Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Navazuje na drabble Kostelní věž
Že bychom konečně měli hlavní zápletku?
Vypravěč se musel začít věnovat důležitějším věcem. Došel k nejbližší zdi a jemně ji pohladil.
"Pověz mi, copak se s tebou stalo?" pronesl tiše.
"Co to dělá?" zeptal se vyjukaně chlapec.
"Žádá město, aby k němu promluvilo," odpověděla Salix a naznačila, aby byl potichu.
Vypravěč stál strnule několik minut. Po tváři mu stékaly slzy.
"Jak jen mohl," zašeptal nakonec zlomeně.
"Co udělal?" vydechla Salix.
"Ukradl první kroniku."
"Co je komu do kroniky?" nechápal chlapec.
"To není ledajaká kronika. Je srdcem města. Zatím si s ní jen hraje. Pokud ji zničí, město zahyne!" A my s ním, dodal Vypravěč v duchu.
Stál a pozoroval starce s tou zvláštní dívkou.
Bál se promluvit.
Bál se pohnout.
Po chvíli se odvážil rozhlédnout.
Vše bylo jiné.
Neznámé.
Děsivé.
Přesto nakonec dokázal nalézt klid.
Stačilo jen spočinout pohledem na kostelu.
Byl, tak jako vše, něčím cizím. Ale současně něčím známým.
Zavřel oči a potichu se pomodlil.
Doufal, že až je znovu otevře, vše bude jako dřív. Jak krutě se mýlil.
Znovu se zadíval na kostelní věž.
Všiml si, že se stařec dívá stejným směrem. Zaslechl ho tiše pronést: "V té makovici se nacházejí listiny obsahující tajemství, kterým bys nevěřil."
Po dnešku věděl, že uvěří všemu.
Doufám, že se trojice dá brzy do pohybu... Tímhle tempem to dopíšu v příštím roce...
NESOUTĚŽNÍ.
Na to, jak to téma vypadalo děsivě, tak najednou přišel nápad na další dílko. A co bych to byla za blázna, kdybych to nevyužila.
Navazuje na drabble Kovová monstra a Nepříjemné překvapení. Je čas, aby se spojenci setkali...
Vypravěč se Salix stáli strnule na místě.
Ona vyčkávala.
On přemýšlel.
Najednou je překvapil sotva jedenáctiletý chlapec.
S vyděšeným výrazem vyběhl zpoza uličky a srazil Vypravěče i Salix na zem.
"Dávej pozor," zasmála se Salix a pomohla Vypravěči na nohy. Ten nejprve po mladíkovi hodil přísný pohled. Pak si ale všiml Tvorečka na jeho rameni.
"Doufám, že žertuješ. K tomu všemu se mám starat o dítě?" vydechl zoufale.
"Co budeme dělat?" zeptala se Salix s pohledem upřeným na Tvorečka.
"Budeme muset použít zbraň civilizovaných. Zapojíme mozek," pronesl klidně Vypravěč.
Vyděšený chlapec jen mlčky stál a čekal, co s ním bude.
A málem bych se zapomněla zmínit.
neviathiel je první, kdo uhádl město, ve kterém se příběh odehrává.
Máte-li tip, napište mi na eillen.mcfir@gmail.com a já vám řeknu, zda je správný...
Je na čase zapojit do příběhu chlapce, který objevil Tajemnou kuličku.
Daná scéna se odehrává ve stejnou dobu jako Nepříjemné překvapení. I když to vypadá, že čas si ve městě dělá, co se mu zlíbí...
Za nápad a vybrání nápovědy vděčím Bilkis. Bez ní bych to asi vzdala.
Ráno ho probudil divný hluk. Vstal, rychle se oblékl a utíkal se podívat, co se to děje. Nevšiml si vchodových dveří, které lemovalo zvláštní světlo. Vyšel ven a přišel o hlas.
Sledoval, jak se ulicí šinou zástupy zvláštně oděných vojáků. Někteří z nich jeli na obrovských kovových monstrech. Netušil, že sleduje jízdu tanků.
Robertsonův pluk právě přicházel do jeho rodného města. To ale nemohl vědět. K oné události mělo dojít za více než čtyři sta let. Chtěl se schovat zpět do bezpečí svého dětského pokoje, ale dům byl pryč.
Udělal tedy jediné, co mohl. Utekl od těch plechových monster pryč.
Vypravěč otevřel oči a stěží zadržel výkřik. Město. Jeho město. Vše bylo špatně. Bariéry, kterými město samo oddělovalo historii, zmizely. Čas mohl začít plynout všemi směry. Budoucnost a současnost ovlivňovaly věci minulé.
"Ach," hlesla Salix. "Co se to stalo?"
"To není možné. Město se vždy dokázalo bránit. Jak se Mu to jen mohlo povést?" hlesl Vypravěč s rukou na srdci. Pozoroval, jak jeho město trpí, a bál se, že na tohle nebude stačit.
"Tvoreček nám jistě vybral pomocníka. Bez něj nedokážeme vrátit věci do pořádku," pronesl odhodlaně. "On už nad námi mnohokrát zvítězil, ale tentokrát nesmí. Tohle mu nikdy nedovolím!"
Kdyby to náhodou nebylo na první pohled jasné, tak právě ony časové bariéry beru jako kruhy. A město právě zoufale křičí o pomoc, aby byly zachovány.
Jedná se sice jen o zmínku, ale právě byl představen hlavní záporák - On (ne, není to jméno. Jestli nějaké má nebo ne byste se také měli v průběhu dubna dozvědět.)
Vešli do tajného města. Louku, na které stáli, nahradily kamenné kočičí hlavy.
