Moje články

Pandemická opatření povolila. Zase. Konečně.
Tess neztrácela čas ani ostražitost. Na blešáku by dnes mohly být poklady. Také dost lidí. Dopřála si pauzu v horečném pátrání po literární postavě, kterou pořádně ani neznala.
Než zrak přejel z konce jedné řady stolků k druhé, zarazily se myšlenky u ženské bez domova. Oblečení jí zvláštně nepadlo, vlasy na spáncích jak tři dny po maturáku.
Zaostřila na šátek s nabízenými cetkami. To nejsou cetky. Ten šátek je hedvábný.
Indicie se spojily.
"I think I can help you."
Šedé oči se na okamžik rozzářily známými slovy. Pak zvadla.
Musela si tu už zažít své...

"Nerad bych vás rušil v příliš časnou hodinu."
Přízeň mnoha lidí se po ránu špatně získává.
"Váš šál, Anne. Nerad bych, abyste na procházce prochladla."
S rýmou vás těžko dostanu na koncert. Navíc se vážně nesnesu dívat na usoplené tváře.
"Směl bych vám objednat sendvič? Nerad bych, abyste hladověla."
Když máš hlad, nejsi to ty. Hladová bude nevrlá, a to nemůžeme potřebovat.
"Dovolte, abych vám předčítal. Nechci, abyste měla unavené oči."
Potřebuji počkat, až ze salonu vypadne i poslední pár uší. Ještě nesmíte jít spát.
"Nerad bych..."
Nerad bys, ale mohl bys, že?
Susan mohla v zákulisí jen tiše pěnit.

Ošumělý houslista koukal do nikam. Když mu do výhledu vstoupila statná žena s jemným závojem na obličeji, pohotově zaostřil.
"Páni... hm, paninko," smekl jejímu výstřihu.
"E-hm!" naznačila odkašlání tak, že si už netroufl než hledět do země.
"Co mohu pro vznešenou dámu udělat?"
"Fanny Dorrit," splynulo rozdrceno z rudých rtů.
"No jo, znám. Hraju v tyjátru pod scénou. Tam člověk leccos vidí, slyší...," začal protahovat.
"Nepotřebuji plesnivé zkazky, lháři."
"A já nepotřebuju lhát, madam," hrdost ještě měl. "Zeptejte se v divadle lupenářky. Mám to z první ruky."
Netrpělivé odfrknutí provázel šelest kovových plíšků v sametové pompadurce.
"Chci to slyšet. Všechno."

"Takže jeden pár šikmo k sobě, pak druhej pár, pak se obejdou...," rekapituloval pan Wellf.
"Ne, ještě je tam mezitím vždycky otočka a než se obejdou, tak se tleská," opravila ho Mrs Stronghold a sama vypočítávala na prstech, aby se nespletla.
"Ježkovy oči, prase aby se v tom vyznalo," lamentoval mladík, "neměli by tam něco jednoduššího? Třeba valčík?"
"Časem, vydrž, jen pár dekád. Teď je v kurzu tahle kreace."
"Jak že se to vlastně jmenuje?"
"Lord Byron's Maggot, milý pane," přitočila se k nim Lady Hay v pravou chvíli, "prý to byl Byronův nejoblíbenější."
"No jo, taky prasák. Není divu!"

"Jste hlupáci, Nicholasi. Hlupáci a kruťasové," sípal Boucher nad cínovým kalíškem.
"Vydrž to Johne. Vydrž, páni povolí. Unie uspěje, bude to vítězství našeho odhodlání," sousedův hlas zněl pevně, neúprosně.
"Vydrž! To své 'vydrž' řekni mým hladovým dětem!" Boucher měl na krajíčku. "Nerad jsem pracoval u stavu, ale dělal bych cokoliv. Za ubohý šilink! Dvůr přádelny bych zametal. Stroje promazával, dokud bych měl dva prsty na rukou. Zatraceně, Fanny Thorntonový bych punčochy pral a zašíval, jen aby děti neplakaly!"

Když se Nicholas dozvěděl, co Boucher provedl, za chatrnými zavřenými dveřmi se rozplakal.
"To jsi měl opravdu raději látat mladé slečně punčochy."

