Moje články

Tak nějak se znovu nacházela, učila se říkat své.
Předtím se sobě ztratila.
Předtím našla otevřenost, bezpečí a štěstí,
kterému by předtím nevěřila.
Předtím byla na nervy.
Předtím byla nadšená.
Ještě předtím si poprvé vládla sama.
Předtím jela v trojích kolejích.
Předtím hltala vědomosti.
Předtím si rochnila mezi tehdá svými.
Předtím lítala na kole.
Předtím se styděla.
Předtím kouzlila s hospodským ubrouskem.
Předtím se předváděla a adoptovávala lidi.
Předtím byla trochu moc velké hodné mimino.
Má za sebou skoro třicet krát tři sta šedesát pět a čtvrt předtím, která kdysi bývala potom. Co znamená to dnešní potom? A to potom?

"Vysvětlíte mi, a to okamžitě," Lady Catherine se nezdržovala s oslovením, "jak je taková hanebnost vůbec možná."
Pan Collins hleděl na svou chlebodárkyni s naprostou hrůzou. I jeho přirozeně zakrnělým společenským jemnocitem dokázala proniknout její prudká zlost.
"Ma..."
"Vaše žena bydlí na faře už sedm měsíců a není mi známo, že by snad byla v očekávání."
Panu Collinsovi se zatmělo před očima.
"Nedávala jsem vám dobré rady a netrpěla jsem vaše přebytečné pobyty v Hertfordshiru proto, abyste se šťastně usadil a nyní snad očekával čápy či zázrak boží. Nebo snad i v této oblasti potřebujete slyšet mé rady a doporučení?"

Když se vrátil, usmála se. Lehounce, křehce. Zvedla k němu ruku, slabou jako list papíru.
Pohladil ji po rameni, chtěl jí předat jistotu. Zavadil o vystouplou kost.
Měsíce na vzdálených plantážích ho nenechaly zapomenout, ale setřely akutní bolest bezmoci, která ho v tento večer návratu zaplavila.
Vztekal se. Všechny v domě by chtěl zpráskat, rozbít hloupé kulisy, roztrhnout oponu vědomí.
Seděl v pracovně, dlaně na obrovské mapě. Nejraději by prodal celou Antiguu, koupil všechna opiová pole v Persii a zničil je ohněm a solí jako prokleté Kartágo.
Nezmohl by nic.
Lékárenská lahvička na stolku v salonu se mu chřestivě vysmívala.

"Pane," plukovník se krátce uklonil.
Chtěl se ihned dále věnovat přípravám, ale jeho protivník, nedbaje na veškeré dekorum, přistoupil blíž.
"Dobré ráno, pane. Podívejte se, nešlo by tohle řešit civilizovanějším způsobem? Je tato krvavá záležitost stále ještě hodna skutečného gentlemana?" tvářil se drze, ale možná měl strach.
Starší muž neodpověděl.
Souboj proběhl dle pravidel.
Až úleva svítání a první pramínek krve rozvázaly Brandonovi jazyk.
"Až nyní, pane, si snad můžete brát do úst skutečné gentlemany. Neradil bych vám znovu zkřížit cestu mou nebo rodiny Dashwoodovy, ale vaše bezcitné jednání je tímto odčiněno. Civilizovanějším způsobům vás však těžko ještě kdo naučí."

Vrásčitá dáma v krajkách, která neopouští svůj pokoj a tráví čas na modlitbách, jistě s duší smířenou. Těžko by mohla mít z něčeho strach.
A přesto.
Přesto je vývěsní štít nakřivo, stejně jako všechno ostatní. Přesto na hřeben střechy nesedají ptáci a každé zákoutí halí pavučiny. Přesto je její dům zlověstnou temnou skvrnou v linii ulice, kterou každá rozumná děvečka obchází zrychleným krokem.
Zlatý kroužek medailonu se jí houpe v snách. Řetízek v pevné ruce jejího syna a roztřesená otázka v jeho očích. Nalomený kruh nočních děsů.
Proč přišel? Proč se ptal? Proč rozvířil dobře usazený kal v jejím srdci?