"Povězte mi, co vidíte," zašeptala Salix a sevřela ruku svého přítele.
"Má drahá, vidím to, co pokaždé," odpověděl stařec s úsměvem.
"Prosím, Vypravěči," žádala vrbová dívka tiše, ač věděla. Pokaždé jí to popisoval. A ona pokaždé zasněně poslouchala.
"Vidím před sebou louku, na které bylo před nedávnem postaveno pár domků. Tomu místu se nedalo ani říkat víska," zasnil se stařec a do detailů popisoval každý domek.
"A vidíte, jaké město se z toho zrodilo!" usmála se Salix.
"Jsou chvíle, kdy si říkám, jaký je to zázrak," odpověděl stařec.
Ačkoliv byl plán dát do každého drabble nápovědu, asi to tak lehké nebude. Tedy upozorňuji, že v této části se žádná nová nápověda nenachází.
Posledních pár let pro mě bylo ve znamení utrpení z toho, že nedokážu už nic napsat. Trápení, že nikdy neopravím jediný příběh, na kterém mi záleželo a jehož první verze byla neskonale naivní.
Jen každoroční dubnové šílenství mě udržovalo v naději, že jednoho dne najdu ztracenou inspiraci.
A poté přišel rok 2016, duben skončil a spolu s kachnami odlétal v dál. A ačkoliv jsem v to už nedoufala, přišel zázrak. Kachny na svých křídlech odnesly i mnoholetou krizi.
A tak, i když mi kachničky chybí, doufám, že se nikdy nevrátí. Protože po tolika letech opět píšu. A nechci nikdy přestat!
Chtěla bych tímto poděkovat vám všem, kteří jste mi byli tolik let oporou. Jen díky DMD, vašim drabblům a komentářům jsem nepřestala doufat. Sice chvíli trvalo se zase rozepsat a pořádně jsem začala psát až v září, ale dodnes jsem nepřestala. Můj příběh z Aldormy prošel úpravou. Sice jsem se musela držet kostry příběhu, protože na něj vazaují další díla, přesto z něj však vyrostlo něco, na co jsem hrdá. A nic z toho by nebylo, nebýt vás všech! Ještě jednou moc děkuji!!! Jsem ráda, že vás mám!
Rok se s rokem sešel a je na čase pokročit v příběhu jednoho Tajemného města.
V průběhu příběhu se v každé stoslůvce budou objevovat jedna nebo více nápověd, které pomohou odhalit identitu Tajemného města. Pokud vše půjde dobře, podaří se celý příběh napsat v průběhu letošního dubna.
Navazuje na Tajemnou kuličku
Starý muž přicházel k rybníku na kraji města. Cítil v kostech, že se schyluje k něčemu hroznému. Věděl, že sám na to nestačí.
"Má drahá přítelkyně, nastal čas," pronesl tiše k vrbovému keři. Pozoroval, jak se proutí začíná ohýbat a zem kolem kořenů pukat. Kachny, které zde měly svůj domov, splašeně ulétly. Otočil se, a pozoroval jejich let, jen aby jí nechal soukromí. Neměla ráda, když ji pozoroval při probouzení.
"Jsem ráda, že jste na mě nezapomněl," zašeptala.
"Na vás, drahá Salix? To bych si nedovolil," otočil se k vrbové dívce, nabídl jí rámě a společně vkročili do skrytých dveří.
Milá Keneu, ačkoliv jsem se letošní Vánoční nadílky neúčastnila, zaujalo mě tvé přání týkající se povídky na téma herecká recyklace. Znělo to šíleně a já v tu dobu měla náladu napsat něco šíleného. Snad tě tedy můj malý dárek potěší. Omlouvám se za pozdní vložení. A varování nakonec - neprošlo betou, takže to fakt bude děs...
Často mi přišlo, že je složitější psát drabble na originální fandomy. Alespoň dle komentářů autorů a autorek.
Zde je desítka autorů, které jsem si jako jediné ohlídala a přečetla kompletně už v dubnu. Sice jsem vám nenechávala skoro žádné komentáře, ale snad mi to odpustíte.
Začněme nováčkem a tím je Ancient Coffee. Stačilo prvních sto slov, abych se oblékla do gala a začala se procházet příběhem odehrávajícím se Na krásném modrém Dunaji
Samozřejmě zde má své místo má drahá Bilkis. Malvínu letos nahradil tajuplný příběh, u kterého jste s napětím čekali na pokračování. Karl a Křivdy z hlubin brdských hvozdů zde nemohou chybět.
Kdo by si neznal Doktora a jeho kočičí duo. Košín a Želvík jsou prostě dokonalá dvojka, která mi pokaždé vyloudí úsměv na tváři.
Chybět nesmí ani Esclarte. Pohádka o Benátčanovi a džinovi vznikla letos a doufám, že v dalších ročnících bude v příběhu pokračovat. Ano, autorka sama napsala do posledního kousku „FINE“, ale budu nadále doufat…
Vraťme se ale zpět do naší vlasti, kde nám průvodcem bude Kumiko. Praha 78 je příběh, díky kterému jsem ráda, že nežiju v dané době. Raději nechci vědět, jak se městské části dívají na dojíždějící zaměstnance.
Z Prahy se přesuňme s neviathiel do Brna. Sesuv je prvním příběhem z Budečského světa, který jsem přečetla jedním dechem. A poprvé jsem v detektivce měla pravdu (nebo si to aspoň stále myslím).
A v Budči ještě na chvíli zůstaneme s Aries. Liškomág Evžen ode mě nemá zatím ani jeden komentář. Ale to bylo způsobeno jen tím, že jsem absolutně nestíhala. Snad to již brzy napravím.
