Moje články

Fandom: Aldorma
Název: Životní cíl
Život má mít určitý cíl. To jsem si vždycky myslela a proto jsem byla ráda, že tady, v Aldormě, mě čeká úkol. Až do chvíle, kdy jsem se dozvěděla, jaký ten úkol je.
Zabít člověka? Já? To není možné. Na to prostě nemám To očekávají, že si jen tak vezmu do ruky meč a probodnu Lautuse skrz naskrz?
Byla jsem vyděšená a snažila jsem se na svůj úkol nemyslet. Naštěstí ostatní byli hodní a nepřipomínali mi ho.
Ale teď, když zůstali na Wildaranu a já musím s Lautusem žít, mi přjde, že bych to snad i mohla dokázat. No, uvidíme.

Fandom: Ze života
Když jsem byla malá milovala jsem pohádky, které končily šťastně. Znáte to. A pokud neumřeli, žijí tam, ať už je to kdekoliv, dodnes.
Když jsem trochu povyrostla, začala jsem se ptát. A mé otázky vytáčely tátu. Představte si, že jste otec, který sedí u své malé holčičky, čtete pohádku, dočtete a místo, aby malý skřítek usnul, ozve se z postele: „Kdy že se to stalo? To jako jim je třeba pět set let?“ A stále dokola.
A dnes? Těším se, až budu mít vlastní dítě, sednu si k němu, začnu číst pohádku a ten malý skřítek pak spustí příval otázek.

Fandom: Aldorma
Nemohoucnost vykonat potřebu spojenou s touhou udělat radost vedla k rozpolcenosti nerozpolčené mysli stahující se dosebe s vědomím neschopnosti nicotného kouli připomínajícího ženského těla obklopujícího duševní schránku dítěte krčícího se strachy v koutu a doufajícího v nepochybnou ironii.
Absurdita očekávatelnosti vyvolávající pochybnosti vedoucí k nevěřícnosti pohlcuje logičnost.
Smrtelná nesmrtelnost zničuje naději v předpokládaný definitivní konec. Život ve smrti straší nevystrašitelné.
Nepochopená lež snažící se najít odvahu pochopit pravdu.
Vražedkyně nesnášející vraždění. Ostrý nůž způsobující tupou bolest. Odhalená pravda skrývající se za maskou lži. Nenáviděný přítel. Zpřátelený nepřítel. Zabitá naděje. Nadějná budoucnost. Předtucha budoucnosti. Vědomí konce. Smrtí darovat život.
Můj život.

Fandom: Aldorma
AN: Pro mardom a Bilkis, bez kterých bych dávno vzdala psaní...
Creagan nikdy dřív nepotkal ženu, jako byla ona. Pamatoval, jak se poprvé urazila a on netušil kvůli čemu. Ve chvíli, kdy se rozhodla spát pod širým nebem, si pomyslel, že by k ní měl být návod k použití.
Nesčetněkrát si přál Bheirg, aby měl knihu, která by mu pomohla nahlédnout do její mysli a pochopit čím si prochází.
Triveta nejvíce trápilo, že jí nedokázal nijak pomoct. Sledoval její trápení a věděl, že by stačilo říct ta správná slova, aby ji utěšil. Ale nebylo kde je nalézt.
Samuelova taktika byla jednoduchá. Kdykoliv se začala vztekat, odešel. Jediný pochopil, že je nepochopitelná.

Fandom: Ze života
Poprvé propadla kouzlu sypaného čaje v patnácti letech. Ale byl těžko k sehnání a tak si zase musela zvykat na sáčkový. A jak u toho trpěla.
V den sedmnáctých narozenin ji čekalo milé překvapení. Dostala sadu sypaných čajů. S radostí opustila sáčkové. Ale přesto něco chybělo k dokonalosti.
O měsíc později seděla u stromku a rozbalovala poslední dárek. Zarazila se a nechápavě zírala na rudou čajovou sadu.
„Tak co? Dáme si čaj?“ zeptal se jí bratr a málem spadl na záda, když ho znenadání objala.
„Beru to tak, že souhlasíš,“ vyskočil s úsměvem na nohy a šel dát vařit vodu.
AN: Někdy bráchové poznají, co by mladší sestřičce udělalo největší radost.

