Moje články

Když jsem byla mladší, myslela jsem, že všichni lidé okolo mne jsou jako já.
Měla jsem za to, že když mne někdo o něco požádá a vyhovím, tak na oplátku mohu očekávat stejné od něj.
Změnit své plány, zrušit schůzky, abych pomohla.
Na oplátku: "Nemám vůbec čas. Nehodí se mi to."
Jako klíšťata - vysát a nic nedat.
A tak jsem postupně začala zjišťovat, co se stane, když řeknu ne.
Stalo se.
Někteří se odvrátili, mnozí se už neozvali.
Avšak zůstali ti, se kterými si nemusíme ani říct a víme, že jeden druhému pomůžeme. Někdy jen tím, že si spolu sedneme.

Mám je hezky urovnané. Jako vojáky v dvojstupu.
Každý rok se dvakráte odhodlám vyšplhat na schůdky, opatrně nožku na linku a ještě opatrněji sundávám a podávám mé drahé polovičce k uložení na stůl.
Následuje procedura mytí a odmašťování (znáte ten sajrajt z plynového sporáku) a pak leštění.
Závěrečná fáze je zrcadlem té zahajovací.
Na vycíděnou linku ukládám své poklady zpět.
Občas přehodím pořadí, aby byly okukovány všechny.
Co?
Hrnky.
Co jsem kde dostala, našla na půdách, ve sklepech, nebo mi darovaly děti.
Nejkouzelnější jsou však dva. Pucláky po mé babičce.
Děda si v nich schovával na noc zuby.
Neboj, nekoušou.

"Nic není jisté. Jen daně a smrt." říká postava ve filmu.
Asi má pravdu, daně platit jeden musí a kmotříček? Ten si čas udělá.

Já si ale ještě chvilku počkám.
Pro Smrtě jsem už zaplatila zálohu před rokem.
Ukázal mi druhou stranu a vzal si pět dní. Pět dní, které už nenajdu.
Ani nechci, jestli mi proplatí za každý deset let zpátky.
To víte. Tam je čas relativní nebo spíš není.
A jestli bude mít kmotříček tolik humoru, co SMRT pana Pretchetta, a bude tak hezký jako Joe Black, půjdu s ním pak ráda.
Potom v klidu doplatím daň - životu.

Nejprve jich chodilo procesí, všichni se rozplývali. Pak napsala máma. Na vánoce. A oni už nechodí, ne za ním.
Pak přijela Míša a televize a všichni se smáli. Dostali dárky a sladkosti a poukaz k moři. Jeli všichni i s Míšou. Zase to bylo v televizi.
Nakonec přestala chodit Míša. Za nimi. Chodí jen za malými.
Rozzářené oči posmutněly, až nakonec ztvrdly.

A potom přijdou k nám.
Nikomu nevěří, o nic už nestojí. Když to dopadne dobře, školu dodělají.
Mnozí to vzdají.

Osmnáct. Máma! Máma se ozvala! Máma mě chce!
Ale jen do té doby, co mám peníze z děcáku...

Skopová hlava je velmi tvrdá.
To mohu místopřísežně prohlásit a několika názornými příklady doložit.
Zaprvé: vezmete-li si za muže ogara z Valašska, nejen že bude toužit po svém domě, ale k domu paří hospodářství. Začne to nenápadně slepičkou a končí to potvorou ovečkou - skopcem.
Zadruhé: když vám dovezou domů ty něžné tlamičky, ty vočíčka, ty RŮŽKY!
Jednoho dne se ta potvora zaoblí a zvětší a naroste a pak duši svou spaste!
Růžečky jsou k nabírání a vás už jen jediná myšlenka pohání - na řezníka.

Však shodit skopce z kopce je věc ztrápená neb i já jsem ve znamení skopce zrozená.

Země se nad ním zavřela, nebe zmizelo.
Není již možnosti navrátit se zpět.
Nepocítí teplé ruce, jež jej laskaly, neprohne se pod nohama, co po něm šlapaly.
Nepojme více kořínků šimravých, nevydá živin svých.
Záhon náš zahradní, buď mu navždy Ámen.

Proto zapišme do kroniky domácí:
Každoroční invazivní podvratná činnost hmyzu názvem krtonožka, kdy docházelo k zcela decimujícím úbytkům na rostlinách pěstovaných, vedla s konečnou platností k rozhodnutí zrušit veškeré pěstební plochy na zahradě. Rozloučení s námi milovaným záhonem proběhlo v úzkém kruhu rodinném.
Hlubokou soustrast projevili zástupci košťálovin, kořenové zeleniny i samotných škůdců zahradních, jež se posléze dojemně rozloučili.

