Moje články

Není to asi úplně nejpovedenější z mých drabbles, není ani nejúdernější a jsou jiná (asi čtyři ;)), ke kterým mám větší citový vztah. Naštěstí se většina z nich setkala s nějakým úspěchem v podobě komentíků (ano, jsem tvor sebestředný a komentíky žeru), takže jich už nebudu vytahovat. Uvádím tedy ze svého šuplíčku drabble na téma Mary Barton, páč je to trošku netradičně vyčnívající Period drama a dělám mu tímto strááášně nenápadnou propagaci.
Děkuju organizátorkám i vám všem, psavci a čítavci, za krásné DMD a jsem strašně ráda, že jsem to letos vydržela až do konce. Ještě nemám dočteno, tak omluvte opožděné skvíky a poznámečky... a doufám, že aspoň pár lidí rádo četlo Period dramas drabblátka, ač z ruky nešikovné, a že jsem udělala Austenové a spol. hezkou reklamu.
Mary věděla, že riskuje úplně všechno. Po tom horečném shánění svědka byla téměř vyčerpaná, navíc se zdálo, že lodník nedorazí. Musela předstoupit sama. Musela být trochu záludná, zapůsobit svou krásou, kterou tak nerada ukazovala. Chtěla ale přesvědčit hrdelní soud hlavně čistou pravdou své výpovědi, mysl měla zatím jasnou. Když jí došlo, že Jema Wilsona miluje, vlastně se jí ulevilo. Horší to bylo, když jí začalo docházet, kdo mladého Carsona skutečně zabil. Jediná otázka by vše zničila.
Uspěla. Zářila. Když přiběhl svědek, viděla síň už jen mlhavě. Zachránila Jema.
Tři dny byla mimo sebe. Mluvila. Naštěstí si všichni mysleli, že blouzní.

Společnost vybraně pojedla, všichni svorně zasedli ke karetním stolkům.
Ten kurát má hubu plnou keců, špatný karty se mu v ruce jen hemží. Nemá šanci.
On byl švihák. Důstojník, krasavec, příjemný společník. Dopracovat se k takové pověsti ho stálo spoustu úsilí.
Ale vyplatilo se to. Věděl, že alespoň tři páry jiskřivých dívčích očí ho dychtivě sledují. Snažil se okouzlit tu, která se zdála nejchytřejší. Aspoň s ní bude zábava.
Visela mu na rtech, ráda se bavila na účet těch, kdo se jí znelíbili.
Měl v kapse finální trumf.
"Víte, slečno Elizabeth, že jsme s panem Darcym vyrůstali skoro jako bratři?"

Nastlat, zamést, rozdělat pořádný oheň. Zatáhnout závěsy.
Chvilka oddechu, společnost je u večeře.
Nachystat lavorky. Do jejího pokoje spoustu natáčecích papírků.
Stovky a stovky kudrlinek a každej večer znova.
Betsey si otráveně odfrkla.
Kdekteré dámě vydržely lokny i tři dny v kuse, když si je za vlhkého soumraky zakryla šátkem. Tahle slečinka běhala po venku, nejlíp za bouřky, brrr, Bůh chraň, načesaná a prostovlasá. A ještě si to užívala. Tch, prej romantička. A co z toho?
Příště si nebudu vybírat paninku podle věku. Slečna Elinor je sice skoro stará panna, ale aspoň neskotačí v dešti a nenosí účesy jak hraběnka.

Přišla domů celá rozjásaná. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Slečna Matty se radovala s ní.
Kytička anemonek, vyznání, prosba.
Až při aranžování do vázy jí do očí uhodila krvavá slza skrytá uvnitř svazečku.
Nezdráhej se!
Jako by ho slyšela, srdcem zazvonil jeho hlas. Spěchal. Zase spěchal.
Už si netroufala věřit, když se major Gordon znovu objevil. Jeho z nejmilejších úsměv ji provázel tolika večery. Přesto Jessie Brownová nedoufala, že ji po dávném odmítnutí může mít stále rád. Odmítla pro nemocnou sestru. Sestra odešla, láska zůstala. Nevěřila až do chvíle, kdy promluvily kvítky. Žádal ji znovu, stejně naléhavě.
Trpělivý netrpělivý major.
pozn.: BJB jak pjazátko, navíc pěkně pozdě... pardón :)

