Tento nápad je ode mne poklonou pro ženu, která ani v době lockdownu nevzdala svůj sen a postavila a otevřela si u nás v obci svůj vlastní kadeřnický salon a provozuje jej - Pampeliška.
Byl mladý, plný ideálů, byl plný - lásky.
Stalo se to jako tolika jiným. Láska vykvetla a přinesla plod.
Byl zodpovědný.
Ke škole práci, pak jen tu práci.
Odvodová komise.
Opustit rodinu... na dlouho... moc dlouho...
Jiný muž, jiný táta.
...
"Prosím tě, kolik máš té bakalářky?" optala jsem se svého muže.
"Nóó, už sedm stránek." zahlásil mi hrdě.
"Úvod, abstrakt, poděkování...? Jsi se zbláznil. Makat! Jedem!" zavelela jsem a pustila se do zapisování: Didaktické prostředky, Učitelovy pomůcky, Žákovské pomůcky, Výslednice soustavy sil působících ve společném působišti, Rozklad síly, Dvouramenná páka...
Kapitoly naskakovaly jedna za druhou.
V červnu si hrdě vyzvedl diplom.
Vysoká škola dovedla mého muže, tehdy mladíčka (a v té době jsme se poprvé potkali) ze Vsetína do Ostravy.
Volání lásky tomu chtělo, že školu kvůli rodině nedodělal.
Po letech jsme se opět potkali a potkávali a potkávali, až spolu zůstali.
Motivován mým příkladem (tady jsem trošku namyšlená, heč) a možností posunu v práci, se rozhodl školu - pajdák si dodělat.
Jen ta závěrečná práce - to byl "vořech"... Do té se mu moc nechtělo.
Ale zvládli jsme to společně a já od té doby s úsměvem líčím, že už znám: "Výslednici soustavy sil působících ve společném působišti mající různý směr - postupným skládáním sil či silovým polygonem" :D :D :D
Ale nechtějte to po mě, strojař ze mne fakt nebude.
Zlatý stromy, zlatý kytky, zlatý zahradník :D :D :D
Krásné šaty, boty sladěné s kabelkou pro každou příležitost, nové auto, dovolenou v nejluxusnějších hotelích, premiéry milovaného baletu, koncerty ve VIP zóně, módní přehlídky, zážitkový let balonem,...
Všechno, všechno to, na co si pomyslela, když byla malá.
Perfektní fotky na instáči, vždy krásně oblečená a nalíčená.
Spíš zalíčená, zakrytá, zamaskovaná.
Schovává před světem, to co už pochopila.
Nádherná klisnička pro chov, ale ještě prý není čas.
Až on řekne.
Až on rozhodne.
Do té doby se smí jen usmívat.
Do té doby musí poslušně čekat, jestli v jeho výchově uspěla.
Musí?
Nebo se dokáže vzepřít...
Dokáže žít...
Bez pozlátka...
Spokojená...
Je to tak snadné chytit se do pasti. Nabídka je lákavá, ale za jakou cenu.
Když nejsi poslušná, nemáš žádnou hodnotu.
Kolik snů se ztratilo, kolik jich nakonec tuhle drezuru přijalo.
Za hrst mincí, za kostku cukru, za fotky na instáči.
Ten čas se táhl jako tér v asfaltovém jezírku. Jako lepkavá hmota obaloval všechny smysly a nutil jednoho k nekonečně chmurným myšlenkám, že to nikdy neskončí.
I když kalendář pomalu odtrhával den za dnem, za okny se nic neměnilo.
Pošmourná nálada převládala. Otupěle se choulili v huňatých svetrech a ještě druhých svetrech.
Titulky vesele hlásaly:
- Jaro v zahradě.
- Co je nutné stihnout do konce měsíce.
Březen se přeplazil přes práh, za ním zasněžené velikonoce. Aáách.
A tu!
Náhle!
Jako z jiného světa!
Slunce vykouklo a listy v tu ránu opustily své pupeny.
Konečně!
Zahradníčci se rozběhli na své milované zahrádky.
PS:
... i já :D
K dobré pohostinnosti patří i dobré jídlo.
Myslím, že jsme velice zodpovědní hostitelé. Snažíme se volit přípravu pohoštění podle našich hostů. Je-li někdo bezlepek nebo vegetarián, rádi mu mňamku upravíme.
Ovšem, s pobídnutím k snídani dostávají se naši milí tak trošku do strnulého stavu.
"Co bude k snídani?"
A v tu ránu je na stole: máslo, džem, med, sýr, tavený smetanový či šunkový, šunka, pivní či jiný salám...
V nabídce jsou vajíčka - na hniličku, vaječina, na tvrdo...
Chléb, rohlík, bábovka...
Čaj ovocný, zelený, černý, s mlékem. Káva, caro, kakao...
"To nemají ani v hotelu."
A v šoku baští suchý rohlík.
Takhle koukaj jak jelita, co k nám jezdí. Se divím, že se to ještě nenaučili.
Hosti jedni :D
Já sama někdy taky nevím, co chci, a tak si toho nachystám na stůl od každého trošku - en ten ten - a vylosuji třeba meruňkový džem. A ten zbytek schovám.
Však se zužitkuje na večeři nebo na svačinku do práce.
Já vám povím. To bylo úplně na mrtvici. Jako byste to neznaly, holky.
Přišel a že pusinku na rozloučenou. No to určitě.
Takhle to začíná: pusinku sem, pusinku tam, zlatíčko, že - víme svoje.
Však jsem ho poslala pryč, že teda neexistuje. Ať si to uvědomí, že nejsem hloupá, ani trošičku.
Protože, co si budeme nalhávat, následky známe. Taky se tady jenom pusinkujou, že se jako mají rádi a furt u sebe a vidíte to, jo.
Jako mě už to nebaví. Čtvrtej sourozenec na cestě. Matinka je už třetí měsíc v jináči.
Prostě jsem dědouškovi tu pusu nedala, to dá rozum.
Pravověrná historka, která dodneška baví celou naší rodinu, protože jsem odmítala políbení na rozloučenou nejen od dědouška, ale i od bábinky, abych neotěhotněla.
Bylo mi šest a maminka pod srdcem nosila mého nejmladšího brášku - páté dítě.
