Moje články

"Cože?" 
Muž vyděšeně couvl od dveří, kde stál František, místní strážník VB.
"Nečuč a dělej. Kde máš ženu? V tomhle marasu sanitka nevyjela Bílovečák, tak vás mám dovézt."
Motor služební octávie se naladil do otáček, na tomhle opatrně.
U dveří již čekala sestra s lehátkem. Přeložila pacientku a mířila chodbou dál.
"Tak si dáme, ne?", muž nabídl strážníkovi cigaretku.
Náhle se z chodby ozval pronikavý pláč ohlašující nový život.
Po chvíli se u dveří objevil doktor: "No, Vláďo, málem jste ji měli v autě. Krásná holka, sice trochu malá, ale bojovnice to je. Gratuluji."
Byla neděle, 27. března, pět ráno.
 

"Jsem zvědavý, jestli tam bude."
"Kdo?"
"No ta malá, myška."
"Myška?"
"Posledně, když jsem jel na Slabochy, shodou okolností jsem tam byl úplně sám. Asi byl jinde potlach."
"No, dobře. To děláme občas všichni."
"A jak jsem tam byl sám, dělal jsem si jídlo. Klasika, chleba s játrovkou. Ale ani jsem to moc nejedl, bylo mi nějak divně."
"No?"
"A pak jsem se probudil a na stolku seděla myška. Koukala na mě, pak na játrovku a pak ji shodila dolů. Chtěl jsem ji... Jenže jsem si uvědomil, že mi bylo zle. Tak jsem ji tam nechal celý pecen. Za záchranu."

Když se takhle rozvedete, nemají vaši známí nic jiného na práci, než vám hledat náhradního partnera.

Pan H:
"To je fajn, že máme oba dvě děti. Vezmeš všechny společně na chatu."
"A ty?"
"No, já jedu na kolo..."

Pan O:
"Maminka říkala, že to neva, že máš dítě."
"Ale já mám dva."
"Ahááá..."

Pan I (to byla perla):
"Takže vezmeš si půjčku a já bych od XZ si vzal to auto, jo."
práskla jsem dveřmi

"Mami, kdy přijde Myšák?"
"Mami, nám se líbí."

Tak jo.
Vykašlala jsem se na všechny ty panáky a vybrala to, co potřebuji, co potřebovali kluci.

Sedím v zahradě na houpačce a mhouřím oči na slunce.
Ještě před chvílí jsem na sobě měla důstojné oblečení pro učitelování.
Hlavou mi letí myšlenky jak stádo koní.
Já jsem vlastně božská - trojjediná.
Celý den jsem stála u tabule a vysvětlovala učivo.
Vzápětí se ze mne stal logistik - co koupit, co zařídit, je třeba umýt okna...
A teď tady sedím na zahradě pozoruji oblaka a představuji si v nich tady beránka, tam draka, a hele - veliký lev...
Tuhle tu mou stále dětskou podstatu mám nejraději.
Dovoluje mi se načas uchýlit do světa bez starostí, shonu. Do světa radosti a kouzel.

Tu povídačku, jak Mamut ke jménu přišel, již znáte (jojo, spadla do jámy na odpadky).
Že jsem toužila být Nancy nebo Baby nebo jiná lepá přezdívka (ale, furt dokola).
Jenže nakonec jsem mohla být za Mamuta, tehdy ještě Mamutíka, vděčná.
Po pár vandrech se totiž ukázalo, že ze mne mohla být Žába - Greenhorn - Zelenáč. A co vyroste z takové žáby? No přece ropucha.
Na prvním, druhém třetím trempu si vás všichni opečovávají a hýčkají.
Ale když si na tak desátém vandru uvědomili, že jsem vlastně totální nemehlo, že sama budu jíst syrové maso, málem mě přejmenovali na...

Pořád Zelenáč, jójó.

"... níííík!" ŽUCH!!!

Artur: "Málem jsem ztratil pantofli."

Pickard: "Date?!?"