Dlouhé roky jsem tiše záviděla všem svým tmavovlasým kamarádkám.
Dívčí blonďaté, se sklony sluneční paprsky spíše odrážet, jsem i na konci prázdnin vypadala jako v prosinci - bledá.
V dospělém uvědomění jsem objevila krásu barev nejen na řasy, ale hlavně na vlasy.
Ohnivou liščí, mahagonovou či bordó jsem prokládala černými konci a kouzlila tak se svou skoro bílou pletí vizáž Morticie.
Před pár lety, s příslibem šedin, jsem se vrátila poslušně do lůna blond.
Jak moudré rozhodnutí.
Když jsem (tele) zapomněla sundat v myčce anténu z auta, půl zlomené antény vyletělo z myčky napřed.
A já hrdě vyjela za ní. Blondýna.

"Tučňáky! Copak neslyšíš? Ale spíš tuleně, podle fotek." hulákám přes půl baráku na svého muže.

To bylo před rokem.

Naše mládí - syn se snachou se vydali do Vancouveru. Chytit štěstí za pačesy nebo mu jít aspoň na proti.
Ta naše mladá si tam domluvila stáž v nějakém tom zařízení pro mořské živočichy.
"Takže krmí tuleně a honí tučňáky, na talíř jim nakládá uleželý tuňáky." smál se manžel.
"Tak nějak. Kosatky jsou jinde."
"No, ale takový těstovinový salát s tučňákem, to by bylo. Tučňák v oleji." plácal se drahý do stehen.

Mládí se nám vrátilo a tučňáci naštěstí zůstali, kde byli.

Za jinak neměnných podmínek jsem zodpovědná a pilná žena - kuchyně, dům, zahrada.

Sluníčko již pěkně hřeje.
V takových prosluněných volných dnech se naše talíře spolu s námi stěhují ven pod košatý ořešák.
Venku je venku.

"Bylo to výborné, zlatíčko." pochvalovala jsem obídeček.
"Ještě by to chtělo křesílko."
Manžel křesílko poskládal na určené místo.
"A kávičku a zmrzlinku." dělám na něj oči.
Manžel servíruje vše podle přání.

Líně se povaluji v křesílku a chytám vitamín D.
Když pan doktor přikázal tři měsíce NIC nedělat, tak NIC nedělám.
Už se těším, až v pondělí dojede ségra, aby mi vyplela moje milované záhonky.

Jaro je v plném, proudu.
Slunce svítí, včely létají o sto šest.
Stromy a keře vytahují ten nejvyšší kalibr - záplavu květů.
Všeliké barvy, všeliké tvary.
Mezi tím vším pučením a záplavou krásy jsem našla své nejmilejší.
Angličan by řekl "first class".
Při procházce parkem, při jízdě autem.
Zvedněte na chvilku oči nahoru.
Uvidíte jasně zelené obláčky na větvích javorů.
Ne, nejsou to rašící lístky, jak by se zdálo.
Jsou to nenápadné kvítečky.
Během týdne se změní v drobné nosíky.
Když dozrají, jako vrtulníčky se snáší k zemi, aby z nich vyrostly nové stromy.
Nosíky, co si dodnes lepím na nos.

Má ráda cestování. Dlouhé trasy přímo zbožňuje.
Teď je ale na místě a ráda by si odpočala. Pomalu přestává vnímat okolí.
"Dobrrý večerrr, Modemoiselle."
Jeho nohy předváděly taneční kreaci zamilované rumby.
"Rrráád bych se s vámi seznámilll."
Božínku, zase jeden neodolatelný seladon... pomyslela si.
"To víte, Mademoiselle, není nad osobní kontakttt. Ten já nejrradějjj." tiše zpíval a sem tam se o ní lehce otřel bokem.
Ať jde pryč! Já se ho snad nezbavím! bědovala.

...

"Poslyš, já ti měla celou cestu od vás vidiny." volá mi kamarádka po příjezdu domů.
"Pak začalo pršet a rázem všechny ty ťapky za oknem zmizely."

Tady žijí lvi, stálo na starých mapách v místech, kde lidé nebyli.
V tu chvíli jsem chtěla vymazat to místo ze své mapy života.
Proč jsem sem vůbec kdy jezdila.
Lstivá a haštěřivá. Matinka mého muže. Toho báječného chlapa.
"Víš, že mamince nikdy nikdo raději neodporuje."
"To je možné, ale já ji na to zvykat nebudu." zněla má jasná odpověď před odjezdem z matinčiny šedesátky.
Půl roku jsem zvedla telefon a na pozdrav jen slyšela bouchnutí sluchátkem.
Po půl roce jsem nakonec kývla na zdvořilou vánoční.
"A kávičku, miláčku, dáš si?"
Tak jsem se naučila chodit jako lev. Klidně, tiše.