Subsaharská Afrika. Hory. Lesy. Sluníčko hřeje a vzduch krade vlhkost. Unáší ji vzhůru, sbírají se mraky. Rostou skokově, chvatně, shluk obrovských buněk. Fouká od východu.
Teplé moře, krmení, zdroj síly, jako živný koláč. Blýská se. Vzdušné proudy obou hemisfér roztáčejí kolo osudu.
Zcela čerstvý, jako každé dítě nespokojený se světem, dorazí k americkým břehům. Ječí, burácí, klopýtá. Nese s sebou moře slz, vlnu za vlnou, ztrátu za ztrátou.
Zrodil se nad pevninou i nad mořem, zdánlivě z ničeho. Teď si vezme jméno indiánského boha Huracaana a všechno, co se mu zlíbí. Může si přece hrát.
Lidé mu budou říkat Charley.

„Jistěže bude psát!“ udeřila Gingerina pěstí do stolu, až nadskočila hromada nesrovnaných nápadů, které už roky čekaly na sepsání, vyrobení či nakreslení. Z desky uteklo několik zapomenutých korálků.
„Říkám ti, že nebude, snílku bláznivá. Minulej rok byla už devatenáctýho na zhroucení. Nestihla dočíst, neměla šťávu, spánek veškerej žádnej,“ vypočítávalo na prstech Duševní zdraví.
„Mumlemumle,“ ozvalo se zpod stolu, kde zrzka lovila popadané korálky, odstřižky bavlnek a další inspiraci.
„A co kdyby... četla jenom něco?“ Střední cesta seděla na gauči a s výjimečnou pečlivostí si pilovala nehet.
Zbylé dvě osobnosti na ni pochybovačně pohlédly.
„A to jako myslíš, že to dokážem?“

Jasné světlo nocí padá
Jasné světlo - máš mě ráda?
Jasné světlo přinesu ti
Jasné světlo hrstku suti
Jasné světlo krásná paní
Jasné světlo kočkování
Jasné světlo bílý koník
Jasné světlo špatný podnik
Jasné světlo temné čáry
Jasné světlo hromy v dáli
Jasné světlo blesků lovci
Jasné světlo stádo ovcí
dusá tmou.
Jasné světlo valčík tančí
Jasné světlo štěstí značí
Jasné světlo pěší cestou
Jasné světlo za nevěstou
Jasné světlo stát se darem
Jasné světlo bloudí ránem
Jasné světlo chybí víra
Jasné světlo síly sbírá
Jasné světlo láskou září
Jasné světlo čáry maří
Jasné světlo konec cest
Jasné světlo hvězda hvězd

"Dobrou noc, Miss Matty."
"Dobrou noc, má drahá. Bůh s tebou."
Sotva dokončila modlitbu, když se ozvalo lehounké ťukání na dveře. Ve světle jediné svíčky vypadala paní domu vyděšenější, než možná byla.
"Mary dear, odpusť, je mi to nanejvýš hloupé..."
"Copak se stalo? Třesete se, pojďte dál."
"Děkuji, díky... já... budeš si myslet, že jsem hloupá, ale... víš, jak mi zůstal ten dětinský zvyk, že před spaním hodím pod postel klubíčko?"
"Vím, jistě."
"Dnes se nevykutálelo na druhé straně. Dívala jsem se pod postel, není tam. A teď tam mám spát?"
"Nesmysl, Miss Matty, samozřejmě. Budete spát tady se mnou."

Přišít další záplatu.
Denně zdravit Johna, usmívat se tak akorát.
Najít si práci, utajit to před otcem.
Sledovat, jak se sestřička blyští v kabaretu a jak vyjednává o své ceně. Jak bratříček propíjí další námezdní měďák.
Dohlédnout na ženu, která zůstala dítětem.
Nedívat se, kam nemusí. Nenechat se zastrašit.
Modlit se, aby se svět neměnil. Marně.
Navléknout cizí peří, nesrůst s ním.
Nechat si všechna zlá tušení pro sebe.
Unést pýchu, hloupost, bezmoc. Vidět přicházející šílenství.
Zapadnout zpátky pod povrch, doufat, že city se udusí.
Jak se zbavit závislosti na sobě samé, když tě Osud stále staví na vlastní nohy?

