Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Letos jsem opět psala střípky z vlastního historického fandomu Tisserands (Tkalci) z oblasti Okcitánie na přelomu 12. a 13. století, kdy se postupně smráká nad početnou populací katarských věřících. Ve větším záběru v rámci tohoto koutku světa se objevují události velké historie týkající se křížových tažení, půtek místního panstva, biskupské i papežské inkvizice, ale i historie malé, každodenní, která se točí kolem rodiny paní Biatris, dcery obchodníka s látkami z města Mirápeis (Mirepoix). V rámci jinak chronologicky neuspořádaných kousků vznikla malá navazující linie velmi vedlejší postavy, kterou jsem provázala odkazy v záhlaví jednotlivých kousků, a která začíná zde: Vůně domova
p.s. těší mě, že drabblat v této linii je přesně tucet :)
původní drabble bylo psáno na téma č. 5: Osamělé vrznutí
Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora. Pravidelné drnčení pily utichlo. "Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin. "Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal." "Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?" "Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."
Letos jsem opět psala střípky z vlastního historického fandomu Tisserands (Tkalci) z oblasti Okcitánie na přelomu 12. a 13. století, kdy se postupně smráká nad početnou populací katarských věřících. V rámci chronologicky neuspořádaných kousků vznikla malá navazující linie, kterou se pokusím provázat odkazy a vložit do seriálového tématu.
Dívala se za bývalou chráněnkou Domu se smutkem, který jen těžko přenechával místo naději. Od počátku tušila, že svědomí nedovolí modrooké dívce sáhnout na život, nad kterým měla plnou vládu, ač ho ještě nedržela v rukou. Matka zase věděla, že úkryt v pevných zdech světic římské církve by pro mladou ženu byl trnitý ne tolik pro vnímaný hřích, ale pro čirou pevnost její rodné víry.
Sklonit hlavu musela stejně. Čekal ji venkov a role, kterou neznala. Biatris jí k vozu přinesla balíček pozorností navíc. "Všechno už mám s sebou," usmála se Gertrud s dlaní na břiše. Vdovec Rovier potřebuje syna.
Měla jsem za to, že Gertrudinu linku letos nedokážu uzavřít (nebo zklidnit), ale tohle téma mi dalo šanci ji poslat na její další cestu.
A já musím všem od srdce poděkovat za očtení a komentíky, co mi posílaly malé balíčky endorfinů skrze celý duben :)
"Vojsko seberou, to už je na jistotu. Je to jen otázka času." Biatris se bezděky otřásla. Tváří v tvář lidské hlouposti jí statečnost nechyběla. S leskem zbraní a hladem plamenů to bylo jinak. "Odejdu co nejdřív." "Obrať se na Montségur. Za ty tři roky od Shromáždění docela rozkvetl," usmál se nevesele Bertrand. "Je tam klid a bezpečí." Netušila, jak opuštění domova přenese přes srdce, ale rozum měl navrch.
"Paní Biatris?" čeledín Dobrých křesťanů přešlapoval ve dveřích na dvůr, když odcházela. "Joios, že? Povídej," vyzvala ho pozvednutou dlaní. "Kdybyste tam nebyla spokojená... moje teta má tím směrem malé hospodářství na samotě."
...nebudu ti déle už o tom vypisovat, srdce mi puká jen pomyslím na tvé. Dobře jsi před rokem učinila a omlouvám se ti, že jsem pochybovala. Jisté je, že kdybych v tu dobu nebyla zde, už bych nebyla vůbec. Takto se mi podařilo shromáždit kolem sebe v krátkosti některé naše ženy z Mirápeis i zdejší a společně budeme hledat bezpečné přístřeší jinde, zde rozhodně zůstat nemůžeme. Ty však jsi sama a bez podpory. Prosím zvaž ještě své kroky. Vždy můžeme dál kráčet společně, i kdyby to nakonec bylo přes hory. Pošlu ti znovu zprávu z nového útočiště.
Jos. Pam. F.
Je podzim roku 1209, právě proběhl útok na Mirápeis (Mirepoix). Biatris je už necelý rok ukrytá na zapomenuté farmě Peyregade, její sestra Josèla, v této chvíli už dvacet let představená Domu dobrých křesťanek v Mirápeis, byla naštěstí v tu chvíli v Pamiers, větším městě nějakých 25 kilometrů západně, jak naznačuje zkratkou na konci dopisu. Posledním písmenem možná naznačuje, kam se plánuje se svým houfem vydat. Obě sestry už mají slušný kus života za sebou a roky skrývání patrně před sebou.
Sama jsem předhazovala pozitivní výklad tématu a musela jsem nakonec uplatnit ten chmurnější...
“...a tak při svém pádu strhl z nebes třetinu andělských duší a uvěznil je do pozemské hmoty, kterou sám přetvořil po svém. To jsou lidé, my všichni, naši sousedé a bližní, odsouzení k vezdějšímu soužení, než se duše rozpomenou a vydají se zpět k Bohu. V jejich probuzení leží váš úkol.” "Hej, a potrestal ho někdo?" špitla za pokrčenou dlaní Claria. "Koho?" "Zlého, ďábla, přece." "Hmmm... ne? Tedy i samotný pobyt na zemi je trest a jestliže je tu s námi..." "Takže nastrčil lidi, aby to odnesli za něj?" "Učíš se rychle, sestřičko." “Ty, Bibi, není ten ďábel trochu zbabělec?”