Dále je tu pan učitel Solast. Díky jeho Středoškolákům mám možnost navrátit se do studentských let a zavzpomínat na šílenosti, které moje třída prováděla.
Nemusíte se bát, strigga tu má také své místo. Není třeba vysvětlovat, čím si Záchranná stanice záporných postav zasloužila své místo ve výběru.
Nakonec nezbývá nic jiného, než opustit pevninu. Průvodcem na širém moři nám bude Terda. Díky Skřivánkovi si za chvíli budete připadat jako ostřílení námořníci a snad na palubě bezpečně doplujeme k dalšímu ročníku.
PS:
A kdepak, nebude jich deset. Protože Profesor si tu také zaslouží být. Nejsem si jistá, jestli bych měla odvahu studovat na takové škole. Ale určitě bych byla ráda, kdyby mě učil Profesor von Drak.
Jak jste si jistě všimli, seznam byl psán abecedně dle autorů.
Aries se tímto omlouvám, že byla odsunuta o několik příček níže. Vyšehrad byl však prvním příběhem z Budče, který jsem četla a díky kterému jsem dostala odvahu pokračovat ve čtení dál. Proto jsem chtěla, aby byl zmíněn dříve.
Letos jsem nad svým výběrem neváhala ani vteřinu.
Jakmile jsem dopsala drabble na poslední téma, začala jsem přemýšlet nad dalším ročníkem. Letos mě totiž nejvíc zaujal příběh na pokračování od Bilkis a litovala jsem, že jsem něco takového sama nezkusila. Nažhavila jsem tedy telefon a hned jsme se spolu daly do dlouhého dopisování. A najednou, v záplavě smsek, na mě vyskočil nápad na Tajemná města. Tedy, původně jen na Město moře a železa (kdy za název opět vděčím Bilkis). A protože Bilkis je parťák do nepohody a šílenost nám není cizí, vzala si za cíl sepsat příběh o Městu stříbra a kříže.
Jedná se tedy o první díl příběhu na pokračování a další by se neměl objevit dřív, než s prvním tématem roku 2017.
Napsáno jako nesoutěžní kousek na téma č. 30 - A teď spát
Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře.
PS: Možná, že původní plán byl pokračovat až v příštím roce. Ale stal se malý zázrak. Po pěti letech (a možná snad i delší době) jsem dokázala sednout k psaní a napsat víc, než sto slov. Momentálně je příběh na dvou tisíci slovech a to ještě ani nezačal.
Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře
Co puknutí kuličky způsobilo? Kdo je neznámý chlapec? V jakém městě žije?
Pokud vás to zajímá, musíte si počkat.
Pokračování v roce 2017. S každým dalším střípkem příběhu bude odkryta nápověda. Doufám, že na konci každý pozná o jaké město se jedná.
NESOUTĚŽNÍ
Věnováno v první řadě KaTužce a Nifredil za to, že vůbec jsou. Dále sosačkám za místo díky kterému mám v dubnu druhý skvělý domov. A rozhodně nehodlám zapomenout na všechny autorky, autory a alter ega. Bez vás by byl duben jen dalším nudným měsícem. Díky, že jste!
Jako každý rok i letos se objevila koncem března. Přemlouvala ho, aby nechal hostinec v dubnu otevřený nonstop. Opět souhlasil.
Letos nechodila tak často, ale stejně mu přišlo, že jí pokaždé vidí sedět v rohu místnosti a psát něco na pergamen.
Jako vždy ho nechala, ať si vše přečte.
Překvapila ho. Začala psát vážněji. Hora jí poskytl dostatek materiálu. Přemýšlením nad jeho osudem strávila většinu měsíce.
Bídák naposledy poklidil v zamluveném salonku. Posledním vytrvalcům doplnil sklenky a nechal je, ať si v klidu čtou. Za chvíli odejde i ten poslední. Sfoukne svíci, zavře za sebou a nechá salonek opět dřímat.
Naposledy si letos objednejte u Bídáka, na co máte chuť. Dnes má velkorysou náladu. Máte to na účet podniku. V klidu si popijte a snad se za rok opět setkáme v salonku.
Dopíjí sklenku a pozvolna odchází zpátky do reálného světa.
Děkuji všem za skvělý duben. Ačkoliv už jsem chtěla spát, tak to prostě nešlo a nápad musel být sepsán.
Navazuje na http://sosaci.net/node/20146
Netušil kolik dní utíkal od své bývalé vesnice. Nechtěl vzpomínat. Po týdnu, nebo snad dvou, narazil na vesnici. Schovával se v lesích a pozoroval obyvatele z dálky. Rodiče hlídali svá dítka, která se s radostí vracela každý večer domů.
Po dvou dnech si všiml muže, který žil sám. A on si všiml jeho. Na noc nechal otevřené dveře do svého domova. První večer zůstal v lese. Druhý se odvážil vejít. Čekala jej večeře a vzkaz, kde najde ložnici.
Opatrně vešel dovnitř místnosti. Stačilo si jen lehnout a usnout. Přesto několik prvních nocí probděl v rohu místnosti. Strach jej pozvolna opouštěl.
Než stihl Bídák otevřít hostinec, musel se nejdříve vypořádat s Colleen. Jako obvykle jí něco přelítlo přes nos a on byl ten, kdo jí musel čelit.
"Tak copak je to tentokrát, drahoušku?" zeptal se klidně.
"Už mě nebaví, jak se mnou a holkama jednáš. Jsme ženské, ale nejsme méněcenné!" vyprskla naštvaně.
