Moje články

Tak se na to podívejme.
Milí mužové občas sednou na zadek z krásné ženské zadnice.
Taková Venuše Věstonická nebo Merilyn to dokáží ještě dnes.
Zvláště kategorie mužů zvaných dolňáci zažívá v teplém čase hody.
Kabáty a bundy se přestěhovaly zpět do skříní a klenuté obloučky dámských zadniček se provokativně pohupují skoro na dosah.
Ale, buďme upřímné my - ženy.
Bijeme se v prsa za emancipaci, tedy vyrukujme s pravdou na světlo.
Co vás dámy více polechtá u bránice.
Ploužící se smutný zadeček velikosti dvou suchých kmínků a nebo pěkně vypracovaný musculus gluteus maximus, sval hýžďový?
Já raději kouknu na to druhé.

"Nic není jisté. Jen daně a smrt." říká postava ve filmu.
Asi má pravdu, daně platit jeden musí a kmotříček? Ten si čas udělá.
Já si ale ještě chvilku počkám.
Pro Smrtě jsem už zaplatila zálohu před rokem.
Ukázal mi druhou stranu a vzal si pět dní. Pět dní, které už nenajdu.
Ani nechci, jestli mi proplatí za každý deset let zpátky.
To víte. Tam je čas relativní nebo spíš není.
A jestli bude mít kmotříček tolik humoru, co SMRT pana Pretchetta, a bude tak hezký jako Joe Black, půjdu s ním pak ráda.
Potom v klidu doplatím daň - životu.

Mám jich okolo sebe spoustu.
Krásných a malebných (též slovíček hanebných - ty však nechme spát, o těch si nechceme povídat).
První mi šeptala maminka, když jsem byla malinká.
Pak přišly první lásky, něžné jako sedmikrásky.
Co řekne muž z lásky ženě, je navždy v srdci uložené.
Mé dítě, moje pýcha, pro něj moje duše dýchá, když poprvé se z breptání oslovení máma vymaní.
Pak spousty otázek a ptaní nás k odpovědím popohání.
Však co nám srdce otevírá, je nejkrásnější v nitru víra, že dítě, přítel, bratr, muž, každý kdo to vysloví, zlomí samoty okovy.
Stačí tři slůvka "Mám tě rád."

Nejprve jich chodilo procesí, všichni se rozplývali. Pak napsala máma. Na vánoce. A oni už nechodí, ne za ním.
Pak přijela Míša a televize a všichni se smáli. Dostali dárky a sladkosti a poukaz k moři. Jeli všichni i s Míšou. Zase to bylo v televizi.
Nakonec přestala chodit Míša. Za nimi. Chodí jen za malými.
Rozzářené oči posmutněly, až nakonec ztvrdly.
A potom přijdou k nám.
Nikomu nevěří, o nic už nestojí. Když to dopadne dobře, školu dodělají.
Mnozí to vzdají.
Osmnáct. Máma! Máma se ozvala! Máma mě chce!
Ale jen do té doby, co mám peníze z děcáku...

Byl tady dávno před námi a doufám, že ještě dlouho zůstane.
Rozložitý ve své majestátnosti hlídá náš dům.
Teď na jaře se jeho holé větve ozdobí jehnědami a na konci větviček raší trsy malých střapatých lístků.
Do léta se pokryje zeleným hávem. Jeho koruna jako baldachýn poskytuje stín v parném dni.
Ráda pod ním sedávám a čerpám sílu, kterou rozdává.
Na podzim, až shodí svůj poslední list a oříšky rozdělí nám a veverkám, vezmu hrábě na tu zlatou nádheru.
Aby mohl klidně spát a snít sen o bosorce, co si zase na jaře sedne pod jeho korunu.
Král - Juglans regia.

