Moje články

„Byla jsem dítě, tetičko. Odpusťte mi.“
„Nemohu,“ zasípala na smrt nemocná žena, „neodpustím. Stále tě nenávidím. Byla jsi tak příšerná...,“ rozkašlala se.
„Vodu, sklenici vody!“
Dívka v šedém odlila z karafy a přidržela umírající sklenku u úst.
Klidně ji teď mohla zabít, utopit, za všechno, co jí prováděla.
On sám, už dávno jen duch Gatesheadu, by to snadno omluvil. Křik, týrání, strach a pak ten strašný ústav. Všechno sledoval a nemohl zasáhnout, vynutit na své ženě dodržení posledního slibu. Přesto Jane dospěla v silnou mladou ženu, slušnou, hrdou i pokornou.
A právě proto ji teď ani nenapadlo tetičku Reedovou zabít.

Už nebyl udatným princem na bílém koni. Náhle nebyl ani udatný, ani princ. A už vůbec nebyl na koni.
Zato ona zůstala pravou princeznou, takovou, jaké obdivovala. Nejedla, usedavě plakala a nakonec raději moudře usnula.
Elinor svou sestru stále ještě starostlivě a přitom již s ulehčením pozorovala. I ve spánku Marianne drtila v dlani nejodpornější dopis, jaký byl té sezóny v Londýně sepsán.
Willoughby se bez výčitek nechal koupit za věno a dědictví slečny Grayové.
Měly to tušit. Margaret ho nikdy neměla ráda. Plukovník Brandon jí vždy připadal mnohem zábavnější a romantičtější. A ona uměla hledat hrdiny. I bez Atlasu.

„Slepičky, drahé slepičky…,“ starý pán pohodil pár zrníček na podlahu kurníku.
„Dnes jsem se na vás přišel podívat. Já vím, že bych neměl, je to delší cesta, než má obvyklá procházka. Ale vzal jsem si ještě jeden šál navíc, vidíte? Mám o vás starost… a mám vás rád. Ta hloupá spisovatelka to tam vůbec nenapsala, asi už jí to připadalo dlouhé dost.“
Slepice nervózně přešlapovaly a ostražitě si svého pána prohlížely.
„No ano, nemějte strach, teď už je o vás postaráno. Pan Knightley vás teď už bude hlídat před cikány napořád.“
Pan Woodhouse se cestou zpět přes sad spokojeně usmál.

Konec, chm, konec...
„Hvít, hvít!“
Nejdřív si je dočtu, hezky do konce. Hehe, tohle se povedlo.
„Hvít, hvít!“
A tohle si určitě zaslouží komentík. Tak. Konec strany dvě. A mezitím tři kousky přibyly. Hezký drabblátka.
„Hvít, hvít!“
Mohla bych zkusit něco z Period dramas, stejně vědí, že jsem postižená.
Snažila se v mlhách zachytit myšlenku na dopis Franka Churchilla z Emmy, co měl konce dokonce tři.
„Hvíííít!“
„No jo, ty nenažranej prevíte…,“ myšlenka zmizla.
Bolestivě se zvedla, dobelhala pro šlauch. Jeden konec do zásuvky, druhej do mobilu. Po včerejšku byla i tahle činnost intelektuálním triumfem.
„Tak, a mlč!“
Těžkej začátek...