Svíčky na stole pomalu hasly, nálada byla příjemná.
"Mrs Croft, vy jste skutečně byla ve všech zámořských krajích?" Henrietta byla tou představou nadšená.
"Skutečně ano, drahoušku," usmála se admirálova žena a zpříma pohlédla přes stůl.
"Mrs Meadows mi jistě dá za pravdu, že je to náročné ale báječné dobrodružství."
Magdalene tiše přikývla. Byla připravena vyprávět, ale admirál ji přerušil.
"Byl bych raději, kdyby zůstala na pevné zemi, ale zkrátka to nebylo možné. Málem mě žádala, abych jí přikázal mě následovat. I kdyby to bylo na konec světa v rybářské bárce."
"Konec světa by byl tam, kde bych nebyla s ním."

Yersinia si pohazovala náhodným adenovirem jako dvacetistěnkou. Už je nás tu moc. Množení je bezva, ale je tu narváno. Je čas hledat nové působiště.
Mohly bychom se podívat na světlo. V klidu si vytéct a rozpliznout se po okolí. Jenže co když je tam doktor? Co když to někdo vyčistí? Nebo nedejbože olíže pes? Miliony nás zahynou!
Takže radši invaze? Hezky v teple? Z uzlin do krve, do oběhu, do plic. A pak teprve ven. Taková zábavná rýma. Roztomile smrtící.
Každopádně to dneska musí prasknout.
Pomyslně rozdělila plošky adenoviru na sudé a liché. Takže kam to bude - dovnitř, nebo ven?

Vypráví se, a nebude to tak dávno, co se to možná stalo, že sem do Anglie přišli jiní lidé. Přišli naráz do všech koutů, do měst, do paláců i na venkov. Skoro by jeden nepoznal, že nepatřili mezi nás. Vypadali jako my, oblékali se stejně, skoro stejně i mluvili. Ale někdy se chovali zvláštně. Měli různé věci, které nikdo nikdy neviděl. Znali události, které se teprve měly stát.
Nikdo neví, kam se poděli. Přijeli tehdy ve svých kočárech, pobyli mezi námi, usmívali se, bavili, občas vyprášili kožich někomu, kdo nebyl hodný. Pak zase odjeli a nikdo už je nikdy nespatřil.

Rozzářenýma očima sledovala včely v kvítcích jabloní. Zrovna dočetla další útlou knížku a srdce jí zpívalo. Robertovi a jeho sestrám se bude ten příběh líbit. Děvčátkům ve škole taky. A je tak krásně...
Pomůže u čaje, vyřídí nákup. V podvečer stihne procházku. Ve světničce si po modlitbách vyspraví čepec.
Proč by na ní kdy měl spočinout vznešený zrak? Proč ji svazovat, rozptylovat, vyzvedávat do sfér, o které nestojí? Proč ji krmit vědami, které kolem sebe nevidí?
Rok života jí bude chybět.
Její srdce samozřejmě odpustí.
Pro svět, který si Harriet znovu našel, bohatě stačí ten rozum, který má po mamince.

Kde mohli, brali rozum. Znali svoje hranice a pro tu starost byli moudřejší. Mozek se rád nechal živit a srdce jim otvíralo oči pro nové věci. Víc a víc.
Na potkání rozdávali, když chtěl někdo poslouchat. Na potkání poslouchali, když chtěl mluvit. Týden co týden nosili zprávy o tom dobrém, o veselém či smutném, co se stalo, co mysl napověděla, či srdce zahlédlo.
"A víte, co se stalo mně?"
"No a já..."
"A to moje..."
"Mně se to nelíbí."
Nebyla s ní řeč.
Jeli domů, srdce zamilovaná a rozčarovaná. Nevěděli, jak velké je to její. Přes malou mysl nebylo vidět.