Přesvědčit otce, že dcera dávno mrtvého ztroskotance a ženy, která doslova vlastníma rukama a slovem postavila pevné základy nejstaršího domu Dobrých křesťanek ve městě, je výhodnou partií, se zdálo téměř nemožným. Zdálo se, že boháč prohlédl, až když na vlastní oči spatřil, jak se upracovaná druhorozená dokáže v jeho látkách nést a jaké má oko pro barvy.
Guilhèm Tolzan zatím vedl boj na dvou frontách. Ryba dosud spokojeně plující s proudem se potřebovala opřít o zapomenuté roky učení, oprášit založené svazky a zjistit, jak se rozvazuje vlastní jazyk, než s ním Domenge Lobetová byla ochotna prohodit více než 'dobrý den.'
Tam na straně polední možná nečekají ženy, zlaťáky a sláva, ale přístup k námořnímu obchodu, volání Stolce a jistota hranic tváří v tvář drzému Aragonu, ty rozhodně ano.
Tahání za nitky zpovzdálí se nevyplácí, slovo sebejistých pánů odnáší vítr jako prach. V hrdých panstvích po koruně ani pes neštěkne.
Rychlý plamen války dusí kamenné zdi a jedovaté bažiny. Rytíři krále opouštějí jakmile splnili závazek, aby je vystřídala slabost, které neunikne. V patách se mu města i hrady obracejí zpět na zpupnou stranu.
Vytrvalé čekání a nevyhnutelná ruka osudu jsou tím, co nakonec zlomí jihu vaz. Svatý král přihlíží hraběcímu pokání.
Nutno říci, že v momentě, kdy Ludvík IX. přihlíží pokání hraběte z Toulouse, nemá francouzská koruna ještě zdaleka vyhráno... ale už jsme na cestě. Na rozdíl od fiaska tažení Ludvíka VIII., jakkoliv to byla slavná "královská křížová výprava".
"Maminko..." "Už vím, dušinko," zarazila Domenge Biatris hned ve dveřích. Přítelkyně jí stála po boku, oči přikované k zemi. "Ale jak?" "Posaďte se," zvala je ke stolu, kam kuchařka právě odložila kouřící džbánek. "Margo pořizovala na večeři ryby. Ten bídák si tě naneštěstí ještě bere do úst," zamračila se, než Gertrud přistrčila kalíšek. Biatris se ulevilo. Jestli je maminka na jejich straně... "Nemusíš mluvit, děvče. Stejně jako jsi nechtěla, aby o tobě rozhodovala moje sestra, nebudu zde mít poslední slovo já. Ta těžká volba je tvoje, ale na všech cestách tě můžeme doprovázet." Proud slz se konečně prodral na povrch.
Barvírna nikdy nešla Catarině pod nos, svou přítelkyni od výprav ke kádím častokrát zrazovala. Pro kupecké děvče se to přece nehodí. Výsledky horké, smrduté a nebezpečné práce ji však okouzlovaly a opakovaně se obdivovala sytým odstínům, které si Biatris i její matka zvlášť oblíbily. "V tom moři modré se vaše červená dobře hledá," smála se. "Z jaké rostliny ji dělají?" Kamarádka ji zavedla do stínu olší na břehu Hersu. "Tyhle nanicovaté žluté špendlíčky?" Biatris se rozesmála. "Nebarví květem, má milá. Tři úrody sežerou Lunelovic krávy, než se dostane na barvíře. Všechna síla je v kořenu. S cínem barví do růžova."
Aneb mořena barvířská, historicky jedna z nejrozšířenějších barvířských rostlin vedle borytu (modrá, v Okcitánii historicky vůbec nejobvyklejší a nejvíc ceněná jinde - Toulouse prakticky vyrostlo na obchodu s modrým barvivem) a rýtu barvířského (žlutá). V kombinaci s různými mořidly a také vrstveným barvením se z těchto a řady dalších přírodních barviv dala získat široká škála barev pro barvení vláken a textilu. To jen pro připomenutí, že filmová představa o nebarveném/šedém/hnědém nebo černém (a koženém :D) středověku strašně kecá.
Jo a mimochodem, těm kravám barví mořena mlíko a kosti do růžova.
Malé dlaně upatlané až k zápěstí. Dobrý pocit z podílu na kouzlu chleba, mrzutost ze ztvrdlých krustiček za nehty. "Stačí, Bibi, stačí," moc se to pro tebe nehodí. Chvění strun pod rukama, zpěvavý krásný tón, který by podepřel zvonivý hlas. Zloba na kulhavý rytmus, na prsty, které neposlechnou, co by ucho slyšet chtělo. "Stačí, Bibi, stačí," zkus něco jiného.
Pak jí dali do rukou vlákno. Vřetánko a přeslici. Uslyšela klapot a šustění stavu, rozpomněla se na štůčky, mezi kterými si hrála. Spatřila duhu barev osnovních nití a musela znát jiskru kouzla jejich zrození. Její duše zpívala možnostmi.
Biatris vmžiku proběhl hlavou celý výčet možností. Lidí, míst, řešení... všechny s mohutnými ALE. Tisíckrát raději by domlouvala nechtěný sňatek, než hledala bylinky pro nechtěný život, nicméně tahle situace nemohla zůstat jen v jejích rukách. Zásadní bylo...
"...kdo?" "R-Rémin," špitla Gertrud slabě. “Rybářův synek Rémin Catalan?” “Rybář? Vždyť vypadá…” “...jako hradní páni? Gertrud, podoba nic neznamená. I kdyby, jeho matka si pravdu vzala do hrobu a pan Pierre-Roger se o něj nikdy nezajímal. Co ti nakukal, bídák?” “Já… vlastně mi neodpověděl, když jsem se ptala. Ale říkal, že se spolu budem mít dobře, že se postará.” "A?" "Nechce mě znát."
