Moje články

"Nikde, podotýkám, nikde nedostane člověk tak dobré krevety," prohlásil sir Walter a náležitě mlasknul. Pěstěnými prsty rozlomil poslední krunýřek a zakousl se.
"Pravda," protáhla Elizabeth.
"Teď, omluvte mne, se zajdu před návštěvou upravit."
"Jistě, dítě. Ale pospěš si. Lady Dalrymple nesmí čekat. Já už jsem svůj nový brokát oblékl," elegán zkontroloval svůj odraz v zrcadle.
Nikdo jiný mu nevěnoval pozornost. Elizabeth zmizela do šatny. Anne rozmlouvala s číšníkem.
"... a prosím, zabalte je pořádně."

Sir Walter roztržite pohlédl na hodinky. Je čas! Rychle...
Zavadil o vidličku.

Anne a chudičká Mrs Smith se tomu divadlu nad hostinou ze zbytků ještě mnoho nasmály.

"Sožeto...," zamumlal potlučený kačer a málem se znovu odebral do říše snů.
Pak se mu začalo rozsvěcet.
"Slečno Patricie? Vy? Oni...?"
Krásná káčanda s úšklebkem pokyvovala a dobře nabroušenými pírky si smetala z ramene prach.
Butch ohromeně pohlédl na Barnabyho.
"Takže tohle..."
"Zkouška. Vstávej, pečínko, máme spoustu práce."
Reverend zachytil klobouk, který se čistě náhodou kutálel kolem. Nabídl ho Butchovi společně s pomocným křídlem, aby desperado konečně vstal.
"Práce," hučelo kačerovi hlavou, až se mu blány mezi prsty krabatily. Cítil se spíš na dva roky prázdnin.
Nebylo mu dáno. Údolím se rozlehlo zlověstné dunění. Snad kamenná lavina? Nebo... Cože? Ne!

"Heeeele, negr z Hamley si veze bílou paničku! Kdes ji ukrad', dědku?"
Přiopilé pořvávání prořízlo večerní klid, jakmile vůz vjel do kruhu světla mohutné vatry - jediného pořádného osvětlení náměstí Bot River.
Thomas ožraly ignoroval.
Přivítání v hostinci nebylo o nic lepší. Hospodský mluvil na půl huby celoživotně, nezvyklou dvojici cizí ženy a černocha však přehlížel zcela dokonale.
Nevalnou večeři spořádali mlčky.
"Zajednám vám pokoj, madam," hlesl Thomas a zvedal se.
Magdalene ho zarazila.
"V žádném případě. Kde byste spal vy, ve strouze?"
"Před vašimi dveřmi, madam. Na stráži."
"Nikdy," zaklapla Magdalene rezolutně příruční kabelu.
"Něco ještě vydržím. Dojedeme na farmu."

Nad šedé střechy miltonské se dennodenně škrábe mlhavé slunce.
Víc dnů. Víc rukou.

Poslouchat strohé rady moudré matky. Obchod a továrna, stopy po otci.
Splatit účty.
Víc bavlny.
Víc strojů.

Už zase mrholí. Výška bahna v chudé čtvrti? Nepodstatné.
Ignorovat útoky zpychlé sestry.
Zajistit zdroje.
Víc páry.
Víc strojů.

Kdo v Miltonu pozná Velikonoce?
Zadupat křik dělnického davu.
Dorovnat dluhy.
Víc kolejnic.
Víc strojů.

Odkdy umí chudina číst?
Odemknout bránu filosofie pod vedením odpadlého pastora.
Doukoupit, co se dá.
Víc řemenic.
Víc strojů.

Copak kdy slunce vychází na jihu?
Obrnit se proti kázání neznalé dívky.
Jak?
Víc strojů?
Víc... oceli?

Lesy Pemberley? Prý nejkrásnější v kraji.
Nejhlubší. Živé.
Chystá se ples.
Od lesa - náhodou? - řítí se kočár.
Nezvaná běsní. V hvozdu se střílelo, stala se vražda!
Koruny řvou půlnoční bouří.
"Denny, Denny, to já tě zabil!"

Služebné z domku u potoka spatřily - náhodou? - přízrak smutné dámy.

Stromy skrývají hrob praděda Darcyho - poustevníka.
Stromy dohlížejí na nebezpečná dostaveníčka.
Stromy a vyrytá srdce s podezřelým monogramem. Náhoda?
Podivná společnost v ruinách opatství.
Sešla se náhodou? Vír listí zpívá.
Pro synka sluhů si přichází smrt. Odejde s vinou, odejde smířen.

Louisa z domku u potoka sama kojí dítě své sestry.
To nebude náhoda.

"... tamhle, to je Irenka, unser Bücherwurm."
Pomenší slečna zvedla oči od knížky a s mírným úšklebkem zamávala.
"Taky z Československa, jako Heli. Jsou tu tak deset let."
"Devět," sykla Irča pro sebe.
Jejich parta se přes léto vždycky rozrůstala, Georg dokázal najít kamarády všude a ze zastrčené osady byla rázem zábavní metropole. Iri to moc nesedlo, ale letos měla po maturitě a život byl fajn. Par avion od rodiny, co utekla až do Ameriky, měl brzy dorazit balíček.
"Tak co, lidi, večer párty?" hulákal Georg.
"Si piš," pousmála se tiše.
Balíček přiletěl, párty byla.
Špicovní zvonáče a deska od ABBY.