Najednou nezářila. Nesmála se, neodporovala, nediskutovala s pány, jak mívala ve zvyku. Chodila podél zdí a nenechávala se vidět. Pro něj nikdy neměla úsměv, ale postrádal světlo, které jí dřív plálo v očích. S obavami sledoval, jak ucukla, když do ní podobně ustaraný Tartaros něžně žďuchl čumákem. Jako by kolem ní kroužil hluboký šerý stín, jako by jen jemu věnovala pozornost.
Nevyšla do zahrady už tak dlouho. Ne, nemůže. Usedla, u nohou Tartara a ten přízrak. Pes kňučel, běs poskakoval. Cenil zuby, rozježený. Panelování z tmavého dřeva jí splývalo před očima.
Došla do studovny.
"Louisi, pokousal mě pes. Zabiješ mě?"

Večer je doma pro krásu šero, nezbylo na svíčky.
"Ham."
Večer je alespoň ve městě zábava.
"Ham.
Večer na plese, viděl jsi ji? Roztomilá.
"Ham."
Večer v divadle. Lest byla moc průhledná, déšť ji smyl.
"Ham."
Večer u čaje. Vyznání, úleva. Za kolik si budeme žít?
"Ham."
Večer na plese. James je pryč. Nebudu tančit. Rudé kabáty září. Budu.
"Ham."
Večer u regimentu. Hluk a smích. Vezmeš si mě ty?
"Ham."
Večer v šeru. Hanba.
"Ham."
"Ham, ham, ham."
Večer doma. V ústraní. Nekřič, děťátko, nekřič. Slečny nemají mít děti.
Čas, nenažrané batole, zatleskalo ručkama. Další den za námi.
"Ham."

Dvě lanka, co se rozbíhají. Deset metrů ve vzduchu. Dva my, dva páry rukou. Úkol.
Dívám se ti do očí, dívám se na zem, připadám si nepatřičně. Ti dole se dívají.
Rozklepané nohy, mám strach. Ne závrať srdce, prostě nechci spadnout.
Kroky jak taneční, posun, posun, posun.
Lanka se vzdalují, ruce natahují. Pořád stojím na svých nohách. Pořád. Musím. Hlava mi opakuje, že jsem těžší. Nesmím se opřít, nesmím, nesmím. Musím se unést sama.
Tenkrát jsme spadli. Tenkrát, kdy jsem stála proti tobě.
Teď jdeme vedle sebe a já se snažím upamatovat, že se můžu opřít. Že musím. Abych nespadla.

Páteční polední klid platí i v borovém lese. První hřejivé paprsky tahají z jehličí metličku. Březí srnka ospale mžourá z mlaziny. V dáli mlátí hlavou datel - workoholik.
Jen na osamělé jedli hlaďounce šustí peří.
"Klikej, šup!" pobízí jeden hlásek.
"Počkej, vypadl signál," netrpělivě odvětí jiný.
Lomcování drátem.
Co se tady předloni zastavilo Sovátko, jsou v dubnu k neutišení. Myšák jim dodal od bratrance ze skládky obstarožní notebook.
"Jé, pěkný, kač!" houká to co chvíli.
A pak je ticho.
Sedm kulíšků sedí, sedm kulí očka na obrazovku.*
Nejmenovaný autor jim zabil oblíbenou postavu.
Nebo nezabil?
*Osmý chrní, dočítal do čtyř ráno.

Spatřil ji znovu, když se s košíkem koláčků zastavila ve škole. Jen procházel kolem, ale srdce se tam na chvíli zastavilo. Stěží ho pak dohánělo, udýchané.
Oslnivá, půvabná, usměvavá dívka se skromnou a milosrdnou duší. Růže světa. Jak by někde mohl najít lepší?
Je-li příliš křehká, bude ji chránit.
Je-li silná, bude darem nebes po jeho boku.
Bude?
Nebesa se usmívají, její otec si ho oblíbil.
Očekávání.
Poslání.
Volání.
Stahuje se k dešti.
StJohn potřásl hlavou a začal si balit truhlu. O úřady je již postaráno.
Moor House není dost dobrou klecí. Je třeba najít si pevnější. Za mořem.