Právě když si pan Rochester uvědomil, že již chvíli neviděl svého psa, vyšla z vrátek hospodářského dvora Adélka.
Obvykle načesaná a vyšperkovaná holčička měla na tvářích zasychající šedé šmouhy. Ručky měla od bláta až po volánkové rukávy a nohavičky pod dívčí sukní rozhodně nebyly bílé.
Ve zlomku vteřiny se kolem dívenky prosmýkl Pilot a nadšeně přiběhl k pánovi. Byl obalený bahnem jako holoubě k opékání.
"Adele, k čertu, co se vám stalo!?"
"Monsieur Rochester, Pilotovi bylo hrozné horko. Vzpomněla jsem si na ty slony z cestopisu Margaret Dashwoodové. On ale vůbec nechtěl poslouchat, nezůstal. Takovou hezkou jámu jsem mu upravila..."

Do nejzazších koutů domu na Longbournu se rozléval neobvyklý klid rušený jen běžnými zvuky hospodářství.
Eleanor se pohodlněji uvelebila na lenošce v salonku a otočila list rozečtené knihy, když vstoupil pan Meadows.
"Takové ticho, jak jste to dokázal? Zazpíval jste jim ukolébavku? Přečetl jste jim nejnovější pracovní manuál?" škádlila ho s veselou zvědavostí v hlase.
Její společník se jen spokojeně usmál a podal jí svou upravenou navštívenku.
"Ozdravné a kosmetické služby? Proč ta přetvářka?"
"Nejnovější mnou doporučené bělící a zkrášlující pleťové masky obsahují jemný kaolin a vzácné kalifornské růžové bahno. Pssst. Dámy a děvčata aktuálně nemohou mluvit," zašeptal na oko.

Lady Catherine byla se situací na faře zcela nespokojená. Ne tak Charlotte, která si během prvního roku manželství vše zařídila ke svému pohodlí.
Vznešená paní by ovšem již touto dobou očekávala pozvání ke křtinám a kde nic, tu nic. Dobrých rad na adresu mladé ženy bylo zjevně škoda, k ničemu to nevedlo.
Soustředila tedy opět své ctné úsilí na pana Collinse, kterému byla její slova zákonem.
Ze života na faře se stala urputná partie šachu.
"Možná byste neměl trávit tolik času v zahradě," radila nejnověji Lady Catherine úslužnému panáčkovi.
Charlotte se obratem začala věnovat citlivé péči o drůbež na dvoře.

"Pusť mě na ni, na babu protivnou, já jí vysvětlim...," pěnila Susan.
"Počkej! Nemůžeš! Právě ty bys měla vědět, že nemůžeš! Stůj!"
V tu chvíli však už dusala po zpuchřelém vstupním schodišti.
Málem do ní narazil, když se na pětníku zastavila u bočních dveří kuchyně.
"Cejtíš to?"
"Mhmm!"
"Nemyslím ten barák...," upřesnila.
"Mhmm!"
Opatrně otevřela. Do nosů je uhodila kakofonie pachů. Hromádku jablek zdobily podezřelé kruhy. Zapomenuté těsto se lepivě lesklo. Nakrojený chléb zeleně zamrkal. Nechtěli vědět, co žilo v hrncích na vychladlé plotně.
"Co se... kde...?" huhlal přes kapesník, když vyklopýtali ven.
"Myslím, že Affery využila ten palubní lístek."

"Pane, já rozhodně protestuji!"
"Proti čemu zase?"
"Nenecháme se přece blbnout podlou rudou propagandou!"
"Co to meleš, Franku?"
"Nenecháme se zastrašit! Den nezávislosti oslavíme hrdě vlastenecky i v této mizerné pustině."
Plukovník vypadal velmi unaveně.
"Víš přece, že zásobovací cesty jsou odříznuté. Musíme se uskrovnit. Vydržíme. Bez oslav."
"To nedopustím!" Frankovi přeskakoval hlas, "Nebudeme se tu kroutit v prachu jako červi a nebudeme žrát tyhle pilinami nastavené blafy, kterými se nás snaží zneškodnit nepřítel."
Během své řeči dramaticky obešel stůl a z talířku pozvedl blaf.
"Svým odporem rozdrtíme jejich chabé úskoky!" demonstroval svůj záměr.
"Ty pitomče! To byla poslední sušenka!"