"Tohle chceš? Abych s tebou jednal jako s ostatníma?" pousmál se ironicky Bídák.
"Jo. A nech si ty kecy, že bych to nezvládla."
"Takže mi taky můžeš vylízat prdel. Na tyhle píčoviny nemám čas!" Šel otevřít lokál. Collen nevěřícně zírala. Takhle s ní nikdy nejednal. Možná se nakonec spletla.
Ač je Bídák jaký chce, s ženami vždy jednal s úctou. Holt si Colleen naběhla.
Nápad vznikl díky vzpomínce. Švagrová si na jedné akci stěžovala, že "nás ženy" muži neberou stejně. A kamarád jí poslal do zádele (samozřejmě vulgárněji). Když se pak ohradila, tak jí na to odpověděl, že stejně reaguje i na blbé kecy kluků. Naštěstí to vzala s humorem a tohle téma už se nikdy na přetřes nedostalo.
Hora vydržel u svého adoptivního otce dlouhých dvacet let. Nikdy ho neoslovil otče. Vždy mu říkal pane.
"Pojď sem chlapče," zavolal. "Vidím na tobě, že tu přestáváš být spokojený. Takže pro tebe budu mít úkol."
"Pane, proč mě posíláte pryč?" zeptal se Hora překvapeně.
"Musím. Protože ty musíš jít dál," uklidňoval jej.
"Ale kam? Víte že půjdu kamkoliv mi řeknete."
"Jdi kam tě nohy povedou. Na konec země nebo i světa. Na místo, kde tvé srdce najde klid."
"Budete mi scházet."
"Ty mě také, chlapče."
Dva dospělí muži stáli proti sobě. Slzy jim stékaly po tváři. Nebylo co víc říct.
Snad to projde. Hora se o nic neprosil, rozhodně ne vědomě. Ale myslím si, že každý rodič - i ten adoptivní - pozná, kdy je třeba popostrčit potomka k nějakému činu. Až zpětně si pak děti uvědomí, jak svým chováním prosily, aby je někdo nasměroval.
A doufám, že některé z posledních témat budou vhodná na sepsání, jak se Hora k pánovi dostal...
Stála u zrcadla a nasupeně pozorovala svůj odraz.
Proč ve všem vypadám jak v pytli od brambor? Svlékla si zkoušený kousek, navěsila ho zpátky na ramínko a se zoufalým výrazem ve tváři sáhla po dalším. Tentokrát jí neseděla délka. Zavřela oči. Několikrát se zhluboka nadechla. Pomalu se uklidňovala.
Už od rána jí bylo jasné, že tenhle den bude stát za dvě věci. Nejdřív jí ujela tramvaj. Autobus samozřejmě nestihla, takže přijela do práce později. Kolegyně byla nemocná, takže musela udělat i kus její práce. Na oběd radši nevzpomínala.
Definitivní tečku tomu nasadily její oblíbené kalhoty. Musely rupnout zrovna dneska. Typické.
Taky tak nesnášíte nakupování oblečení? Poslední dobou mi to už tolik nevadí, ale u nakupování kalhot se vždy vztekám. Nic mi nesedí a po pěti odzkoušených kusech to vždy vzdávám. A vzdala jsem to i tehdy. Kabát byl dlouhý, díru vidět nebylo... Jen mi byla neskonalá zima.
Za nocí dlouhých, když do vsi neznámý cizinec stoupí, vzpomenou starousedlíci na letitou pověst.
To Rakové vysílají posla svého, by zžil se s tamními obyvateli. O svém krutém osudu rozhodnou ve chvíli, kdy jej začnou považovat za svého a tajemství rodinná mu bez zaváhání vyjeví. Tehdy dá zprávu bratrům svým, kteří za novu přijedou, vesnický lid bez milosti pobijí a domy na prach spálí.
Obrany před nimi není. Praví se, že král laskavě jejich skupinu podporuje, neb mu pomáhají udržovat stavy poddaných na únosné výši. Někdy však jen cizinec projde a dítko chlapecké zmizí. To stavy Raků doplnit je třeba.
Tak snad to projde. Invaze tam je - sic tajná a zvládnutá jediným cizincem. Vyvraždění vesnice není sice nic laskavého, ale prokazují tím laskavost králi. Alespoň se nemusí starat o vzrůstající počet hladových krků.
Navíc by se tím vysvětlilo i to, proč ještě proti Rakům nezasáhl a nechává je volně masakrovat poddané.
Podruhé si dovoluji vypůjčit od striggi její geniální fandom.
Pracovník už delší dobu potřeboval dovolenou. Tak přišel se spásnou myšlenkou. Navrhl vedení započít výměnné pobyty. Překvapivě dostal obratem souhlas. Osazenstvo chaloupky se mělo vydat do Norska. Každý už měl sbaleno. Pracovník poslal pro svého norského kolegu speciální zavazadlo plné vodky. V zemi, kde vládla prohibice, a kam měla přijet takhle skvadra, to bude třeba.
Večer si Pracovník užíval zaslouženého klidu. Upíjel vodku a s úsměvem na tváři pozoroval prázdnou místnost.
Když ale ráno vyšel z ložnice, musel se hned vrátit pro drink na posilněnou.
Všichni byli zpátky.
Obratem obdržel pokyn číslo 215489. Výměnné pobyty jsou zakázány. Výjimky se neudělují.
Raději preventivně dovysvětluji.
Velké srdce projevil Pracovník tím, že byl ochoten se podělit o vodku s kolegou. A vlastně i tím, jak mu leží na srdci dobro svěřenců.