Tak chápejte :D :D :D
Na čápy už nikdo nevěřil.
Je tady podivně bílo. Prázdné, jen... Jen tam daleko... nebo blízko?... Dvě tečky. Nehýbou se, ale?
Ne, nehýbou se, jsou pořád na stejném místě a stejně daleko od sebe, ale rostou.
Ne, nejsou to tečky jsou to dvojrozměrně viděné koule. Pořád stejně daleko... nebo blízko?... ode mne a pořád se zvětšují a přitom se nehnuly ani o kousek, pořád stejně blízko... anebo daleko?... od sebe?...
"To je pohotovost? Ano, dcera... tři roky... horečky čtyřicítka... zkoušeli jsme všechno... já už nevím... Přijeďte. Moc děkuji."
Siréna.
Blikající modrý maják...
Je tady takové bílo... jen ty dvě tečky... rostou...
Nicota pohltila mou mysl.
Tenkrát, v mých třech letech, jsem dostala spálu a musela do nemocnice.
Tenkrát poprvé jsem si uvědomila někde uvnitř tenhle zvláštní sen - stav - bezvládí.
Od té doby se vracel a opakoval a dodnes opakuje, kdykoli je už moc zle. A já v tu chvíli vím, že "tuhle nezvanou návštěvnici - nemoc" nepřečůrám a že to bude hodně špatné. Nechtěný výlet do nikam.
V ten čas jsem pro svět doslova skoro mrtvá.
Mám tu naši krajinu tak zakouslou pod kůží, že mne ani moc nelákalo táhnout se "někam" jinam. No a protože jsem byla dlouhé roky s kluky sama, bylo jasné, že na to ani není.
Takže dovolené byly u nás v akci staří bronťáci a jejich drobotina - tábory.
Každý den vařila jedna rodina a ostatní měli program a hlídali děcka služby.
A s námi všemi jezdil Kuba - svéráz, ale děcka ho milovala.
"Takže, vážení, dnes jedeme na Slezskou Hartu, bereme s sebou větší svačinky a oběd bude později. A kdo chce více motivace, dnes vaří Mamut a Kuba." vyhlásil Deny.
Rodičové i prďata vyrazili na cyklo výlet a já se pustila do škrábání 10 kilo brambor - "Mamutéééé, udělej plackýýýý..." - škemry škemry...
Kuba klid.
Já už strouhám, loupu česnek, rozpaluju pec na smažení. Kuba - nic.
"Kubo?"
"Však vařím, slepicu, na polívku."
"A co do ní?"
"Klíííd. Mám hotový. Však jsem dělal doma. Koukej!"
A hrdě přede mne vysázel čtverečky nudlového těsta s vykrojenými srdíčky.
"A kdo najde tohle dvojitý, dostane čokošku!" zakončil vítězně.
Kubovy vývarové polévky s jedním játrovým knedlíčkem zvícím velikosti tenisového míčku byly pověstné - "Však si nakrájí, lžicou."
Tenkrát tu dvojsrdíčkovou nudli vytáhla ta největší jídlo frfňa celého tábora. A byla patřičně hrdá. A o tu velkou Milku se s ostatními podělila.
"Šachy jsou královská hra, holčičko." slyším ve vzpomínce tatínka, který mi velmi trpělivě vysvětloval jak která figurka táhne.
"Šachy, to je kouzlo strategie." říkal mi můj muž, když z papíru vybaloval nádherně vyřezávanou kazetu s šachovnicí s dvaatřiceti figurkami.
Šachy jsou můj životní mat - vím, že jsou strategie, vím že střelec jede šikmo, věž rovně, kůň do L, dáma může skoro cokoliv a král jen trpně poskočí o jedno políčko.
Já mám svůj šachový syndrom - jakmile postavím celou sestavu, vypne se mi mozek.
I počítač zahlásil: "Ukončete hru, nemá logický základ."
Nu což.
Kafe, deku a další díl - Dámský gambit.
Dámský gambit. Na tuhle minisérii mne navnadila má snacha.
Moc ji za to děkuji :)
Tak nějak se rozumělo v té době, že děti budou vzorně odpovídat na jednoduchou otázku paní učitelce.
Chlapečci chtěli být popeláři, řidiči autobusu, strojvedoucí, výpravčí, doktoři, ti smělejší kosmonauti.
Holčičky se toužily stát kadeřnicemi, prodavačkami, učitelkami, ty éteričtější princeznami nebo modelkami.
Nechtěla jsem v té době ničím takovým být.
Snad za to může bábinčina Micka, snad malá lvice Dáša, ale určitě nejvíc paní chovatelka šelem v ostravské ZOO, když mne vzala dozadu za mříže a já mohla koukat do klece veliké šelmy.
Propadla jsem kouzlu těch očí. Chtěla jsem se stát chovatelkou tygrů.
Poznávací znamení - ženská s kočkou na rameni.
PS: mám ji tam furt - když vstanu, když si vařím kafe, když přijdu z práce, když si sednu k televizi :D
prostě mě miluje :D
Malá poznámka na úvod:
Kouč je tak trochu fikcí, zbytek skutečně právě kolotá mou hlavou.
Jak pak by ne, na takovou otázku.
"Uvolněte se a zamyslete..." začne svou hodinu vymývání mozku ´human resources coach´ "Kde se vidíte za pět let?"
V hlavě mi v tu chvíli exploduje:
Včera jsem si vyvrátila koleno, kulhám jak starý Peirac, když balil Andželínu.
Celý víkend jsem míchala, krájela, porcovala, dělila, balila zabíjačku (no dobře, mňam).
Zrovna mi volal kolega, že se s naší třídní kráskou rozešel ten její a že se mu na praxi kácí a omdlévá a bečí a ječí.
Chtěla bych být rentiér na Bahamách nejmíň v Defenderu, ale bába od Sportky mi vyplatila ´výhru´ 113,- káčé.
"Řekla bych, že pořád v práci." odvětím.
"Já ti to vysvětlím," sedí můj drahý syn, dnes již hrdý otec, naproti v křesle a pokračuje "Bubu je tma, ale když už leží posteli, chce přehodit peřinu a dělat baf."
"Takže podle situace."
Vysvětlovací výklad pokračuje: "Baka je na záchod, vak je vlak. Ham je jídlo, ham mňam je nejoblíbenější jídlo - třeba zmrzlina nebo řízek."