Fandom: Dva roky prázdnin (http://www.csfd.cz/film/105683-dva-roky-prazdnin/)
Severovýchodní vítr se opíral do plachet Sloughi. Posádce nebylo třeba nic říkat. Každý si hleděl své práce. Vše šlo jako po másle. Nikdo si nestěžoval, že by mohli mít dva měsíce volna a místo toho vozí studentíky po moři.
Z podpalubí vyšel starší pán a rázným krokem došel ke kormidlu.
„Plujeme podle plánu, kapitáne.“
„Skvělé, O`Briane, převezmu si kormidlo“ pousmál se kapitán Hall a pozorně se rozhlédl po palubě. Všiml si, jak se mladý Doniphan chová, jako by mu patřila celá Sloughi. Co na tom, že jeho strýček je Lord Buchanan. Nenechá ze sebe a jeho posádky dělat blázny.

Fandom: Ze života
Blížila se půlnoc, když jsme opouštěli bar. Všem nám bylo jasné, že na tuto akci nikdy nezapomene.
Cesta vedla kolem dvou prodejen zmrzliny. Hned u první jsme si museli dát kopeček.
„Přivoň si, to fakt voní jako citrony,“ strkal mi kornout pod nos inža. Opravdu to vonělo jako citrony.
Když jsme šli kolem druhé prodejny, měli jsme prázdné ruce a museli jsme si koupit novou várku.
„Přivoň si,“ začal inža, ale já ho hned utnula.
„Čuchni si!“ nedal se odbít, vrazil mi zmrzlinu přímo do nosu a málem mě udusil.
Dodneška se mu každý směje, když si kupuje citronovou zmrzlinu.
AN: Jakmile jsem si přečetla téma, vzpomněla jsem si na dovolenou a na to, jak jsem se dusila kvůli "Limone gelato".

Nedokázala jsem pochopit, proč mě opustil. Celou dobu na něm nebylo poznat, že by ho něco trápilo. Ano, musela jsem koketovat s Lautusem, ale to byl celou dobu plán. Věděl o něm a nikdy nic nenamítal, ačkoliv byl jediný, kdo na to měl právo.
Seděla jsem a koukala na ozdobený stromek a musela jsem se pousmát. Taková ironie. Plánovala jsem na dnešek překvapení. Chtěla jsem s ním prožít sváteční den. A on prostě odešel.
Nechal mě samotnou, napospas hříšným myšlenkám. Myslela jsem, že naše láska zvládne všechno. Byla jsem tak naivní. Rázem jsem mohla započítat osmý hřích v mém životě.

Fandom: Originální (vlastně ze života)
Tak jako každý pátek jsme se sešli v naší oblíbené hospůdce. Už si ani nepamatuji, kdy jsme tu byli poprvé. Ale stále jsme se tu cítili jako doma. Sedělo se, popíjelo a za příjemného hovoru nám utíkal večer.
A pak najednou přišlo ticho. Nikdo neměl co říct, jako by všechna témata byla vyčerpána. Každý se díval na svoji skleničku. Sem tam se někdo pokusil navázat konverzaci, ale vázlo to.
Když tu najednou někdo z nás řekl: „No, nadšenej nebyl.“ A stolem otřásl výbuch smíchu. A opět jsme ostatním hostům potvrdili, že jsme neskonalí blázni. Ale nám to bylo absolutně ukradené.
AN: V naší partě stačí říct tu jedinou větu, abychom se začali smát jako blázni. Je to totiž konec vtipu: „Tak jsem musela nechat utratit psa.“ „Byl vzteklej?“ „No, nadšenej nebyl.“

Fandom: Sanctuary
Helen Magnus nikdy nevěřila v boha. Byla racionálně smýšlející osobou a vše dokázala vysvětlit pomocí vědy.
„Bože můj. Johne? Jak si jen mohl? Co se to s tebou stalo?“ poprvé jí vylétlo slovo bůh z úst, když zjistila, že její snoubenec John Druit je obávaný vrah Jack Rozparovač.
Další století si na boha opět ani nevzpomněla. Až do dne, kdy přišla o Ashley, svoji milovanou dceru.
„Bože! Proč jsi mě opustil?“ vykřikla zoufale. Přála si, aby bůh existoval a osud byl předem daný. Vědomí, že nic nemohla ovlivnit, by zmenšilo bolest, kterou cítila ve svém srdci. Alespoň si to myslela.
AN: V jiných fandomech bych jméno hlavní hrdinky zřejmě přechýlila, ale tady mi to nešlo přes prsty...

