Moje články

"Vy jste mladá, slečno. Spíte lehce. Nic jste neslyšela?"
Služebná nerušeně látala goblénový závěs.
"Slyšela. Nejdřív jsem myslela, že je to Pilot. Ale Pilot se neumí smát."
Grace Poole ji děsila. Bylo neuvěřitelné, že by si pan Rochester držel pod střechou žhářku a vražedkyni.
Ale Jane věděla, co slyšela. Ty kroky. Ten smích.
Proč jen Pilot nezaštěkal? Proč nebránil svého pána?
Zvuky té noci se vracely stále znovu. Stále znovu cítila kouř.
A najednou před tím vším zaslechla ještě něco jiného. Tichoučké "pssst!"
Kdo může mít nad zvířetem takovou moc? Jakého vetřelce je to psisko ochotné poslechnout?

Psi milují blázny.

Slonovinová krabička k Vánocům, přepečlivě zabalená váza k narozeninám.
Nápisy, ze kterých se dalo spíš věštit, než číst, a obrázky dam s drdoly černých vlasů.
Emma mohla zvolna začít uvažovat o zřízení čínského salonku. Ovšem to, že naprosto netušila, kdo jí ty úžasné suvenýry vytrvale posílá, znepokojovalo nejen ji, ale i pana Knightleyho. Tím spíš, že na balíčcích nebývala zahraniční razítka.
Kdo by si domyslel, že Emmino mladistvé škádlení slečny Batesové ohledně jazykových znalostí její neteřinky vyvolá škodolibého a velmi vytrvalého ducha jazyka Wu, kterému se na Hartfieldu navýsost zalíbí.
A že správci sbírek britského muzea jsou již na cestě.

Mrs Jennings si užívala posezení na terase. Celá společnost jako na dlani.
"Skutečně, ty vaše dcerunky, paní Dashwoodová, radost pohledět. Jistě mají řady nápadníků," sondovala lačně.
Mrs Dashwood byla poněkud zaražená.
"Margaret na to ještě nemá věk," odvětila suše.
"Ohó, ani se nenadějete...!"
Marno bránit přívalu slov.

Protentokrát se věštba žoviální vdovy vyplnila do puntíku.
Než Marianne pochopila, v čem tkví pravá romantika, a než všichni zapomněli na Willoughbyho, než se rodina Ferrarsů rozpadla a znovu postupně smířila a než se všichni šťastní novomanželé vrátili ze svatebních cest, bylo Margaret šestnáct. Tak akorát na nápadníky.
Mrs Jennings si mnula ruce.

"Elizo? Georgie?"
Byl čas na pravidelné odpolední představení. Musel si zjednat obecenstvo.
Bylo přítomno. Vyšívalo.
"Neviděly jste Jane?"
Mimochodem poklepával prsty na hlavici směšně nepotřebné vycházkové hole.
"V knihovně. Za závěsem. Jako vždy," ozvala se zvonivě lhostejně prvá sestřička a nos snad nemohla mít výš.
"Johne, dnes ne. Mamá má strašnou migrénu," spatřila záblesk rozumu ta druhá.
Jenže Master Reed už vyrazil.
"No právě," zavrzal kluzce, než stiskl kliku.
Hůl klapala o parkety na chodbě.
Vřítil se do neznámých vod, do azylu té myšiny, kde mu knihy možná říkaly pane, ale jinak mu neříkaly nic.
Na vlastní nebezpečí? Na její.

"... úkrok do strany, úklona, úsměv..."
Amy se zazdálo, že je na vojenském cvičení. A že se novou oblíbenou hláskou Mrs General stalo ú.
"... podat ruku pánovi... Ale slečno Amy!"
Malá Dorritka poplašeně stáhla ruku zpět.
"Ten pohyb musí být ladný, něžný, hřbet ruky elegantně oblý, aby pána nenuceně vyzýval k drobnému polibku, jak se sluší."
Amy pominula zjevný protimluv v afektovaném projevu ctné dámy a pokusila se celé gesto provést znovu.
"Ale ne, slečno Amy!" cvakla generálka vějířem.
Pohleďte..." předvedla směšně vyumělkovaný pohyb.
Malá Dorritka se otřásla a s jistou smutnou závistí si vzpomněla na ohromné packy páně Gowanova psa.

"... a to mi věřte, drahá Miss Dorrit, byl v šoku, úplně v šoku, když mě spatřil."
Flora Finching nedokázala zadržet příval slov už od zápraží. Amy stoupala za ní po schodech a snažila se neztratit nit.
"Ach, bývali jsme tak sladcí, ale, dobrý Bože, to vůbec nesmím zmiňovat, ty časy jsou dávno pryč. Jistě jsem na svém půvabu tolik neztratila, ne, o tom pochybuji, ale přece jen, víte, drahý Artur, tedy, jéje, pan Clenham, mě takto ještě neviděl. Je to pro mne těžké, nebohý pan Finching mi odešel a ty dobrůtky pomáhají, všechny jako by říkaly - sněz mě, bude líp!"

