Moje články

angie77 letos potrápila Hermionu v její snaze zachraňovat knižní postavy Komu není rady....
Šmelda dokonale obsáhl tíhu rozhodnutí Ohlušující ticho.
P.M.d.A bylo-li by mi ouzko, kliknu zde, co drabble, to perla Automechanik.
stigga mámy ví, navždy Bez podmíněk.
Tora její nový příběh Pod povrchem nás vtáhl do světa magie Cosi ze tmy.
Blueberry Lady novým čtenářům nabídla japonské pověsti Syn lišky.
Lady Peahen někdy zbydou jen vzpomínky Jaké kouzelní ráno.
Peggy Tail děkuji za mě milé město Na soutoku Ostravice a Lučiny.
morpi mluví všem z duše a přitom už se tetelíme na další rok Antidrabble.
ef77 kde je počátek všeho sčítání budoucího Kožěšiny, pazourek, mamutovina a ostatní zboží určené k dalšímu prodeji.

A mnohem víc a víc, tak příště :)
Nashle na pikniku nebo za 11 měsíců zde.

Máme toho společného víc, než jen razítko na zápočtovém listu.
Při našem prvním setkání měla spoustu kluků a já bázlivě vstupovala na její území, abych se na zdejším bazéně naučila plavat - pátá třída.
Ti kluci jsou tu pořád a vzadu na zahradě rostou u plotu topoly. Je tam sluníčko a ptáci a Honza. První pusa - osmá třída.
Kluky smetla revoluce a nadpis hlásá Integrovaná. Mají kuchařky a švadleny a já nevím koho, ale je tu PPP, tak tu chodím s mými kluky - maminka.

Teď tu stojím a napouštím vodu do konvičky.
Půjdu zalít květiny u slavobrány.
Není to jen práce.

Rovných osmdesát bylo by dnes mojí mamince.
Rovných osmdesát let uplynulo od doby, kdy se poprvé co by robátko nadechla.
Život k ní nebyl milostivý.
Maminka jí odešla dva roky na to a macecha o ní nestála.
Protloukala se mladým životem, jak to šlo.
Pak přišel táta, děti, starosti i trochu radostí.
Život šel dál a už se těšila na vnoučata, čtyři i v náručí pochovala, avšak osud zase zasáhl.
Nebylo jí dáno dokončit svou pouť při plném vědomí.
Chybný lékařský zákrok a z člověka zbyde jen tělo, které čeká. Čeká někde na rozhraní, až to všechno skončí.
Konečné vysvobození.

Má životní anabáze po zemích moravských by vydala snad i na román.
Jedno je však jisté. Byla pro mne přínosem.
a) ve škole v Rajhradě jsem měla tak báječné učitele, že mne motivovali k tomu nést pochodeň vědění oboru dál.
b) na Jižní Moravě se pije víno, dobré víno.

Avšak tady na Ostravsku to byly jen všelijaké pálenky, Ostravar či takový děsný žlutý patok jménem Sklepmistr.

Jak mě dostalo do kolen, když Vinium začalo přeslazeným hláskem své reklamní slečny nabízet "Sklepmistr - Sklepák - Sklepáček - to nejlepší z našich hroznů".

"Ale to bylo fajne, děvucho." pravil soused se sklenkou.
No brrr, nechci.

Seděl sám u stolu. Keramický pivní tácek a buclatý půllitr připomínaly dávné časy hostince.
"Hej, mladéj. Slyšíš?" ozvalo se od stolu místních štamgastů.
Ani se neohlédl přes rameno.
"Jako mě neslyšíš, vole. S tebou mluvím."
"Jo, s tebou mluví, vole. Takový jako ty, špinavý čundráky, tady nechceme." Začal navyšovat hlas druhý hrdina.
"Jo, nechceme. Pijou nám pivo, koukaj za babama a smrdí jak sto pekelnejch."
"Já bych mu jednu..." začal se zvedat druhý hrdina.
"Jasně." "Jasně!" přidali se další.
Hluk šoupaných židlí přerušilo cvaknutí kliky.
"Nazdar Toulavej. Tys to stihl dřív?" přátelské zalomení palce.
"Jojo, mládí, mládí." zabrblal první mluvčí.