Fandom: Aldorma
Navazuje na: http://sosaci.net/node/33594
Skoro celé ráno jsem proležela v posteli. Nedokázala jsem se po plese postavit na nohy a fungovat jako jindy. A to jsem nevypila ani kapku alkoholu.
Když už jsem se vysoukala z postele, hodila jsem na sebe rychle nějaké oblečení a vyšla ven, jinak bych si zase lehla a usnula. A stejně jsem si připadala jako bych snila. Kolem mě pobíhaly děti v obludných kostýmech.
„Co se to děje?“ zeptala jsem se překvapeně Triveta, který zrovna šel kolem.
„Včera tě jedno z dětí zaslechlo říkat, že ples byl příšerný. Takže předpokládají, že byl plný příšer a hrají si na to.“

AN: Když sto slov, tak sto slov. A když už, tak ať to nějak vypadá. :) A kdo by byl zvědavý, najde mě na http://eillen-mcfir.snow-fox.cz a http://aldorma.snow-fox.cz

Evidentně není ani trošku normální.
Inteligenci u ní nehledejte – sama hledání vzdala.
Lenka je její jméno a pod ním začala psát.
Lituje, a to velice, toho, že loni DMD nestihla a přišla tak o skvělou zábavu.
Energeticky škrtá nadbytečná slova, aby se vešla do nutného limitu.
Neměla poslední rok inspiraci, proto je nadšená, že ji opět navštívila.

Má kvůli práci málo času na psaní,
což ji neskonale štve, ale nemůže to ovlivnit.
Fascinuje jí, na jaké skvělé nápady ostatní chodí.
I když se teď píše, bojí se, že po DMD zase nenapíše ani řádku.
Radši toho nechá, aby ostatní neunudila.

Většinu cesty na bál jsem mlčela. Snažila jsem se psychicky připravit na vše, co mě může potkat. Bheirg mě uklidňoval tím, že mi vysvětloval etiketu, kterou jsme předtím probírali snad měsíc.
A najednou to tu zase bylo. Absolutní výpadek. Nepamatovala jsem si jediné jméno. Úplné zatmění.
Snažila jsem se to nedávat najevo a zřejmě se mi to podařilo.
Konečně jsme dojeli na místo. Sesedla jsem z koně, zhluboka se nadechla a vyšla schody, které mě dělily od jámy lvové. Jak moc bych si přála čelit pravým lvům. Ti moji však představovali šlechtu. A to bylo mnohem horší. Alespoň pro mě.

Když jsem byla malá, smáli se mi. Říkali mi chudobko. Nikdy jsem se nebránila. Ale už tehdy jsem věděla, že jim vše vrátím i s úroky.
Konec střední byl pro mě vysvobozením. Dostala jsem se z pekla, kterým pro mě škola byla a konečně jsem se mohla v klidu nadechnout. Ale jen na chvíli. Přišel čas začít plánovat pomstu za všechny ty vytrpěné roky.
Opět jsem začala studovat, ale tentokrát jsem nemusela. Hrozně mě to bavilo. A přiznejme si, bylo to nutné. Ale při představě, co pak všechno jim budu moct udělat, to šlo úplně samo.
S prvním jsem skoncovala moc rychle. Ale pomohlo mi to. Věděla jsem, čemu se vyvarovat, abych prodloužila trápení ostatních.
Nejlepší bylo, že nikdo z nich nechápal, co se děje. Sledovala jsem jejich užaslé výrazy, když jim došlo, že by mohli být další na řadě. Až sedmá osoba pochopila, proč našla na zápraží svazek sedmikrásek. Jen ona si uvědomila, co to znamená a kdo je tam nechal.
A teď tu sedí přede mnou na židli a chvěje se strachem. Snaží se jej zakrýt, ale nedaří se. Strach prostupuje celé tělo.
„Proč to děláš?“ šeptá.
„Protože jsem chudobka,“ odpovídám s úsměvem a začínám připravovat naostřené skalpely.

Říká se, že naděje umírá poslední. Nevěřila jsem tomu. Má naděje umřela ve chvíli, kdy mě našel Lautus a odvedl mě zpět na Dramon. Pryč od Creagana, pryč od štěstí.
V ten den ve mně umřela poslední kapka naděje na šťastný konec. Zřejmě jsem na něj neměla právo.
Od chvíle mého návratu jsem si přála jediné. Konečně umřít. Dokud jsem nezjistila, že jsem těhotná.
Lautus byl nadšený, že bude mít svého dědice. A já opět změnila názor. Upnula jsem se k naději, že nikdy nezjistí pravdu. Byl by schopný mě zabít, kdyby mu došlo, že pod srdcem nenosím jeho dítě.