Skopová hlava je velmi tvrdá.
To mohu místopřísežně prohlásit a několika názornými příklady doložit.
Zaprvé: vezmete-li si za muže ogara z Valašska, nejen že bude toužit po svém domě, ale k domu paří hospodářství. Začne to nenápadně slepičkou a končí to potvorou ovečkou - skopcem.
Zadruhé: když vám dovezou domů ty něžné tlamičky, ty vočíčka, ty RŮŽKY!
Jednoho dne se ta potvora zaoblí a zvětší a naroste a pak duši svou spaste!
Růžečky jsou k nabírání a vás už jen jediná myšlenka pohání - na řezníka.
Však shodit skopce z kopce je věc ztrápená neb i já jsem ve znamení skopce zrozená.

Dne 12. března tohoto roku, jsme se rozloučili s naším vždy věrným sourostlým.
Odešel nám náhle.
Byl s námi v dobrém i zlém. V časech hubených i bohatých.
Miloval cestování a krajů nových poznávání.
Nade vše však byl světový gurmán. Uměl ocenit dobrou kuchyni, nic nelenil ochutnat. Výtečnou krmi s potěšením vychválil až do nebes, jak by nebeskou hudbu na housle hrál.
Léta odolával osudu a trápení ze strany druhých.
Nenechal se zdolat žádnými módními výstřelky, vždy pevně seděl na svém místě.
Však rozhodnutím hubnoucím zmařila jsem jeho plány na další v žití setrvání.
Buď ti navždy vzpomínka zachována. Špetu můj.

Země se nad ním zavřela, nebe zmizelo.
Není již možnosti navrátit se zpět.
Nepocítí teplé ruce, jež jej laskaly, neprohne se pod nohama, co po něm šlapaly.
Nepojme více kořínků šimravých, nevydá živin svých.
Záhon náš zahradní, buď mu navždy Ámen.
Proto zapišme do kroniky domácí:
Každoroční invazivní podvratná činnost hmyzu názvem krtonožka, kdy docházelo k zcela decimujícím úbytkům na rostlinách pěstovaných, vedla s konečnou platností k rozhodnutí zrušit veškeré pěstební plochy na zahradě. Rozloučení s námi milovaným záhonem proběhlo v úzkém kruhu rodinném.
Hlubokou soustrast projevili zástupci košťálovin, kořenové zeleniny i samotných škůdců zahradních, jež se posléze dojemně rozloučili.

To bylo za časů, kdy být trempem něco znamenalo, minimálně že vás důkladně prolustrovali "Franto piš!".
Hned na prvním svém vandru jsem propadla kouzlu dálek a chtěla znovu vylétnout z hnízda.
Tak šel jednou tatíček se mnou.
Zříc bandu očouzených bláznů v maskáčích, zavelel: "Domů!".
Jenže já, do pasti kouzla lesů lapená, v čase kdy ostatní se snažili tatínka přemluvit, skočila do vlaku a...
Jediné, na co se ubohý tatínek zmohl byla památná věta: "Zastavte ten vlak, já tam mám dceru."
Doma mne čekal teplý čaj a smířený tatínek.
A ze mne se stal romantický rebel. Bylo mi velkých třináct.

Dlouhé roky jsem tiše záviděla všem svým tmavovlasým kamarádkám.
Dívčí blonďaté, se sklony sluneční paprsky spíše odrážet, jsem i na konci prázdnin vypadala jako v prosinci - bledá.
V dospělém uvědomění jsem objevila krásu barev nejen na řasy, ale hlavně na vlasy.
Ohnivou liščí, mahagonovou či bordó jsem prokládala černými konci a kouzlila tak se svou skoro bílou pletí vizáž Morticie.
Před pár lety, s příslibem šedin, jsem se vrátila poslušně do lůna blond.
Jak moudré rozhodnutí.
Když jsem (tele) zapomněla sundat v myčce anténu z auta, půl zlomené antény vyletělo z myčky napřed.
A já hrdě vyjela za ní. Blondýna.