Kolopolo (vz. město): hovorová zkratka pro kolové polosárí. Specifický typ oděvního kompletu pocházející z Indie. Určený zejména (ne výhradně) ženám. Sestává ze sukně, krátké halenky (viz čoli) a šálu (viz dhupatta). Správně oblečený komplet napodobuje vzhled klasického sárí (viz). Oděv i v našich krajích návykový. Oceňována zejména sukně. Na tu je použito tolik látky, kolik by západní průmysl využil na pět až dvacet konfekčních sukní. Při správném navrstvení spodniček je kolopolo schopné částečně napodobit některé historické kostýmy. Záchvat vyvolaný kontaktem s novým kolopolem zpravidla zahrnuje: nezpůsobné skvíkání nad látkou, hrubé nadávání na rozměry, těžké vzdychání nad peněženkou a nezměrnou radost.

Možná si všichni kolem mysleli, že je prostě jen stará dáma. V duchu zůstala napořád děvčátkem. Opuštěnou malou sestřičkou, které bratr jednou poslal indický mušelín na svatební šaty.
Nikdy je neoblékla.
Teď se musela starat sama o sebe. Obchod ji vlastně bavil. Když zrovna nebyli zákazníci, zahloubala se do vzpomínek na dětství na faře, snila o Peterovi, jak hanbou utekl na moře.
Nezaslechla zvonek.
"Čtvrt libry cukrátek, prosím."
Stál tam. Opálený, vrásčitý, zářivý. Usmíval se.
Objala ho a nechtěla pustit. Plakali oba. Políbila hnědou tvář a vědoucně se usmála.
"Copak, Matty?"
"To nic. Slyšela jsem takovou pověru. Není to pravda."

Sledovat. Stěhovat. Pronásledovat.
Neváhal by dvacetkrát překročit rovník.
Musí být jeho, slíbila to.
Vozem. Pěšky. Na koni.
Neváhal by ani zaměstnat nosiče.
Musí být jeho, napsala mu.
Tiše. Kradmo. Plazivě.
Neváhal ji konfrontovat, ač to bylo urážlivě nevhodné.
Musí být jeho, půjčila si.
Pyšně. Veřejně. Hrubě.
Neváhal to dávat na odiv, ač jméno se utrousit neopovážil.
Musí být jeho, zaprodala se.
Nemohl vědět, jak rychlá křídla mají klepy.
Nemohl vědět, jakým pohonem je hanba.
Nemohl vědět, jak uhání čestné srdce.
Znal jen dunivý tlukot kopyt pohrdání a pomalý tok bažin vlastnění.
Zpil se. Nadával jako nejposlednější vidlák.
Vysmýkla se mu.

S lehkým závanem letního vzduchu vkročila do kavárny. Čerstvě vyfoukanými vlasy zavadila o rameno chlapce, který čekal na své rande. Decentním výstřihem upoutala pozornost party mladíků u okna. Než došla k pultu, pomohla jedné stařence vstát a jiné přidržela židli k usazení.
"Dobrý den," usmála se.
Baristovi se zvedla nálada o sto procent.
"Jedno latte a cheesecake, prosím."
Zvonivý hlas hladil vzduch.
Poděkovala, zaplatila.
Pak se jindy pevný podpatek smekl.
Blankytné tílko nasáklo kávou. Jahodový přeliv a dortík poznamenaly bělostné nohavice. Bolestivě dopadla, dokonalá hromádka neštěstí.
Černá rtěnka v koutě se ošklivě usmála.
Nějak si svůj poslední den zpestřit musí.

Nerad ten šuplík otevíral. Složený list. Úřední dokument převázaný stuhou.
Jediné, co ho váže. Pouta, která nelze přetnout. V očích lidí z těch nejpevnějších. Těžko říci, co o tom soudí Bůh.
Neviní ji. Viní otce a bratra. Udělali z ní obchodní artikl. Z něj také. Obchod, co má trvat nadosmrti.
Nemohl by ji zabít o nic víc, než děvčátko, které mu jiný osud přivázal na krk. Nemohl by ji nechat zajít špatným zacházením.
Má stuhou svázané ruce, jak by mohl žádat o ruku? A přeci...
Zákon lidí je neúprosný. Ne.
Ano?
Doživotní tíha tajemství.
Lezavou mlhou se tryskem blíží jezdec.