Učení mi nikdy nedělalo problém. Pokud nepočítám dějepis. Tam jsem si byla jistá maximálně dobou starověkého Egypta a poté jsem byla ráda, když jsem si dokázala zapamatovat látku do dalšího dne.
V druháku na střední jsem byla ráda, když jsem se zbavila dějepisu a doufala jsem, že se s ním už nikdy víc nesetkám. Jak naivní jsem tehdy byla.
Teď tu sedím a snažím se naučit se nazpaměť Aldormskou šlechtu. Na první pohled jsem si myslela, že to bude hračka. Jen pár vévodství. Ale pak jsem si všimla, jak se to rozvětvuje a zhrozila jsem se. Mé mučení právě započalo.

Fandom: Aldorma
AN: Pro Bilkis, jedinou osobu, která přijala Samuela nikdy proti němu neřekla nic špatného.
V posledních dnech jsem ji pozoroval. Stahovala se do sebe a já věděl, že je to kvůli mě. To já ji přesvědčil, aby odjela z Aldormy a žila se mnou v Tristenolu. A ona si teď připadala jako v pasti. Znal jsem moc dobře a tak jsem věděl, že chce říct Creaganovi pravdu o dítěti než odjede a zároveň nechce, abych u toho byl. A tak jsem si vymyslel, že musím odjet a vše připravit na její příjezd. Netušila, že je již všechno hotovo.
Kdybych tehdy věděl, že naše rozloučení bude trvalé a nikdy víc ji neuvidím živou, neodjel bych.

Stála jsem skrytě na balkonu a pozorovala lidi na nádvoří. Když jsem ještě žila na Wildaranu, byla jsem jednou z nich. Nyní, ač Dramonská vévodkyně, schovávám se, aby mne neviděli.
Dřív bych se na setkání těšila. Teď mě jen představa náhodného setkání děsí. Jsem pro ně vyvrhelem, dokonce mne označili za kurtizánu. A já přestala být sama sebou. Dřív bych se snažila jim vše vysvětlit, ale resignovala jsem. Jejich šťastné obličeje mi v tom bránily.
Ti lidé toho zažili mnohé. Teď si zaslouží být šťastní. I když poplatkem za jejich štěstí je má samota. Ale s tou se dá žít.

Telmir jsem spatřila jen jedinkrát a krátce. I tak mi utkvěl v paměti. Ne nadarmo se mu říkalo Perla mezi městy. Jediné, co si z něj pamatuji, jsou věže. Musela jich být minimálně stovka. Stověžatý Telmir. To přirovnání mě napadlo hned, jak jsem se dozvěděla, že je hlavním městem Aldormy.
Nerada vzpomínám na svůj svět. Trápí mě pak myšlenka na to, že už nikdy neuvidím rodinu a přátele. Ale kdykoliv pomyslím na Telmir, hned se mi vybaví Praha. Stověžatou matičku už nikdy víc nespatřím. Mám ale tatíčka, kterého již brzy znovu navštívím. A chvíli si zase budu připadat jako doma.

Nechápala jsem, proč mě Margarita začala nenávidět. Vždyť jsem jí nic neprovedla. A přesto se jednoho dne její chování absolutně změnilo a já přišla o první přítelkyni, kterou jsem zde měla.
„Nediv se. Objevíš se tu, strhneš na sebe pozornost, kterou předtím lidé věnovali jí,“ vysvětluje mi Creagan.
„A to je následníkem trůnu,“ dodává klidně Trivet.
„Navíc díky tvému odhalení pravdy si uvědomuje, že je až druhorozená. To jí také na náladě nepřidá,“ doplňuje jej Creagan.
„Aha, tak odtud vítr vane,“ šeptám a přeji si, abych mohla vrátit čas. Margarita mi hrozně schází. Musím si zvyknout, že mě teď nenávidí.