Zpívej se mnou, říkaly její ladné pohyby, když šla k pianu.
Zpívej! S prvními tóny lehké melodie jasné oči krásné Blanche zhrubly panovačným přáním.
Na okamžik se do nich zahleděl, polkl cynický úšklebek.
Připojil svůj příjemně pevný hlas k jejímu koketnímu švitoření. Opřel se o lesklou desku nástroje, zahleděl se přes místnost.
Tam za zástěnou u jediné svíčky, v koutě spolu se sladkou Adele, tam seděla ta, která mu směla rozkazovat.
Zpíval bezmyšlenkovitě, ale působivě. Společnost byla nadšena. Jeho nevěsta zajisté nejvíce. Chválila, lichotila, zvonivě se smála.
Jeho láska spěšně odcházela. Věděl, že její srdce to nemůže snést.
"Jane! Jane!"

Škádlil, prostopášník, sprosťák.
Pusa proříznutá, takt veškerý žádný, do nebe volající hloupost.
Jedna v rozpacích, zničená pověst pro druhou.
Henry Crawford.
Fintil, lhář, domýšlivec.
Hezká tvářička, ublížená dušička, hromada výmyslů.
Jedna uražená, druhá svedená, podvedená, zničená.
George Wickham.
Lovec, romantik, chuďas.
Sladké řeči, nádech hrdiny, úplatnost hada.
Jedna realitou sražená, druhá bez lásky koupená.
John Willoughby.
Zaslepenec, patolízal, vidlák.
Olezlé lichotky, skandální drzost, vtíravé přátelství.
Jedna šťastně uchráněná.
John Thorpe.
Prospěchář, žvanil, zkrachovalec.
Úlisné poznámky, skryté plány, neskutečná špína ve fraku.
Jedna pohoršená, druhá hořce trápená, třetí sprostě využitá.
William Elliot.
Ti hadi se snad všichni vylíhli ze stejného hnízda.

Mary věděla, že riskuje úplně všechno. Po tom horečném shánění svědka byla téměř vyčerpaná, navíc se zdálo, že lodník nedorazí. Musela předstoupit sama. Musela být trochu záludná, zapůsobit svou krásou, kterou tak nerada ukazovala. Chtěla ale přesvědčit hrdelní soud hlavně čistou pravdou své výpovědi, mysl měla zatím jasnou. Když jí došlo, že Jema Wilsona miluje, vlastně se jí ulevilo. Horší to bylo, když jí začalo docházet, kdo mladého Carsona skutečně zabil. Jediná otázka by vše zničila.
Uspěla. Zářila. Když přiběhl svědek, viděla síň už jen mlhavě. Zachránila Jema.
Tři dny byla mimo sebe. Mluvila. Naštěstí si všichni mysleli, že blouzní.

Emma říká, že nechá přepolstrovat židli, na které sedává pan Knightley.
Pan Woodhouse dopsal a na chvíli se zadíval na svou milovanou dceru. Poslední dobou bývala zamyšlená. Dál se o něj poctivě starala – věděl, že vyžaduje mnoho – ale zdála se teď často duchem nepřítomná. To jí nebylo podobné.
Přemítal, co jí tak může být. Doufal, že nechoří.
...
Emma se cítila zvláštně. Někde v nitru se jí ozývala neurčitá myšlenka, ještě nevyslovená.
...
Emma chce přepolstrovat židli pana Knightleyho.
Četl a srdce se mu v hrudi pohnulo. Možná, že ho maličko postrádá. Ta titěrná naděje je prozatím všechno, co ve světě má.