"To chápu, to máme podobný." směju se.
"Koka je kočka a ´Kuuků!´ volá vašeho kocoura Kurka, viď Daníku." podívá se na prďolku. "Daníku a řekni táta."
"Ne." ozve se z daníkových rtíků. Zákeřně se usměje a hrdelním hlasem jako z pekla osloví tatínka "Mm_mo!"
Nevíme, kde se to vzalo, ale od počátku, kdy prďolka začal žvatlat, oslovuje svou maminku "mami, mamo, mamiko" - jemným dětským hláskem.
Ale na jakýkoliv pokus o oslovení "táta, tati, táto" reaguje ukrutánským zamračením (přičemž se ale směje a v očích mu poskakují plamínky) a vždy vydá nepopsatelně hluboký hrdelní zvuk "Mm_mo!", jako by vás oslovilo samo peklo, a pak se smíchem utíká pryč. Táto neřekne a neřekne :D :D :D
Je-li (Hopsa hejsa) plot výše k zemi položený, stane se ti (do Brandejsa) náležitě prodražený.
Máš-li (Skákal pes) pod plotem skulinku, přijdeš o (přes oves) prašule za chvilinku.
Takhle bychom mohli porovnávat naše a psí říkanky (štěkánky), co se našeho plotu a vzájemných sousedských vztahů týče.
Náš nalezenec Andy usoudil, že je-li setrem - Gordonským, měl by se zabývati pernatou zvěří.
Bohužel se odmítl podrobit jakémukoliv výcviku vedenému člověkem (mnou) a rozhodl se pro samostudium.
S nasazením strkal čenich i tlapy pod náš plot, až došlo v sousední zahrádce na bujarou strkanici - cíl uhoniti si slepici.
Zakoupeno sousedovi - 9 kuřiček nových.
Je pravda, že kromě nových slepic, jsme museli zakoupiti i 10 kusů kari sítě, nastříhat, plot odkopat, sítě nainstalovat, upevnit a přihrnout.
Když tohle děláte v čase únorovém, pěkná kosa i makačka (moje, viz: "ty jsi chtěla pejsky")
A pak to vzrušení, když si sousedova dcera dovezla štěně rotvajlera.
Se smutkem mi onehdy sdělovat: "A teď si ty slépky musím zaplatit sám."
Nevhodné pro vegany, vegetariány, rybofily a jinak citlivé duše.
Tak ano, je to o mě všeobecně známo, že se řídím zodpovědně prohlášením slovutného biologa pana Větvičky, kdy na otázku zvídavé rozhlasové reportérky, zda je vegetarián, jemně odpověděl: "Mladá dámo, v celku ano. Jen všechny ty kytičky, lístečky a travičky potřebuji pozříti zpracované skrzervá králíčky, slepičky, prasátka, ovečky, kozičky či kravičky."
Moudrý to člověk.
Nikde se tu nemluví o rybkách, což mě dietologové asi vyčiní.
Ale kapr - ne, štika - kdysi, amur?
Po vánocích, kdy na mne při kuchání vypadly snad kilometry tasemnice z útrob toho krasavce - BRRR!
To už raději vytahovat ježka - v kleci, nebudu ho přece péci v peci.
No fuj... To byl zážitek. A já si říkala, že ten kamarádův amur je nějakej krotkej, ccc...
Oni totiž všichni chodí zabíjet k nám. Mě to nevadí, bacit rybku po hlavičce, až vám skončí na pánvičce. Jen ji nesmíte dávat na můj talíř.
Já tak uzenou makrelu, pečenáče či rybí karbanátky od bratrů Poláků :D To jo, ti je mají mňamózní :D
Řemenatka zde: https://www.facebook.com/zajimavazviratka/photos/a.112015263812553/6092…
"To je strašné! Zavolej hasiče nebo co." pravila kamarádka po té, co kolem ní s hlasitým bzukotem proletěl sršeň.
"Proč?" nechápavě jsem zakroutila hlavou.
"No přece někoho píchnou a on umře. Říkali to. Všichni."
"A kdo všichni, prosím tě. Já třeba ne."
"No, ale ty jsi cvok!" vyhrkla zoufale.
"Nejsem cvok. Já bydlím na vesnici. Tady sršni patří." v klidu jsem pokračovala "Kousek je potůček a máme tady komáry. Víš kolik tihle obříci denně nachytají hmyzu?"
"No, ale... Večer lítají do baráku!"
"Na tu chvíli, co svítím, zavřu okno. A potmě tam nejdou."
bzzzzzzmmmm
... že bych zahlédla mrknutí složených oček?
Pravda, když jsme sem nastěhovali, byla jsem trošku v šoku, když jsem poslouchala "odkud to divné chroupání?" a on to sršník statečně okusoval suchý stromek, aby měl na lepenici na hnízdo.
Tak vlastně nestojí naše soužití na ramenou, jako spíš na křídlech a kusadlech našich pruhovaných obříků.
A protože se respektujeme, oni nepíchají do nás a my neplácáme do nich.
I jejich kamarádky vosy tady mají svá hnízečka - další lapači komárů a jiných otravů.
"Prosím tě, neviděl jsi rohlíky?"
"Jaký rohlíky?"
"No ty, co jsem donesla z obchodu. Dala jsem je do chlebníku."
"Jojo... Počkej! Napi?! Co to... ?" otočil se na mě "Všimla sis toho sáčku? Tak rohlíky nemáme. Psi si je vzali."
O dva dny později jsem si náhodou všimla dvou vzorně sedících psisek před linkou.
Na mikrovlnce je položený chlebník, v chlebníku sáček s čerstvými rohlíky.
Psí hlavičky jemně pokyvují, jako by poslouchaly neslyšitelné povely.
Najednou ´šup´! Rohlík letí k zemi a i se psem mizí v ložnici pod postelí.
U chlebníku sedí kočička Nebulla a s nevinným výrazem shazuje další rohlíček.
Nebulla je náš nejmladší přírůstek do smečky - rodiny.
Přišla k nám před vánoci 2021, kdy jsem ji měla převézt do útulku - jenže...
... ty očička, ten kožíšek a tak krásně vrní...
Znáte to.