Jsou nedočkaví. Vlastní mrtvé použijí k ostřelování obleženého města.
Jsou hamižní. Pro bohatý náklad východního brokátu a koření si vpustí do přístavu loď duchů.
Jsou pohybliví. Za obchodem nacestují tisíce kilometrů.
Jsou vynalézaví. Topí, větrají, bylinky pěstují. Nic mi do toho není.
Jsou bezuzdní. Scházejí se k bláznivým veselicím. Zítra může být pozdě.
Jsou podezíraví. Svalují vinu na ty, kdo se jim nehodí.
Jsou pověrčiví. Nesezdané páry spěchají k oltáři.
Jsou neopatrní. Věří, že zástup zbožných s krvavými zády je zbaví boží rány.
Jsou ustrašení. Utíkají přede mnou, utíkají se mnou.
Yersinia Pestis si zamnula tyčinky.
Lidé jsou prostě báječní.

Prosím, už ne. Stačí.
Molly se svírá srdce. Nová sestřička je možná milá, snad i hodná, ale je jako vichřice. Smích, rozmáchlá gesta s příborem v rukou. Grimasy na celý stůl.
Ach Bože, matko!
Cynthii je z matinky málem nevolno. Taková škrobenost. Tak okaté "nenápadné" poznámky. Podlaha aby se mi otevřela!
No to jsem snad ani neviděla.
Hyacinth tasí vějíř. Nevzít si ho, byla by na dlažbě i s Cynthií. Ale považte. Poručil si sýr! U šlechtického stolu!
Má drahá holčička.
Tatínek má oči jen pro ni. To Molly je pokladem v tomhle mumraji. Vypadá utrápeně. Proč má najednou tajnosti?

Pro slzy neviděla, když za sebou práskla dveřmi. Notnou chvíli proklínala celý svět. Nejmilejší dospělák na světě nepřijel, jen poslal Atlas.
Po chvilce ji zaujal záblesk modré stuhy. Byla přesvědčená, že ten balíček tam dřív nebyl. Nejistýma rukama otevřela obálku.
Drahá kapitánko,
vím, že tě můj vzkaz nevyděsí a vím, že se mohu spolehnout na tvé mlčení. Věř mi, že vše, co se ti dnes zdá ztracené, se k dobrému obrátí. Mezitím přijmi, prosím, malý dárek z dob budoucích.
Pozdravuj sestry a maminku.
Susan Burnwood
Z krabičky se vykulila barevná dřívka.
Začátkem jara už Margaret obstojně překreslovala listy z herbáře.

KORUPČNÍ SKANDÁL POD KORUNAMI STROMŮ!!!
Patří Béďa do starého železa!?
Stal se z médi Děda Béďa!?
Šokující zpráva o neodpustitelném chování dříve nechvalně známé Kalorické kontroly Jellystonského národního parku se donesla až ke sluchu našich redakčních zvědů.
Jak sdělila naše věrná přispěvatelka S. P.* z agentury Krakonoš s. r. o., obávaný Méďa Béďa byl spatřen, jak poklidně přežvykuje a nechává se fotit povykující bandou mladistvých turistů. Hanba!!!
Bedřich (27) patrně zcela zapomněl na své povinnosti děsivého predátora, a místo aby puberťáky od pikniku vyhnal, nechal se uplatit nehorázně levnou a primitivní tlačenkou.
Podrobnosti ve večerním vydání Straka DNES.
*Sojka Práskačka

Bratříček je nula!
I kdyby ho otec vzal na milost a svěřil mu armády, jistě by toho všehoschopného smrada nedostal. Teď to musím vzít do rukou já. Teď se píle vyplatí.
Z očí jí sálala modrá smrt. Zkrocené blesky. Požadovala jen dvě společnice. Ochromující obratnost a blesková ostří. Nejdiblíkovatější akrobatka a aristokratka zcela znuděná světem. Vražednější komando Čtyři národy neviděly. Oheň všechno spálí.
Avatara měla na dosah ruky, když jí Mai zabodla čepel do zad. Pro bohy, proč pro lásku!? Zaplatí.
Nezaplatí. Ty Lee jí vzala síly. Přátelství? S tím taky nepočítala.
Azula zůstala sama. Se sebou. Se svým šílenstvím.