Sledují tě. Poslouchají šuškandu. Spřádají strategické plány hodné generálů armád.
Vějíře se jen klepotají.
Matinky, tetičky, dívenky, slečny. Pasou po tobě, malují si vzdušné zámky, špitají, poskakují.
Chocholy, jemné vyšívané mušelíny, záplava kudrlinek na jejich potměšilých hlavách. Jemný smích, šum tisícovky hovorů, vrzající smyčce ladících muzikantů.
Pod zlatým povrchem plesů vře očekávání. V elegantních řadových tancích se proplétají vypočítavost a sympatie.
Sledují tě, hlídají tě, loví tě. Snaží se zjistit, která tě má v tanečním pořádku na příští tanec, která tě má vícekrát. Červenají se, když jdeš kolem.
Nesejde na tom, jaký jsi, co chceš.
Máš patnáct tisíc liber ročně.

Catherine byla nadšená. Na tuhle knížku se ohromně těšila. Drahoušek Isabella jí půjčila pár pencí na vlastní výtisk.
Nedočkavě zalistovala. Vždycky se nejdřív podívala na šedesátou stránku, aby vytušila, jaký příběh bude. Na konec by se nepodívala ani za celý svět, milovala dobrodružství.
Šedesátá. Krásná básnička, popis hor, první stopy tajemství.
Odhodila šál a ještě ve stoje se chtivě začetla.
...
No dobrá. Bude třeba se prokousat. Správný znalec má vědět, co jeho hrdinky četly.
Nedozírnou chuť zabít posmrtně paní Radcliffovou jsem dostala mnohem dřív, než na šedesáté stránce z téměř třinácti set.
Básně, popisy přírody, fantaskní střípky.
Udolfo je mor.
pozn.: Jo, vážně jsem Záhady Udolfa přečetla a celý. Nevynechala jsem ani slovíčko, trpěla jsem ve vaně, v metru i na přednáškách. Bohužel jsem oba svazky musela vrátit do Národní knihovny narozdíl od Cathy Morland, která je mohla s lehkým svědomím (aspoň ve filmu) spálit.

"Má nejdražší dceruška! Vdaná! A v patnácti! Báječné! Hillová? Hillová, rychle, pomoz mi do šatů!"
Generace čtenářek už nad tou scénou protočily zrak.
Zbylé dcery tajily dech a kroutily hlavami. Lizzy se bouřila.
Už nebyl ani trochu čas uvažovat, je-li mladík dostatečně amiable, všechny to věděly.
Čas jim to vrátil. Na každou z nich, čtenářky nevyjímaje, přišel prvně rok, kdy si povzdechly při pohledu na své dorůstající ratolesti. osud je bohatě podaroval dcerkami. Bylo načase znovu posuzovat, který gentleman v okolí je správně amiable a který už je naopak příliš velký scoundrel.
Jen historie se umí opakovat sama od sebe.
BJB, mám vygumováno, Period dramas jsou ostatně jedno velké perpetuum. Nahrazuji tedy téma Perpetum mobile z 21.4.2012, aby bylo jasno.

Paní Roseová byla v depresi. Nejraději by se už na ulici neukázala. Načerněné vlasy, jen pro něj trápené, nenáviděla.
Slečna Caroline Tomkinsonová byla v depresi. Takové odpálení nemohla ve své naivitě čekat. Vztek jí lomcoval a na sestru, která ji do té veliké lásky vemluvila, se nemohla ani podívat.
Mladičká Sophy Huttonová byla v depresi. Proklínala celý Cranford, všechny ty vdovy a staré panny. Tato situace si žádala ukázkový žal, nejlépe nějaké romanticky těžké ochoření.
Doktor Harrison byl v hluboké depresi. Byl novinkou, byl milý, dával naději. Evidentně byl velmi žádaným zbožím. Jen jednu miloval. Ty slepice mu zničily život.

Pohleďte, jak se v slunci chvějí
a jaké stovky liber stojí!
To chlouba panství, krásný skvost,
jak uznat musí každý host.
Tak děl ten farář nabubřelý,
když ku paláci tryskem spěli.
Pak v salonu se k slovu dostal,
své milé paní chválu schystal.
I hleděl se jí vlichotiti,
své dobro řádně upevniti,
to ani za mák netuše,
že babě nejde o duše.
Že o jmění své jenom stojí
a zatracen je v okamžení
kdo na zlaťáky, slávu její
křivě zří, či úklad strojí.
A tedy Collins druhou strofou
nalezl sebe s katastrofou,
když rukou až příliš rozmáchlou
tabulku rozbil skleněnou.