Důvěrně znám jeho vůni.
Voní jako starý skleník, kde zahradník polévá vodou nejen uličky, ale i zídky u postranních stolů, aby zvýšil rostlinkám vzdušnou vlhkost.
Přichází pozvolna po krásných dnech zalitých sluncem.
Není hravý jako májový deštík, který dychtivému mladíku odhalí, co skrývá jeho milá pod blůzkou.
Není ani dravý jako bouře, která ve své divokosti bere vše okolo sebe.
Vydatně nasytí půdu, opláchne listy stromům, dá napít květinám i bodláčí.
Vytváří malinké tůňky v dolíčcích záhonů, kam chodí ptáci pro vodu.
Déšť. Tichý a vytrvalý.
Starý zahradník.
Zbudou po něm drobné kapičky na listech a nezapomenutelná vůně vlhké půdy.

"Tučňáky! Copak neslyšíš? Ale spíš tuleně, podle fotek." hulákám přes půl baráku na svého muže.
To bylo před rokem.
Naše mládí - syn se snachou se vydali do Vancouveru. Chytit štěstí za pačesy nebo mu jít aspoň na proti.
Ta naše mladá si tam domluvila stáž v nějakém tom zařízení pro mořské živočichy.
"Takže krmí tuleně a honí tučňáky, na talíř jim nakládá uleželý tuňáky." smál se manžel.
"Tak nějak. Kosatky jsou jinde."
"No, ale takový těstovinový salát s tučňákem, to by bylo. Tučňák v oleji." plácal se drahý do stehen.
Mládí se nám vrátilo a tučňáci naštěstí zůstali, kde byli.

Na dně je takové zvláštní spojení.
Ponejvíc jej lidé užívají, když jsou v ouzkých, v deprési, v pérdeli (pane hrábě).
Jenže co se mé osoby týče, "na dně" je to úplně nejlepší.
Na dno velkých pětilitrových flašek dávala moje babička ty největší okurky kvašáky.
Víte, co mi to dalo práce, než jsem se k nim projedla.
Žádné přehrabování. To bych dostala facana, až bych se po(d)srála.
Musela jsem hezky papkat jednu za druhou.
Babička je zakládala takovým širokým dřívkem. A hezky s višňovým listem a koprem a pod celofán s gumičkou.
Kdo by je za mnou pořád vázal šňůrkou.
Mňam!

Za jinak neměnných podmínek jsem zodpovědná a pilná žena - kuchyně, dům, zahrada.
Sluníčko již pěkně hřeje.
V takových prosluněných volných dnech se naše talíře spolu s námi stěhují ven pod košatý ořešák.
Venku je venku.
"Bylo to výborné, zlatíčko." pochvalovala jsem obídeček.
"Ještě by to chtělo křesílko."
Manžel křesílko poskládal na určené místo.
"A kávičku a zmrzlinku." dělám na něj oči.
Manžel servíruje vše podle přání.
Líně se povaluji v křesílku a chytám vitamín D.
Když pan doktor přikázal tři měsíce NIC nedělat, tak NIC nedělám.
Už se těším, až v pondělí dojede ségra, aby mi vyplela moje milované záhonky.

otevírání dveří, panty zaskřípou tmou
první: "Máš strach?"
druhý: "Mám. Děsnej"
první: "Nemůžeš mít strach."
druhý: "Proč ne. M-mám děsnej strach. Co když nás tu někdo..."
tichem se nesou kroky
první: "Pssst. Ať nás neslyší."
je slyšet nervózní drkotání zubů
první: "Neblázni, nebo nás uslyší."
druhý: "J-já za to n-nemůžu. J-já se děsně b-bojím."
kroky se vzdalují
první: "Neblázni. Ještě chviličku vydrž."
druhý: "J-já to vydržím."
tichem se ozve zasténání postele a hlasité oddechnutí
první: "A jdem na to."
druhý: "Tak jo" s povzdechem
první: "Co zas!"
druhý: "Já jen nechápu, proč zrovna my vyfasovali na praktické cvíko takovýho prostatika."