Lizzy: sedí u okna, čte si
Venkov: švitoří
Lizzy: "Krásné ráno. Takový milý klid." čte dál
Darcy: vrazí do dveří, krátce se ukloní. "Dobré ráno, slečno."
Lizzy: překvapeně "Dobré ráno. Posaďte se, prosím." pokyne k židli
Darcy: ignoruje pozvání. Přechází pokojem.
odhodlaně
"Nemám již sil,
již nemohu válčit.
Jen pro vás jsem žil,
vy musíte stačit.

Snad rod váš je nóbl,
však rodina ne.
Matka je póvl,
což trápí mne.

Však pravda je, dámo,
že rád vás mám
a ač dělám drámo,
již patřím jen vám.

Tedy mi dejte
'ano' své hned
a více nedbejte,
že nemažu med

Vám, Lízo lepá,
kolem úst sladkých.
Vždyť pravda nedbá
slov sametu hladkých."

Lizzy: v šoku
Snad splet jste se, pane,
ve slovech svých.
Však nemohu, ba ne,
překonat smích.

Vy lásku mi dáváte
zároveň s vinou
a potuchy nemáte,
že zradil jste jinou.

Zajisté bláznovství
vzalo vám rozum.
Nevsadím království
vzdor vašim vozům.

Sestru jste zranil
mne urazil hrubě
i George zapudil
v pradávné době.

Ta pravda hodí se,
jak řekl jste dobře.
Snad chybí jí na kráse,
však tam jsou dveře.

Nejsem vám povinna
ohledů žádných.
To vaše je vina,
vašich slov pádných.

Darcy: zírá. Odejde, práskne dveřmi.
Lizzy: zhluboka vydechne

Potřebovala se po smrti otce vzpamatovat. Nebylo jí dáno.
Zatímco Norland přestal být jejich, Micuška se utrápila. V další chvíli tu byla děsivá drápatá Fanny. Stromořadí jí padlo za oběť vzápětí.
Jen začalo svítat, odtrhli drahou Elinor od Edwarda a Marianne se musela loučit se svým světem. Margaret si nesměla odvézt sbírky. Maminka plakala.
Nad zkaženým obědem v mizerné chalupě už neměla čas ani přemýšlet o Deseti ranách.
Sousedi byli k nesnesení a přitom krajina pustá.
Úkosem se podívala na balík na stole.
Ne, teď ne! Další ránu už neunesou.

Život není třináctý, aby na tebe čekal. Uneseš dvakrát víc.

Indie byla krásná. Christopher nikdy nezapomene.
Bratrovi to ovšem taky nikdy nezapomene. Konečně ji může hledat. Ví, že ji najde.

Každý sen mu ubíral sil. Volal Elizu ze spaní. Každé zavřené dveře ho bily beznadějí.
Našel ji! Našel... už ho nepoznala.
Zaplatil za pohřeb.
Vtiskli mu do náručí její dceru.
Nová Eliza. Bastard. Sirotek.

Eliza zmizela. Utekla.
Historie hloupá, proč se opakuješ stále dokonaleji?

Hledal déle než tenkrát. Štval se a našel, tak jako tenkrát. Věrný obraz dávné vzpomínky nyní dokázal zachránit.
Ukázala mu své dítě.
Kdo si jen dovolil?

Willoughby se kysele usmíval.
Je načase vydat se za ním.

Vrátila se domů. Na okamžik. Zanechat poslední dojmy. Odlesky zlatého kroužku ve větru za kočárem.
Směla se vrátit. Otec nikdy nebyl schopen trvat na svých zásadách.
Přijela vítězně, úsměvy na všechny strany. Byla nejlepší novinkou posledního půltuctu měsíců. Pozdvižení i trpké uklidnění.
Držela fasádu. Červík ani zdaleka nedohlodal. Stal se z něj vypasený červ a teď na okamžik tichá kukla. Co bude potom? Raději se neptat. Je čas se radovat, čas se chlubit. Je čas vládnout.
Dveře do srdce rodiny se znovu otevírají.
"Ty ne, Jane, už ne," mávne zavřeným vějířem.
"Já teď musím jít první. Jsem totiž vdaná žena."

V šeříkových šatech, posledním cáru po slavném bohatství, vstoupila pod nízké trámy. Překročila vysoký práh a na okamžik ji zastavila vzpomínka. Právě tady mu musela předložit koláč, který tajně odnesla z jeho vlastního domu. Stále ještě se chvěla studem.

Uzdravoval se. Dnes už seděl na lůžku. Dýchal ještě ztěžka, ale snažil se odlišit dny od nocí. Bude-li tu muset zůstat, bude důstojným synem Marshalsea.
Toilk toužila po tom, aby jí dovolil se k němu připojit. Zastavila se před ním. Jemně upravila květinu ve sklínce.
"Nemám, co bych ti dal," vzhlédl konečně.
"A já nemám ani o šilink víc," usmála se.