Plakala den.
Náhodná setkání? Úsměvy, vzkazy? Znovu vzpomínala a znovu se styděla, že jí dělaly tak dobře. Že se nechala zmást. Že zapomněla na zlé řeči.
Plakala dva.
Bratr ji chlácholil a bolelo to snad víc, než kdyby hřímal tak, jako křičel na něj. Zklamala. Nechtěla, nevěděla, ale bála se, že důvěru už jí nevrátí.
Plakala tři.
Lehkost a radost byly pryč. Vrátí se někdy? Portréty rodičů mlčely. Bratříček se na svět mračil, ale na ni se usmíval.
Další ráno vyšla na terasu. Rozkvétaly jabloně.
Bude silná. Bude opatrná. Zkusí se ještě smát.
Na šeď smutku je v šestnácti brzy.

Začátek adventu byl k uzoufání nudný. Slečinky pryč, cesty rozbahněné, vzduch syrový. Zůstala jen starší generace, sestra a slečinek chudá příbuzná. Tak co by se nepokusil ulovit si ji?
Vánoce se třpytily a Henry se zvolna propadal. Nebyl zvyklý cítit, ne jinak, než na oko. Nebyl zvyklý čelit pochybám a znechucení. Copak Fanny zpychla?
Nikdy nevěděl, co vlastně znamená "chudá příbuzná". Ona to zapomněla taky.
Teď se mu podvolí. Nechá se vykoupit, když se vrátila do bídy otcovského domu. Ani ho to nevyjde draho.
Řekla ano!
Řekla. A duše do noci křičela "ne!"
Vzala své slovo zpět.
Chřtán sklapl naprázdno.

"Gin!"
Dopitá sklenka třískla o pult.
"Gin, mladá slečno, ač slovo krátké, má dlouhou historii. Je z francouzštiny. Jo, Francouzi, ti umějí. Nejsi taky z Francie, krásko?"
Nejsem, hlupáku.
Esther nechápala, co ten floutek ve fraku vlastně dělá v téhle putyce. Dneska neplánovala pracovat, jen propít poslední šesták. Rozhodně nebyla mladá slečna a kráska. Připadala si servaná, stará a hrubá. Cítila se. Ale co už. Říkali jí Motýl, třeba ještě umí létat. Nebo si konečně zlomí křídla.
"Taky existuje džin, víš? To je duch z Orientu, co plní přání a hledá vysvobození."
Gin je moje vysvobození. Kolik mi ho zaplatíš?

"Nikde, podotýkám, nikde nedostane člověk tak dobré krevety," prohlásil sir Walter a náležitě mlasknul. Pěstěnými prsty rozlomil poslední krunýřek a zakousl se.
"Pravda," protáhla Elizabeth.
"Teď, omluvte mne, se zajdu před návštěvou upravit."
"Jistě, dítě. Ale pospěš si. Lady Dalrymple nesmí čekat. Já už jsem svůj nový brokát oblékl," elegán zkontroloval svůj odraz v zrcadle.
Nikdo jiný mu nevěnoval pozornost. Elizabeth zmizela do šatny. Anne rozmlouvala s číšníkem.
"... a prosím, zabalte je pořádně."
Sir Walter roztržite pohlédl na hodinky. Je čas! Rychle...
Zavadil o vidličku.
Anne a chudičká Mrs Smith se tomu divadlu nad hostinou ze zbytků ještě mnoho nasmály.