Byla by po jeho boku určitě šťastná. Svým zvráceně šíleným způsobem. Jenže teď byla zavřená. S přiopilou služebnou, která ji dokázala přeprat jednou rukou. Doslechla se, co zvažoval. Kdokoliv si mohl myslet, že by to pro všechny bylo nejlepší. Ona ne. Ve svém světě ho stále vlastnila a smrt je nesměla rozdělit.

Tu myšlenku zavrhl po velmi krátké úvaze. Nemohl by ji zabít, i kdyby to za něj mělo udělat vlhké sídlo a nepřátelské klima. Stále byl mužem nepříčetné ženy. Ve své morálce ne, ale zákony byly tvrdé. Útěky k cestování a pokleskům ho vyčerpávaly. Ale smrt by byla zbabělá.

Z nízkého vršku se rozhlédla po neutěšené scenérii pod sebou. Mžením lesklé břidlicové střechy tlačila k zemi těžká poklička šedého dýmu. I tráva kolem cesty tady u hřbitůvku měla v nejsvětlejších chvilkách barvu šedozelených proužků na její sukni.
Ne, tady si nedokázala lehnout pod neexistující koruny stromů.
Slunný Helstone se zdál beznadějně daleko.
Kdesi za šedými mraky však tušila žlutou záři keřových růží kolem fary. Cypřiše před kostelem jí mávaly ze vzpomínek.
Tam někde na jihu leží krajina naděje.
Její zvonivý hlas zaslechla po dlouhých měsících na rušném nádraží, když jí John Thornton vtiskl do dlaně zlatou minci růžového květu.

Sametové ticho. Pak hlasy. Její samozvaní soudci i kati.
Dětská hrubost, výsměch a provokace. Musí se bránit, je to přirozené.
Krev jí vzkypí v žilách, červená se jí na spánku.
Nevhodná chvíle, teta stojí ve dveřích. Arogantní lži mladého pána.
Cloumání, smýkání schodištěm. Zamčená v umrlčím pokoji.
"Jsi odporné, zkažené dítě!"
Ach dobrý Bože, z čeho tak soudí?
Ne, ta dáma nepotřebuje logiku. Její slovo stačí i panu Brocklehurstovi. Do školy ji uvede s cejchem.

Mrs Reed se mátožně probírá z mdlob.
"Nenávidím tě, ty hrozné dítě!"
Dospělá slečna stojí u pelesti. Pro tetičku je nesmazatelně vinna, až do věčnosti.

Pěkná slečinka. A vtipná dost.
Za skandál na plese ti to nestojí.
A co by ne, můžu zničit pověst jeho drahé sestřičky.
Téměř najisto by tě zabil v souboji. Ne-li, vyhodili by tě od pluku.
Pravda, uživit bych se neuměl. Bude to chtít nějakou bohatou sukni. Hle, slečna Kingová.
Blázníš? Její strýček by o tebe zlomil hůl.
Dobře, že odjela. Nakonec bych z těch Bennetových něco vytahat mohl.
Jen opatrně, chlapče.
No co, visela na mně tak dlouho, že jsem ji prostě musel vzít s sebou.
Tohle bude trapas.
Aspoň z toho trouby vytáhneme nějaký finance.
Ale živořit budeš stejně.

Svažitou pěšinkou k Miss Hortense, tahá z paměti francouzská slovíčka. V pelerínce a s košíčkem šití, jako dívenka z pohádky.
Kamenitými cestami k chaloupkám chuďasů, pokorná farářova neteřinka.
Chladným stínem zeleného loubí ve vleku přímočaré Shirley.
Měšíčně stříbrnou nocí k písčité cestě v zahradě Fieldheadu, raněné srdéčko ve stínu aleje.
Oklikou přes pole k boudě u továrny, svědkyně přestřelky se slzami ve statečné tváři.
Sněhem za nemocným.
Chřadnoucí pacientka, oči přikované k cestě, kudy Robert jezdívá do Stillborough.
Svažitou pěšinkou ke stavení Gérard-Moorů. Možná v pelerínce, ale rozhodně ne dívenka. Došla svými cestami až do jeho světa. Dál půjdou spolu.

"Ó, drahá slečno Woodhousová, tak ráda vás vidím! Tolik se toho od vaší poslední návštěvy stalo," chrlila slečna Batesová již ode dveří.
"Vskutku?" Emma ze zvyku omezila svoje poznámky i své vnímání na minimum.
"Opravdu mnoho. Však víte, v úterý, kdy chodívá dopis od Jane, jsem vzala jako obvykle matku ven. Že, matko? Ven!" zvýšila na nahluchlou stařenku hlas.
"Ráda to tak dělávám, přeji si, aby matce úterky byly těmi nejkrásnějšími dny. Také kvůli těm dopisům, víte, slečno? Počkejte, přečtu vám ten poslední. Byl moc zajímavý... Někdo ho tu mám, založila jsem ho, když se tu zastavila mladá paní Westonová..."