No a mozek se mu při nápadu výměnného pobytu musel asi hodně scvrknout, protože jinak by mu muselo být jasné, jak vše dopadne.
Hora zavřel za posledním hostem a přisedl si k popíjejícímu Bídákovi a hraničáři.
"Zdravím," kývl na hraničáře a podal mu další korbel.
"Díky chlapče. Ty mi taky budeš chybět," pousmál se smutně hraničář.
"Zas tak zle není," opáčil Bídák.
"Ale je, starý brachu. Mé dny jsou u konce. Zbývá mi jen poslední tanec v šárově stínu. Je čas si říct o učedníka." U stolu zavládlo ticho.
"Ber to pozitivně. Výraz v šárově tváři bude stát za to. Nepočítal, že bys šel do důchodu," usmál se Bídák.
"To jsme byli dva. Máš pravdu, na ten výraz se těším," rozesmál se hraničář.
Vždy mě zajímalo, kdy se hraničáři rozhodli, že je čas si vzít učně. Tady už je asi za minutu dvanáct...
Vánoce se blížily. Poprvé jsme je měli slavit s Ňufíkem.
"Co mu dáme na večeři?" ptala jsem se a lámala si hlavou speciálním menu pro králíčka.
"Prosím?" ozvalo se překvapeně.
"No přeci musí taky dostat speciální hostinu. Pajda dostával každý rok vepřový řízek. A navíc ho měl na talíři," dodala jsem hrdě. Kuba na mě koukal jako na blázna.
"Takže salát z mrkve, rajčete, papriky, zelí, brokolice a posypeme to směskou," pronášel ironicky, ale pak si všiml mého nadšeného výrazu.
"Tak to pojď nakoupit. Ale nebude jíst z talíře!!
O pár dní později se po misce Prdíno bez zaváhání vrhl.
Pajdík sice dostával řízek, ale nebyl solený ani pepřený a griloval se mu nasucho. Většinou ho snědl dřív, než jsme si stihli nandat bramborový salát.
Takovou bouřku jsme na chatě ještě nezažili. Blesky osvětlovaly temnou oblohu, hřmění neustávalo, vichr lámal stromy. Na mamku toho bylo moc. S bráchou jsme ji dovedli do auta a chtěli odvézt k tetě.
Lesem jsme jeli krokem. Světla osvětlovala stěží pár kroků. Bratr seděl za volantem napnutý a sledoval míhání stínů.
"Míšo zastav!" zaječela jsem a brácha dupl na brzdu. Před námi neležel stín, ale padlý strom. V tu chvíli s ohlušující ránou spadl další za námi. Brácha vytáhl klíčky ze zapalování, popadl jedinou baterkou utíkal zpět k chatě.
Za patnáct minut byl zpět s motorovou pilou. Cesta byla volná.
Mamka má od dětství hrůzu z bouřek. Tehdy jsme ji poprvé viděli vyděšenou skoro až k smrti. Samozřejmě že čekání na bráchovo návrat v absolutní tmě jí nepomáhalo. Mamka za to od nás dostala ručně malovaného bobříka odvahy.
Ráno, cestou zpět na chatu, jsme na cestě narazili na další spadlý strom. Ležel v místě, kde jsme čekali na bráchův návrat. Za ten šok dostala mamka láhev oblíbeného vína. Dala si ho s chutí...
Drabble popisuje událost, která se stala před deseti minutami.
Stojím na schodech vedoucích do sklepa. Černá propast pod mými nohami. Snažím se uklidnit. Srdce mi splašeně buší.
"No tak, Leni, to dáš," říkám si potichu.
"Mám pro ty brambory skočit?"
"To je dobrý, já to zvládnu," odpovídám, zhluboka se nadechuji a se zavřenýma očima scházím první schod. Snažím se nemyslet na pavučiny a ty osminohé krvežíznivé bestie. Nakonec ale stejně musím otevřít oči a hned toho lituji. První pavouk proběhl kolem. Rychle dobíhám k bramborám.
"Super, další pavouci, že mi to nepřekvapuje," prskám a snažím se vybrat brambory s co nejmenšími klíčky a rychle utíkám zpět do bezpečí kuchyně.
Druzí pavouci jsou právě ty hnusné klíčky na bramborách, které mi připomínají pavouky. Jak jste asi pochopili, tato "zvířátka" mi nahánějí panickou hrůzu.
Tak jako každou návštěvu chvíli trvalo, než se Mates otrkal, a pak si pro mě došel, že si budeme hrát. Tentokrát měl za oblíbené hračky kuličky. Vzal je do dlaní a se smíchem vyhodil do vzduchu.
"Kulí, kuí," kvíkal nadšením, zatímco jsem lezla po kolenou a sbírala skleněnky, které se nestihly zakutálet pod postel.
"Jo, Mates, zůstalo jich jen pár," pronesla jsem klidně a sledovala, jak se pomalu přestává řehnit.
"Ale víš co? Já tě naučím něco zábavného!" Položila jsem sedm kuliček na zem a ukázala mu, jak do nich cvrnkat. K sedmi skleněnkám se přidaly dva překvapené hnědé korálky.
Ač budou Matesovi za chvíli tři, tak se mu moc nedaří mluvit. Sem tam z něj sice vypadne slovo (a překvapivě obtížnějšího rázu), ale jinak má svoji svahilštinu. Ale jeho "kuí", případně "kulí" (když to vysloví pořádně) jsou jasné kuličky, protože to používá jen při hře se skleněnkami.
Pro neviathiel a Bilkis, které si přály zjistit, kdo je to cotas.