Brightonským vojenským táborem zazněla trubka. Stany se zavlnily, šavle zazvonily, přezky zacvakaly. Několik korbelů popadalo na zem. Červené kabáty se ze všech stran sbíhaly na travnatý buzerplac uprostřed ležení. Vojáci se spěšně a celkem disciplinovaně řadili ke svým oddílům.
Velitel se otráveně rozhlížel po nablýskaných zástupech.
Známé firmy, no jistě. U všech čertů rohatých, chlapi zatracení.
Některá důstojnická místa doslova řvala prázdnotou.
Doběhli pozdě, ještě se cestou upravovali. Rozcuchaní, nedopnutí, uválení.
Wickham na tom nebyl zdaleka nejhůř. Někteří se tvářili jako rozčepýřená kuřata, jiní se naopak ještě naparovali před kamarády. Lydia nebyla zdaleka jediná ze řetězu puštěná kozulena v okolí.

Odstavec. Zuřivé listování. Další odstavec. Prst netrpělivě jede po řádcích. Jméno.
Bratranec – cousin. Tchynin strýc – cousin. Vzdálený příbuzný bez jakékoliv pokrevní vazby – cousin.
Sestra? Cože? Ony jsou sestry? Ne, aha, jenom švagrové.
„To je k zbláznění, kdo to může číst!? V tom aby se prase vyznalo!“ Znechucená čtenářka vysokým obloukem odhodila odrbaný svazek na desku stolu.
Internet. Wiki a Gůgl. Souhrn děl, seznam postav. Uf.
...
Možná jen o pár kilometrů dál si jiná čtenářka se zářícíma očima přitáhla rozkreslený rodokmen v látkou obaleném sešitu k opečovanému a z úcty jen mírně otevřenému paperbacku. Další jméno, další údaj, věk. Sláva autorce!

Robert Gérard Moore se zasmušile vracel z manufaktury, hlavu skloněnou starostmi. Zdálo se, že se blíží ještě větší krize, než byla ta loňská.
U vrátek Hollow´s cottage zahlédl jásavou primulku. Jeho ostře řezaná tvář se rozjasnila, dnes poprvé si všiml klidu modrého nebe. Letos bude líp. Doma už ho nečeká jen hloupá a pyšná sestra Hortense. Už nemusí ani odrážet rozpustile drzé poznámky hrdé dědičky Shirley. Má svou drahou hodnou Caroline, zodpovědnou holčičku, roztomilou dospělou.
Sklonil se pro květ. Potěší ji. Jako vloni, jako kdysi.
Okno ze salonku zavrzalo.
„Opovažte se, můj nejdražší! Ta je letos poslední!“ Caroline se smála.

„Drahý, nepozveme na pár týdnů Bingleyovy na Pemberley?“
„S radostí, má milá, pro nás pro všechny je to ta nejpříjemnější společnost.“
Lizzy usedla k psacímu stolku.
Georgiana se u pootevřených dveří v hale potěšeně usmála.
...
„Prý je teď u nich některý Charlesův bratranec, přijede s nimi.“
Georgiana neposlouchala. Těšila se, že ji Jane pochválí za všechno, co už stihla naučit malou Ginu.
...
Kočár zarachotil u dveří, sluha je ohlásil v salonu. Vstoupil dobře naladěný Charles Bingley, vstoupila Jane se stydlivým úsměvem ale zářícíma očima. Vstoupil pan Richard Sorley.
Georgiana vzhlédla od drobné tváře své neteřinky. Krev jí zatepala ve spáncích.