(Tak už jsem to taky napsala celý do úvodní poznámky...)
Guilhèm jel tentokrát domů neobvykle zachmuřený. Cesta v tichu ubíhala pomalu a známé výhledy Biatris netěšily jako dřív. "Stalo se něco, tatínku? Naše látky panského krejčího zaujaly, ne snad?" Kamínek nespokojenosti tlačil, nevydržela se neptat. "Naše látky rozhodně," zavrčel. "Je to špatně? Zásobu přece máme. Jestli je oblékne hrabě Raimon, máme na dobrý rok vystaráno." "Na rok možná, děvče moje. Ale na tvůj život?" "Prosím?" "Mohla ses tam s cechovními pány trochu bavit..." "Vždyť..." "...ne o tom, že chodíš do barvírny a prosedíš půl dne u stavu!" přerušil ji. "Snažila jsem se pomoci obchodu, aby viděli, co práce to stojí!"
"Bibi, půjčíš mi kus provázku?" cink cink "Bibi, půjčíš mi ještě jeden?" cink cink "Bibi, pomůžeš mi to zavázat?"
Biatris se zatím snažila držet zvědavost na uzdě. Už kolikrát malou sestřičku svým zájmem a dobře míněnou radou od samostatného tvoření vyplašila. Když ji nechá na pokoji, třeba budou brzy tkát a vyšívat bok po boku. Teď však dívenka v urousané zástěrce sama přišla a strkala svou práci sestřičce pod nos. V dlani se matně zaleskl zašlý kov. Stěží tušené korunované hlavy, plíšky s dírkami ohlazenými rukou staletí.
"Clario, kdes je našla?" "V prameništi za hradem, Estol jich vylovil plnou hrst!"
Římani měli tendenci házet svoje drobné obětiny do kdekterého pramene a pod kdekterý most. Nejsme daleko od hlavní spojnice mezi římskými městy Narbo a Tolosa (dnešní Narbonnou a Toulouse), takže co by ne.
A potom to zaškubalo ponožce v patě a najednou bylo kolem takového hemžení, až jí z toho přecházel zrak. Vyšlapaná tráva, dočasné plátěné příbytky, kam jen oka dohlédnou, dřevěné lavice a tribuny a na nich množství lidí nevídané. Nálada slavnostní, povznesená, přívětivá, však bez očekávatelného bujaření, rachocení, lesku a pokřikování. Zástup uší naslouchal slovům z dávna i novým. Písmo a pergamen stvrzovaly hranice na zemi, zatímco duch (nebo Duch) hledal smysl na nebi.
Nepovšimnuta, ležela tu stranou a tiše co biblicky přesná entita s tisíci očí.
Než ji obratně z tribuny do šera zapomnění srazila měkká a rozverná tlapka kočičí.
Nemyslela jsem, že to bude s takovým náznakem humoru, ale narážím na katarský "koncil", shromáždění, které se konalo v (nebo spíše u) Mirepoix v roce 1206. Sešlo se tu podle pramenů na šest set věřících a katarských církevních představitelů, probíraly se věroučné otázky i přesnější rozdělení "diecézí", jejich správců a představených, světili se noví Dobří křesťané. Je to asi největší doložené takové setkání, bylo zcela zaštítěno pány z Mirepoix, a je zřejmé, proč se jen o tři roky později stalo město jedním z terčů útoku křižáků jako zatvrzelé hnízdo hereze.
"Slečno, říkala jste, že se vyznáte v bylinkách." Gertrudin šepot stěží slyšela. "Matka je zná mohem lépe," otočila se Biatris do domu. "Ne, potřebuji vaši pomoc," stisk ruky na paži. "Co se stalo? Spálila ses?" Přejela tetinu schovanku zběžným pohledem od tváře ke konečkům prstů, na mysli její bledou pleť i neúnavnou ochotu v kuchyni Domu. V paměti hledala recepty mastí. "Ne, slečno." "Biatris, prosím," opravovala ji posté. "Dobře, Biatris. Znáš bylinku, která přiměje ženu krvácet?" Sklopila zrak k zemi, než jí znovu pohlédla do tváře se slzami na krajíčku. "Zachraň mě, prosím!" Mladé dívce se oči rozšířily hrůzou. "Gertrud!"
Jasné hlasy se překřikovaly nad sluncem vysušenou trávou. Smích se nesl letním večerem. Kamenné zídky za cestou neznaly stavovské rozdíly. "Viděly jste ráno před kostelem Joana?" "Kterýho?" "Kterýho asi. Koukej na Martu, je úplně červená!" "Nejsem!" "Uc je stejně nejhezčí." "Nejhezčí... a úplně blbej." "Mně se líbí Bernadon." "Ještě pořád? A Rémin ne?" "Nebesa, jen to ne! Pamatuješ loni? Každá z něj byla na větvi a jak to dopadlo? Paseka jak po tchořovi v kurníku." "Blbeček. Takovejch sladkejch řečí." Biatris si stěží všimla, jak Gertrud ztichla, než musela před děvčaty bránit vlastní krev. "Miqueu je na vás trochu starej, ne?"
Některé zmiňované chlapce jsem zahrnula do loňských drablat. Miqueu je Biatrisin starší bratr. Starší jen o nějaký tři čtyři roky, ale... (ostatně i ona sama je v tomhle stádečku z nejstarších, trochu jako dozor).