Nedalo se říci, že by to odpoledne byl na Pemberley právě nebeský klid. Z různých koutů parku, z nádvoří i z terasy se ozývalo dusání mladých nožek, výskání a volání.
Dospělá společnost ovšem seděla v letním salonu a užívala si příjemné posezení u čaje. Jemné závěsy doširoka otevřených francouzských oken se jen lehce vlnily v jarním vánku. Žádný malý raubíř se tu nezjevoval co dvě minutky, aby cos sdělil matince či čímsi pokoušel tatínka.
Na lavičce ve svahu nad domem seděl v stínu stromu pár návštěvníků.
"Drobotina je pěkně zaměstnaná. Cos jim to přinesla?"
"Inu, vyřazené páskové teploměry z akvaristiky."

Reemigrace, reprivatizace, reinstalace. Remunerace. Rekonstrukce restaurace, remodelace rezidence. Renovace, revitalizace, rekultivace. Rekreace, reprodukce, replikace. Rekonvalescence, regenerace, relaxace. Rejuvenace, reanimace. Reintegrace, reinvestice, resocializace.
Rezonance relace. Reklamace rezoluce revoluce. Regulace restituce. Repetice rekvizice. Revokace rekatolizace. Retardace.
Repugnance. Rejekce. Remitence. Recitace recepce redakce. Reminiscence. Reaktivace. Remonstrace.
Redukce rezistence. Relativizace. Reedice, reiterace, reedukace. Restrukturalizace, remilitarizace, reorganizace, rekodifikace, reglementace. Repudiace, reflace, revalvace. Registrace reference, rekriminace. Reamaterizace reprezentace. Renunciace reputace. Relokace, redistribuce, regionalizace. Restrikce relevance. Rekondice, rekvalifikace. Redundance.
Reakce, reinfekce.
Respirace, resorpce. Rehydratace, realimentace. Resekce. Resuscitace.
Rezignace.
Retrospecke, rekapitulace. Reverence, revelace.
Refrigerace.
Reformace, renesance.
Rektifikace, rehabilitace, revalidace. Rekognice. Reparace, refundace.
Recyklace.
Repatriace.
Requiescat in pace.

Reinkarnace?

Pokoj se topil v šarlatovém šeru.
"Nemám více sil, Louisi," šeptal pacient.
"Nesmysl..."
"Mám jen ten tupý bezvládný pocit. Není k čemu se vracet. Ten střelec měl mít lepší mušku," pokrčil nepatrně ramenem.
Tichý rozhovor se táhl už dlouho a stále kroužil v téže louži. Louisovi docházela jeho učitelská trpělivost. Pak se na krátko zlomila i jeho bratrská láska.
"Možná tě to nakonec přeci jen zdolá. Horečka tě dostane. Zemřeš. Chceš se vsadit?"
Odpověděla mu jen náhle zatvrzelá jiskra v bratrově pohledu.
Bylo to podobné, jako s tím lékem na škytavku. Škytáš? Tak to dokaž.
Robert Gérard Moore se uzdravil.

Sedřený puchejře, spálenina od ešusu, oteklý hovadí kousance. Jsou různá typicky tábornická a čundrácká zranění. Zeptejte se libovolného lesního dobrodruha, uslyšíte patrně výčet hodný útlé knížky polohumorných historek. Na rozdíl od podlých chorob zejména běhavého rázu se nepříjemné následky většiny takových nehod hlásí o pozornost obratem.
Jsou však i takové, které si své překvapení ponechají na ráno.
Táborník pak v rosou třpytivém úsvitu nechápe, proč odlepení se od spacáku tentokrát více bolí na uchu, než na duši.
Maminka mě před tím varovala.
Její uši spálilo tatranské sluníčko.
Já si je odřela o soušku, kterou jsme na ramenou nesli z lesa.

"Pst, pssst! Dámy! Viděla jsem ji!" Miss Pole se novinkou jen otřásala.
"Viděla koho?" snažila se zachovat klid mezi staršími přítelkyněmi Mary.
"Paní Burnwoodovou!"
"Ale tu jsme už přece všechny viděly," namítla zklamaně Miss Tomkinson.
"Jistě, jistě, ale... s kočárkem!"
"Oooo!" ozvalo se vícehlasem.
"Dámy, no tak. Klid. Nesmíme se nechat unést. Měla by nám svou ratolest sama přivézt ukázat," mírnila nadšení Miss Jenkyns.
Miss Pole jako by přepnula rejstříky: "No jistě, ano, hm..."
Bylo však znát, že nedočkavou zvědavostí jen hoří.
"Ale sestro drahá. Miminko!" naléhala něžně Miss Matty.
"A prý není v té společnosti jediné," mrkla spiklenecky Mary.