A jak si mne omotala kolem packy, tak nenápadně ovládá celou domácnost.
Naši psi ji milují, protože jim občas něco dobrého ne-ná-ped-ně pošle na zem :D :D :D
Použita lidová slova prostá čili sprostá, jež ale skutečně od osoby popisované pocházejí.
Nelze jinak.
Já-dínek byl muž zásad, dokud se neozval zvuk pípy.
Retenční schopnosti sladového moku dokázaly nadobro zadržet jeho nadhled nad všemi.
Jak Bůh se vztyčil a slova svá mocným hlasem pronášel: "Jaký je nejdůležitější povel psóvódááá?" Zkaleným okem přehlédl k němu vzhlížející a hrdě pravil: "KeéééÉ mněĚĚÉ, přece volovééé."
Tu jsem se mile usmála a pohladila po hlavě svou berňačku Berinku.
"Piškotek!" opanovala jsem.
"CóžeéÉ?" vyvalil chudák své oči.
"No, piškotek. Na ten slyší i na kilometr."
S hrůzou se zřítil na židli a do konce naší výjezdní víkendovky jen tiše blábolil: "Zlatý Svazarm. Psi, parťáci... Se už na to vyseru...."
Tak tomu nějak bylo, že já kočkomil a kočkotul, stala jsem se předsedou kynologického klubu.
PS 1.: Pivo (ani jiný alkohol) tam pro jistotu nikdy nepiji.
Za to jsem jim dala do kupy všechny papíry a vztahy s krajským výborem i velkým svazem.
PS 2.: Berinku už nemáme, ta piškoty mohla na kila. Andy s Napim naštěstí piškoty nechtějí. V dvojité dávce bych se nejspíš nedoplatila :D
Vím, že musím. O to víc se vzdaluje.
A pak ráno - skřivánci do mne kopou (marně).
Když jsi sova nespavá...
tik... tik...
Ztichlým domem se nese zvuk pospíchající hodinové ručičky.
Převaluji se v nočním tichu přerušovaným tvým poklidným chrupkáním.
Vím, že spokojeně spíš.
Radili se projít a napít - dvakrát jsem už byla.
Radili vytěsnit myšlenky - stokrát se vrátily.
Radili ovečky počítat.
První ovečka - bílá jak obláček, druhá ovečka - nadýchaná jak polštářek, třetí... čtvrtá... pátá... A tam vzadu, ta černá, stádečko uzavírá...
Nemyslit...
Pomalu vyhledám tvou nohu pod peřinou, chytím ji mezi svá chodidla ve snaze uloupit trochu spáčova klidu.
Jak bílé lehké křídlo konečně spánek zakrývá má víčka.
Jak křídlo bílé vrány, když její černé družky venku na stromě spí.
Citace: "Nespavost (insomnie nebo také hyposomnie) je definována jako porucha nočního spánku, tzn. neschopnost spánek navodit či udržet jej. Udává se, že různými poruchami spánku trpí až 40 % populace, přičemž zhruba 13 % z případů je vážných a mohou poškodit zdraví."
https://euc.cz/clanky-a-novinky/clanky/nespavost-popis-priciny-a-lecba/…
Ačkoliv není ve výčtu:
Syrově realistické, nevhodné pro slabší povahy.
Zastav se. Nejsi sám. Měj ohledy..."
Dal si sluchátka do uší. Pomalu se rozběhl.
Ještě musím zajít za...
Myšlenky v hlavě se pomalu vzdalovaly. Rytmus běhu se mísil s rytmem hudby. Nevnímal nic okolo sebe. Ani květiny, ani ptáky, ani...
Vrať se. Nejsi sám. Nech místo..."
Kroky dopadaly na pěšinu.
Šílená bolest!
Ticho.
Nic.
Jen palcový titulek na stránkách serveru: Medvěd v Itálii rozsápal běžce.
Oběť vina či bez viny?
Neslyšíme, nevidíme. Přesvědčeni o své nejvyšší nadřazenosti zapomněli jsme na ostatní.
Vzali jsme jim vše - místo, bezpečí, jistotu.
Jistotu na právo být, žít.
Jen my.
Sobecká nadřazenost neslučitelná se životem
Mým plánem bylo napsat drabble mamutí s veselým povídáním.
A pak mi do oka padl tenhle tragický příběh https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-medved-v-italii-rozsapal-bezce…
Bohužel. Zaplatil cenu nejvyšší.
Na vině jsme všichni. Všichni si osobujeme práva na "svůj prostor", až jsme zapomněli na ostatní.
Až jsme zapomněli na právo matky chránit své mladé, na právo smečky mít teritorium, na právo stáda táhnout pláněmi, let ptáků volnou oblohou...
My všichni jsme zodpovědní.
Mám na tváři vrásky,
utkané jsou z lásky
Z čekání a usmívání,
někdy trochu ze strádání,
že nebudeš mne chtít
Mám na tváři vrásky
malované z lásky
Tahem štětce od malíře,
jsou jemné, až k nevíře,
z mé touhy s tebou žít
Mám na tváři vrásky,
přišly ke mě z lásky
Z lásky, co jsem tobě dala,
když jsem ti vyznání psala,
v tvém náručí chci být
Mám na tváři vrásky
pro všechny mé lásky
Co chovala jsem v srdci, v duši,
aniž o tom někdo tuší,
navždy tě u sebe mít
Tebe, tebe, tebe...
Navždy
Jsi
Mé
Nebe
Ty
Dobrý den.
Jsme tady dnes s novým povídáním o fenoménu měsíce dubna - DMD.
Duben měsíc drabble nás rok co rok zahrnuje spoustou zajímavých literárních dílek se zvláštním požadavkem: přesně stanovenou délkou jednoho sta slov. Jejich autory jsou tzv. drabblisti, kteří v nočních hodinách šílí, úpí a vyčkávají nové téma pro svá dílka. Pojďme si dnes představit jednoho, pardon jednu, z nich.
I když, z nám neznámých důvodů, svou vizitku nabízí netradičně v kvízu.
Nu což.