"Kam spěcháš, holubičko bílá," otočil se mrštně kolem trámu pod pavlačí a zastoupil jí cestu. "K Židům," zarazila se, "po-potřebujem do kuchyně..." "Neuteč mi, dneska ne," pohladil ji hřbetem prstů po rukávu, "viděl jsem, jak jsi po mě koukala, kuchařinko." "Nech-nechte mě, pane. Mám práci." "Pane? Co myslíš, že jsem? Jsem člověk jako ty," smál se a pokusil se ji chytit kolem pasu. Odstrčila ho, ale konečně k němu zvedla oči. Krev ji pálila ve tvářích. "Kdo jsi vlastně? Proč chodíš k Domu, ale nikdy nevstoupíš?" "Zbytečné otázky, krásko moje, úplně zbytečné. Kdy budeš mít trochu času, to mě zajímá."
Chodbou ke kuchyni se rozléhal zvuk rychlých kroků. Šepot u dveří rychle přešel do vzrušené roviny. Gertrud shrnula zeleninu na kupičku, odložila nůž a přitočila se ke starší kuchařce. "Můžu pomoct?" "Ach děvče, ctihodné paní si žádají své odvary, dneska už potřetí..." "Já je nachystám." "To není ta potíž. Ten vzácný cukr, co si špetičku přidávají, ten nám došel. Já musím ohlídat těsto, Bonina se zdržela kdo ví kde a ostatní se chystají ke čtení." "Mohla bych pro něj dojít?" "Troufneš si, má milá? Je to až u Židů, ještě jsi tam se mnou nebyla." "Co by ne. Neztratím se."
technické poznámky: kafe nemáme. Beru to tak, že došlo něco zásadního. Bez cukru v mateřídouškovym odvaru budou dámy kazatelky asi tak nervní, jako kafař bez kofeinu. Cukr (třtinový) se po Středomoří prvně rozšířil už v antice, pak znovu pronikal z Blízkého východu, arabské Afriky i přes Iberský poloostrov nejprve do jižních oblastí Evropy přibližně v jedenáctém století, pravděpodobně v souvislosti (také) s prvními křížovými výpravami. Byl nicméně vzácností ještě po docela dlouhou dobu. Operuji s variantou, že v Okcitánii s ním mohla obchodovat právě židovská komunita s vazbami na Iberii.
"Ty čteš!?" "Překvapuje tě, že jediný syn zámožného kupce umí číst? Taky počítat mě naučili..." "A nejenom plůtky v hospodě?" upustila na půl úst Biatris. "Ne, odpusť, bratře, jen tě málokdy vídám s očima zabodnutýma do písmen, pokud to nejsou řádky v účetních knihách nebo znaky na kartách... Vlastně to bývá jen u jídla. Potřebuješ jíst, abys četl?" pošklebovala se mu dál. Měla štěstí, že jí toleroval cokoliv a smál se s ní. "Alespoň to není naopak." Všichni sourozenci se na maminku překvapeně ohlédli. "Prosím?" "Když byl Miqueu malý, museli jsme každé sousto zaklínat básničkou. Ale znali jsme je zpaměti."
shodou okolností jsme se dnes s kolegyní shodly, že nutkání číst u jídla je v lidské populaci patrně silně zakořeněno...
Volně navazující drabble: Mise Volně předcházející drabble: Odlesky
"Zvažuji, že bych Gertrud pozvala k učení." Jacma to nevyslovila jako otázku. Se svou nejstarší společnicí se přesto toužila poradit. "Máš za to, že to děvče dokáže kráčet v našich šlépějích?" "Poctivě chodí poslouchat čtení. V řeči se mimořádně zlepšila. Její srdce je na prvním místě s matkou a sourozenci, ale Domu dává vše, co dokáže. Má otázky, její porozumění se neomezuje na přísady do polévky. Jejich otec musel být mimořádným znalcem Písma." "Věřím, má drahá. Přesto mám pochyby. Je to prosté děvče. Patří světu." "Yseldo, vzpomeň na svoje počátky," krčila rameny starší představená. "I z kuchyně může vzejít kazatelka."
Vzpomínka na zaslechnutou výměnu z minulého týdne vrtala mladé chráněnkyni domu dobrých křesťanek hlavou. Neuniklo jí, jak chmurně na Biatris zapůsobil střet s černookým mladíkem. Netušila, kdo to byl, a bylo jí hloupé se ptát.
Slavnosti k zahájení městského jarmarku na lukách za hradem předsedal sám pan Pierre Roger. Slunce se násobilo o množství zlacených erbů na tribuně, zatímco ze stínu blahosklonně zdravil své věrné. Jeho řeč i jednání jednoduchým, ale jasným způsobem vypovídaly o urozenosti jeho rodu.
Gertrud zkoumavě sledovala tvář pána z Mirepoix a jeho syna. Zdálo se jí to, nebo jim drzoun z tržiště byl trochu podobný?
"Josèlo Tolzanová!" "Biatris Olivièrová," ušklíbla se jmenovaná, ale úsměv jí zamrzl na tváři, když spatřila záblesk lvice v očích sestry. "Co se stalo?" lekla se. "Raimon se mi rozplakal u oběda, to se stalo. Matiu se přidal a na rozdíl od bratra odmítl i samotný chléb, nejen maso," rozhodila Biatris rukama a její hlas se nesl až na dvůr. Ctihodná představená si oddechla, že nejde o život. "Jsou to děti, Josèlo, berou všechno doslova! Když ti je svěřím, nečekám, že je budeš vzdělávat ve víře!" "Raimon se ptal, Bibi, znáš ho... Myslela jsem to dobře." "Znám. Vždycky je to dobře!"