Tenkrát byly jasně dané pokyny, co budete nosit - na sobě i na nohách.
V tabulkách BOZP stálo:
- montérky s laclem/ženy
- montérky do pasu a montérková blůza/muži
- flanelová košile
- kožené rukavice
- holínky
- pionýrky
- vatovaný kabát
Jak bylo psáno, tak jsme fasovali. Mistři i učni.
Velikostní tabulky jsem v té době znala nazpaměť. Rok co rok jsem přiměřovala, zkoušela a vybavovala všechny naše prváčky.
A pak diktovala.
"Prosím, ještě jedny pánské velikost 19."
na druhé straně drátu ticho
"Haló? Slyšíme se?"
"Ehm, pardon. Devatenáctky? A... Nemáte známého chirurga?"
"Proč?"
"Že by trošku zkrátili nožičku. My máme pracovní boty do šestnáctky. Kajaky nevedeme."

"Mamí, zavezeš nás? Já udělám oběd." Mládě dovádělo v kuchyni - bažanta s rýží, já se vděčně vrhla na domácí práce.
Ještě tuhle kočku očistím, blesklo mi hlavou, a popadla dřevěnou sošku a běžela k umýva...d...luuuů............
Najednou mi zmizel svět před očima a já sama sebe viděla, jak se kácím k zemi a vydávám šílený hysterický ŘÉÉÉÉÉV!
Válela jsem se na podlaze a mezi rukama svírala své před měsícem operované koleno, které se při uklouznutí na hrstičce rýže převrátilo naruby.
Drahoušek totiž dal trošičku našemu pejskovi na zem, jenže pejsek očividně rýži nechtěl.
Povím vám, taková rýže, ta jede!

A jsou tady, další.
Vždycky se nahrnou, hlasitě překřikují, jen aby dokázali, kdo je víc.
Ani jazyky neumí, natož chování.
Co teprve tahle banda.
Ještě s sebou berou ty divný děcka. Hýká to, kýve se to, furt se tlemí.
Nakonec mi poslintají autobus.
Já to uklízet nebudu.
Týden ve Francii, no to bude.
"Tak vážení. Já vás tady vítám za dopravní společnost Traveles a budu vás celý týden vozit. Na výlety, na nákupy, ale teď hlavně na Azurové pobřeží. Prosím, račte nastupovat."
...
Ve Francii je krásně.
Tady jezdím moc rád.
A ty děcka jsou docela fajn.
"Nastupovat! Příští zastávka Monako."

A: "Tak podívej, on je sice trošku natvrdlý, ale celkem vzdělatelný. Ukážu ti to."
tlapka lehce šťouchla muže do stehna
"Co je? Co děláš?" zabručel muž.
tlapka znovu lehce šťouchla muže do stehna
"No co je? Chceš ven?"
jemné natočení hlavy, pozvednuté obočí
"Chceš sušenku?"
radostné poposkočení a zavrtění ocasem
"Tak pojď." Muž odchází směrem k dobrotám.
N: "No ale já nemám takové obočí jako ty. U mě to nepochopí." zklamaně se šourá za parťákem
...
tlapka
... a nic...
"HAF!"
"Co je, co i ty blbneš? Sušenku?"
Psisko radostně skočí muži do klína, až se s nimi převrátí židle.
Dokázal to!