Ford: "Vždycky ručník, pamatuj."

Dat: "Kapitáne!" zasalutuje "Něco jsme zachyti..." kroutí hlavou "Ne, něco nás stoplo!"

Artur: "A kde to sakra jsme?"

Na můstek dobíhá Riker s Dianou Troi.

Ford: "Ach, omluvte nás, kapitáne, já jsem Ford a..."

Náhle se všem na můstku objeví v ruce záhadná malá obálka. Udiveně se po sobě podívají a svorně vytáhnou tmavě modrou kartičku.
"POZVÁNKA na společné setkání u příležitosti 30. výročí založení klubu Subspace"

Artur: "Co to zase..."

Pickard: "Date, na obrazovku."

Na obrazovce se objeví kuchyně. Žena právě začala šlehat žloutky s cukrem.

Ta rudá kráska je tu zas.
Ovíjí své paže kolem mého pasu a pevným tlakem mne ukládá do peřin.
Hodiny se sbíhají jedna v druhou. Nevnímám ani tikot ručiček.
Realita se rozpíjí do snů a do iluzí. Chvíli si s někým povídám, náhle jsem ve vzdáleném místě svých stínových bytostí a obratem jsem zpět a obdivuji sýkorky na jemných větvích vrby.
Jenže to nikdo neví.
Jen přiloží další deku.
Přesně tři dny se takto potácím mezi světem a nesvětem a pak, jako když luskne, hlava je čistá, tělo připravené, jen kolem trupu podpis - horký rudý pás.
Zlá krev odchází pomalu.

Vážení přátelé, ano.
Ano, křoví mne provází celým mým životem.
Jako malá jsem se v něm schovávala, když máma velela "Domůůůů!"
Pak jsem byla vedena důstojným pánem inžinýrem Svobodou k vědění a i ze suché větévky poznání, co to vlastně za křovíčko je.
Následně jsem provozovala na provazech jištěná akrobatické číslo průklestu jižních svahů Špilberku, nováček týmu údržby zeleně.
Ovšem nikdy jsem do jisté doby netušila, že mne křoví naučí běhat.
Vlastně to křoví v tom bylo nevinně, vinna byla ta svině bachyně, co se z něj vynořila.
Já - neběžec - jsem totálně porazila Usaina Bolta.
(ani ještě nebyl na světě)

"Ber bundu a nasedej!" zavolala jsem Martina a startovala auto.
Martin k nám jezdil skoro každé léto o prázdninách na týden, odpočinout si od Prahy, od shonu a od lidí.
Tehdy ještě po staré cestě přes Hrabyň (kdo zná, pamatuje ten šílený krpál), přes Opavu a dál až na Svobodné Heřmanice.
Teď už to bylo jen na odbočení na tu správnou polňačku.
Zastavili jsme a kousek do kopce skoro vyběhli.
Hodili jsme na zem bundy a žuchli sebou na záda.
"Tam! A tam! Vidělas ten bolid? Ten měl snad sto metrů!" nadšeně komentoval každý letící ocásek.
Tohle v Praze není.

Máme u nás žáky, kteří do naši školy nepřichází ze základky dychtiví po poznání, ale doslova se někam upíchnout, když už nic jiného.
Tyhle děti, které svou motivaci k čemukoliv ztratily už dávno, protože nikdo nic po nich nechtěl, táta furt v práci nebo vůbec není, máma si raději vše udělá sama.
A tak jdou na pekaře - stipendium, nebo na kuchaře, protože vařit se přece naučí každý.
Když mám u nich supl, snažím se být klidná, protože od kolegyně vím, že to v těch třídách občas vypadá, jako by tam proběhlo stádo šílených krav.
Ale pak ze soutěže dovezou medaile.