Sedmiletý věkový rozdíl mezi starší a mladší sestrou už se mi nevešel. Že ta mladší navíc ječí na poměrně čerstvou katarskou představenou taky ne. Ale Biatris je to jedno, prořízlou pusu prostě nezastavíš. Teta Josi se tady asi rozpovídala o dietních pravidlech dobrých křesťanů a o období půstu. Chlapečkům je něco jako šest a tři roky.
p.s. varianta na konec dialogu (která mě napadla až v noci se zavřenýma očima): "... Odpovídala jsem pravdivě." "Jistě. A byla to dobrá pravda?"
Kámen se srdcem bijícím, otec podrží ruku nad věrnými svého kraje. Pozve je ke stolu, stane se jedním z nich rodinou i duší svou. Z jeho rukou vyrve město pyšné vojsko hada římského, které prolije nevinnou krev Besièrs a krajů všech od moře až k nám. Zkáza železná pohltí otce a do pustin vyžene syna. Získá nejtvrdšího nepřítele na tři tucty roků. Ten přesto zahnán do kouta vydá Bezpečnou horu ohni, aby pak nadobro zmizel v tmách.
Zpráva o smrti pána z Mirápeis zvonila Biatris v uších, když si vzpomněla na trhaná slova starého blázna, která zaslechla kdysi v mládí.
Pierre-Roger z Mirepoix starší (otec) byl místním šlechticem, který nejen držel ochrannou ruku nad místním katarským společenstvím, ale rodinnými vazbami i vlastním jednáním do něj osobně patřil. Zemřel snad koncem roku 1209. Mirepoix bylo dobyto a vypleněno křižáky v září toho roku. Panství bylo svěřeno jednomu z věrných (Guy de Lévis), zatímco Pierre-Roger z Mirepoix mladší (syn) se stal jedním z nejzatvrzelejších bojovníků na straně okcitánské šlechty a katarů (i když po masakru v Béziers už bylo všem jasné, že jen o náboženství tady opravdu nejde). Od roku 1234 společně s Raymondem de Péreille spravoval Montségur a velel tamním jednotkám. Byl tím, kdo stál v roce 1242 za masakrem inkvizitorů v Avignonetu, který vedl k obléhání Montséguru, ale také tím, kdo vyjednal s křižáky podmínky odevzdání Montséguru do jejich rukou. Pro útočníky z Avignonetu vyjednal amnestii, pro Montségur dvoutýdenní lhůtu pro uspořádání všech věcí a pro všechny, kdo se vzdají katarské víry, bezpečný odchod. Sám se hranici pod Montségurem vyhnul, ale zprávy o něm pak z pramenů zcela mizí.
Biatris si spojuje proroctví se skutečností zatím v bodě, kdy umírá Pierre-Roger otec, zatímco je skrytá nedaleko Montséguru na statku Peyregade a truchlí pro své ztracené rodné město.
Claria si nepozorovaně oddechla, když k platanu konečně dorazila sestřička, opřela se o pokroucený kořen, spustila vřetánko, kývla a začala zpívat. Dívenka popadla odloženou knížku a ztratila se na opačnou stranu kmene a záhy i do rozečtených řádků.
Vracel se od brašnáře domů, když zaslechl přes drobný lomoz města hlas, který ho před pár týdny překvapil v kostele. Tažen okouzlenou zvědavostí, Izarn brzy stanul na stinném plácku poblíž západní brány. U nohou zpívající dívky caparti z prachu stavěli svůj malý svět dřevěných koníků. "Zpíváš mrňatům rytířské písně?" pozvedl obočí. "Děti potřebují příběhy...," pokrčila rameny. "... s dobrým koncem. A nejen ony."
Možná neměl nárok na roli, v níž působil. Přesto byla vítaným světlem pro malé skupinky skryté ve stínech hor, odloučené od rodného výslunní, od hrdé bašty hrabství, které chránilo jejich otce i dědy. Možná neodolal nabídkám světa, pocitu nejbližší sounáležitosti v době hrozby a osamění, a neplnil sliby, které zosobňoval. Přesto byl nadějí, posledním poutem s hloubkou znalostí a s významem Slova.
Past postavená na povolání, na soucitu, na pocitu nenahraditelnosti, sklapla. Dobrý muž Guilhèm Bélibaste překročil hory zpět do Foix, místa, po kterém tolik jeho oveček prahlo, aby udělil své poslední consolamentum umírající. Vstoupil do světla, kterému nemohl uniknout.
Kradu úryvek z vlastní diplomky: ...Filip z Alayracu, poslední, o kterém existují zmínky, uprchl do Katalánska. Brzy se však vrátil za věřícími do Donezanu, byl zajat a pravděpodobně upálen. O zbývajících Dobrých křesťanech se již prameny nezmiňují. Soudí se, že byli dopadeni anebo utekli přes Pyreneje do Katalánska, kde dožili v ústraní.
Filip z Alayracu měl společníka, kterého sám vysvětil na Dobrého muže, aniž by na to měl formálně právo. Zanikající církev zajisté umožňovala výjimky. Teprve tento muž, Vilém Bélibaste byl posledním doloženým Dobrým křesťanem, můžeme-li jeho svěcení považovat za platné. V letech 1310 až 1320 se pohyboval po katalánské straně Pyrenejí. Setkal se tu s malými enklávami katarských věřících, kteří uprchli přes hory z hrabství Foix. Jediný Dobrý muž pro ně představoval jistou naději na přežití církve a jeho kázání prokazovala, že se dobře vyzná v písmu i v katarské nauce. Avšak Vilém Bélibaste osobně nedodržoval přísná životní pravidla, která byla určena Dobrým křesťanům. Putoval po kraji se ženou, kterou původně jen doprovázel a kterou v případě podezření prohlašoval za svou manželku. Jejich soužití však překročilo morální i náboženská pravidla a Raymonda Piquierová čekala Bélibastova potomka.