Já si to musím vyjasnit.
Chceš mé roztrhané kalhoty, protože na stromě roste žalud.
Včera si kolegům říkal, že mě miluješ a z nebe přitom sypalo bílé svinstvo. Ivan si dělal legraci, házel po tobě různé věci a ty jsi přitom dostal košíkem po hlavě.
Proto sis vzal volno, aby tě náhodou nezasáhla krychle plná peří.
Teď mi tvrdíš, že jsi mi takovou zprávu vůbec neposílal. Svůj názor měníš jako na obrtlíku.
A já že jsem blázen. Miláčku, myslím, že je čas ti koupit novou košili. Takovou krásnou bílou. A rukávy se jí zavazují za zády. Bude se ti líbit.
AN: Aneb co udělá jedna nesmyslná sms, která vám přijde omylem, když jste v práci a hrabe vám, protože nestíháte :D

Oslavu Dračí noci jsem si užívala plnými doušky. Doslova a do písmene. Problémem bylo, že jsem zapomněla na ráno, které bude následovat. A to se mi už dlouho nestalo.
Vzbudila mě neskonalá bolest hlavy. V ústech jsem cítila zbytkovou chuť whisky, která mě zaujala tím, že chutnala po mandlích. Právě proto jsem jí vypila víc, než bylo zdrávo. Připíjela jsem si s každým, kdo chtěl a mám pocit, že jsem vypila snad dva litry. Trivet se mě sice snažili hlídat, ale nepodařilo se jim to.
A teď? Přála bych si, aby ta mandlová příchuť byla od cyankáli. Kéž bych umřela.

Poprvé mám možnost ochutnat trelanský plod. Nemohu se dočkat. Zakusuji se do podivného ovoce a jsem nadšená. Neuvědomuji si, že bych něco říkala. Až Creaganův dotaz mě probouzí.
„O čem to mluvíš? Jaký nektar? Co to je ambrózie?“ ptá se zvědavě.
„Víš, to by bylo dlouhé vysvětlování,“ snažím se z toho vykroutit.
„Myslím, že máme času dost,“ usmívá se.
„Ve zkratce. V mém světě se píše rok dvatisícedeset. Ale historie spadá do doby před rokem nula. A tolik času vážně nemáme.“
„Stejně to z tebe jednou dostanu,“ v očích má ty své jiskřičky a já dopředu vím, že má pravdu.

Skoro čtyři hodiny jsem ztrávila v kuchyni. Hned, co jsem dovařila oběd, dala jsem se do přípravy cheesecakeku. Tak jako u všeho, co jsem dělala poprvé, jsem se trošku bála, že to zkazím. Překvapivě šlo všechno tak lehce. No, doufejme, že to pak bude i k jídlu. A na ty kalorie, které to má, nebudeme brát ohled.
Strčila jsem dortovou formu do trouby, přidala pekáček s vodou a konečně jsem si mohla odpočinout. Rychle jsem načetla stránku, abych se podívala na nové téma.
„To se mi snad jen zdá,“ rozesmála jsem se. Na monitoru proti mně svítilo Ach ty kalorie.
AN: Berte prosím na vědomí, že kvůli této události mě drahá polovička považuje za většího blázna, než jsem byla. :))

Držela dceru v náručí a láskyplně jí hladila.
„Mami, já mám strach,“ zašeptalo děvčátko a maminka se pousmála. Úsměv však byl strojený. Děvčátko to ale nepoznalo.
„Ty se přeci nemusíš bát. Jsi moje malá princezna a už brzy se objeví princ, který tě zachrání a odveze si tě daleko odsud,“ pohladila holčičku po jemných vláscích. Děvčátko ztuhlo a přestalo dýchat. Ačkoliv věděla, co jí čeká, nehodlala svoji dcerku opustit.
Poslední co viděla, byl krvelačný pohled její nemrtvé princezny. Nepohla se ani ve chvíli, kdy na ní zaútočila a prokousla jí krční tepnu.
Neměla důvod dál utíkat. Nebylo pro koho bojovat.
Fandom: Zombie
AN: Pro moji drahou polovičku, která mi doma neustále střílí zombíky.

Seděla jsem sama a sledovala, jak se ostatní baví. Každý měl někoho s kým si užíval zbytek toho výjimečného dne. Jen já si tu připadala sama. Nikdy bych nečekala, že se to stane, ale bylo tomu tak. Creagan odešel bez jediného slova. Večer jsme se ještě společně smáli a ráno se po něm slehla zem.
Chtělo se mi brečet, ale zatím jsem se dokázala udržet. Nesměla jsem se před ostatními rozbrečet. Zvláště ne před Bheirgem, který mi byl jako otec a kterého bych tím ranila.
Navíc mi máma několikrát říkala, že se často chovám jako kluk. A ti přeci nepláčou.