Pluji si tím svým životem, jak jen to jde. Občas něco zapomenu, občas něco pokazím.
Někdy s jídlem připeču i vařečku (těch hnědých konečků u nás trošku povícero - bo plyn)

Co však dělat s tím, když ti máma dá za úkol nakrájet deset kilo paprik z trhu a ony jsou to mršky slovenské, hezky pálivé. A když si navíc neoblečeš gumové rukavice, protože proč? He?
Ručičky máš potom v jednom ohni a i když ti máma pořád opakuje: "Neškrábej to, bude to horší.", tak mozek řve: "Dělej, škrábej, poškrábej se!
Tehdy jsem se naučila poškrabkat se kloubečky prstíků.
Taková úleva.

Za těch, pro některé zlatých časů, si maminka mé kamarádky, vdova, vzala Jugoslávce.
Jednou jsem u kamarádčiny maminky prořezávala ovocné stromky a její muž pomáhal.
Při práci jsme vedli řeči: oni moře, my ne, oni svobodu, my ne.
A pak řekl: "No, vy tady máte levný chleba. U nás chleba stojí víc, než litr benzínu."

Vzpomněla jsem si na něj před pár lety, kdy vystřelily ceny vajíček kosmicky vzhůru.

K snídani jsme si s mužem udělali vaječinku, dohromady 6 vajec.
Na FB jsem vlepila fotku žluťoučké dobroty: "Jak vypadá litr benzínu na stole... Skvěle... Děkuji našim slepičím údernicím."

Prostě mňam.

To máte tak, co v mládí doma vidíte, to pak sami děláte (a nebo úplně naopak - některé persony).
Můj muž je z Valašska a tam se nic nevyhodí. Co kdyby...
A tak se nám tady začaly kupit divnověci.
"Kolega mi dal..."
"Jaroušek říkal, že už to nepotřebuje..."
"Maminka mi dala tady tu krabici."
A tak se věci donášely, ale jiné neodnášely.
Až teď. Můj projekt "Garáž", jak to můj muž nazval, odhalil nečekané - stará okružní pila, co nejede, hromady zrezivělých šroubů, silniční trojúhelník z roku dva ještě s odrazkami!
Tak ten si tedy pověsím v garáži na zeď. Na památku.

Když si takhle usmyslíte, že si koupíte domeček, zamyslete se nad tím, kolik budete mít za dvacet let síly.
Tuhle moudrou radu nám tehdy nikdo nedal.
Asi bychom se jí ani neřídili. Oba dva pracujeme celý den s lidmi - já s mladými a manžel s neposlušnými.
Takže když přijedeme domů, netoužíme mít jednoho zvědavého souseda vpravo, dalšího upovídaného souseda vlevo a protivného souseda za sebou.
Takže rada by stejně padla někam do zapomnění a my koupili zahrádečku jako dlaň - 2800 metrů čtverečných.
Tak na mne vždy čeká rachota a brala bych botky robota, aby mne k večeru tolik nebolely nožičky.

1: "Já vám povím, kolego, už jsem úplně vyřízený."
2: "Jakpak to, kolego. Takový skvělý chlapík.
1: "Tak znáte to. Pořád samé - zaběhni, přines, my víme, že jsi šikovný, to dáš. Jeden by se ulítal, uskákal, unosil."
2: "Ale, tak. Vy? Takový hbitý, postava atleta. Vy můžete cokoliv."
1: "No, jenže už to není, co bývalo. Jak by se mi hodila vaše síla a velikost. Ani na lauf už nevyskočím."
2: "Myslíte? To není žádná výhra. Pořád růst a růst. I postel se rozpadla. Ale stačilo vypít bečku píva a bylo vyřešené."
1: "Tak zas někdy, kolego, třeba u kandelábru."

Tak samozřejmě, vím, že nejvíce vykopávek starých civilizací nachází v pásmu subtropů.
Vím, že dinosaury nachází různě po planetě.
Ale tady u nás se museli člověčáčci zavrtat 400, 500, 800 i více metrů pod zem, aby našli kouzelné přesličky a plavuně a nějaké ty hmyzáky zkamenělé z doby Karbonu (viz moudrý google: "karbon - Geologická encyklopedie: karbon svrchnopaleozoický útvar, který trval asi 65 miliónů let (355 až 290 mil. let, Tab. 12), obvykle dělený na dvě oddělení (stratigrafie)").