Novinový papír zašustil na odkládacím stolku. Maria znechuceně odložila nejnovější číslo Prvního britského věstníku mladých paní a dívek.
Prý pevné boky. Tchchch, takový nesmysl. Taková nuda! Navíc, k čemu pevné boky.
Současná móda jí skvěle vyhovovala. Když to švadeny neodbyly, dokonce ani nevypadala těhotně.
No k čemu? Vždyť stačí mé krásné vlasy, můj uhrančivý pohled. Henry je do mě doslova blázen. A navíc, pořádný pr... ehm, dekolt mám taky. Lordu Malroughovi na posledním plese málem vypadly oči z důlků. Co víc si přát? Proč se snažit?
Tak rozumovala pošetilá slečna Bertramová dokud nevyšla na procházku do parku. Byl říjen. Větrný.
pozn.: Inspirací mi byla tato dobová karikatura košilkoidní empírové módy.

pozn.: zběsile okrajováno...
Přes všechnu hrdost Darcy musel podlehnout. Bingley musel pochopit.
Ferrarsovi museli svolit, Marianne musela prohlédnout, znovu milovat.
Edmundovi se muselo rozsvítit, paní Norrisová musela pykat.
Catherine musela dospět, plány generála Tilneyho musely ztroskotat.
Knightley se musel svému srdci vzdát. Churchillovi museli být křehce šťastní, Eltonovi museli být šťastní ze všech sil.
Anne a Frederick museli překonat pochyby, najít odvahu.
Thornton musel ustoupit, Margaret mu musela pomoci.
Cranfordské paninky musely rozvíjet své elegant economies.
Rochester ji musel přijmout, musela se vrátit.
Caroline musela Roberta přesvědčit, že láska nekouše.
Roger s Molly si mohli vybírat, jak dopadnou. Elizabeth Gaskell je nestihla dopsat.

Červený kabátec. Frajer. Troufalec.
Byl kapitán, byl sebevědomý a krutý. Flirtoval, urážel, posmíval se.
Srdce měl dávno okrájené tak, že nic nezbylo. Svědomí ho nežralo, žádné neměl. Ničeho se nebál a nic ho nečekalo. Tančil a pochodoval životem hlava nehlava.
Protřelá Isabella si ukousla příliš velké sousto.
...
Černý oblek. Gentleman s dobrým srdcem.
Chtěl a měl se stát farářem. Jeho ovečky ho budou bezmezně milovat.
Usmíval se, konverzoval, přemýšlel. Srdce dával do všeho a ono řídilo jeho kroky a skutky. Boha, lásky a duševního klidu si cenil nade vše a viděl do lidí.
Naivní Catherine došla štěstí ani nevěděla jak.

Vztekle házela do truhly jednu spodničku za druhou.
Lá-la-lááá...
To jí scházelo, ještě, že už jede pryč. Kolik týdnů vydržela ty příšerné poznámky a narážky! Naposled málem vybuchla. A Maria teď kvůli té čarodějnici přerovnává kufry.
Lá-la-lááá...
Potřebovala procházku v parku. Naposled se vloudit do té svěží zeleně kolem Rosingsu a dopřát si míli či dvě klidu a samoty. Jak jen se ta zahrada lišila od své paní...
Lá-la-lááá...
Kdyby byla alespoň nešla na mši. Znuděnější farníky v životě neviděla. Navíc, ten chorál jí bude znít v uších celou dlouhou cestu domů. Lá-la-lááá. Zatraceně.
Lá-la-lááá...
Pan Collins zpíval neuvěřitelně falešně.

Zadek statného valáška mizel v mlze a hustém dešti.
Něco významného mělo začít.
Lizzy sledovala sestru z okna. Vyvolávání těžkého nachlazení odmítala přijmout mezi standardní nástrahy lásky. Měla strach a otřásla se při představě bezpochyby trapných událostí, které pravděpodobně přijdou. Snad je přetrpí.
Snad se Jane dočká štěstí.
...
Zadek bílé klisničky mizel v mlze a hustém dešti.
Něco významného už začalo.
Pan Tilney se díval za ujíždějící Catherine. Hodná, živelná, naivní. Stále jako děcko. Co sejde na blátě, co na tom, že se oba promáčí a prochladnou. Čert vem otce a všechny Thorpy.
Štěstí mu za ten deštivý trysk stálo.