COTAS
- nejnižší hodnost vojáka Ecorijského království (viz. strana 1), ač jsou členy královského vojska na severu podléhají šárovi (viz. šedá eminence v pozadí (strana 58))
- od roku 398 (viz. Válka s barbary - vítězství (strana 250)) převážná část slouží jako hlídka na dvaceti pevnostech strážících sever země (viz. strana 259)
- převážnou část tvoří váleční veteráni
- jsou členy noční hlídky (viz. strana 280), ale ne každý člen noční hlídky musí být cotasem
- první rok jsou povinni sloužit v pevnosti Northgard u průsmyku kostí (obojí viz. strana 271), poté jsou dle schopností přeřazeni
- minimální věk pro narukování určen královským dekretem na patnáct let
A holky, máte na svědomí, že mi tu po bytě chodí a funí přítel a neustále zoufale provolává: "Já nevím!"
Jelikož jde o jeho označení, byla jsem nucena z něj vytáhnout co nejvíce podrobností. Zoufalství nastalo, protože o tom nikdy tak podrobně přemýšlet nemusel. V půlce přemýšlení mě zanechal se slovy: "Už vím jak se cítí režisér, když si chce natočit svůj film a scénárista mu říká jak to má udělat."
Už několik let píšu stoslůvky o Bídákovo hospodě a zapomenu na jeden z nejdůležitějších rysů Kruegeho. Po nedávném večerním rozhovoru s přítelem mi bylo připomenuto, že to vlastně není jen ten zábavný chlapík, ale že je v něm mnohem víc.
Kruege byl veselá kopa a tak se stávalo, že všichni dokázali zapomenout, co se v něm skrývá. Respektive kdo.
Od války neuplynuly ještě ani tři roky a i když většina mužů se s tím nějakým způsobem poprala, zůstávali další, kteří si nesli šrámy na duši. A pak tu byli takoví, kteří, aby zapomněli, dali nechtěně vzniknout svému alternativnímu já.
Poslední dobou se stávalo často, že jste narazili na Kruegeho jak se hádá sám se sebou. Podle tónu hlasu bylo poznat, kdy mluví který z nich. I podle četnosti nadávek. Byli tak fascinovaně zabraní do svého světa, že ostatní vůbec nevnímali.
Válka poznamenala každého jinak. Někomu změnila jméno - tehdy se začalo Poetovi říkat Poeta (stále není jasno proč, když dokopu přítele k opravení předchozích kapitol a psaní dalších, třeba se to konečně dozvím).
Kruege si z války odnesl mnohočetnou poruchu osobnosti.
Kdyby to nebylo jasné, tak onou klecí jsem myslela poškozenou mysl člověka. Sice žádného neznám osobně, ale už jsem jich pár potkala a vždy jsem byla překvapená, jak byl daný člověk zabrán - až fascinovaně - do rozhovoru s někým "neexistujícím".
U Bídáka se slavil konec prohibice - i když ten výraz nikdo neznal. Všichni byli nadšení. Až na mladého cotase, který s obvázanou hlavou seděl před hostincem ve starých polorozpadlých neckách a bylo mu jedno, že ho každý vidí brečet.
"Ahoj námořníku, můžu se nalodit?" zeptal se Hora a vecpal se do necek. "Je nám líto, žes to musel odskákat ty. Bídák to nikdy nepřizná, ale posílá omluvné. Kdyby ti nenandal on, tak by si tě podala Colleen a to nemohl dopustit."
"Já nic nechci," zašeptal cotas bezbarvým hlasem. Hora otevřel lahev rumu.
"Ber to tak, že si doplníš zásobu slz."
NESOUTĚŽNÍ
Velice se omlouvám za vykradení fandomu a jeho brutální znehodnocení. Ale ta myšlenka musela ven... Přijmu jakýkoliv trest.
Po dlouhé době přišel nový leták ohledně správného postupu při rehabilitaci našich dočasných hostů. Téma dnešního dne mělo znít - Ve zdravém těle zdravý duch.
Sauron přimhouřil své oko, ve kterém se zaleskly děsivé plameny.
Santer si procvičil běh na krátkou trať a ve vteřině se někam vypařil.
Vlk pronesl, že radši nic neslyšel a už se naběhal až dost a dál se věnoval dopolednímu spánku.
Ježibaba se rozhodla nahradit činky lopatou a že prý si mám sednout.
To všechno bych ještě zvládl. Ale že se na mě Voldemort USMÁL!? Raději jsem zahodil leták do ohně a šel dobrovolně posilovat beerceps.
Posilování beercepsů je asi nejstarší známý cvik. Já se s tímto výrazem poprvé setkala se starou partou, která si říkala Sdružení Velmi Inteligentních Nebo Silně Trénovaných Vožralých Občanů - zkráceně SVINSTVO.
Bídák dodržel slovo a nelalil ani kapku alkoholu. Nečekaně to mebyli alkoholici, kdo první vypěnil.
Upozornění: drabble obsahuje vulgarity
Colleen naštvaně scházela do lokálu. "Už toho mám tak akorát dost! Týden tu lítáš jak magor, řveš na všechny kolem a navíc jim nenaleješ! A co z toho? Hospoda na nule a i ti nejhorší vožralové už vystřízlivěli natolik, aby o holky ztratili zájem. Tohle musí skončit!" ječela nepříčetně na Bídáka.
"Laskavě se uklidni. Nikomu nenaleju, dokud nedostanu toho zmetka. I kdybych měl zkrachovat!"
Colleen nasupeně vyběhla na ulici, popadla za ucho nejbližšího cotase a dotáhla ho před Bídáka. "Tak rozbij hubu třeba jemu. On si to vyřídí s tím debilem, co to psal." Cotas zbledl a čekal první ránu.