"Nechci trpčit vaši náladu, slečno Woodhousová," nadhodila Mrs Smith, "předpokládám, že o paní Eltonové jste poslední dobou neslyšela?"
"Neslyšela. A musím říci, že mě to blaží," přešla Emma do významného šepotu.
"Pořád poslouchat ty řeči. Vyzná se v knihách," pitvořila se paní domu v nápodobě sousedky, "pojďme založit literární klub. Vyzná se v hudbě, uspořádejme dýchánek... Něco vám povím," pokračovala v jednom ze svých překotných monologů, "já se nerada vyzdvihuji, ale pokud něco, vyznám se v lidech. V jejich citech. Přešlápla jsem, ale mám pro city cit. Spolehlivý ukazatel."
Jen tak jako lehoučce rozbitý, že ano, pomyslela si její společnice.

"Hlavu vzhůru, bratříčku!"
Edward se opravdu poctivě snažil udržet bratrovu náladu nad vodou. Přisedl si k němu na zápraží s talířkem čerstvých sušenek.
"Všichni už mě viděli s Louisou pod jednou střechou," Frederick se ve své lítosti někdy opakoval, "uškodil jsem nám oběma."
"Je to dívenka. Tvůj přítel měl pravdu, měsíc či dva tady, mimo doslech, a nebude znát ani tvé jméno."
"Snad. Ale vzdálil jsem se tak i od Anne."
"Bojíš se snad, že na ni zapomeneš?" zamrkal reverend Wentworth.
Kapitán Wentworth se slabě usmál: "Roky na to nestačily, další měsíc neuškodí."
Jen aby ji v Bathu někdo nezaujal.

Další várka zmrzliny pro Elizabeth a paní Clayovou. Pralinek a makronek, že by je desetičlenná společnost nespořádala za měsíc. Nejvybranější maso, ale také pořádné zásoby sádla a slaniny. A samozřejmě, nepostradatelný a velmi luxusní cukr.
Anne nad týdenním seznamem pro stůl svého otce bledla víc, než obvykle.
Pokus o rozumnou promluvu byl dle očekávání marný.
"Už jsme opustili Kellynch a všichni to vědí! Neztratím v Bathu zbytek rodinné reputace pro tvoje obavy z nějaké té dobroty. Drahá Anne, nejsme chudáci, abychom museli jíst zdravě!"
Nezbývalo než doufat, že přetáhne hospodyni na svou stranu a dokážou alespoň polovinu objednávek nepozorovaně zrušit.

"Ale tady jsou...," Mrs Whirl se s mírně znepokojeným výrazem rozhlédla po návsi.
Tu klouček s obručí, tam skupinka školáků nad důlkem s kuličkami, vedle obecní studny skákala děvčata panáka vyrytého ve hlíně.
"Děti?" usmála se Susan.
"Nu, ano. Jistěže tu musejí být. Člověk má jen trochu jinou představu," pokrčila rameny rusovlasá dáma.
"Pravda. A adaptace na to málokdy pamatují."
Jeden z chlapců přiběhl blíž a zastavil se na místě, až zvířil obláček prachu.
"Pan Martin se nechává poroučet a zve vás na odpolední čaj," vrazil Susan do ruky svazeček primulek a bez dalšího podívání zase utekl.
"Nu, tak pojďme."

2446665 8337777-7777,
76668777332288588 7666-6-6662. 766632777444555666 777733 6444 7777336 7-77766672777766688828 666-622444555, 255533 66338884446, 53377778555444 8666 22883-33 3338866466688828. 57777336 888 336-633. 533 823999 552833777444662. 9999544477778-88533633 7777 88833888337774442225566688 766637776662266-66677778444. 766677778777232633 28848877778-88 335558666-66. 833-3999 6633766677778777232633, 255533 663366444 823999. 7-77766677774446, 7-77766688833777 644477778666 63344666 999926337777866266444 2 2299935554447777833 556665553349996633. 552833-37772 62 888 5527772668336633 7-7772999936644466-666888999 7-7776668886669999, 6-6669999662 5444 9999284446 66337666777787772325444, 255533 66335344477775577733866335444 8444 27777444 7666-688999933 556665553349996633 77778-883444566444. 8889998899994445 777722244666766-66677778444 7-777299997777553344666 3444833833.
6887777444633 99995444777784448, 5255 777733 8666 777782555666. 52 5444 7777336 66336627-777725552. 62777 9999558877773366-66677778 9999 444668882999933. 32555666 22999 777733 8666 6663-337-777728? 553666 8666 6-66644555 883-3355528? 999955887777 6444 328 88833-3-338. 766655883 6633-36667777826688 99997-7772888-88, 99992 89993-3366 7777444 833 7777336 36667444777788.
9999889999552

