nemají jak se domoci svého práva.

Každý ví, že nic netrvá věčně a každá radost skončí. I tak ale byli štamgasti Bídáka zklamaní. Jeho černý speciál nevydržel ani dva dny a veškeré zásoby došly.
"Tos nemoh objednat víc?" smutně si povzdechl Hora, na kterého nezbyl ani korbel na ochutnání. Ve službě nepil a pak nebylo co.
"Hele, já nemůžu za to, že tu mám žíznivý a nenažraný sarančata," bránil se Bídák.
"Vím. Ještě před zabijačkou to tu překřtili. U vyžranýho chudáka."
"Vyžranej možná, ale nikdy vychlastanej. Vyhoď toho posledního vobudu a zavři. Já načnu poslední sud speciálu. Ten je pro nás."
Hora měl hned lepší náladu.

Od chvíle, kdy se Bídák vrátil z cest, neopustil své místo u píp a blaženě se usmíval. Poetovi se ale něco nezdálo.
"Kluci, všimli ste si?" kývl směrem k Bídákovi. Kruege se jen posměšně uchechtl a dál se věnoval korbelu. Zato Maller se začal soustředit.
"Prostřední pípa," zašeptal najednou.
"Přesně! Čtyři mu furt jedou a jen z jedné netočí," souhlasil Poeta.
"Konečně si někdo všimnul!" zakřičel na ně Bídák, který je celou dobu poslouchal. "To je pípa na speciál z dovozu. A pro vás dva už se točí. Zbytek si může dát až zítra. Černá osmnactka je na cestě, pánové."

Poeta s Mallerem se pomalým krokem blížili k Bídákovi. Když konečně zahli do ulice, na jejímž konci byl hostinec, vyděšeně se zastavili.
"Co to kurva je?" vydechl vyděšeně Poeta.
"Někdo musí mučit nějaké nevinné zvíře, jinak fakt netuším," hlesl Maller.
V tu chvíli se k nim přidal Hora. "Mluvíte o tom libém zvuku, který ve vás vyvolává touhu utíkat k jeho zdroji?" Oba na něj čuměli jak blázni.
"Pokud tomu tak je, doporučil bych vám koupit Kruegemu pořádnou porci jídla. To ho na chvíli umlčí."
"Kámo, už sem začínal mít strach, že se ti ten jekot líbí," uklidnil se Maller.

Poslední šestnáctka Kruegeho pekla skončila s prvními ranními paprsky.
Teď se blížilo k poledni a Kruege pomalu usínal s korbelem piva. Chvílemi se probral a pronesl nějaké moudro nebo dotaz.
"Ty vole, Vyžle, co to máš na sobě za hadry?" stěží vyslovil otázku a doprovodil ji mávnutím ruky s korbelem.
"To jsou noční legíny," pronesl mírně přiopilý kluk.
V tu chvíli si ho vzal stranou Hora. "Kamaráde, jestli budeš pokračovat takhle dál, tak už nikdy víc nebudeš Vyžle, ale Buzna." Mladej kývnutím naznačil, že chápe.
"A co mám teda říkat?"
"Dokud si nekoupíš něco jiného, tak jsou to sražené tepláky!"

Kruegeho krutý trest pomalu končil. Dnes měl poslední službu se zobáky a už se nemohl dočkat až se jich zbaví. Neskonale mu lezli na nervy. Až na jednoho. Nejmladšího a nejhubenějšího z nich.
"Vyžle, nezajdem po šichtě na jedno? Stejně mi ho dlužíš," pronesl s úsměvem. Stále si pamatoval, jak mu první den ukradl schované pivo. A že to se povedlo málokomu.
"To by nesmělo být zavřeno," zareagoval mladej.
"Neboj, Vyžle, neboj. Mám to s Bídákem domluvený," usmál se Kruege.
Bídák si svojí pomstu už užil. A svině rozhodně nebyl. Otevřít dopoledne se mu vyplatí. I kdyb Kruege chlastal sám.

Už několik minut je v obýváku absolutní ticho. A to vždy znamená jedinou věc. Králík si zasel našel nějakou zakázanou zábavu a snaží se být nenápadný...
"Prdíno, ukaž se," volám zatím klidně. Normálně ihned vykoukne a běží si pro podrbání. Dnes večer ale dělá že neslyší.
"Nesnaž se schovat. Máš to marný," zkouším to znovu, ale opět bez reakce. To si žádá radikálnější přístup. Zvedám se z gauče a hned je mi jasné, proč nereagoval. Sedí pod záclonou, v puse má jeden z provázků a čeká.
"Ňufe! Vypal. To nejsou špagety," zvedám hlas a kolem mě zběsile prolítne chlupatá koule.