A kdyby to šlo, vyškrtněte zbylá témata od Bilkis. Tři už stačí... :-) nic proti tobě drahá
Po několika letech se opět na scénu dostala Aldorma.
Většina lidí Margaritu litovala. Nejen, že musela celý život žít v ústraní - tak jako oni. Navíc měla být právoplatnou dědičkou Aldormského trůnu. Matka ji zemřela při porodu, otec o pár let později. Všichni ji milovali
Až na mě. A za to mě nesnášela.
"Myslíš si, že tohle budu dělat?" vyjekla překvapeně a upravila si své dokonalé lokny.
"Hele, Meg, je mi to jasné. Jsi korunní princezna, celý svět čeká až se vrátíš na trůn. Jo, vlastně to už neplatí. On tvůj starší bratr vlastně žije. Tak koukej makat," podala jsem jí hrábě.
Její královská dokonalost musela stranou. Byl čas pracovat.
Pro rychlost. Příběh byl na přání, kdy hlavní postavou jsem měla být já sama. Základ byl takový, že jsem se měla dostat do jiného světa (vesmíru, universa) a s něčím tam pomoct (nebo se jen snažit a totálně pohořet). Postava Margarity byla druhorozenou dcerou právoplatného následníka trůnu - tento rod žil již několik generací v ústranní. Všichni mysleli, že Margaretin bratr zemřel krátce po porodu. Šlo ale o lež, která praskla po více než třiceti letech. Hádejte komu ujela huba, když na to přišel? Ano, mé maličkosti.
Smrtí této MS myslím fakt, že už není dokonalá a hýčkaný sirotek a budoucí královna. Bohužel v dané části příběhu šla její královská dokonalost pod drn a holčička musela začít makat rukama. A protože měli všichni práce až nad hlavu, tak se o ní nikdo nezajímal. A oslovení Meg bytostně nesnáší.
Myslím si, že zabitých postav bude až dost, tak jsem to zkusila vzít oklikou...
druhé NESOUTĚŽNÍ drabble
aneb náhled do mých oblíbených knižních sérií
Eddie Drood neměl jinou možnost. Rodina ho označila za zrádce. A tak se musel obrátit na ty, pro které byl nepřítelem. Rozhodl se Molly říct, že není její starý známý Šaman Bond.
Robinette Broadhead neměl na výběr. Docházeli mu peníze a musel si vybrat další loď a zkusit mezihvězdný let nebo se vrátit na zemi.
Tucker Wayne bezmocně koukal, jak se Abel kulhavým krokem snaží doběhnout k vrtulníku. S Kainem v náručí musel sledovat jeho smrt.
Aloisius Pendergast potají pozoroval svoji chráněnku Constance jak se snaží zvládat nástrahy tohoto, pro nic tak nezvyklého, světa. Věděl, že jí pomůže jen čas.
Jelikož netuším jestli budu psát o těchto fandomech i jiná drabble, nechtělo se mi zakládat další fandomy.
Eddie Drood je postava série Tajné dějiny (http://www.databazeknih.cz/serie/tajne-dejiny-271)
Robinette Broadhead je postavou série o Heechee (http://www.databazeknih.cz/serie/heechee-786)
Tucker Wayne je postava, která se objevila v příběhu Sigmy Force a následně dostala prostor pro své vlastní knihy - první knihou je Počátek zkázy. Kain a Abel byli psi Tuckera, bohužel Abela nedokázal na misi zachránit a neustále se mu vrací vzpomínka na jeho poslední minuty (http://www.databazeknih.cz/knihy/tucker-wayne-pocatek-zkazy-209460)
Aloisius Pendergast je zvláštním agentnem FBI ze série pojmenované po jeho osobě (http://www.databazeknih.cz/serie/pendergast-751)
Já bych na tohle téma tak ráda sepsala něco veselého, ale vůbec mi to nejde...
Měli jsme hroznou radost, když se Ňufík poprvé po přebroušení zubů pustil do sena.
Když se problémy se zubama opakoval, nechápali jsme proč. Dva roky byl v pořádku a najednou mu co měsíc přerůstaly.
V lednu, po posledním přebroušení, jsme netrpělivě čekali, kdy se dá do jídla. Zvládl to za den. Pocit bezmocnosti zmizel. Ne na dlouho.
Všimli jsme si, že začal hodně pít. Utíkali jsme na veterinu, kde si ho nechali na pozorování a testy.
Nejhorší byl pocit bezmoci, když se čekalo na výsledky testů. Zbytečně. V úterý ráno se na klinice neprobudil. V sobotu měl mít třetí narozeniny.
V úterý jsme večer otevřeli lahev s whiskey a ve čtvrtek už byla prázdná.
Výsledky testů byly v úterý odpoledne. Prdíno měl žíznivku. I kdyby v tu chvíli ještě žil, nezbylo by nic jiného, než ho uspat.
Drabble situováno mezi příběhy Jidášův kmen a Poslední orákulum.
Máte-li rádi detektivní příběhy s historickým pozadím, můžu vám jen doporučit sérii Sigma Force od Jamese Rollinse. Ač jsou příběhy stavěné stejný způsobem, vždy vás vtáhnou do děje a nepustí, dokud konečně nedočtete poslední stránku.
Painter Crowe stál ve své kanceláři a přemýšlel jak dál. Od poslední mise bylo na velitelství Sigmy nezvyklé ticho. Kat Bryantová sice stále chodila do práce, ale odpovídala jen na přímé dotazy.