"Drahá?"
Mrs Lucy Ottercat způsobně složila knihu do klína a vzhlédla.
"Ano?"
"Půjdu ven za klukama, ano?" spíše oznámila, než by se ptala Mrs 'Lice Ottercat.
Lucy vyhlédla z okna.
"Panu Knightleymu a Johnovi ty říkáš 'kluci'?" pozvedla obočí.
"Když se koulujou s malejma knightlíkama, tak ano."
"Mrzne," poznamenala Lucy.
"Ano, drahá, o to jde," šklebila se 'Lice.
"Bude ti zima."
"Nebude."
Mrs 'Lice Ottercat jemně pozvedla sukni své róby.
"Co. To. Je?"
"Tepláky. Propašovaný od nás. A pod nima ještě legíny a podkolenky," smála se 'Lice.
Lucy se rozesmála také. Znovu poodhrnula záclonu a vyhlédla ven.
"Nemáš ještě jedny?"

S nepatrnou trochou snahy byla denně jako obrázek. Netušila, kde se její španělská krása uprostřed zarputile britské rodiny vzala, ovšem ani ji nenapadlo za ni děkovat. Ani Bohu, ani mamá.
Učení? Jistě. Nevzdělanost se nedá vystát. Šlo to samo. Navíc při hře na harfu vypadala zkrátka pohádkově.
Úspěch? Ne, ani tam nebylo třeba snahy. Jen se objevit ve správný čas ve správné společnosti. A připomínat se dostatečně často, tak akorát, jak slušnost dovolí. A zářit. Jiskřit.
Že si jí don Eduardo neváží? Že jí pohrdá? Nevadí.
Stačí se ukázat ve správný čas...
...ale kde, když na cestu do Londýna nezbylo?

"Vzrušující! Dokonale vzrušující! A ták legrační!"
Lydia div nevýskala na celý Sussex. Uprostřed sametové noci by se to sice nehodilo, ale co na tom. Byla opilá dětským nadšením z dobrodružství.
Několik hodin v rozhrkaném dostavníku ji ovšem ubilo jako každá daleká cesta. Ano, jeho ruce rozptylovaly, jeho rty jí kradly čas. Ale zmáhala ji únava.
V prašném londýnském podkroví se připojila nuda. Dospala všechny pozdní večerky. Nepustil ji ven. Neměla na nové šaty a své měla zmačkané. Neměnil si košili.
O svatbě nepadlo jediné slovo. Červík hlodal.
Unikla sevření domova, ale neuměla si vládnout.
Tato anarchie byla k uzoufání klidná.

Poslední dny před odjezdem se Frederick zdál skleslý. Edwardovi se však svěřil až to poslední ráno.
Vznešení hlupáci pošlapali jeho naděje.
Zlobil se.

Edward mu tehdy málo rozuměl. Těšil se navíc, že se brzy vyhrabe z šerého Monkfordu na církevní výsluní. Zalíbil se mocným. Jednou by mohl být biskupem, starat se o tisíce oveček. Mohlo to být brzy.
Vážil si svých představených a věděl, že by rád a spolehlivě nesl tíhu duší města na svých bedrech.

Nadějím by se nemělo důvěřovat, ani těm nejčistším.
Odložili ho. Shropshire. Farnost na konci údolí, na konci světa.
Tady pochopil svého bratra.
Zlobil se.

Svazek knížek zvící pořádné krychle.
Dárková krabice plná lesklých stuh.
Cukrátka pro děti a zásoba dopisního papíru. Dvakrát.
Mrs Gardiner zamyšleně hleděla na připravené dárky. Vymyslet ten poslední bylo neobvykle náročné. Co se Lydia vdala, Kittyiny záliby se měnily každý měsíc. Přitom bylo samozřejmě třeba u příležitosti Velikonoc podarovat všechny neteřinky rovným dílem. Ta, která zůstala doma, byla prostě tvrdý oříšek. Pořídí teta s pěkným atlasem, nebo se má poohlédnout po pěkném kloboučku?
Nakonec nechala ušít pěkné letní šaty. Jak dalece se zmýlila pochopila, když vkročila na Longbourn a zavětřila.
Kitty propadla dennodenním zkrášlovacím koupelím.
Měla jí pořídit levandulové mýdlo.

Od momentu, kdy položila nohu na bathský chodník, přestal její život patřit jí samé. Vzal ji a unášel rychlostí, ze které se mladičké dívce z Fullertonu točila hlava.
Ani netušila jak, stála po jejím boku Isabella. Krásná, milá, znalá, radost pohledět. S ní byl svět slunečný, pastva pro oči.
Šeptaná tajemství s temným pozadím se ovšem nedala přeslechnout. Natožpak věty, kterými zvonila do uší kapitána Tilneyho. To ji nikdo jiný neslyší?
Ale neřekla by nic. Jen jednomu se svěřila se svými obavami. A nakonec mu řekla i to, co probudilo v jeho očích děsivě náhlý hněv.
Copak už se nevrátí?