"Mathildo, je čas vyměnit svíčky."
"Jistě, máš pravdu, dear sister."
Deborah věděla. Vždycky znala správnou míru, správný den, správný čas. Viděla pod povrch, viděla do lidí. Věřila Bohu, že jí ukáže cestu a Bůh věřil jí.
Co si teď bez sestřičky počnu? Jak budu vědět, co kdy dělat a nedělat?
Miss Matty se strachovala zbytečně. Celoživotní trénink a stále přítomná vzpomínka na nejdražší společnici ji hladce vedly dál.
Deborah by si ale určitě všimla dřív. Nemusela by v kuchyni narazit na valentýnku a zpovídat zčervenalou Marthu. Deborah by nepřipustila...
Miss Matty ano. Dívala se Debřinýma očima a svým vlastním srdcem.

"Sožeto...," zamumlal potlučený kačer a málem se znovu odebral do říše snů.
Pak se mu začalo rozsvěcet.
"Slečno Patricie? Vy? Oni...?"
Krásná káčanda s úšklebkem pokyvovala a dobře nabroušenými pírky si smetala z ramene prach.
Butch ohromeně pohlédl na Barnabyho.
"Takže tohle..."
"Zkouška. Vstávej, pečínko, máme spoustu práce."
Reverend zachytil klobouk, který se čistě náhodou kutálel kolem. Nabídl ho Butchovi společně s pomocným křídlem, aby desperado konečně vstal.
"Práce," hučelo kačerovi hlavou, až se mu blány mezi prsty krabatily. Cítil se spíš na dva roky prázdnin.
Nebylo mu dáno. Údolím se rozlehlo zlověstné dunění. Snad kamenná lavina? Nebo... Cože? Ne!

Jasné světlo nocí padá
Jasné světlo - máš mě ráda?
Jasné světlo přinesu ti
Jasné světlo hrstku suti
Jasné světlo krásná paní
Jasné světlo kočkování
Jasné světlo bílý koník
Jasné světlo špatný podnik
Jasné světlo temné čáry
Jasné světlo hromy v dáli
Jasné světlo blesků lovci
Jasné světlo stádo ovcí
dusá tmou.
Jasné světlo valčík tančí
Jasné světlo štěstí značí
Jasné světlo pěší cestou
Jasné světlo za nevěstou
Jasné světlo stát se darem
Jasné světlo bloudí ránem
Jasné světlo chybí víra
Jasné světlo síly sbírá
Jasné světlo láskou září
Jasné světlo čáry maří
Jasné světlo konec cest
Jasné světlo hvězda hvězd

"Heeeele, negr z Hamley si veze bílou paničku! Kdes ji ukrad', dědku?"
Přiopilé pořvávání prořízlo večerní klid, jakmile vůz vjel do kruhu světla mohutné vatry - jediného pořádného osvětlení náměstí Bot River.
Thomas ožraly ignoroval.
Přivítání v hostinci nebylo o nic lepší. Hospodský mluvil na půl huby celoživotně, nezvyklou dvojici cizí ženy a černocha však přehlížel zcela dokonale.
Nevalnou večeři spořádali mlčky.
"Zajednám vám pokoj, madam," hlesl Thomas a zvedal se.
Magdalene ho zarazila.
"V žádném případě. Kde byste spal vy, ve strouze?"
"Před vašimi dveřmi, madam. Na stráži."
"Nikdy," zaklapla Magdalene rezolutně příruční kabelu.
"Něco ještě vydržím. Dojedeme na farmu."

"No ano. Spravedlnost, úcta, to se vám to řekne. Jistěže. Jednou za svátek. A jinak? Ohánět se kleštěma. Zas tolik by mi to nevadilo. Skoro nic mi nevadí. Dobře, ječící dámy, co si nutně pořebujou smočit kapesníček v hříšný krvi, to mi připadá dost bezbožné. Ale když to milostpáni dovolí, což. Co se mi dělat nechce, o to se většinou pacholci postarají. Po stínání jde všechno rovnou pryč, čistá práce. O výstavní kousky se ptactvo postará, o zbytky pod zpuchřelým provazem zas pověrčivé báby. Jen to lámání, to je práce. Než novýho zabydlíme, tamten musí z kola ven. Nezáviděníhodný, fakt."