Vilém Bélibaste byl na počátku roku 1321 vylákán pod záminkou udělení consolamenta umírající stařeně do hrabství Foix a zatčen. Za promyšlenou lstí stál biskup z Pamiers Jakub Fournier, budoucí papež Benedikt XII., který byl v těchto letech dohlížejícím členem inkvizičních tribunálů v Toulouse i v Carcassonne. Vilém Bélibaste předstoupil před tribunál, odmítl zavrhnout svou víru a byl upálen ve Villerouge-Termenés na podzim roku 1321.
Gertrud se přece do výhně náměstí odvážila. Svou ochotnou průvodkyni stále potřebovala - naučit se po místním handrkovat s trhovci nesvedla. Přitom se toužila zavděčit Dobrým ženám, které ji přijaly pod svá křídla, a pomoci s hospodařením domu. Vybírala nejhezčí kusy zeleniny a bystře sledovala vážení luštěnin, když se z řečiště lidu za ní ozvalo hvízdnutí. Černooký mládenec si ji nepokrytě mlsně prohlížel. Zrudla až po kořínky vlasů. Biatris jí však i zde byla pohotově ku pomoci. "Varuju tě, kudrnáči, zpomal. Vidět tě moje teta, za rámeček si to nedáš. A tvoje macecha by si ještě přisadila," zasyčela. "Tch, čarodějko. Sklapni!"
Tak se stalo, že ctihodný vyslanec Stolce, neochvějný Petr z Castelnau, byl zákeřně zavražděn úderem do zad, když se chystal překročiti mohutné vody u města svatého Jiljí. Podle svědků se večera předchozího střetl v hlasitém sporu s hrabětem z Toulouse, který neprávem sejmutí trestů duchovních požadoval a jemu bezostyšně smrtí vyhrožoval. Vaše Svatost shledá, že není již nápravy možné pro manichejci pomýlený kraj tento a jeho vládce svévolné. Následuji svůj list s pospěchem, abych Stolec o těchto závažných událostech dále zpravil.
Arnaud Amaury odložil brk. O kolik více se mi ten hlupák hodí mrtvý je až s podivem, pomyslel si.
Vražda papežského legáta Pierra de Castelnau, který se v předchozích letech pokoušel kázat proti katarům, avšak musel se nakonec sám skrývat před hněvem obyvatel okcitánských panství, byla takovým Sarajevem křížové výpravy proti albigenským. Viník dodnes není jasně určen. Hrabě Raymond VI. by pravděpodobně nikdy pokyn k takovému činu nevyslovil, doutnající konflikt si nepřál převést do vojenské roviny. Mohlo jít o svévolnou akci někoho z jeho okruhu... ovšem taková smrt jako roznětka se velice hodila do krámu a rétoriky Arnauda Amauryho, opata ze Cîteaux, který nakonec u papeže Inocence III. dosáhl vyhlášení křížové výpravy proti katarům ani ne dva měsíce po této události (atentát 14. ledna 1208, vyhlášení křížové výpravy 10. března 1208). Je tedy možné, že papežský legát prostě dostal ve vhodnou chvíli... padáka.
Ležela ve tmě, vrásky kolem očí jako závory v cestě spánku. V duchu stále slyšela zvonivý neteřčin hlas. Tu radost z lásky v něm, bezstarostnost i znalý vhled. Zakořeněná tradice připomínala, že vše světské je zlé. Manželství není svátostí, jen úmluvou a obálkou pro nové životy, nové pachtění, nové utrpení. A Biatris do něj právě tak, s plným vědomím vstupovala. Přitom právě ty nové duše, které může přivést, jsou ty, které ještě nedošly záchrany. Ty, které se teprve potřebují rozpomenout. Proto mají přijít mezi nás. Vstala, zapálila svíci a povzdechla si. Takové myšlenky bych si měla nechat na postní večer.
"Neboj se, Gertrud, vždyť tě čepec stíní až na bradu. Děláš, jak kdyby tě slunko mělo sežrat." Bledá dívčina se však dál držela v podloubí a rozpakovala se vyjít za přítelkyní na náměstí. Svěží jaro se na jihu přehouplo v léto během týdne a dlážděná plocha žhnula jako plameny, před kterými na podzim utekla. Navzdory horku se otřásla. Biatris se zatím lehkým krokem vrátila zpátky. "Kdyby sis přeci jen spálila nos, umíchám ti mastičku." "Těžko si zvykám, slečno. Květnové ráno je u nás jak když slunce svět políbí... a tady je to jak kdyby se mu už dralo do postele."
Margo si pro svou píli se slavnostní večeří vysloužila bohatou chválu celé rodiny. Nikdy by si ale nepřisvojila cizí zásluhy, takže bystře oponovala jedinému synovi pána domu, když zmínil křupavé tmavé sušenky se silně kořeněnou chutí, jaké na svátečním stole ještě neviděl. "To není moje práce, pane, to Josèla." Miqueu se zasmál. "No jistě, to jsem si mohl myslet, že v pečení má prsty naše velká sestřička. Jsou velmi zajímavé, Josi." "Děkuji, bratříčku," odvětila potěšeně jmenovaná, než jí tvář zase zvážněla. "Recept mi dala Gertrud. Tam u nich je prý na Vánoce dělávají." "Měli bychom uprchlíkům nějaké schovat," poznamenala Domenge.