1. Kdo je mamut?
a) vyhynulá linie
b) vyhrabaná fosilie
c) ta, co ráda kafe pije
2. Proč zrovna mamut?
a) dostala to od mámy
b) že prý má za ušami (zde využito rýmovného tvaru)
c) bo nám spadla do jámy
3. Když mamut, tak jaké má ráda zvířata?
a) všechna, co se dají sníst
b) chlupatý, zvlášť když umí příst
c) mamuty - ale raděj obrať list
4. Jak mamut k dmd přišel?
a) slyšet všude tolik chvály
b) vrabci o tom štěbetali
c) Tess a Julča nalákaly
5. Bude mamut psát i dál?
a) jistě
b) jasan
c) přísahám
Chce-li se náš čtenář dozvědět správné odpovědi, stačí dočíst zde.
Vlastní vyhodnocení kvízu autorkou:
1.c - bez kafe není den, jinak mne vraťte ke bratrancům pod zem :D
2.c - máma mne za uši občas tahala, ale já na vandru do díry padala (fakt)
3.b - vše, co hebké k pohlazení, zvlášť když kočka vrní k probuzení
4.c - na starconu byla hláška, že o psaní tam je přednáška (to už je osm let?)
5. zde si každý vyberete, zda ode mne dál číst chcete :D
A komu se to nelíbí, berte Déčko, ale já volím - Á, Bé, Céčko :D
"Mamííí, tužkůůů" hopsá kolem mne syneček a mává papírem.
Tak co to bude dnes?
Auto, helikoptéru i parní vlak vzhůru nohama jsem už zvládla.
Proč? Protože drahé dítě sedí vždy naproti a kreslí, co vidí. Tedy jsem se naučila kreslit naopak, aby viděl správně.
"Mamí, namaluj svěééét!" rozpřáhne ruce do široka a oči mu jen svítí.
"Dobře: kolečko a oválek, dvakrát špičku, jednou smyčku... "
"Mamí, to je kočka!" tleská rukama.
"Celý svět je kočka, má přivřená očka a na tebe tu počká." smějeme se spolu.
...
"Kolečko a oválek, dvakrát špičku... "
"Kočta, kočta!" plácá ručkama malý Daník.
Syn mu právě kreslí...
Bylo mu 26, když narukoval. Dost starý aby pochopil.
Fronta... Rusko... Sibiř...
Až ve dvaatřiceti letech se vrátil oklikou přes Cejlon co by legionář.
Otevřel si cukrárnu ve svém domě na náměstí.
S rodinou tam vítali zákazníky až do osudného rozhodnutí politbyra.
Udělali z něj buržousta, vykořisťovatele.
Do cukrárny nastěhovali správkaře bot, úředníčci.
Nezlomili.
Dál se usmíval na svět.
Měli jsme spolu málo času, ale dodnes si pamatuji jeho bílé vlasy a hustý knír, když v kuchyni u kachláků padl na všechny čtyři a zvolal: "Hyjé holka, jedém!"
A já se mu vyškrábala na hřbet.
Dědoušek.
Václav Pehl, narozen 1888.
Píši tady často o mém tatínkovi. Ale dnešní psaní bych chtěla poslat dál.
Dědouškovi, jak mu celé rodina říkala.
Prý byl přísný - měl tovaryše a učedníka a s babičkou a všemi jejich čtyřmi dětmi rozdávali sladkou radost celému Tovačovu nejen při nedělním korzu.
Jediné, co ho mrzelo, byla cukrárna. Vše, co v ní vybudoval, zničil moloch lepších zítřků.
Poslali jej dělat vedoucího samoobsluhy. A tak tam byl a dirigoval ten orchestr dam v krimplenových zástěrách a usmíval se na všechny. Elegantní pán s bílými vlasy a mohutným knírem.
Byla jsem moc malá, když odešel, bylo mi teprve šest. A přesto i on, zanechal svou láskyplnou stopu v mém srdci.
"Gymnastka" nadšením se vznášela, když dopadla tvrdě na zadek.
"Paní, tohle dřevo? To nemá smysl". Maminka mne zklamaně odváděla ze sálu rozcvičujících se holčiček.
"Zpěvačka!" zapýřila se druhá.
Kvůli čerstvě odoperovaným mandlím mne do Berušek nevzali.
"Houslistka, dyť vám to říkám."
Puberta - můj učitel se oženil - housle šly do kouta.
"Měla by jít na gymnázium a být třeba doktorka." podsouvala ústy třídní další.
"No, paní učitelko. Jak ji znám, půjde úplně jinam." zhodnotil tatínek přihláškovou situaci.
"Pojď, uděláme to celé jinak." špitla ta do té doby nejmenší v koutku. Voněla kytkama a posečenou loukou.
Tahle bitva je přece můj život.
Ve válce mlčí múzy, jak pravdivé.
Mi přidělené múzy osudem byly v celku chudinky, než jsem se dostala k té pravé. Tedy mi promiňte, jsem si je tak nějak umlčela sama :D
Tu situaci s náborem děvčátek do gymnastického oddílu v hale Tatran Ostrava si pamatuji dodnes :D
Všechny tam metaly přemety, skákaly přes kozy a já ani nevím co ještě. A já? Hahahááá. To byste se váleli smíchy.
Naštěstí jsem již v té době (4,5 ročků) plně zhodnotila své schopnosti a neplakala, že mne nechtějí. Ale pro jistotu, aby si rodičové nemysleli "že jako", jsem přijala se smutným pohledem satisfakci od tatínka velikou oříškovou čokoládu Barila a návštěvu místní ZOO.
Jojo, to bylo ono - chlupatci a kytky, kytky a chlupatci :D
"Řeknu ti, žes mě pěkně štvala."
"Já?"
"Jo, ty." Poposedla na sedačce a pohladila hlavu přituleného psa. "Vždycky jsi dostala, cos chtěla."
"Ale kde. Musela jsem si to zasloužit."
"No, to určitě..." vzdechnutí "... chtěla jsem být jako ty. Ale musela jsem být doma."
"Ale vždyť jsi byla malá a navíc, máma by se o tebe bála."
"A o tebe ne?"
"O mě? Já už byla velká a vůbec..."
Slova mi zamrzla na rtech.
Co jsem byla?
Rebelka.
Máma se bála, ale věděla, že může vsadit na mou zodpovědnost. Ano. To jsem vždy dodržela.
"... prostě jsi byla moje malá sestřička, chápeš."