"Daniel je krásný jméno. Ale... týden před Vánoci?"
"No právě. Termín je sice na Novej rok, ale stejně je to hloupý."
"Tak Daniela škrtám."
"Ach jo."

Snažila jsem se ho přesvědčit, že si může počkat. Čím dál od svátků, tím líp. Na další kontrolu mě pozvali až po Silvestru a smáli se, že kdyby náhodou, dítě mezi koleny držet nemám.

Asi jsem všechny ty dobře míněné rady říkala příliš nahlas. Je to neposlucha od prvního okamžiku.
Přišel den před Vánoci a přišel nahatý, jak už to tak lidské děti dělávají.
Ale pořád to má ještě dobrý. Mohl přijít na Adama.

Shrbená záda, prodřené kapsy. Malé shromáždění se pomalu rozcházelo.
"Na shledanou, mé dámy," nejedna ruka naznačovala úklonu u kšiltu zaprášené čepice.
Oranžové paprsky večera olizovaly hřeben zdi.
"Doufám, že přijdete znovu. A děkuju vám, za všechny," utrousil jeden z mužů mezi dveřmi.
Mrs Meadows nenápadně setřela slzu.
"Rozhodně přijdeme," otočila se Mrs Stronghold ke stolku a spěšně sklízela své listy, "jen teď už musíme jít, než John zamkne bránu."
"Třeba se příště uvolí přijít i starej Dorrit. Má skvělej hlubokej hlas," zaznělo z chodby.

Shrbená záda, prodřené kapsy.
Povznesené duše.
Sborový zpěv i za týden zazní vězením pro dlužníky Marshalsea.

Probrala se tváří dolů na svém elegantním nosíku. Rychle se zvedla do kleku a rozhlédla se. V pořádku, nespatřena. Pak se rozhlédla znovu. Zastřižené buxusy, zdobná fasáda cihlového domu, jezírko s vrbou v jarním slunci. Tohle místo neznala. Ouvej.
Opatrně si třela bradu a snažila se vzpomenout, co se stalo.
Z práce jela na kole, náplavka byla okouzlující. Před domem se pozdravila se sousedkou ze čtvrtého patra. Odemkla. Žádný ochotný pomocník v dosahu. Povzdechla si, ale s jistým pocitem vlastní síly uchopila rám kola.
Na předposledním schodu zakopla.

Ve stejnou chvíli klopýtla o vystouplý práh farní komory ctihodná Augusta Eltonová.

Anne si záhy uměla všimnout, jak drahá sestřička Isabella dělá na pány oči. A nejen oči. V jejím ještě napůl dětském světě se to nezdálo být nebezpečnou hrou. Chtěla jen napodobit, zkoušet, cítit se "velká".
Necílila na nikoho, ale pásla po pozornosti všech. Toužila předložit světu své přednosti. Takový způsob boje o výsluní dostávala příkladem.
Pokusy před zrcadlem. Vypůjčený živůtek, stále šikovnější práce se stuhou. Na špičkách předstírala chůzi v podpatcích.
V Bathu se tato hra mohla stát zvláště záludnou.
Dobře, že plocha, kterou pro tento účel chtěla využít, byla zatím poněkud... plochá.
Kde nic není, ani srolovaná punčocha nebere.

"Myslím, že jsme nakonec nevzbudili zas takové pozdvižení," poznamenala Lady Sandra během procházky po návsi. Svolat čajovnu do cizího univerza původně pokládala za větší dobrodružství.
"V Cranfordu všechno budí pozdvižení, jenže v maloměstských rozměrech. Šeptanda umí být nenápadná," pokrčila rameny Miss Rowen.
"V některých případech. Na druhou stranu, slyšela jsem Miss Pole, jak sousedce velmi významně sděluje, že raději nechala kuchařku vyhledat všechny zásoby kopru. Žádné vysvětlení, jako by si rozuměly."
"To jsem si mohla myslet. U místních dam to ani nepřekvapí."
"A co?"
"Pamatuješ, jak si jinde mysleli, že Prokop je upír?"
"To bylo zábavné."
"Kopr prý odhání démony."