Nám však stačí občas přeházet kompost.
Vnoučci pak radostně vykopávají kostičky slepiček, či nějakých nožiček, co tam dědeček kdysi zodpovědně uložil.
Skvělé naleziště.

Tak jsem se konečně dočkala a můj syn mi podaroval prvního vnoučka.
Krásný usměvavý blonďáček.

Říká se, že tmavá barva je dominantní.
Kdysi neuspěl hnědooký otec mých kluků a teď ani hnědooká linie ženy mého syna - je modrooký, po tatínkovi. Moje geny prostě mají na vrch.

Po půl roce se narodila kolegovi Rozárka.
Chlubil se fotečkou, oči jak dva uhlíky, skoro čertovsky černé.
"Hele, já mám vnuka, v celku zajištěný, jediný dědic majetku. Co abychom to dohodli. Tvoje černooká Rozárka a náš Daník modroočko. To bude partie"

Však víte, jak to kdysi bylo - domluvené sňatky, dobré sňatky.
Láska se přidá.

Ne, neměl mi to dělat.
Manžel mi ukázal, jaké vyvýšené záhony vybrali s kolegou na střešní zahradu, v práci.
Poslední!
Vystavený kousek se zaschlými vřesy. A na něm sleva - Výprodej.
"To je váženě poslední?"
"Ano."
"A je na prodej? Chceš ho?" obrátil se na mne.
"Hmmm, vypadá moc dobře. Má úložný prostor na květináče. Beru."
Dojednáno - zítra si ho vyzvednu.
...

Úplně ho vidím stát na zahradě. Jahody pro vnoučky, pýřila jsem se v duchu.
...

Hoši záhon nesložili - neuměli. Do auta se mi nevešel.

Ach, můj sen spadl někam do prachu.

Ne nevzdám se! Zítra si beru vozík a pojede domů.

Tak vám nějak nevím, zda to je nekonečná lekce z trpělivosti a předvídavosti.

* k novým vozům nedávají blinkry - a nebo je v tom chaosu udělátek a tlačítek jejich řidiči ještě nenašli

* k superbourákům nedali volant, jen joystick - jinak si nedovedu představit, že ti chudáčci musí zatáčky projíždět na tři lomy přes protisměrný pruh a jsou "úplně" nešťastní, že vytlačují ze silnice protijedoucí blbečky

* minimálně v každém pátém autě jede "VYCHOVATEL", který ti dá jasně najevo, že jsi úplný dement na silnici a on ti ukáže, jak na to - a nepředjedeš!

Z jejich strany manipulace ostatních přímo ďábelská.

Chce to vrtulník.

Psal se rok 2010
"Mami, tohle je Alex, tak mi ji chvilku pohlídej." a odfrčel na cyklo závod.
...
"Ahoj. Co takhle švédské kuličky?"
"Jasan, Ikea oběd beru."
... a pak jsme jedly a povídaly a jedly a povídaly...

O tři roky později
Stojím u stolu a opatrně vážu orchidee. Tahle kytice musí být nejkrásnější. Zítra se žení Kubíček s Alex.
...
Obřad byl krásný, dojemný. Kapesníček jsem si naštěstí vzala.

"Mami, a víš, že už jsi tchýně? Co tvůj prořízlý jazýček" ptá se syneček.
"Nene. Víš, že čeština má jen tři slova na tch? Tchýně, tchán a tchoř.
A já jsem tch-tch-tchoř."