Painter se znovu dal do čtení hlášení z mise, kterou mu odevzdal Gray Pierce. Četl ji snad stokrát. Vedle složky ležel úmrtní list čekající na jeho podepsání. Ignoroval ho už dlouho. Dnešní telefonát mu připomněl, že je jen malý pán. Vzal do ruky pero a chtěl ten zatracený papír podepsat.
"Pane, právě volal Gray. Někdo před ním zastřelil bezdomovce," zahlásila Kat od dveří. Painter odložil pero. Tohle počká.
Je mi jasné, že úmrtní list asi Painter nepodepisuje, ale hodilo se mi to do krámu. Jak se vůbec postupuje, když ztratí na zahraniční misi agenta, nelze nalézt tělo a předpokládají smrt? Nevím, ale hodilo se mi do krámu, aby to byl Painter, kdo měl svázané ruce tou povinností a musel dát podpis na dokument stvrzující úmrtí agenda.
Schválně jsem se snažila psát tak, aby nebylo jasné o jakého agenta přesně jde. I když jsem dala velkou nápovědu.
"Tak už jen vytřu a jsme připravení na návštěvu," volám z kuchyně a jdu si konečně uvařit ranní kávu.
"Ty nebudeš dělat ty plněné minirohlíky? Já je všem slíbil," ozve se překvapeně z obýváku.
"A to si mi chtěl říct kdy?!" vztekám se a hledám hodiny. Je deset. Těsto bude kynout hodinu a půl. Potom půl hodina než to smotám, další půl hodiny kynutí. A pak tak hodina než se všechny plechy napečou. Do dvou bych měla stíhat. Letím ke špajzce najít nutné suroviny.
"Kurňa! Jakube! Kde je ta pitomá mouka!" ječím jak blázen. Obratem na lince přistává rezervní pytlík.
Aneb jak to u nás vypadá, když si pozveme návštěvu a všichni ví, že mě to v kuchyni baví.
Naštěstí jsem tehdy nic nepřipálila. Jen jsem jednu várku zapomněla naplnit šunkou.
Dokonalý hostitel sice nejsem, ale vždycky se snažím uvařit nebo upéct něco nového. Takže když se stavíte na hlášenou návštěvu, určitě vám něco uklohním.
Skoro osm let jsem už neviděla své příbuzné. Tetu, strejdu a dva bratránky. A to bydlí jen devatenáct kilometrů od nás. Vlastně už skoro čtyři roky bydlím ve stejném městě, ale to oni neví.
"Tak se Martinovi narodil syn. A Tomáš měl před půl rokem svatbu," oznámil mi taťka.
"To ti volal strejda?" vyhrkla jsem překvapeně nad novinkami.
"Ne, to mi řekl jeden Ukrajinec na lince. Zná se s Tomášem. Byl zvědavý jestli ho neznám, když máme stejné příjmení."
"Hustý. No a co babi s dědou? Řekl si jim to?"
"Já jim to snad říkat nebudu," povzdechl si smutně taťka.
Jména bratránků jsem neupravovala. Vlastně ani není proč...
Ehm, nepřipadám si jako nějaký "hrdina", těmi jsou spíš babi s dědou, kteří už ony informace ví a berou to docela sportovně. První pravnouče se totiž narodilo mému bráchovi a malého vídají.
Cesty autobusem jsou letos přínosné. Snad mi budou pomáhat i po zbytek dubna.
Vážení, všichni to znáte. Snažíte se zachovat čest rodiny. Pak se objeví nějaký exot, který to celé pokazí a vy se za něj stydíte.
Náš rod se vždy vyznačoval zrzavostí. Všichni jsme měli rádi hořkou vůni. Ano, postupem času se objevila sem tam nějaká černá ovce, která byla raději za sladší vůni karamelu. Nakonec jsme se s tím smířili. Ostudu nám nedělali.
Teď už to mladí přehánějí. Pořád mluví o tom, jak musí být svěží, lehcí. Furt melou něco o ovoci a bylinkách.
Já doufám, že mě Bídák narazí dřív, než sem dovalí. Já s nimi prostě odmítám sdílet trubky.
Nejdřív jsem přemýšlela kterého z osazenstva bych vybrala. Pak mi došlo, že vlastně oni jsou tou trapnou částí příbuzenstva a rozhodně nejsou hrdinové. Ale kdo je jejich největším hrdinou? No přeci korbel lahodného vychlazeného piva.
O Bídákovi začal kolovat pevností pamflet: http://sosaci.net/node/20428
Byla jen otázka času, kdy ho někdo nepozorný zapomene a dostane se Bídákovi k rukám.
Toho dne Bídák každého vítal ve dveřích s úsměvem. Což samo o sobě bylo divné. Divnější však byl jídelní lístek na každém stole, prozatím otočený textem dolů.
První cotasové usedli ke stolu a vzali do rukou jídelák. Rázem všichni zbledli. Někdo z nich byl tak neskonale tupej, že zapomněl svoji kopii pamfletu v hospodě.
Když byl lokál plný, zavřel Bídák dveře, otočil se k hostům a mile se usmál: "Takže, mám pro vás nabídku. Buď mi řeknete, kdo to sepsal nebo budete pít čistou vodu. Nebojte, nezabiju ho. Jenom mu zlámu ty pastelky, kterýma držel brk, když to veledílo psal."
Pozn. 1) hned po přečtení jsem si vzpomněla na starou dobrou klasiku: https://www.youtube.com/watch?v=pcPIIlx-QLY
Odtud jsem tedy vykradla "pastelky".
Pozn. 2) v tomhle světě vážně nemají noviny, tak jsem tedy použila výraz pamflet. nějak se mi nechtělo psát, že kolem koloval "canc papíru"