Jednou tohle přece musí skončit. Jak velký průšvih bude muset nastat, aby se vzpamatovala? Vážná nemoc a operace už tu byla... a nic se nestalo.
Zranění? Nehoda? Katastrofické scénáře, to by mi šlo.
Strach. Vztek. Zloba. Našeptávají.
Nevděčná dospělá dcero, co bys chtěla?
Možná svou maminku zpátky? Vlastně si skoro nepamatuju, jaká bývala.

V županu, po sprše, nachystaná do postele. Čtvrt hodiny do půlnoci, mobil zvoní.
"Zuzko? Přijď dolů, mámě je zle."
Dřevěné schody. Úprk.
Dvě věty vysvětlení od táty. Máma usíná, jedna tvář zvadlá, unavené oči. Mumlá. Těžká ruka na kraji postele.
"Mrtvice. Tati, volej sanitku."
"Určitě?"
"Rozhodně! Hned!"

"Generál je absolutní škrt, co ti budu povídat," vrčel mladý muž a cloumal jím špatně skrývaný vztek.
"Víme. Všechny jednotky pod ním jsou jen naleštěná fasáda z druhořadého plátna a mizerně odlitých knoflíků," ušklíbla se jeho společnice.
"Bohužel tentokrát nemluvím jen z pozice módní policie, drahá Therese."
"A co teda proved?"
"Při posledních cvičných střelbách došlo k řadě zranění. Nějakou zpitvořenou oklikou se mu doneslo, že jsem medik, takže jsem bohužel některá z nich viděl, než jsem zvládl zmizet" vysvětlil přidušeným hlasem pan Wellf a opět poněkud zezelenal.
"Parchant," zhodnotila charakter důležitého panáka Tess. "Hlavně, že ty hlavně získal lacino."

Uctivá poklona paním matkám, matronám rodů:
Je obecně známo, že Lydia, dcera pana Benneta na Longbournu, prchla nedávno s oficírem domobrany z bezpečné náruče rodiny.
Dle našich zdrojů podobnou újmu, navíc zničení svazku manželského, spáchal nyní pan Crawford s paní Rushworthovou, rozenou Bertramovou.
Naši zpravodajové dnes prověřují údajné zmizení paní Knightleyové. V této věci budeme dále informovat.
Dámy, nesmíme dopustit, aby dnešní generace mladých mužů v tomto spiknutí proti dobrému mravu a morálce zvrátila svět v bahno chaosu a neřesti.
Prosíme snažně, předejte varování všem ctihodným ženám, než bude vše ztraceno, než jejich podlé způsoby i tuto naši snahu zahubí.

"Zlobila jsem se tenkrát, že maminku nezajímá nic, než vdavky jejích dcer," povzdechla si Lizzie.
"Vím. Je pravda, že vaše mamá není právě příkladem bystrého ducha," podotkla opatrně Susan.
"Jistě. Přesto musela vskrytu být silná," odvětila paní mizerné poloviny Derbyshiru.
Nesporně narážela na fakt, že matička Bennetová povila pět dcer během sedmi let a zjevně to přežila.
"Všichni tvrdí, že bude líp," snažila se ji i sebe utěšit Susan. "Ač teď máme pocit, že není na světě nic, než starost o naše malé. Že nejsme ani my samy. A každá máme jen po jednom."
A já k tomu nemám služebné.

"Kde se tu vzala?" šeptla Mrs Smith se zjevně otráveným výrazem.
"Nemám tušení," Susan v duchu trochu panikařila.

Tahle alternativní nerealita je přece můj výtvor. Já to píšu. Jak se sem dostala nová drahá? Tu bych s sebou přece nevzala.

Sličná dáma na prahu čtyřicítky zatím pilně dělala oči na starého pána. Nechápala, kde se tu vzala, ale spolehlivě ve společnosti dokázala identifikovat křehkého muže se solidním jměním.
Její pomrkávání přes okraje číší ovšem nemělo valného efektu.
Až závan větru, který do jídelny přinesl ze zahrady čerstvou dávku jarních pylů a následné neodbytné posmrkávání získaly Mrs Hillsman páně Woodhousovu pozornost.