Někdy se nad tím zamýšlím, jak je to možné. Každé dítě z rodiny si pamatuje jinak - vánoce, návštěvy u babičky, výlet na Helfštýn...
Ono to ani jinak nejde, každý máme svoje vnímání a někdy připustit a pochopit je to nejtěžší na skládání svého obrazu v jejich světě.
Pro počítadlo drabblecí poznámka úvodní:
protože je před desátou, dvě jadrná slovíčka nahrazena jsou znakovou řečí křížkovou "########" a i když je počítadlo nepočítá, já je zahrnula.
Tedy 98 + 2 = 100.
Děkuji :)
Zaklapnutí budíku...
Kočičí blížení s vlhkým čumáčkem k mému nosu.
Duc - vstávej! Zaspalas!
Nohy na zem - tělo postavit - toaleta - vypustit psy - umýt zuby - učesat - namalovat obličej - obléknout - léky - zabalit svačinu - pohladit kočku a kočku a kocoura - hodinky - mobil - zavřít psy do kotce - zamknout - nastartovat - vyrazit...
...
Chcííííp.
Zuřivě mávám na přijíždějící auto, ať mne nechá nastartovat a s omluvou rozjíždím vůz.
...
Plc.
Koho by napadlo, že ten kos vletí rovnou pod kolo.
...
"#########" (neinterpretovatelný slovník)
Beránek z formy vyskákal na tři díly. Já se na to "#########"!
To by nevydržel ani Svatý Sebastián.
Umučená jak mučenka mučenkovitá modrým pondělím jdu spát.
TLÁÁÁP
"Co to... už zase?" rozespale se zavrtěl pod peřinou.
TLÁÁÁP
Nadzvedl na pažích a podíval do dvou párů oříškových očí.
Jemné potřesení hlavou jasně naznačovalo směr - čůůůůůůrat. Hned!
Odhrnul vyhřátou peřinu a spustil bosé nohy do chladu budoucího rána.
"Tak pojďte."
Kroky pomalu míří ke dveřím na dvorek.
Nedočkavé obludy již přešlapují.
Tři, dva, jedna - stááárt - vypálí ze dveří a letí k nejvzdálenějšímu keři na zahradě. To je prča, myslí si ve svých hlavinkách a dál poskakují zahradou.
"No, a já zas nakrmím kočky a ty dva..." táhne mu hlavou.
V klidu ložnice jsem se otočila na druhý bok.
Milí drabblisti, drabblenky a drabblačata.
Za tento počin (téma) poděkujte našim hafanům :D
Den co den vzbudí mého muže - studeným čumákem pod peřinu (Napi) a mohutným hozením předních tlap na peřinu (Andy).
Na jeho výtku "Však to jsou tvoji psi. Kdo je chtěl, no, kdo?" se na mě vždy láskyplně podívají a jdou za ním s pokývnutím: "Večeři?" :D :D :D
Za všechny společné vycházky, cvičáky, pamlsky, hodiny strávené spolu na zahradě či lenošíc u televize, kdy já žehlím nebo pletu nebo podřimuji, uznávají hlavní mantru: "Milujeme tvoji ženu... a ty služ!"
Nemám ráda loutky a už vůbec ne klauny.
Vždycky mě s nimi straší.
Si o sobě myslí, že když byla první, tak může cokoliv.
Dál ležím ve tmě, přes nohy těžkou duchnu a bojím se dotknout té truhly, co v ní spí - její loutky.
Vyrobené ze starých punčoch a hadrů.
Ona je talentovaná výtvarnice, říkají všichni.
A je milá (zákeřná, já to vím) a poslušná (jo, jen před nimi).
Schválně tu bednu dotáhla sem k posteli, prý aby babičce udělala radost.
Ne, nebudu na to myslet, raději si představím duby u rybníka.
Jsou staleté, vykotlané...
pomalounku odplouvám do říše fantazie...
Vysvětlete dítěti, že jeho rodič již jednu rodinu měl a že jste spojeni - navždy?
Vysvětlete staršímu dítěti, že to nové za nic nemůže.
Nepovedlo se.
Tátova nejstarší dcera vyrůstala u babičky za notného obdivu zbytku jeho rodiny.
Tátova druhá dcera vyrůstala u jejich matky, takže jsme se potkaly až na jeho pohřbu (do té doby nás nehledala).
Ty vazby se nám moc nepodařilo navázat.
A loutky nemám ráda dodnes a klauny už vůbec nee...
Jeden, dva, tři...
Postupně odškrtávám seznam úkolů na sobotní úklid.
Nejraději bych vyběhla někam ven, s usárnou a v kanadách, ale slíbila jsem tento víkend, že pomohu s velkým úklidem. Co už, živitele je třeba poslouchat.
...
Jeden, dva, tři...
Začala jsem psát úkoly klukům. Však to známe, chlapi.
"Už sis utřel prach?"
"Nó, však jó..."
"Ale ty nemůžeš luxovat, dokud nemáš prach, chápeš? Si to zase hodíš na koberec..."
...
Jo, jo.
Už na mne troubějí staré zvyky.
Jeden, dva, tři...
Zase odškrtávám.
Jeden neví, kde mu hlava stojí a tak je lepší to napsat.
... kuchyň, obývák, ložnice... seznam pomalu narůstá...
Jsem nekonečně dítě s hlavou v oblacích, tedy mé povinné musí někdy zatroubit řádně, abych nezapomněla...
:D
Jako každý obyčejný den sedím za volantem.
Vpravo, kruháč, vpravo, vlevo...
Oči kloužou po krajině a myšlenky se rozbíhají jako duhové kuličky - vzpomínky, nápady, postřehy tady a teď...
... tak krásně se rozvlní měkké křivky polí, když si oblékají nový zelený kabátek...
... pták zamrzlý v místě, když pro silný vítr jej křídla neposunou...
... srpek měsíce odrážející krajku slunečního svitu na ještě modré obloze...
... tvář táty (mihne se ve vzpomínce: takovou alejí jsme spolu chodili)...
... nezapomenout zajet na poštu...
Proplétají se hlavou, najdou své místo, svůj čas. Duhové kuličky myšlenek jako korálky rozsypané z vagónku vláčku mého vnoučka...
... jak krásně se smál...