Pomalu dopíjím kafe a přemýšlím, co je vlastně potřeba udělat.
Meruňku zastřihnout, má na větvi klejotok.
Posbírat všechny větve po kácení.
Zastřihnout trávník pod keři, stromy a kolem malin, aby se mohlo v klidu vyjet s traktůrkem...
Myšlenky se hromadí jedna na druhou, až mám pocit, že pod nimi padnu.
Tak, ale první dodělat rozšíření prutníku.
Beru hrábě, kolečka, lopatu a rukavice.
Z okrasného záhonu shrabuji starou štěpku (musíme dát novou), nakládám do koleček a přes celou zahradu ji navážím a pak rozkládám kolem starých vrb i nových řízků.
Tok myšlenek se ustaluje a já vnímám už jen zpěv ptáků.

Zrovna jsme to probírali, tiše seděli žáčci, ani hlásku nevydali.
Snad jen občas kapesníčkem otřeli svá očka.
Kdo nechce šminky rozmazati, s krájením cibule počká... na jiného.

"Takže, děti. Cibulová zelenina je dvouletá nebo víceletá rostlina s cibulí jednoduchou nebo složenou.
Kromě póru, který je náročný na hnojení, všechny řadíme do třetí tratě, tedy pěstujeme na nevyhnojených pozemcích.
Zálivku provádíme častou po výsadbě, posléze jen v případě nutnosti.
Cibulovou zeleninu konzumujeme cibuli i nať, přímý konzum nebo kuchyňská úprava, lze ji i sušit či mrazit - pórek."
ššš...
"Cože? Že pažitka cibuli nemá? Kde, ona jí jen před tebou dobře schová."

Ladný se cítil ten ten pán,
sám sebou na vrchol vší vážností povolán.
Den co den dával všanc své klady,
na nohavicích žádné puky, jen pomačkané sklady.
Vlas jeho zmaštěný, na temeni lysý,
nějak sám neviděl svůj obličej krysí.
Stál tam vždy připraven, v ruce piva sklenku,
rád by ulovil nějakou ženku.
"Paničko krásná, vám to dnes sluší",
však všem lidem okolo to skřípalo v uších.
Jak voják na vartě, vzorně hlídal stánek,
myslel, že plájbojem je titulních stránek.
A tak ten seladón trousil své bonmoty,
doufal, že s jednou už klapne si do noty.
Mluvil...
Pil...
Blábolil...
A stál...

První fákt práce byla úklidová služba - ruky do škopku a nádobí, i vysávání jsem musela zvládat už jako školačka.
Zahradník - to byl můj obor, včetně poskakování po jižních svazích Špilberku* při ošetřování stromového porostu a kéřoví.
Pak jsem dělala učňům zahradnickým mistrovou a vzápětí jezdila s traktorem u pana Hauta**.
Návrat do školy a přeškolení na speciální pedagogiku následoval přesun k dětem na Provozní služby - šití, praní, úklidy.
A hop - nové řemeslo - košíkářství.
Do toho tuna školení k počítačům - stařenko uč se.
Ještě bych se mohla naučit prášit.
To bych mohla do parlamentu a pořádně jim vymést ten Augliášův chlív.

Václav 1888, dědoušek.
Byl úžasný, měl bílé vlasy, bílý knír. V kuchyni běhal po čtyřech, aby mi dělal koníčka. Voněl krásně vanilkou a pekl ty nejlepší rohlíčky.
Vladimír 1927, táta.
Prototyp Hrabalových pábitelů. Rozuměl snad všemu a uměl o tom krásně vyprávět. Sedávali jsme dlouhé hodiny spolu a on mi vysvětloval izolátory vysokého napětí nebo naopak, jak se rozmnožují mloci. Můj vzor pro všechny muže.
Daník 2020, vnouček.
Nevidíme se často, dělí nás 360 kilometrů, ale pak to stojí zato. Zpíváme, povídáme, čteme pohádky, stavíme hrady z písku, lítáme jak éra.
"Babi! A já pšijedu na Velikonoce, bajvit vajíška. Jo!"