Kde se nám v Okcitánii vzali uprchlíci z německých zemí zatím nebudu rozmazávat... třeba témata ještě dají.
Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora. Pravidelné drnčení pily utichlo. "Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin. "Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal." "Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?" "Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."
Biatris chvatně skryla knížku, když vkročila ctihodná Jacma. Ostřížímu zraku však neunikla. "Který svazek tě zaujal, nejmilejší? Těšila jsem se na tvůj hlas, mohla bys nám po večeři opět předčítat." "Já...," klopila oči dívčina, neobvykle opatrná na svá slova. "Nemyslím, tetičko, že by tě nejnovější fascinace naší Bibi potěšila," poznamenala starší sestra. "Josèlo! Chceš mi říci, že Biatris pod tvým dohledem čte nevhodnou literaturu?" Tentokrát se starší ze sester neměla k odpovědi. "Jsou to písně vévody Guilhèma," připustila opatrně ta mladší. Blesky v očích ctihodné dámy zmírnil potměšilý úsměv. "Tak? Jen čti, má milá. Nahlas. Zamyslíme se nad jejich výkladem."
Biatris se před tetičkou, představenou místního katarského společenství, nejspíš řádně zapotí nad výkladem dvorných písní vévody Viléma IX. Akvitánského. Nicméně, teta Jacma se nezdá. Je žena vzdělaná a kdysi snad i byla mladá ;)
Obzor už se zcela ponořil do tmy, když Tomas vyšel na zápraží. Jeho druh se dotkl ramene drobné ženy, která dřímala na lavici u zdi. Vzbudila se lehce a zvedla k nim tvář s nevyslovenou otázkou. "Je smířen. Slova modlitby Boží vyslovil sám." "Zmínili jsme se pastýřům. Jestli v noci odejde, pošlete pro ně, pomohou vám." "A pokud ne?" "Zprávu pro nás můžete nechat i zítra. Budeme se držet nablízku." Spatřil úlevu v očích znavených strachem. Viděl, jak jimi blýskla k ohništi a v duchu přepočítala zásoby. "Udělej, co bude potřebovat. Možná ještě bojuje, nehodí se ho obírat o síly."
Jediná katarská svátost - consolamentum - fungovala jako svěcení mezi Dobré křesťany, i jako smíření před smrtí. Člověk se skrze ni zavazoval k askezi a životu podléhajícímu přísným pravidlům katarské církve. Neznamenalo to však, že po přijetí consolamenta umírajícím je nutné, aby tento držel půst. Myšlenka, že takoví umírající drželi záměrně hladovku nebo že je dokonce jejich rodina držela o hladu z obavy, aby se neprohřešili konzumací zakázaných potravin, je pozdější mýtus pramenící z nepochopení nebo překroucení skutečnosti. V době bojů se někdy skládal slib a modlitba katarským představeným předem, aby duše byla připravena přijmout consolamentum i v případě, kdy už umírající nemohl modlitbu sám před smrtí vyslovit, protože byl např. v bezvědomí. V době pronásledování pak byla důvodná obava, že žádná dvojice Dobrých křesťanů nemusí být v potřebnou chvíli nablízku, aby consolamentum udělila.
Závaží na nitkách jemně tančí v pravidelném rytmu. Dvakrát vpřed, jednou vzad, prostřední sada naopak. Nepozorovaná tichá řada čísel někde hluboko v mysli překrytá veselou písní na rtech a čerstvým světlem ranního slunce na dlážděné podlaze. Vedené zkušenými prsty, barevné snopky kreslí na široké stuze jeden pletenec za druhým. Jásavá barva oblohy a jasná kručinková žlutá pro maličkou krásku s kučeravými vlasy.
Nitonka zvedne hlavu, prstíky zabořené do hladkých prohlubní ornamentů na dlaždicích. Jemný zvuk cinkajících kamínků láká k průzkumu. Neviditelná síla odhodlání podpoří nejisté nožičky, ručky se v touze dotknout opatrně odlepí od země jako tahané na provázku.
Figurky z masa a kostí, k věčnému a přesto konečnému hemžení odsouzené. Hračky nepřehledného množství, jeho dílo, jeho pýcha nad vlastní mocí, jeho pocit svobodného záměru. Vězení pro vnitřní světlo, umlčené, zapomenuté, stržené z věčnosti jeho pádem. Lopotí se světem za sny bez cíle, aby se vracelo stále znovu a znovu bez záchrany slovem. Hledá krásu, zisk, spokojenost. Rukama, očima, jen srdcem ne.
V planinách nicoty se rozléhá hlas. Hledá ústa, jimiž by promluvil. Podněcuje touhu a živí ji vědomostí. Rozsvěcuje světlo a vysílá bojovníky, kteří duše z prachu vyzvednou. Odpouští duchem.
Všechny nitky nakonec drží v rukou pouze On.
tak si trochu zopakujeme tu dualistickou teologii...
Podat to dopodrobna by bylo na dlouho, ale základní a nejuznávanější pojetí vzniku světa v katarské věrouce hovoří o tom, že Bůh stvořil svět, jak známe z prvních slov bible, ovšem hmotu pak přetvořil ďábel/Zlý/padlý anděl, který byl po vzpouře proti Bohu svržen z nebes a s sebou strhl třetinu andělských duší. Ty uvěznil do hmotných těl, takže zapomněly na svůj původ a byly odsouzeny se vracet stále znovu v nových tělech. Úkolem katarských kazatelů bylo přimět tyto duše aby se rozpomněly a mohly se smířené vrátit k Bohu, opustit pozemský život. Kataři ve svém pojetí světa nerozlišovali peklo, dalo by se říct, že peklem byl právě pobyt duší na zemi (a chtě nechtě mám občas pocit, že v tomhle s nimi někdy musím souhlasit).