V bezpečné ohrádce živých plotů na slunné straně školních budov bylo odpoledne živo, jako vždycky. Dívčí škola tvořila podstatnou část ospalého Highbury.
Před večerním vyučováním, večeří a modlitbami měly chovanky pár chvil radostného volna.
Mrs Goddard svoje drahoušky milovala, od nejmenší cácorky po nejdospělejší slečny, které samy pomáhaly s vyučováním.
Sad zvonil smíchem, dívčí hry, tance a procházky se proplétaly v jedno klubko hemžících se úsměvů a loken.
Zahradní branka zavrzala, rej na okamžik ustal. Sad se nadechl šeptáním.
Přišla mezi ně na obvyklý čaj. Sotva starší, než vychovatelky.
Vzácná paní se usmála.
Hemžení se rozběhlo nanovo.
Pod jejím dohledem.

... proto tě prosím, drahá Isabello, dohlédni na tu nebohou dušinku. Obávám se, že odvykla chození do kostela a že by se mohla trápit.
Pozdravuj ode mne drahého Johna a dětičky,
s upřímnou láskou,
Emma.

Isabella si pár dní dělala starosti a na Harriet pečlivě dohlížela. Kromě celkové skleslosti se však zdála v pořádku. A v neděli odkráčela s celou rodinou do kostela téměř tanečním krokem.

Že nebyla v kostele a u zpovědi déle než půl roku, byla pravda. Svědomí ji tížilo jako kámen. Ale copak to šlo, jít se vyzpovídat doma v Highbury, když za mřížkou zpovědnice seděl pan Elton?

"A stejně si myslím, sister, že Roger a Molly by se k sobě pěkně hodili," zasnila se Miss Phoebe duchaprostě.
"Nejsem si jistá, drahoušku," zachmuřila se Miss Browning.
"Pro všechny svaté, proč ne?"
"Nerouhej se!" utrhla se hlava rodiny, "Ale vím své. Tuhle jsem pana Rogera slyšela, jak se vyptává Molly na její politické názory. A to by tedy nešlo. Naše holčička se přece nebude zabývat mezinárodní politikou. To se nesluší."
"To jistě ne," pípla Miss Phoebe.

"Tak tedy, Molly, teď, když vím, že máte raději rostlinnou říši než živočišnou," usmál se Roger, "rád bych vám ukázal několik mikroskopických vzorků."

Ospalé odpoledne na Donwellu dále plynulo v duchu myšlenek na sofistikované manipulace místní realitou.
"Mohly bychom se podívat na Kellynch. Jestli se Frederick vrátil z války v pořádku a tak...," nadhodila Susan.
"Nuda. Navíc je zcela v pořádku. Četla jsem to včera v novinách," zavrčela Miss Clearance a dolila si sklenku silné citronády.
"Škoda. Třeba bych ho přesvědčila, aby si se mnou zatančil."
"Chceš snad Anne rozplakat? Najdi si jinýho gentlemana."
"Mhmmm..."
"Kromě toho, měly bychom spíš zajet do Hunsfordu. Chceme snad, aby Collinsovi měli potomky? Víš, jací by s tou genetickou výbavou byli?"
"Malí a oškliví?"
"Pragmatický a užvanění!"

Fascinující módní vlna zasáhla Londýn i venkov. Drobné kožešinky na rameno, včetně tlamiček řádně vypreparované. Lišky, kuny, norci se zubili na ctěnou společnost.
Miss Ryegrass z toho bylo maličko šoufl. Ani v Hertfordshiru se před tímto chlupatým peklem neukryla.
Pan Bennet běsnil. Z knihovny zmizela letitá vycpanina. To Kitty. Pro všeobecný nedostatek nepohrdla vybledlou nutrií. Pokoušela se dodat ubohému zvířátku šmrnc.
Zmizelé afrikány si se smradem z kuchyně nikdo nespojoval, dokud Kitty nevykráčela s jasně oranžovou obludou na rameni.
"Naše návštěva ti, dceruško, doporučuje nákup doplňků v železářství. Prý možná založíš trend zcela nový a vizionářský," poznamenal otřesený otec suše.

To Emma ji prvně zvala k plátnu.
Tehdejší obrázky nebyly slavné. Nedívala se. Nemalovala pro svět, ani pro sebe. Přála si slyšet chválu. Jen jedinou, hnědookou chválu. Nechala se přesvědčit, že je zamilovaná. Podlehla sladké lži, že zbývá jenom pár dní, než se pan Elton vysloví. Vlastně to skoro byla pravda.
Otřela štětec o hadřík, usmála se.
Pan Elton by v životě nedopustil, aby jeho nejdražší spokojeně malovala. Aby si sama chodila do obchodu objednávat barvy a vybírat štětce. Aby věnovala svou sílu zpevňování rámů a šepsování pláten.
Robert Martin to dovolil.
Mrs Harriet Martin už znali i na Kontinentě.