PS: Na tu poštu jsem opět zapomněla :D
"Zase jste se kochal, pane doktore!" - to mě vystihuje naprosto přesně :D
Milí drazí.
Dovolte, abych i já přispěla (než se nám měsíc květen definitivně uzavře) svou trochou do mlýna.
Bohužel, letošní rok je pro mne poněkud záhadný - záhadně se mi nedostává času na to, na co čas mám - moc práce ve škole (přípravy a probíhající maturitní a zkouškové období), tráva roste (a já lítám jak blbá se sekačkou), klempíři a pokrývači (aby toho bylo málo, shodili nám střechu a snaží se o vybudování nové)... to na okraj.
A tak jsem sice četla, ale chyběly mi kachničky :( , moc mi chyběly. Nestíhala jsem komentíkovat, jen občas někoho, něco.
Ale zato jsem si všímala, kdo komentíkuje. A proto bych chtěla letos vyhlásit nejlepšího, nejrychlejšího a nejpohotovějšího komentátora (skoro) všech napsaných drabblů.
Aries ano, tato osoba, žena, čtenářka, vždy najde milé slovo nebo věcnou poznámku a já si všimla, že ze 75 - 80% je první koment její.
Faob nejen, že naprosto famózně píše, ale i trefně glosuje a podporuje nás ostatní.
Tora její připsané slovo pohladí stejně tak jako od Aplír.
A za mne děkuji i P.M.d.A., mila_jj, Kytka a Terda kteří mě rozehřáli dušinku, protože se zapojovali do povídání o světě, který jsem zažila a zažívám a procházeli se mnou podobnými vzpomínkami.
Není to o dnes drabblích, je to o čtenářích, ale i ti k tomuto měsíci patří.
Příští rok se zase vrhnu do mamutích výběrů, slibuji.
Téma dmd: Bublina
Prostě ho mám ráda, pro tu bezprostřednost malých duší - dětských i štěněčích :)
Oba byli tak stejně staří.
Oba se na svět dívali doširoka otevřenýma očima, oba nasávali dychtivě do svého poznání svět okolo sebe.
Dítě a štěně.
"Danečku, foukni, pomalu." pfuu - nic se nestalo.
Dva páry dychtivých očí se zklamaně podívalo na dospěláka.
"Tak teď já, ano." fuůůů - jemně foukl do kruhové výseče a nebe se zaplnilo spoustou duhových bublin.
Vznášely se a slétaly všude kolem. Ta největší se zatočila kolem chlapcových natažených ruček.
Štěně po nich začalo radostně vyskakovat a chytat je do své tlamky.
Dítě radostně výskalo a tleskalo ručičkama.
"Ham, ham!" povzbuzovalo svého chlupatého parťáka.
Bubliny tiše tančily vzduchem.
1. pořiďte si nové štěně
2. ehm... dítě vám pořídí už vaše velké děti
3. vezměte pořádně naplněný bublifuk ááá!
stačí už jen foukat a dobře foukat :D
Každý rok věnuji jedno drabble svému tatínkovi, protože to byl první mužskej, na kterýho jsem se usmála.
Pro tebe, tati. Nezapomněla jsem - dobře zaizolovat :)
"Tak se na to podívej," spustil tatínek svou zase jednu poučnou rozpravu mezi námi "ty dva konce propojíš, sem a sem, a pak spájíš a pak to musíš zaizolovat, protože jinak by ti to co?"
Eeé? zračilo se v mých dětských očích.
"By ti to probíjelo. Tak. A teď už si jen dole natáhneš očko na tu pacičku - abys tomu rozuměla i ty - a co?"
Aaá stoupalo mé napjaté očekávání.
"A bude ti to svítit. Tak!"
"A tati?"
"Copak, broučku?"
"A proč já nemohu mít svíčku jako ostatní děti?"
"Protože jsi dcera elekrikářova, jasný. A konec řečí, hybaj na průvod!"
Basta fidli, šmitec šmytec.
Tatínkovi se neodmlouvá.
Sice se nemihotal stíny svíčky, jako ostatním dětem, ale bezpečně ten můj svítil ze všech nejvíc. Lampion s žárovičkou na baterku.
Bílé triko, modré trenýrky, čerstvě vyprané kecky - nastupuji do závěrečného boje o body pro třídu ve Školní Olympiádě 1980.
U první disciplíny jsem zabodovala svou dokonalou znalostí matematiky: vypočítat vzdálenost požadovanou mi šlo, ovšem kriketový míček nepochopil můj záměr a dopadl necelé dva metry za odhodiště.
Ve druhé disciplíně se plně soustředím na hmotnost tělesa... Aha, to nebyl cíl Ulov si rozhodčího koulí?
Poslední disciplína rozhodne.
Z fyzikálního hlediska - lehký rozběh, zvýšit tempo a - síla odrazu se promítne do délky dopadu - aááá?
Hvizd píšťalky, praporek uznaného skoku letí nahoru.
Mám zápis ve Zlaté knize rekordů.
Skočila jsem přesně JEDEN metr.
Vážení přátelé, i takhle se projevuje dyspraxie v praxi (no a, i pan doktor Uzel má stejnou a jaká je kapacita).
Dodneška neumím vyhodnotit hloubku a šířku překračované příkůpky. Zde nastupuje můj galantní manžel a rytířsky mě převádí neb jinak běhám jak králík okolo a hledám "schůdnější místo".
Jo a z kopce se neběhá, ty úhly svahů jsou příliš strmé :D
Jeden paradox na závěr - v autě jsem však božská, auto mi mění mé úhly pohledu, miláček.
Už za dávných časů, kdy na diskoškách letěly Jahody mražený, si na mě někteří ukazovali trochu zvědavě a někteří se strachem.
Co jsem řekla - stalo se.
Říct, že do tří dnů přijdou sněhy a za týden mrazy s předpovědí o 99 % přesnější než Rosnička Výstřihová, to už zvedají obočí i cvičákoví.
Občas řekli čarodějnice.
Jenže oni neví, že nemusím mít kuří kůstky či snad kouli.
Mě stačí sledovat lidi a sem tam zvednout hlavu k oblakům.
Dnes ale přijela kamarádka, dovézt mi nákup - nemocnému.
Z auta vykoukla hlava klučíka a slyším:
"Ta paní je pěkná, to bude určitě ta víla."