„Pokud si teď někdo přijde pro Kitty nebo Mary, pusťte ho dál. Přijmu kohokoliv.“ Pan Bennet se usmíval.
Časem se na prahu stavení objevil příjemně vyhlížející mladík. Farář John Stuart.
Prý se s Mary seznámil na posezeních v Merytonu. Zalíbila se mu její sečtělost, šetrnost a rozvaha. Byl zjevně poněkud do světa, v lidech se nevyznal. Předpokládal, že Mary bude tou pravou paní jeho čerstvé farnosti.
Brzy požádal o její ruku. Souhlasila.
„Vskutku, pokládám manželství za velmi přijatelnou a prospěšnou formu společenského svazku. Nám oběma z toho vyplyne mnoho dobrého,“ svěřila se sestře.
Pan Stuart netušil, do čeho se vrhá.

"Má drahá, překvapujete mne."
Unavená Lizzy tázavě pozvedla obočí.
"Vždy jsem měl za to, že jste po matince nezdědila vůbec nic. Rozdílnější povahy svět neviděl a vzezřením jste spíš podobna otci, ač dosti málo."
"Jsem polichocena, ale stále vám nerozumím, můj milý."
"Nemyslete si, že nemám radost, naopak, jsem velmi šťastný. Jen nám už po Georgianě a Jane pomalu docházejí jména, která bych rád použil." Pan Darcy se pousmál a pohoupal křiklouna v náručí. "Chceme snad novou lady Catherine?"
"Pro všechno na světě, ne! To snad raději Mary."
Oba rodiče tiše doufali, že tato podoba s paní Bennetovou nebude dokonalá.

pozn: Double je asi trest boží :D Natahovala jsem, jak to šlo, tak snad je to i tak ke strávení.
Odpoledne v salonu líně plynulo, otravnější konverzaci dům nějakou dobu nezažil. Na návštěvu přišla šťastná paní Eltonová.
"Uvažuji o nějaké malé zahradní párty tady na Hartfieldu...," Emma litovala svého sdělení snad ještě dříve, než ho dokončila.
Paní Eltonové se rozzářily oči.
"Ach jistě, to je báječný nápad. V Maple Grove jsme také dělali takové zábavy, velmi na úrovni, samozřejmě. Ráda vám se vším poradím, musíme uspořádat vše vhodně, aby byli opravdu všichni hosté spokojení. Vybereme ty nejlepší pochoutky, postarám se vám i o nějaké slunečníky a polštáře, bude potřeba...," začala vypočítávat. Jako by chtěla být snad i hostitelkou v cizím domě.
Emmu rázem přešla chuť na jakékoliv zábavy. Zapomněla, že si předsevzala před tou hyperaktivní puťkou nezmiňovat nic než počasí. Cítila, jak jí horko stoupá do tváří a nevšimla si, že plánováním stále zaujatá paní Eltonová naopak bledne. Už už se skutečná paní domu chystala cosi ostrého odvětit, když se mladá dáma v křesle sesunula a omdlela.
Nebyla k probrání, vonné soli, křik ani mírné políčky ji nevzkřísily.
"Pak nezbývá jiná možnost," přispěchal na pomoc pan Knightley. Věnoval Emmě škodolibý úsměv a učinil z dámy Miss mokrá spodnička.
Nezbývalo než doufat, že budoucí nejmladší Elton z toho nebude mít následky.

pozn.: Belluška šišlá.
Henry s Johnem zadupali na schodech. Klid londýnského domu byl ten tam.
„Strejdo Georgi, strejdo Georgi, půjdeme ven? Do parku? Chytat žáby?“
„Jó, strejdo, že jó?“
Malá Bella zvedla hlavinku od panenek.
„Záby?“
Teprve teď se strejda George probral ze zamyšlení.
„Co? Ach, vy caparti mrňaví, že vás až do nebe vyhodím!“
Vyzvedl menšího Johna nad hlavu, až klouček zavýsknul. Ale nevydržel s nimi běhat kolem dlouho. Mohli si dorážet a vřískat jak chtěli, dokonce se i poprali. Ovšem pan Knightley byl myšlenkami jinde. Potřeboval už jen poslední kapku, aby se vrátil do Highbury.
Služebná přinesla Isabelle dopis.
Pečeť zapraskala.