Jaro je v plném, proudu.
Slunce svítí, včely létají o sto šest.
Stromy a keře vytahují ten nejvyšší kalibr - záplavu květů.
Všeliké barvy, všeliké tvary.
Mezi tím vším pučením a záplavou krásy jsem našla své nejmilejší.
Angličan by řekl "first class".
Při procházce parkem, při jízdě autem.
Zvedněte na chvilku oči nahoru.
Uvidíte jasně zelené obláčky na větvích javorů.
Ne, nejsou to rašící lístky, jak by se zdálo.
Jsou to nenápadné kvítečky.
Během týdne se změní v drobné nosíky.
Když dozrají, jako vrtulníčky se snáší k zemi, aby z nich vyrostly nové stromy.
Nosíky, co si dodnes lepím na nos.

Tahle byla jediná, které se u nás nelíbilo.
Když nám odešli naší vrníci, zbylo doma prázdno.
Známí nám donesli černou kočičku.
Jenže pořád naříkala a nebyla spokojená. Doufali jsme, že se to časem usadí.
A najednou byla pryč. Že by otevřené okno?
Volali jsme, hledali. Prostě zmizela.
...
Až dnes mne zastavila kolegyně ve škole.
"Vy jste bydleli tam u nás? S kočkou." povídá.
"Já pořád slyšela mňaukání ze stupaček a zavolala hasiče. A když přijeli, na našem záchodě seděla kočka. Zavezli jí do útulku."
Záhada po dvaceti letech rozluštěna.
Ne vždy útěk končí svobodou.
A já si oddychla - přežila, potvůrka.

Má ráda cestování. Dlouhé trasy přímo zbožňuje.
Teď je ale na místě a ráda by si odpočala. Pomalu přestává vnímat okolí.
"Dobrrý večerrr, Modemoiselle."
Jeho nohy předváděly taneční kreaci zamilované rumby.
"Rrráád bych se s vámi seznámilll."
Božínku, zase jeden neodolatelný seladon... pomyslela si.
"To víte, Mademoiselle, není nad osobní kontakttt. Ten já nejrradějjj." tiše zpíval a sem tam se o ní lehce otřel bokem.
Ať jde pryč! Já se ho snad nezbavím! bědovala.
...
"Poslyš, já ti měla celou cestu od vás vidiny." volá mi kamarádka po příjezdu domů.
"Pak začalo pršet a rázem všechny ty ťapky za oknem zmizely."

Bože ženo.
Ty bláznivá...
Tak úžasně roztržitá, popletená, zapomnětlivá, šíleně zmatkářská.
Zas hledá klíče či včerejší den.
Mě z tebe narostou fousky a budu jimi mrskat na všechny strany.
Ach ženo.
Ty úžasná...
Pro všechny tak laskavá, milující, pomáhající, bolístku ošetřující.
Běhá, přenáší, spravuje a útěchu přináší.
Na sebe myslí málo, na druhé moc.
Já vidět chci tvé srdce, zní pro mne jako varhany.
Ty ženo.
Unavená, ztichlá, navždy spící.
Náruč zůstane prázdná, srdce ztiší svůj kvap.
Spolu smát se již nikdy hloupostem nebudem.
Nespravedlnost dostala svého dílu kus.
Poslední zrnko přesýpacích hodin tiše spadlo,
jak palička němá na buben.

Tady žijí lvi, stálo na starých mapách v místech, kde lidé nebyli.
V tu chvíli jsem chtěla vymazat to místo ze své mapy života.
Proč jsem sem vůbec kdy jezdila.
Lstivá a haštěřivá. Matinka mého muže. Toho báječného chlapa.
"Víš, že mamince nikdy nikdo raději neodporuje."
"To je možné, ale já ji na to zvykat nebudu." zněla má jasná odpověď před odjezdem z matinčiny šedesátky.
Půl roku jsem zvedla telefon a na pozdrav jen slyšela bouchnutí sluchátkem.
Po půl roce jsem nakonec kývla na zdvořilou vánoční.
"A kávičku, miláčku, dáš si?"
Tak jsem se naučila chodit jako lev. Klidně, tiše.