"Co... to je?" vyhrknul pan Wellf a přiblížil nos k sešitu, aby lépe zaostřil.
"Molly si tu nechala náčrtník, to jsou její studie detailů hmyzu," vysvětlovala Gwen a dál nerušeně háčkovala.
"Jo ahááá!" začal se mladý pán pochechtávat. "Skoro jsem v tom viděl nějaký sprostý obrázky."
"Nejsi jedinej," podotkla Gwen. "Před chvílí tudy prosvištěla její drahá náhradní máti a málem ji kleplo, když to viděla. Přitom jsou to jen muší a motejlí sosáčky. A nožičky. Ťuťu. Roztomilé."
Elegantní gentleman se definitivně rozesmál a velmi neelegantně se složil na pohovku.
"To mě mrzí, že jsem to neviděl. Ta můra by zasloužila."

Na prašné venkovské cestě minuly tři dámy dva gentlemany.
"Ty, byli to oni, viď?" žďuchla Miss Gwendylon svou přítelkyni.
"Mhmm!" usmála se Susan.
"Jdou na Longbourn, že jo? Bingley jde Jane požádat o ruku," odhadovala Mrs Stronghold.
"Přesně tak. Taková ta scénka, jak ve filmu matička Bennetová začne vyšilovat a povídá 'behave naturally' nebo jak to tam je."
"Škoda, že je nezastihnou v tý panice, to by bylo správný drama," ušklíbla se první z dam.
"No co, ten ťunťa by si stejně Jane vzal," pousmála se Mrs Stronghold.
"Ale co Darcy?"
"Hm, určitě by mu to připadalo roztomilé."
"Zamilovanej, no..."

“Vplavo hleď! Notak! Ty, sedni! Snes vajíčko, teď. Chci vajíčko!”
Slepice na dvorku se líně přehrabovaly hlínou, ani nezobly. Malý Henry zlostně dupl nožičkou.
“Zlatíčko, co to má znamenat? Co to provádíš? A kam zmizel ovesný koláč?”
“Maminkoooo, neposlouchajííí,” natahoval klouček.
“Proč by měly, truhlíčku, jsou to slepičky.”
“Ale stlejda povídal ‘lozděl se a panuj’. Lozdělil jsem se a slepičky nic.”
Catherine se málem rozesmála.
“Chudák koláč. Budeme muset panu Allenovi vysvětlit, že na politiku a staré vojevůdce je možná trochu brzy.”
“Ale slepičky!” ohlížel se Henry, když ho nesla zpátky do kuchyně.
“Slepičky si budou panovat samy, ty Římane.”

Rád by řekl, že seděli za stájemi do půlnoci, ale Fanny šla celkem brzy spát. Vzácný čas s nejbližší sestřičkou však nepromarnil. Poslouchal její povídání do poslední noty náznaku, sledoval zlatý svit hvězd v jejích očích. Zmínila se, že občas s Edmundem pozorují oblohu.
Před nočním chladem se ukryl v salonu, ačkoliv by spíše ocenil svou kajutu, kde si obvykle rovnával myšlenky
“Skleničku?” nabízel bratránek na zahřátí.
“Ne, díky pěkně.”
Zadíval se Edmundovi do tváře. Spatřil stopy hádanky, která se nechtěla nechat rozlousknout.
“Jestli ti mohu poradit, odpověď na tvou otázku zná hlubina noční oblohy. Běž se jí někdy zeptat.”

“Podívej, tamhle jde,” slečna Gwendylon naznačila směr.
“Vidím.”
“Krásné dámy!” klaněl se gentleman už na pět kroků daleko. “Takové krásné překvapení. Váš vzkaz jsem vskutku nečekal, čemu vděčím za tak vzácné setkání?”
Slaďoučká slova by mu bývala dál odkapávala ze rtů, kdyby Gwen i Tess nenasadily každá svou verzi vražedného pohledu číslo sedm.
“Co jsem provedl?” zkoušel vtipkovat.
“Víte sám. Přestaňte obluzovat slečnu Elliotovou.”
“Kterou máte na mysli?” ušklíbl se.
Paní Sigismund-Smith zaujala se svým parapletem velmi jednoznačný postoj.
Slečna Gwendylon měla v kabelce shodou okolností oba díly Udolfa.
Pan Elliot se na schůzku s paní Clayovou toho dne nedostavil.