Byla jsen malé dítě, kterému chyběl druhý dědeček. A Vy jste byl sice "jen" soused na patře, ale já si Vás adoptovala.
Kdykoliv jsme si povídali o nejnovějších zprávách a hrůzách ve světě, tak jste jen odpověděl, že ci přijde v dalších dnech už jste dávno zažil. Nic horšího už být nemůže. A já Vám věřila. Vždyť jste prošel třemi koncentračními tábory a stejně jste vyšel nezlomený a věřící v dobro.
A teď tu najednou nejste. Ano, bylo Vám devadesát, ale stejně to není fér. A hrozně to bolí! Moc mi bude chybět Váš úsměv. Sbohem pane Dobromysle, sbohem dědečku.

Nestává se často, že by Bídák opustil pevnost Northgard. Vlastně se to od otevření hostince nestalo nikdy. Proto taky byli všichni v šoku. Ale jen na chvilku...
"Hustý, velký béčko je pryč. Anarchie propukne!" zaječel radostí jeden z cotasů.
"Budiž ti připomenuto, že výraz anarchie znamená bezvládí," odpověděl mu Hora.
"No a?" nechápal mladík.
"No a za pípou jsem momentálně já. Takže ano, je tu absolutní bezvládí majitele. Ale ten je relativně v klidu, protože začala absolutní diktatura mé maličkosti," dodal Hora a čekal než všem dojdou jeho slova. A nemusel čekat dlouho. Vše se rychle vrátilo do starých kolejí.

Pevností Northgard se prohnala lavina nemrtvých. Veškerá šlechta už padla za oběť toho brutálního útoku a posledním útočištěm živých se stal Bídákův hostinec.
Ale i na ten už došlo...
Dveře se s námahou otevřely a vpustily dovnitř nemrtvé.
"Mozky," zahuhlali a hned se zarazili. Našli jediný vhodný zdroj potravy, ale ten byl dvoumetrový a namakaný. Možná byli nemrtví, ale rozhodně ne nezničitelní. Tenhle boj vzdali.
"Tak co bude!" zařval na ně Bídák od pípy.
Ještě jednou se rozhlédli, ale vychlastané mozky nikoho nelákaly. Takový hlad nikdo z nich ještě neměl. A pokud se mají opít, tak postaru.
"Tak asi pivo."

Kruege byl vytočený. Nejen, že měl pátý den službu s cucákama, oni mu navíc ukradli pivo, které mu na hlídku propašovali kamarádi.
"Takže hovada. Že už mladý nemaj úctu k mazákům, to jsem zvyklej. Že mi rovnou tykáte, taky přejdu. I tu sežranou svačinu oželím. Ale zmrd, co mi vylokal pivo, dostane na držku!"
Začalo tiché patrání. Měl dva favority. Jeden měl furt žízeň a druhý neustále obíhal s pískem. Oba si moc dobře uvědomovali, že jsou v hledáčku.
Přes hubu nakonec dostalo takové vyžle.
"Když vyhraješ sázku, tak netahej prachy na hlídku. Pak na tebe nikdo nepřijde," dodal klidně.

Po ranním nástupu neměl Kruege na nic náladu. Že dostal pojeb před nastoupenou jednotkou, na to byl už zvyklý. Ale ten konec...
"Ty vole, co sem komu udělal. Nejenom, že nedostávám žádný prachy, teď ještě tohle," zaúpěl a sedl si na ochoz.
"Vždyť je to jen na dva týdny," uklidňoval ho Poeta.
"Jenom? Odsloužil sem tu už tisíce hodin. Tisíce! A ten mamrd mi pošle na šestnáctky s nováčkama! Navíc je to všechno přes noc, takže dva týdny si nedám jediný pivo," vztekal se Kruege.
"Zase ušetříš nějaký prachy."
"Ale za jakou cenu. Si připadám jak když jsem prvně nastoupil."

V hostinci bylo nezvykle ticho. Všichni se snažili nedívat do zadní části lokálu.
"Hej, Horo, co se děje?" zeptal se při příchodu Maller.
"Mladej cotas," kývnul směrem ke tmě.
"To myslíš tamtoho?" naznačil pohyb prsteníčkem. "Já myslel, že s tim šel ke kováři."
"To sice šel, ale až za dva dny. Měl službu. No a pak už bylo pozdě. Musel mu vzít i prst. Prý už černal."
Maller se otřásl odporem. "A proč je sám?"
"Nikdo neví co mu říct a já musím být u vchodu. Hele, pozvi ho i za mě."
Maller vzal dva korbely a vešel do šera.

Po zabijačkových hodech byl každý přecpaný prasaty, takže všechny mile překvapilo, když Bídák zval na speciální masové hody. A protože si každý pamatoval loňskou nutrii, měl Bídák měsíc dopředu zamluvený celý lokál.
Konečně nastaly hody. Talíře se rychle prázdnily, pivo teklo proudem.
"Letos ta nutrie má nejakou divnou chuť," stěžoval si Kruege kuchaři. "Propral si pořádně to maso?"
"Ti bude tím, že to není nutrie," pronesla klidně Colleen a přidala si celerovou kaši.
"A co to tu teda všichni žerem?"
"Pamatuješ jak Šár vypsal odměnu za vyřešení problému s přemnoženejma kočkama? Tak už je po problému. A maso je propraný."