Sedím si u televize a najednou škrr, škrr, škráb, škrááb .
Z ložnice slyším tyhle prapodivné zvuky.
"Johan! Nech toho!" v duchu počítám, co tam těmi svými drápky upravuje.
škrr, škrr, škráb, škrááb
"Johan! Co tam zase, cákryš!"
Vždycky na chvilku utichnou ty ušotrhy a pak zas.
Až dnes jsem se náhodou přichomýtla v ložnici, když...
škrr, škrr, škráb, škráááááb
Nakouknu za postel a hele.
Johan, dědouš patnáctiletý, bitvami pochroumaný, skoro slepý, v zápalu boje se na boku točí pořád dokola a loví svůj ocásek.
" A mám tě ty šedá chlupatice! "
Tuhle myš si přece ještě chytí. Ta se sama nabízí.

Maminky mají lehký uši.
To jsem si uvědomila po narození prvního potomka.
Jakékoliv zavrtění, jakékoliv zakňourání, a už jsem byla na nohou.
Podívat se, zda se mu dobře leží, pohmatem zkontrolovat plínku, jestli nemá teplotku...
Noc co noc.
Pomaličku se ze mne stávala domácí zombie. Večer oči jako baterky, ráno jsem se ploužila do koupelny opláchnout únavu a nasadit šťastný výraz.
Až mi jednoho dne docvaklo.
Kdykoliv jsem vešla večer do ložnice, dítko vstávalo.
Druhý den se postýlka stěhovala do sousedního pokoje.
Dveře otevřené a dítko sladce spalo a spalo.
Já ovšem taky - do devíti.
Ten den mne poprvé budili.

Někomu voní dálkou, jinému svítí červeným kobercem úspěchu.
Pro mne má tvar obrazů starých mistrů.

Podzim
Holé stromy u hřbitova. Spadané listí šustí o dětské nožky, které hrnou tu barevnou záplavu.
Zima
Rolničky, tlumený dusot koňských kopyt a svištění saní po vyjetých kolejích v závějích sněhu.
Jaro
Zurčení pramínků, když se divoce derou cesta necesta z kopců do údolí a nad tím bzukot včel právě probuzených.
Léto
Je nejkrásnějším obrazem. Pěšinka v polích vyšlapaná. Zlatavé klásky se jemně vlní lemované vlčími máky, těmi dragouny s červenou čepicí.

Pro každého je trochu jiná.
Pro mne však stále stejná, cesta k srdci.

Je dokonáno. Mnoho toho nezbylo.
Z té ideální 1/4 domu se nás mělo dělit sedm.
"Podle zákona xy z roku ráz-dva, paragrafu zž, postupujete své dědické právo na osobu jmenovanou."
"Ano"

Domů jsem si dovezla jen dva oprýskané rámy.
Nějakou dobu odpočívaly zasunuté za skříní.
Letos jsem koupila rámy nové.
Opatrně vyjmula staré podobenky, zarámovala a pověsila v předsíni.

"Dovol, abych ti představila tatínka a babičku." vítala jsem svého muže z práce.
"Těší mne" usmál se k podobenkám.

Opět na mne dohlíží, jako když jsem byla malá. Pamětníci mých prvních krůčků i divokého dospívání.
Dva portréty milovaných lidí.
Mé vzpomínky.

Ou, to jsem to vymňoukla
(Kdo, co) Bublina - chtěla by mi vyprávět, o čem, že je její svět

Jsem se na to "štelovala", slovíčka si nachystala
(Bez koho, čeho) Bubliny - bez ní mi to tak nesedí, plácám se v tom jak ježek na náledí

Od okna ke dveřím bloumám
(Ke komu, čemu) Bublině - k ní své oči zdvihám, se slovíčky si lehce pohrávám

Je to jasné, co tu zřím
(Vidím koho, co) Bublinu - na vlastní oči, na psí uši, na kočičí duši

Zvolat mohu, snad to stihnu
(Oslovujeme, voláme) Bublino! - (tenhle tvar se zapomíná, prvním pádem se často ozývá)

Však já něco vymyslím
(O kom, o čem) Bublině - o ní vám teď vyprávím, to málo co já sama vím

Sedím tady a rozjímám
(S kým, čím) Bublinou - se někdy těžko žije, kdo to zvládne ven i dovnitř snadno vpluje

Na každý pád měj člověče svou Bublinu rád.