Ten den by se klidně mohl podobat všem ostatním.
Ráno jsem vstala a pomalu se oblékala na kontrolu k lékaři.
Ještě zavřít psy do kotce. Nebe bylo zatažené a mít tady dva bláťuláky jsem zrovna moc netoužila.
U lékaře to probíhalo jako jindy - šikovná sestřička mi rozpíchala třináct dírek než mi vzala krev.
Pan doktor pomačkal, pobručel, koukl na výsledky a řekl, že vše je na můj věk Ó-Ká.
Venku se temnou oblohou prořízl jediný paprsek slunce.
Jako by se nám omlouvalo.

A v tu ránu se nebesa rozplakala.

Severní Morava se potápěla do vody.

Byl pátek 13. září 2024.

Nikdy jsem nebyla psová, ale kočičí.
Nastěhováním do domečku vše změnilo a my vybírali psa.
Jako prvního jsme měli Huberta - bernský salašnický pes. Vybrala jsem si plemeno podle atlasů psů. Byl úžasný.
I další byl berňák, tentokrát fenečka Berenika a k ní jezevčice Malinka, která z malinké vyrostla na pažravce.
A pak jsme osiřeli.
Náhoda chtěla, že v době, kdy jsem si zamluvila štěně Flata, spadl nám naráz do života Gordon setr Andy.
Ale nejvíc z nich všech mi dělá společníka Napi - Flatík.
Při chvílích klidu, při odpočinku, se mi oddaně položí k nohám a tiše na mě dává pozor.

Vždy jsem měla třiadvacátého před Ježíškem volno.
Ten rok ale ne.
Co teď? Jedna babička nefunguje, druhá u andílků, "pan otec" v Jů-eS-Ej, doma dva kluky.
No nic, musím do práce. Budou to muset chvilku vydržet sami.
8:00 telefon: "Mamí, můžem ty křupky?"
10:00 telefon: "Mamí, on mi nechce dát čokoládu!"
A pak klid, ani cinknutí.
Dodělala jsem nutné a spěchala domů.
Kluci byli jako pipinky. Seděli v pokojíku a hráli si s legem, dokonce nádobí umyli.

Prásk!!!

Otevřela jsem obývák - stržená garnýž na půlky a na zemi skříňka, na bočku, bez rožku...
Dispersní Herkules je můj přítel.

"No děcka, to vám musíme říct. Viď tatínku!"
Tchán jen pokývnul hlavou.
"Tatínek si tam koupil ty zdravé polívky a moc mu chutnají. Jen dodáš vajíčko a nudle."
Manžel se podíval na krabičku a poznamenal něco o předraženém bujónu.
"No a k tomu dávali tady ten nůž. Fakt báječnej, skvělej, no paráda. A úplně zadarmo, když jsme vzali ještě další tři. Tak jsme vzali pro každého synka jeden. Však vy už to doma užijete."
"A kolik stály ty super nože?" zeptal se manžel.
"Nó..." protáhla potichu tchýně "... jen tisíc, ale je super!"
"Mami, v KDSce je mají za 65 korun."

Nevím, kdo rozhodoval o rozmístění všelijakého tvorstva po zemi, ale určitě velký smysl pro humor měl.

Zejména pak u hmyzu "prý" užitečného, avšak velmi vlezlého.
Tak se na to podívejme:

Mravenec - srdce v zadečku, ale statečný to hoch. Prý...
Kdo to řek?
No přece pan Ondřej Sekora.
Vybásnil zde ódy slavné na tu bandu šetinožců, jak jsou pilní, spolehliví.

Vyvstává zde podezření, že byli spolu domluveni.
Že mu oni snad darovali obří sochu zlatou Ferdáskovu, aby o nich dobře psal.

Když mi lezou po jabloni, budiž.
Však v mé koupelně celá banda má teď taneční sál.
Kos aby je spral.