"Máš hlad?"
"Mám. Co je k jídlu?" lehce se zapotácel u zouvání boty.
zase byl s chlapama
"Hovězí plátek a brambory. Dám ti k tomu okurku."
"Tsse, okurku. To žeru každý den v práci."
"A co bys chtěl? Řízek? A vůbec, jdeš pozdě."
"Simtě, naděláš. Celý den jsi doma. Já dřu. Těmahle rukama. CHÁPEŠ!"
ááá, zase rady v hospodě "vychovej si ženu", jenže už je rozjeto
"Tak budeš jíst?"
"Ne, nemám hlad."
"Dobrá, jak myslíš..."
cvaknutí kličky
"Co děláš! Dyť tam... maso... jsi cáklá?!?"
Poprvé v životě jsem si užila, že bydlíme v pátém patře.
Vranám chutnalo.
Střepy posbírám ráno.

"My chceme pohádku!" skandovala tlupa malých divochů.
Zase jsme na táboře, zase objevujeme krásy okolí a v noci počítáme hvězdy.
"Mamutéééé, pohádkůůů..."
"Tak dobře, haranťata. Posaďte se a poslouchejte. Bylo, nebylo, žila jedná hodná osoba. A ta osoba jela na výlet, aby si odpočinula od všech starostí.
Jenže na tom výletě byla tlupa malých trpaslíků, kteří jí pořád obíhali a pošťuchovali a chtěli tu svačinku, tu pohádku, až si ta osoba pomyslela, jestli by nebylo lepší vzít si jablko a jít si lehnout."
"A, Mamutééé, bude to otrávené jablko?"
"Proč otrávené?"
"No, abychom tě pak mohli zachránit!" smáli se všichni.

Bylo to nahoru a dolů - tedy dlouhé nebo krátké.
Záleželo na tom, kdo si zrovna vzal na paškál rozčesávání mých vlasů.
Nedělní koupání se neslo v duchu:
vydrbat dítě
vyčistit uši
ostříhat nehty
"a!" rozčesat vlasy
I když maminka toužila mít ze mne něžnou dlouhovlasou modrookou princeznu, nakonec byl na tuto činnost trpělivější tatínek.
Já se totiž děsně mrskala a kníkala, že tahá a ááúúú a vůbec.
Takže mamince došla nakonec tpělivost a v pondělí jsme po škole šupajdily ke kadeřnici.
"Stejně furt někde lítá v děravejch teplákách," lamentovala.
Gumičky na čas zavál písek z pouští pískovišť.
Však zase dorostou.

Zahrozil a pak se ubrečený otočil a utíkal domů.
Ne, nebyl oblíbený.
Kluci si z něj dělali srandu, že je prrrťa, malej a neduživej.
Všichni byli o hlavu větší, všichni rychle běhali, všichni to uměli s mičudou i s holkama, jen on byl - malej.
A pak šel čas.
Dospěli, měli práci, měli rodiny.
A najednou v hospodě: "Kluci, není to prrrťa? Ty vo*e, kdo by to do něj..."
Banda pivních tatíků kouká na televizi nad pultem, kde rozhodčí zvedá nad hlavu ruku vítěze.
Dostal ho jednou ranou pěsti. KO.
Malý prrrťa, který se vzepřel a bojoval.
Za sebe.
Dokázal to.

Ta víska lákala svým klidem.
Lidé se tu cítili bezpečně. I kriminalita se jí vyhýbala obloukem až na dva cvoky, co si je odvezli s majáčky.
Čas ubíhal a nebezpečí šílené automobilky zahnala z hůry nařízená Natura 2000.
Máme tu ptáky motáky a vzácné žáby.
Lišky spokojeně chodily noc co noc popřát klidné spaní.
Až najednou.
Ze dne na den.
"Bude kšeft" zavelel aparát.
Všichni mlží "že jen průzkum lokace" a on to už Park Lutyně.
280 ha polí a lesů neuvedené firmě na baterkárnu. Okolí jí prý potřebuje.
Premiér si už mne ruce.
Všichni povstali jako jeden člověk.
"Nechceme!"