"Zbytečně děláš dusno, Arnau. Nevíš, kdy se to proti nám může obrátit." "Obrátit? Nesmysl. Vždycky jsme byli lidi poctivý. Jeho milost se zaručila a svatí páni si vyslechnou každýho bez postihu, kdo přijde sám. Tak ať si poslechnou, jak Peyre odmítá každej dobrej obchod a jak stará Joana porád mele vo pekle."
"Jsi Arnau, syn Bertrana z Cailhau?" "Ano, ctihodný pane." "Jméno tvé matky Marty je vedeno v seznamech. Tví sousedé potvrdili, že její bratr je kacířským kazatelem, který na svých cestách přebýval i ve tvém domě a jedl u tvého stolu." "Já... pane..." "Uznej svůj omyl a přijmi pokání!"
Mimo příběh Tisserands, přesto ilustrace podoby postupu papežské inkvizice, která v místě pátrání nejprve nabídla dobu milosti, kdy mohl každý věřící předstoupit a vyznat víru, případně poskytnout výpověď o dalších členech společenství. I katarský věřící mohl předstoupit, uznat svou chybu a přijmout pokání, stejně jako věřící pravověří, kteří třeba katarům pomáhali. Po jejím skončení inkvizice prošetřovala a vyhledávala podezřelé, na které dostala udání. I ti mohli svůj "omyl" odvolat a přijmout o něco těžší trest, který mohl v horších případech zahrnovat i vězení. Odsouzení Dobří křesťané (katarští představení), kteří odvrhli svou víru, mohli zpravidla vstoupit do kláštera. Zatvrzelé, nebo ty, kteří odvolali, ale byli znovu shledáni odpadlými při dalším vyšetřování, čekalo předání světské moci a ošklivé ukončení života. Podezření, často přenesené na celou rodinu, bylo tím závažnější, čím častěji se jméno objevovalo v inkvizičních registrech (inkvizitora vždy provázel písař, aneb hádejte, odkud máme většinu doložených písemných pramenů...). V době intenzivního pronásledování znamenalo druhé zopakování jména v registrech zpravidla neodvolatelnou vinu a trest za ni.
Omlouvám se, že jsem musela hned na první téma začít takhle zostra. Snad to jindy vyvážím nějakým tím poetičnem a vřelostí okcitánské krajiny.
Na mapy a papíry rozložené po stole padne stín. "A sakra." "Neklej." "Spala jsi dobře?" "Možná moc dlouho. Bolí mě rameno." "To je určitě od tkaní." "Co děláš?" "Ladím letopočty."
Autorka nenápadně schovává seznam postav a životních dat pod mapu. Mladou dámu v karmínovém šatu naštěstí zaujal tlustospis u autorčina opačného lokte.
"Krásná kniha, co je to?" "Diplomka, moje." "Napsala jsi knihu!? Mohu si ji přečíst?" "Spoilers! Ehm... budu ji v dubnu potřebovat." "A potom?" "Myslím, že už tak máš problémů dost. Ještě vidět do budoucnosti a udělají z tebe čarodějku než se stihneš vdát... ups!" "Já se vdávat nebudu!"
Byla ukrytá na Peyregade už téměř rok, když z nížin přišla ta nejhorší zpráva.
"Proč pláčeš, tetičko?" Miria se i v tuhle chvíli usmívala.
Nemyslí jí to, nemá všech pět pohromadě, řekla hospodářka hned první večer. Čí je to dítě se nikdy nedozvěděla.
Biatris se podlamovala kolena žalem. Ze vzkazu nebylo jasné, co se stalo s obyvateli města.
Jenže to prostoduchá holka nepochopí.
"Bolí mě srdce, holubičko. Vojáci jsou mu moc blízko. Mám strach."
"O hladu nebudeme, neboj. Babička říká, že dokud se o chleba můžeš podělit s myší, není zle."
"Kde je tvoje babička, Mirio?"
Usmívala se dál, neodpověděla.
Je podzim 1209. Biatris se ukrývá na statku Peyregade, kam odešla po jedné noci na Montséguru. Vojska Simona z Montfortu nedávno dobyla Mirapeis (Mirepoix).
Hraji si trochu se slovy, ve staré francouzštině souri znamená myš (v moderní je to psáno souris), zní a vypadá (skoro) shodně jako všechny jednotné osoby přítomného času slovesa sourire, usmívat se.
Děkuju vám všem za čtení. Původně stěží vymyšlená linka příběhu se mi v hlavě rozrostla a asi mám do zásoby na další duben... nebo na jiné tvoření.
"Bernadon? Neměla jsi náhodou ještě nedávno plnou hlavu Rémina?"
"To je pryč," ušklíbla se kamarádka.
"Nech mě hádat: koukáte po něm všechny?"
"A je na tom něco špatně? Tobě se zas líbí nevím kolik chlapců najednou!"
"Že se mi líbí neznamená, že je chci domů!"
"Ty se nechceš vdávat?"
"Zrovna dvakrát ne," pokrčila rameny Biatris. "Rozhodně si nepotřebuji dělat naděje osmkrát do roka."
Hýčkala si svoje pochybnosti. Byly doby, kdy se viděla ve šlépějích babičky a tety, ovšem bez jistoty přesvědčení. Hledala se.
Příští léto prochodila s Izarnem podél řeky. Nemusela váhat, když ji pozval poprvé.
Catarina se jí smála.