To nebyl vůbec dobrý nápad.
Jako každý druhý po vánočním období, odložila jsem své milé tělo na hmotmoměr.
Odmítám tomu říkat váha, protože váha mě má zvážit, nikoliv urážet a protože je ona "váha" váhou moderní, tak mi ještě rozpočítávat výslednou částku na kosti, vodu a tuk. Považte - TUK!
Vždyť bez něho by pračlověk nepřežil tunajší chladné zimy, tehdy ještě ukrutnější, a zůstali bychom pod baobaby někde v Africe.
Ale budiž.
Inu zamyslela jsem se, že tedy vezmu "tu věc" na vědomí a zbytečky cukroví jsem podarovala slepičkám.
Celé mé snažení zhatil můj muž.
Láskyplně mi donesl 3 kilogramy mikrobů.

Konečně po delším období pochmurna, chladu a namrzlé trávy vysvitlo sluníčko.
Ačkoliv stromy byly ještě holé a daleko do jejich rašení, krajina se zdála přívětivější.
Oblékla jsem si teplý svetr a bundu, nazula své blátokřustky.
Oba dva bratři v kožichu byli rázem u mě a radostně poskakovali.
Zapnula jsem jim nákrční usměrňovače (obojky) a připoutala jasně zelenou regulaci (desetimetrová navíjecí vodítka).
Takový den se procházka neodmítá. I pejsani byli stejného názoru.
Poslušně cupitali, vesele poskakovali a odbíhali, a neodradily je ani dvě volavky provokativně poskakující po jetelišti skoro jim před čumákem.
Být s paničkou venku vyhrálo.
Co s takovou volavkou.

Počasí se ten den bylo spíš nestálé.
Ačkoli s kapičkou strachu, stále jsem doufala, že se to změní.
Zpráva přišla jednoznačná: "Buďte v klidu, vše rozhodne druhá hodina."
No dobrá...
Přešla druhá, přešla půltřetí, žádné informace.
Tak si nic...
Najednou v 14:45 zavrněl mobil jednoduchou zprávou: "V 18 hodin Olešná na louce."
Podle rady jsme se tepleji oblékli, vzali darovaný voucher, nabili mobily a vyrazili.
Na místě jsme se potkali s dalšími účastníky a vzájemně se ujišťovali, že ano - dnes.
A pak už to šlo ráz na ráz.
Koš, nahřát balón a vzhůru.
Nad stromy, nad hory...

Mít křídla...

"How deep is your love" znělo z reproduktoru televize a já zasněně koukala na dva tanečníky, jak se prolínají v rytmu.
Tímto byla ve mně zažehnuta vášeň pro romantické písně a já si vychutnávala jejich melodii, v náručí jednu ze svých koček, plula po obýváku (v mé představě jako bohyně tance z onoho filmu).
S chlapci to bylo slabší - lásky trempské mají něžné rozjímání u potlachových ohňů za pění Stánků, Rosy na kolejích či jiné písně.
A pak přišel můj muž.
Pevně mne objal svými pažemi, zazipoval své bříško ke mě a krok sun krok se pohupoval tanečním parketem.
Medvídek.

Dva doupňáci na jasanu vyznali si lásku
Pak ukázal do větvoví, ona ani hlásku
Trochu hlavu potočila, pak poposedla směle
S tímhle hnízdem, milý drahý, běž tak... do jetele
Tohle hnízdo otevřené, ze všech stran tu fouká
To neudrží, na mou duši, v sobě ani brouka
V tomhle hnízdě, v roce loňském, říkala druhá holoubka
Všechny děti, vylíhlečky, ukradla jí poštolka
A tak jasan posmutněle koukal na své větvoví
Že už ani holub k němu nechce, nastaví ho větrovi
Tak ten jasan posmutnělý, využil poslední šanci
holuby na chvíli vyzval k jejich svatebnímu tanci

... za dva dny zazněly pily
... konec

Do ticha pokoje začal vyhrávat svou melodii budík.
Poprvé - podruhé - potřetí.
Už seděl připravený přivítat ji do nového dne.
Mlčky čekal, až posnídá, aby po ní uklidil. Pak na sebe mrkli a do odpoledne se rozešli po svém.
Odpoledne se znovu sešli. Dívali se navzájem do očí nebo se jemně přitulili.
Když bylo krásné počasí, procházeli se po zahradě.
Večer se společně uvelebili. On ji k nohám, ona jemně předla.
Pak se ještě na malou chvilku oddali jeden druhému - navzájem si omyli tlamičky a šli spokojeně spát.
Ano, poučení znělo: "Jako kočka a pes", ale jak?
To ví jen oni.