Ta hláška z jeho úst přímo elektrizovala: "Protřepat, nemíchat."
Krásné ženy mu padaly k nohám (některé pěkně vypočítavě). Dokonalý ideál mužské krásy (ségra říká, že je ´takovej nemastnej´).
Ten pohled, rychle odhalí nepřítelovy úmysly, a když promluví...

"Ticho, už to začíná..."
v sále zhasínají světla
"Jsem zvědavá na písničky..."
"Meryl je jedinečná..."
"Hele ten mladej..."

Všechen šepot kolem mne procházel bez povšimnutí.
Šibalský pohled modrých očí a hustá kštice, i když už trochu prošedivělá (mužům to dodává kouzlo)...
A on i zpívá, bože...

Jeho paní má štěstí, pomyslím si a usměji se na toho svého, hnědookého.
Tohle je můj Bond.

"Á, dobrý den, dobrýýý den." úslužně v obchodě pozdravil mého muže pán v padnoucím obleku.
"Dobrý, pane Koníček. Jak se máte."
"Ale dobře, dobře. S Mařenkou jedeme na týden do lázní. To víte, má to se mnou, holka, těžký."
"Tak hlavně v klidu a pozdravujte jí." rozloučil se můj muž.
"Kdo to byl?" ptám se udiveně.
"Ale klient, před týdnem dostal pépéčko." odpověděl a dál se zabýval vystaveným zbožím v regále.
"Zdar veliteli." houkl na muže týpek v džínách a triku.
"A to je kdo?" zvednu obočí.
"To je kolega, vrchní z protější směny."
A pak poznejte kdo je kdo.

"Dej to do té krabice..." "Pomoz mi utáhnout provázek..." "Ne, váza od babičky nemůže mezi hrnce..."
Takové a podobné věty jsem slýchala často.
Ani mi nepřišlo na mysl, že není normální se neustále stěhovat.
Nejprve z Fulneku do Ostravy kvůli tátově práci. Pak nás posunuli o kus blíž centru - rekonstrukce domu. Následovala Poruba, Brno, Újezd u Brna (studentský privát) a pak zpět do Ostravy. A znovu jsem proskotačila několik adres - ach ty změny.
Nakonec se mi podařilo spustit kotvu, zapustit kořeny - v Lutyni, s mým mužem.
V kraji, kde se narodila moje maminka.
Konečně jsem trvale doma.
Již 21 let.

"No to snad. Jak mohou pustit takový nesmysl do světa? To už se vážně všichni dočista zbláznili?" lamentuji nad počítačem.
"Co pořád brbleš?" táže se manžel.
"No tos neviděl. Tady hvězda prezentuje způsob jak množit rybízy řízkováním - šikmý řez nahoře, rovný dole. To jde proti logice, nezatlačím nic a ještě si potrhám ruku... " zoufalé oddychnutí
"Takovou kravinu ani nemohu děckám ukázat. To dnes už natáčí kde kdo, kde jakou...!"
"Ale drahá, ber to takhle: Inteligence je na světě konstantní množství, pouze populace lidská se zvyšuje. I když, v poslední době, i o tom prvém začínám poněkud pochybovat" a zamyšleně odešel.

"Máš hrnek?"
"Jo..."
"A je plný?"
"Jo..."
"A máš v něm kafe?"
oči se jemně přimhouřily a koutky úst nazvedly do úsměvu
"Mám v něm kafe, dobré..."
"Tak vidíš. Když už si tak povídáme" udiveně nazvednuté obočí "No povídáme, jen se nedělej. Vím, že mě vnímáš." souhlasné pokývání hlavou "Tak když už si povídáme, přiznej si: jsi zdravá, tedy díky hrstce prášků po ránu, ale jsi. Máš rodinu, máš práci, máš kde spát, co jíst, večer si pustíš telku." takové to nojo kývání hlavou "Když to sečtěme, máš... Cože? Břicho? Však nejsi modelka."

Tyhle sčoty má má hlavička dobře nastavené.