Ach ty děti, tak krásně bezprostředné.
Co srdíčko cítí, pusinka řekne.
Takže, přátelé, dnes rozvinula se má identita nová - od teď jen víla, žádná čarodějnice podpásová :D
Na úvod se omlouvám za toho umrlce, ale on mi hned vyskočil v hlavě a ne a ne a nepůjde, protože i on chce svých pět minut slávy (prý konečně :D)
Tak jsem jej aspoň nevěšela "do domu", ale způsobně na zeď :D
Co mi visí na zdi?
Umrlec.
Ach, neděste se.
To je jen dávno zapomenutý umělec,
co měl touhu namalovat obraz ženy,
celé nahé, jen vlasy přes rameno přehozeny.
Co mi visí na zdi?
Maska,
kočičí hlava.
Ne jen jedna, je jich víc, každá jedna kráska.
Vyjela jsem, zvědavá, na karneval do Benátek,
vzala jsem je s sebou domů, nazpátek.
Co mi visí na zdi?
Paměti
na ty, co nejsou.
Na každé stěně v rámečcích, znám je už zpaměti.
Po tetě tepané plastiky, podobenku babičky,
pár fotek z cest, pokrývají kousek zdi každičký.
Co mi visí na zdi?
Život můj celičký.
https://www.youtube.com/watch?v=w4_UJ4KliLw&ab_channel=MichalBajnok
krojová vysvětivka
K pramenům?
To se budu muset asi ohlédnout. Ne přes rameno, přes generace.
S jistotou mohu říci, na rozdíl od krojové vysvětlivky v Básnících, jsem dívčí mixované skrz naskrz Evropou (ne-li dál).
Tatínek byl Hanák, jeho tatínek byl Hanák a maminka od Rychnova nad Kněžnou, vlastně Orličanka.
Maminka byla Śledziona (rozuměj Slezačka), její tatínek doběhl na tu výspu z Vídně a svou ženu, maminku maminky, si našel "w Polsce".
Dál rodinné legendy nepokračují.
Také se některým rodem prohnala švédská armáda, nějaký kořínek nechali Keltové a nějaký i Germáni, kus samozřejmě Slované.
A pak nemám být tak pojašená.
Holt, křižovatka Evropy.
Možná se někdy odhodlám na tu genealogii, ale co jsem pochytila - mohlo by tam být i nemanželské dítě nějakého šlechťouna, a to já budu raději obyčajnská :D
Krčí se schoulený na lehátku Doktora Mutagéna.
Nožičky polámaný, tělíčko pochroumaný, celý se třese.
"Já vám to říkám pořád, kluci pitomý. Jak na kolovrátku to tady točím pořád dokola a vy ne a ne pochopit!" zlobí se Doktor Mutagén.
"Nejprve vyrazí Alfa. A co? Rozbije se o blbej herpes, který se mu ještě posmívá." mudruje dál.
"Delta se taky kasala a co? Našli ji alergii na Paracetamol." vede dál svou řeč.
"Omikron - před měsícem! A ona? Zánět středního ucha! Ucha!" brunátní doktor.
"A teď ty. Prý lepší, Omikron EX. Há! Hnisavá angína tě předběhla. Chápeš?
Ta ženská je zakázaná adresa!"
Je to prudce aktuální :D
Zavalena kapesníky, obložena čaji s medem a dnes naordinovanými antibiotiky, snažím si užívat to krásné jaro (kucky, kucky, kýchy kýchy).
Jen mám opravdu velikou radost, že když kolem mne začnou padat chudinky covidové oběti nakažené, u mne se vždy na slunce prodere úplně "banální" chorobička - no dnes zase.
Jsem prostě těžce negativní zakázaná adresa :D
1982
Vlak se pomalu rozjížděl z nádraží. Drncaj drncaj, drncaj drncaj... notoval si svou písničku a odvážel mne z míst, které znám, tam!
Ještě mi v hlavě zní slova mistrové: "Tak ať se ti tam daří dobře. A co pak budeš dělat? Už víš?"
"Vím." klackovitě jsem odpověděla: "Vrátím se a budu tady učit."
Brno se stalo mým studentským domovem a Rajhradská škola nekonečnou studnicí poznání se skvělými učiteli.
1986
"A tady, Vám kolegyně, představuji novou posilu. Je z Rajhradské zahradnické, tak nás třeba naučí i nějaké jiné postupy."
"Já nikdy nelžu, říkám pravdu." mrkla jsem na nyní již kolegyni.
Ano, Brno bylo lehkým pokusem mého tatínka, jak ze mne udělat způsobnou studentku, která nelítá o víkendech po čundrech. Tak si mne tam vzal s sebou, on za prací, já za štůdiem.
Způsobná jsem se stala - od začátku premiantka, protože jsem si musela známky rychle vybojovat, ze staré školy mi je neuznali (ten rok jsem měla dvě vysvědčení :D).
S tím čundrem to tatínkovi (opět) nevyšlo. Už třetí týden jsem našla bezva partu kluků z Újezda u Brna, se kterými jsem prorajzovala Jižní Moravu a já je za to naoplátku brala k nám na tu Severní.
Aj hodé jsem s nima vytancovala v kroju "jajajaja-jajajááááj"
Ale o tom zase někdy jindy ;)
Ten plán vycházel naprosto dokonale.
První byl chlapec.
Bude šikovný a chytrý a bude ochraňovat sestřičku.
Druhé bude holčička.
Tatínek si vysnil modrookou blondýnku, s culíčky, v puntíkované sukénce, jak běhá po louce a trhá kopretiny, pomáhá mamince, poslouchá tatínka a ví, že ji bráška ochrání.
To první klaplo.
Ale pak se děrovací páska zasekla.
To dívčí pořád někde lezlo, tepláky na kolenou i zadku rozedraný.
S rodiči diskutovala snad od prvního slova.
Když ovšem v první třídě donesla třídní důtku, protože bránila brášku proti zlobivému spolužáku, tatínek zavřel svůj plán na dno kufru.
Malá šelmička ve mně se probudila.
Ne, vážně jsem nechtěla Frantovi Kaňourů vyrazit zub.
Ale MÝHO bráchu mlátit nebude :D :D :D
(A stejně to měl zapomenutý mlíčňák, zpozdilec).