Povídám povídám pohádku
dopředu i pozpátku.
Tam na louce pod lesem
pase Janek se svým psem.
Pasou stádo obecní
v každém roce na sto dní.
Páru kozí, něco krav,
asi tak dvanácte hlav.
Janek pase, hlídá rád,
za to nemá nikdy hlad.
Hlídá s Jankem jeho pes
předevčírem, včera, dnes.

Předevčírem, včera, dnes,
hlídá s Jankem jeho pes.
Za to nemá nikdy hlad,
Janek pase, hlídá rád.
Asi tak dvanácte hlav,
páru kozí, něco krav.
V každém roce na sto dní
pasou stádo obecní.
Pase Janek se svým psem
tam na louce pod lesem.
Dopředu i pozpátku
povídám povídám pohádku.

angie77 letos potrápila Hermionu v její snaze zachraňovat knižní postavy Komu není rady....
Šmelda dokonale obsáhl tíhu rozhodnutí Ohlušující ticho.
P.M.d.A bylo-li by mi ouzko, kliknu zde, co drabble, to perla Automechanik.
stigga mámy ví, navždy Bez podmíněk.
Tora její nový příběh Pod povrchem nás vtáhl do světa magie Cosi ze tmy.
Blueberry Lady novým čtenářům nabídla japonské pověsti Syn lišky.
Lady Peahen někdy zbydou jen vzpomínky Jaké kouzelní ráno.
Peggy Tail děkuji za mě milé město Na soutoku Ostravice a Lučiny.
morpi mluví všem z duše a přitom už se tetelíme na další rok Antidrabble.
ef77 kde je počátek všeho sčítání budoucího Kožěšiny, pazourek, mamutovina a ostatní zboží určené k dalšímu prodeji.

A mnohem víc a víc, tak příště :)
Nashle na pikniku nebo za 11 měsíců zde.

P.M.d.A se toho nebála a poslala mušketýry do lítého boje i s drůbeží Boj ve slepičárně.
Aries a její příběhy Liškomágů s novou postavou Truchlící kamen.
Tora objevila Pod povrchem tajemnou záhadu Hostina všech smyslů.
Bleberry Lady nám představila tajné fígle kuchyně Dobroty tety Polyxeny.
Skřítě brnká na tu správnou strunu (a stejně je milujeme) Než se štěstí unaví, připijme mu na zdraví
Carmen k tomu není třeba slov Devátý.
Aplír mám moc ráda její hrátky s obrazy Starý zahradník.
Kitsune´s Sun namíchala bylinky s tajemnou Silou úplňku.
Kleio ukázala klidnou sílu vztahů Ten uklidňující prvek.

A na co nesmím nikdy zapomenout? No přece na Hotel u devíti koček. Letos nám poslali přes Toru Návod na nejoblíbenější kočičí hru

Máme toho společného víc, než jen razítko na zápočtovém listu.
Při našem prvním setkání měla spoustu kluků a já bázlivě vstupovala na její území, abych se na zdejším bazéně naučila plavat - pátá třída.
Ti kluci jsou tu pořád a vzadu na zahradě rostou u plotu topoly. Je tam sluníčko a ptáci a Honza. První pusa - osmá třída.
Kluky smetla revoluce a nadpis hlásá Integrovaná. Mají kuchařky a švadleny a já nevím koho, ale je tu PPP, tak tu chodím s mými kluky - maminka.

Teď tu stojím a napouštím vodu do konvičky.
Půjdu zalít květiny u slavobrány.
Není to jen práce.