“Ty už jsi tu zase?” mžourám sotva rozlepenýma očima.
“To jsem nebyl já. Nebyl! Hele, jak jsem malinkej. Já tu vlastně nejsem,” vžuuu, stáhne všech osm nožiček pod sebe.
“Pojď sem, ty blbečku. Kočko, kušuj.”
“Nechci na utěrku. Nechciiii!” ťap ťap ťap ťap ťap.
“Vy se tady snad líhnete. Kočko jdi pryč, to není svačina.”
“Jsem malej, hele. Malej, hodnej. Nechciiii! Huh, sakra. Fofruj fofruj fofruj…”
“Neklusej tak, ty malej příšere.”
“Neklopit! Fuj! Já nechci ven. Já jsem male-ééééj!” buch. “Au!!”
“A máš to. Venku budeš.”
“Sakra práce, nesnášim lítání.”
Pátej pavouček v řadě se uraženě šine mezi balkonové květináče.

“Však už se nestrachuj,” objal ji, jak nejpevněji dokázal. “Víš, že když bude potřeba, prostě zjednám pořádek.”
Dům byl výjimečně tichý. Kromě několika uvyklých zvuků se zdálo, jako by na světě byl jen jejich pokoj a zářivě jasné hvězdy na indigové obloze za oknem. Bílomodrá houpavá harmonie.
“Já vím. Jen jsem... jsem ráda, že jsme si to mohli říct takhle mezi čtyřma očima,” setřela poslední slzy.
“Mezi šesti očima,” poznamenal.
“Cože? Ne ne, Zvíře spí, podívej.”
Zasmáli se oba.
“To vidím. A slyším. Ale říkala jsi, že touhle dobou už má drobek očička spolehlivě vytvořený.”
Rozplakala se znovu. S úsměvem.

Minule jsme tu měli na návštěvě dámy. Celý gauč zabraly. Mňau. Můj nový gauč. Zádrhel byl ovšem v tom, že všechny měly krásné jemné světlé róby. To se kočičí povinnosti špatně uplatňují.
Dnes přišli na čaj pánové. Mnozí z nich jsou tak krásně asociální. Prrrrrrrr. Neodolatelně přitažliví.
Všichni mají tmavé fraky. Všichniiiii. Lahoda! Jsem ráda, že jsem ten gauč mezitím tak pečlivě připravovala. Náročná práce.
Teď je jen načase hupsnout na klín panu Darcymu a později elegantně předupkat na pana Palmera. Prrrr! Drrrrrrbej!
Tváří v tvář tolika společenským oděvům mnou však zmítají obavy.
Stačí-li můj kožich na ně na všechny?

Dlouhodobé nucené setrvání na pohovce Emmě nesvědčilo. Pan Knightley, stále bystřejší mezi nimi, jí poskytl alespoň téma k přemýšlení. Kdo by prý mohl být matkou drahé Harriet.
Čilé myšlenky zavířily.
Všichni byli dětičkami v podobné době. Harriet byla capartík, Emma, Frank, Jane a také Robert byli ještě malí. Mnoho maminek odešlo příliš brzy. Vzpomínala, kterou nastávající si pamatuje. Tváře i jména rozmlžená v minulosti. Nemohla si je vybavit, zavrhovala jednu měšťanku po druhé.
Najednou na to připadla! Stále s námi. Ach Bože! Soucit i radost tančily. Není divu chudobě svobodné matky, když je za dceru ve škole vždy řádně zaplaceno.

Běžný životní rytmus této doby je prostě k uzoufání! Dlouhé ráno. Soukromá snídaně. Nudné zábavy následované neméně plytkým obědem v kruhu rodinném. Je potěšením mít tu alespoň blízkého přítele. Sledovat ho, jak se snaží odradit drahou sestřičku je vskutku komické. Polovinu odpoledne ovšem zabijí sportovní nebo intelektuální činnosti.
Jen někdy u čaje má člověk příležitost ukrást pár pohledů. Ale jak hřejí!
Toho času zkrátka není dost.
Proč musejí dámy od večeře odcházet dříve?
Proč bych nemohl jít s nimi? Proč nejsem dáma?
“Ehm!,” odkašlání zpoza závěsu vytrhne Charlese z úvah.
“S tím bych vám mohla pomoct. Ale to spíš nechcete.”