"Víš jaký je to drámo, když máš máti úču!" úpěla před svými spolužáky má dítka.
Dítka již vyrostla a já si užívám klidu.
I když...
Vloni jsme vyjeli s bandou na chatu na Velikonoce.
Pro pobavení a aby si chlapi oživili tradice, vezla jsem s sebou vrbové proutí.
"Takže osm, na dvě poloviny, poslední přeložíš a vrátíš..."
Vysvětlovala jsem jak na pomlázku.
"Davaj, máš to blbě." chňapla jsem po pravici a začala opravovat zamotanec.
"Nejsem žádnej malej Jarda!" zuřivě zavyl dotyčný a s nasupeným výrazem odkráčel trucovat.
Asi budu muset více ovládat můj mateřsko-učitelsko-pefekcionistický pud, jak mi pošeptal můj manžel.

Sedím si u televize a najednou škrr, škrr, škráb, škrááb .
Z ložnice slyším tyhle prapodivné zvuky.
"Johan! Nech toho!" v duchu počítám, co tam těmi svými drápky upravuje.
škrr, škrr, škráb, škrááb
"Johan! Co tam zase, cákryš!"
Vždycky na chvilku utichnou ty ušotrhy a pak zas.
Až dnes jsem se náhodou přichomýtla v ložnici, když...
škrr, škrr, škráb, škráááááb
Nakouknu za postel a hele.
Johan, dědouš patnáctiletý, bitvami pochroumaný, skoro slepý, v zápalu boje se na boku točí pořád dokola a loví svůj ocásek.
" A mám tě ty šedá chlupatice! "
Tuhle myš si přece ještě chytí. Ta se sama nabízí.

Csss...
Si připadám jako vykopávka.
Za mého dětství / mládí (už je to tady) to byla taková ta uvědomělá o budování lepších zítřků a plnění na 110%.
Pak přišla nová doba a hesla se změnila na ta o opascích a lepší budoucnosti pro všechny (jak pro koho).
Vystřídala je provolávání každý může, jenom chtít (ale nejlíp se má vyvolávač).
Současnost nás ohromuje podíváním se pod povrch věcí a jak s těmi heslaři z dob předminulých, minulých i nedávných pěkně vyheslujeme (pořád ti samí agitátoři).
Ale to je mi na...
Nevíte někdo jaké mám heslo do knihovny? Chtěla jsem si zamluvit knížku.

Maminky mají lehký uši.
To jsem si uvědomila po narození prvního potomka.
Jakékoliv zavrtění, jakékoliv zakňourání, a už jsem byla na nohou.
Podívat se, zda se mu dobře leží, pohmatem zkontrolovat plínku, jestli nemá teplotku...
Noc co noc.
Pomaličku se ze mne stávala domácí zombie. Večer oči jako baterky, ráno jsem se ploužila do koupelny opláchnout únavu a nasadit šťastný výraz.
Až mi jednoho dne docvaklo.
Kdykoliv jsem vešla večer do ložnice, dítko vstávalo.
Druhý den se postýlka stěhovala do sousedního pokoje.
Dveře otevřené a dítko sladce spalo a spalo.
Já ovšem taky - do devíti.
Ten den mne poprvé budili.

Kdo si vymyslel označení noční klid.
Tady, kde jsou samí dospělí.
Nechtějí pochopit, že se mi tu špatně spí a tak místo koukání do okna a počítání pípání na sestřičky, jsem si zalezla do jídelny a hltala.
Ano doslova hltala.
Písmenko po písmenku, slovo po slově, větu za větou.
Přece není možné, aby to nedokázal...
Jak je to napínavé...
"Tak co je to!?!" ozve se od dveří. "Noční klid. Máte být v posteli!"
Šourám se zpět na pokoj, poskládám se do postele, přikryji peřinou jako způsobná pacientka.
Nejsem ale sama.
Elánius je tady se mnou. Posvítíme si mobilem. Pod peřinou.