Nejlepší by bylo zemřít. Ne, vůbec nebýt. Cítila, že se zakázanou láskou nedokáže žít. Alespoň ne zde.
Znovu začínala myslet rozumně. Svou lásku si ponechá, ale musí pryč. A hned. Nejspíš až na konec světa. Ani jeho hlas ji nezadrží.
...
Konec světa to možná nebyl, ale mohla být blízko. Déšť, zima a liduprázdné planiny. Zoufalství, šero a vodou ztěžklé šaty. Tři dny mrzla, postila se, činila pokání. Teď už by nějakou společnost a kůrku chleba uvítala. Ve vsi byla za žebračku, nikdo s ní nechtěl nic mít.
Netušila, že mezi bažinami a vřesem najde nový život, ztracenou rodinu i budoucnost.

Postranní chodbou Netherfieldu zvonilo pubertální chichotání.
„Ani za sto let, má drahá!“
„A jak se mu chceš vyhnout? Bude slídit, dokud si nezatančí s námi se všemi.“
„Povídám ti, že ne! Neohrabaný hlupák! Taková ostuda! Ty možná, ty nemáš mou vzdornou duši,“ pohodila Lydia tmavými loknami.
„Navíc, když tu není drahoušek Wickham, nemám chuť tančit s nikým, ani s Dennym.“
„Pojďme, sestřičko, tady se nudím.“ Pro Kitty toho život moc nenachystal.
„Dobře, budeme se dívat shora, budeme se jim smát. Mrkni, jestli není na schodišti.“
„Není, nikde ho nevidím,“ rozhlédla se na obě strany, „tak už pojď!“
Chichotání zvonilo dál...

Stál na přídi a pevně se držel rozvrzaného zábradlí. Takové dny už dobře znal.
„Zajistit všechna lana! Zkontrolovat poklopy,“ vykřikl do sílícího větru.
„Rozkaz, kapitáne,“ odvětili námořníci.
Moře bouřilo.
Šedé masy vln, které se snažily pohltit loď.
Její šedé oči, které mírností stravovaly všechnu nejistotu.
Bílá pěna hřebenů, světlé body v temnotě.
Její bílá pleť, zářivá a hebká.
Temný obzor a rozervané plachty.
Její tmavé vlasy, vždy tak pečlivě upravené.
Hřmění, voda, sůl, blesky, skřípění. A křik námořníků.
Její klid, střídmost, dobrota, soucit a opatrnost. Tichý, ale jasný hlas.
Miloval oceán.
Miloval Annu.
Doufal, že jednou ji s oceánem seznámí.

„Podrobně jsem prostudoval knihy. Sire, musíte se uskromnit!“
Bohužel, kdo se zadlužil, musí své dluhy také platit.
„Musíte omezit výdaje, nebo se vzdát sídla a přijmout dům ve městě.“
Sir Walter se zachmuřil. Přes všechnu svou samolibost to dávno tušil. Panství nemohlo jeho styl živit. Tím spíš nedokázalo plnit přání jeho nejstarší dcery. Ta mladší pochybovala o tom, že kdy vůbec budou znovu solventní.
Elizabeth téměř zaskočila čokoládová pralinka.
„Uskromnit? Omezit výdaje?“
Chce říct, že dnes to byla má poslední zmrzlina? Poslední hrozny? Poslední bonbónek? To tedy ne!
„Asi bychom měli uvažovat o Bathu, papá. Co míníte o Camden Place?“

Nevěřícně hleděl na tu jízlivou bytost. Ještě včera byla krásnou duchaplnou společnicí a snad i vhodnou budoucí ženou.
Teď tu stála a zdála se vychrtlá, ježatá... jedovatá.
Byl by se smířil s jejím frivolním pohledem na svět. Přehlédl by nechuť k poklidu venkova a fary.
Jenže ona spřádala plány. Vše měla dávno promyšlené. Očekávala, že jeho bratr nepřežije. Už cítila v rukou dědictví. Námitky sira Thomase odmávla.
A nakonec, dovolila si sprostě vinit Fanny. Jeho Fanny, nevinnou Fanny.
Jako by se poprvé v životě rozhlédl kolem sebe.
„Miss Crawford, I don‘t know you any more. You’re a stranger to me!“