Někomu voní dálkou, jinému svítí červeným kobercem úspěchu.
Pro mne má tvar obrazů starých mistrů.
Podzim
Holé stromy u hřbitova. Spadané listí šustí o dětské nožky, které hrnou tu barevnou záplavu.
Zima
Rolničky, tlumený dusot koňských kopyt a svištění saní po vyjetých kolejích v závějích sněhu.
Jaro
Zurčení pramínků, když se divoce derou cesta necesta z kopců do údolí a nad tím bzukot včel právě probuzených.
Léto
Je nejkrásnějším obrazem. Pěšinka v polích vyšlapaná. Zlatavé klásky se jemně vlní lemované vlčími máky, těmi dragouny s červenou čepicí.
Pro každého je trochu jiná.
Pro mne však stále stejná, cesta k srdci.

"A k čemu mi to bude? Však mám prázdniny."
Mé dítko nezdárně nakopává kamínek cestou do lesa.
"Tak znovu: Dva krát dva jsou čtyři."
"Tancujou tu štíři" chechtá se potomek.
"Já ti snad fláknu." vyhrknu svou nasupenou okamžitě, ale vzápětí se musím začít smát. Vždyť má vlastně pravdu. Jak jinak se to naučí, když ne s vtipem.
"Tak jedem: Pět krát dvě..."
"Je deset a pro houbičky jde se." vítězně skotačí mládě po mechu a kapradí.
Tři krát tři s odpovědí medvědí, už bylo samozřejmé.
A paní učitelka na začátku školního roku napsala první velikou jedničku za konečně zvládnutou násobilku.

Je dokonáno. Mnoho toho nezbylo.
Z té ideální 1/4 domu se nás mělo dělit sedm.
"Podle zákona xy z roku ráz-dva, paragrafu zž, postupujete své dědické právo na osobu jmenovanou."
"Ano"
Domů jsem si dovezla jen dva oprýskané rámy.
Nějakou dobu odpočívaly zasunuté za skříní.
Letos jsem koupila rámy nové.
Opatrně vyjmula staré podobenky, zarámovala a pověsila v předsíni.
"Dovol, abych ti představila tatínka a babičku." vítala jsem svého muže z práce.
"Těší mne" usmál se k podobenkám.
Opět na mne dohlíží, jako když jsem byla malá. Pamětníci mých prvních krůčků i divokého dospívání.
Dva portréty milovaných lidí.
Mé vzpomínky.

Ve třídě je obvyklý šum.
Každý něco povídá, špitá sousedovi nebo ukazuje na druhou stranu třídy.
Snad každý, až...
Až na jednoho.
Sedí sám v poslední lavici, myšlenkami moc nevnímá svět okolo sebe. Jen občas otočí stránku a k uchu přiloží plyšového ptáčka.
"Kukačka, paní učitelko." řekne asistentka.
"Kukačka? Ale vypadá jako holub."
Všichni se lehce zasmějeme. Až na něj.
"No, ale je to kukačka."
Asistentka si půjčí ptáčka a stiskne mi jej u ucha.
"KUKU"
"Ano, kukačka. Děkuji Adámku." řeknu víc nahlas.
V poslední lavici se zdvihne hlavička a po tváři přeletí lehký úsměv.
Prstíky dál běží po papíru.

Ou, to jsem to vymňoukla
(Kdo, co) Bublina - chtěla by mi vyprávět, o čem, že je její svět
Jsem se na to "štelovala", slovíčka si nachystala
(Bez koho, čeho) Bubliny - bez ní mi to tak nesedí, plácám se v tom jak ježek na náledí
Od okna ke dveřím bloumám
(Ke komu, čemu) Bublině - k ní své oči zdvihám, se slovíčky si lehce pohrávám
Je to jasné, co tu zřím
(Vidím koho, co) Bublinu - na vlastní oči, na psí uši, na kočičí duši
Zvolat mohu, snad to stihnu
(Oslovujeme, voláme) Bublino! - (tenhle tvar se zapomíná, prvním pádem se často ozývá)
Však já něco vymyslím
(O kom, o čem) Bublině - o ní vám teď vyprávím, to málo co já sama vím
Sedím tady a rozjímám
(S kým, čím) Bublinou - se někdy těžko žije, kdo to zvládne ven i dovnitř snadno vpluje
Na každý pád měj člověče svou Bublinu rád.