Moje články

Když jsem byla malá, měla maminka skoro oči pro pláč.
Vysnila si princezničku v sukýnce a já?
Já běhala v tričku a teplácích, na koleni prodřený a na zadku díru (to bylo o ten plot).
I přes toto nadělení jsem tajně chodila obdivovat maminčiny lodičky.
Kožené, lakované, páskové, s kačenkou...
Zkoušela jsem je všechny a snila, jak si v nich vyjdu.
Chvíli trvalo, než jsem se k vysokým botičkám došlapala a na šteklíčcích se i běhat naučila a mimo tenisky a gumáky dnes jiné nenosím.
Ty maminčiny mi zůstaly jen na koukanou.
Moje střevíčky jsou totiž tak akorát pro Popelku.

Tak se u nás doma dohodlo, že teda ten strom, ořešák, musí pryč.
Jednak on již mnoho přesahuje k sousedům a za druhý, je již stár a počínají mu namísto ořechů padat větve.
Však o tom vedli veliké rozpravy, sem tam nějakou větev sundali, prý odlehčit.
Co budu povídat.
Nakonec se nechal uprosit Véna Hasičů, co on má tu velkou pilu.
A bylo to.
Teď tady leží, uřízlej kmen.
On si jej totiž zamluvil místní řezbář.
Jediný, kdo z toho všeho má prospěchu, jsou naši psi. Běhají na zahradu a zpět.
Poněvadž kvůli tomu kmeni musel náš tatínek sundat plot.

No co to toto:
Postní čas je období od Popeleční středy po čtyřicet dní do Velikonoc, přičemž neděle se nezapočítávají. Jinak je postním dnem pátek, kdy se dobrý křesťan střeží jíst maso vyjma rybího.

Tak poslyšte, já vám to neberu.
A abychom si to vysvětlili.
Maso bylo moje první slovo.
Určitě.
I naši něco takového naznačovali.
"Máma má maso." mne smířilo s první třídou a koktáním spolužáků nad Slabikářem.
Maso je důležitý zdroj energie a konzumací tepelně opracovaného masa nad ohněm se našim prapraprapraprapředkům začal rozvíjet ten oříšek v mozkově.

Pro jistotu si vyhrábnu nějaký krásný libový z mražáku.
Mňam!

"Ti povídám, mladej. Musíš se naučit pár věcí."
"Jojo..." žužly žužly hračka
"Tak předně. Ten velkej dvounohej, chlap, ten je v poho. Chápeš. Jídlo, pamlsky."
"Jojo..." žužly žužly hračka
"A teď vona. Říkají, že je kočka, bacha na to, nevyzpytatelný. Vona ty kočky fákt miluje, ale nás taky."
"Jojo..." vrti vrti ocáskem
"Takže. Když vona si bere hodobóžový šaty, se schovej. Já jdu pod postel."
"Hééé?" nechápavý výraz
"To vona jde pryč a my do kotce, chápeš? Zavřít!"
"Jojo..." žužly žužly hračka
"Ale když si voblíká ten starej černej svetr..."
"SVÉÉÉTRRRR!!!"
"Áááách! Černej svetrrrrr..." výraz blaženosti "... tak to jdeme VÉÉÉÉÉÉN"

Najednou se začaly dít zvláštní věci.
Doma se nám pokazilo skoro všechno - pračka, nabourali nás, čerpadlo ve studni, umřel nám milovaný pes, v práci nám sestříhali odměny.
Jako by to nestačilo, musela jsem na operace. Ne jednu, ale během deseti let dvanáctkrát.
Už jsem si zvykala, že prostě na jednoho sedá, pokoj mu to nedá.
...
Přistoupila ke mě znenadání. Cikánka.
"Děvčátko, ukaž mi dlaň."
Jako bych to nebyla já, podala jsem té ženě ruku.
"Tobě číst nebudu, ty už toho máš hodně. Ale sejmu z tebe to proklení. Dobře už bude."
Jen jsem tiše poděkovala.
A jak přišla, zase odešla.

"ššššššššš..."
"Hrombasa prďolové, vy ještě nespíte!" vletím na hůrku hospodárky.
V seně se podezřele vrtí malé postavičky zachumlané do spacáku.
"Ale mamkóóó. My jsme přece na tajné výpravě." vypískne naše mládě.
...

Po pár letech mého chlopka napadlo, že by na hůrce udělal ordung.
Vyšplhal nahoru a začal vyhazovat:
- staré seno (zkompostujeme)
- staré desky (no už je něco načalo, spálíme)
- hele hrnky (to tam asi zanesly děcka tenkrát)
- a jedno "Koukej na to!" a podal mi plechovou krabičku.
V krabičce tajná mapka, na mapce cestička.
Kolem zahrady, mezi stromy dozadu a zpět - do špajzky, na mlsoty.

Tak to byly ty výpravy!

Majdalenka, Apolenka s Veronikou
a taky Věrka, Zdeňka, Majka, Lenka s Monikou.

"Tak co maminko. Připravená? Jdeme na to?"
Ze sálu odváží maminku ještě pod narkózou.
Trošku s obavami, trošku se závistí, že to má za sebou, se ptám sestřičky: "Copak má paní?"
"Holčičku." odpoví.
Povzdechnu si: "Taky bych chtěla. Kluka už máme."
"Však budete mít. Po sedmi letech se mění krev, vy teď máte pětadvacet, to klapne." směje se sestřička.
...
Neklaplo. Na sále pan doktor osvobodil druhého kluka.
"No jo, náš táta jiný neumí." začala jsem smát, "Teď ho budou všechny ty nevěsty nahánět."
...
Ten týden byl jediný - kluk.

Pomalinku polehounku.
Otevřít, vylézt až na vrchol, narovnat, osušit na slunci a pak...
Pak roztáhnout a vyletět.
Vyletět až na vrchol střech a dál.
Vyletět k nebesům a snad ke hvězdám.
Ohlédnout se jen na okamžik tam, kde zůstala kukla. Prázdná, opuštěná.
Nechceš se vracet. Teď už jen dopředu.
Pomalu, rychle, dobře, někdy hůř, ale hlavně stále dál.
Nezapomenout na svůj sen, neztratit svůj cíl.
Toužit, hledat, najít, vědět.
Ale nakonec. Přece jen se vrátit, na chvíli. Na skok.
Ukázat, že tvá křídla jsou krásná, že jsou pevná.
Ale hlavně že víš, že když se polámou,
máš se kam
vrátit.

Vážený pane.

Dovoluji si ucházet se o uvolněné místo a oslovit Vás k posouzení mé žádosti kladným směrem.
Původu jsem prostého, matka i otec nepocházeli z šlechetného rodu.
Ačkoliv plebejec, přesto jsem byl odchován s láskou a péčí, s výchovou, která mne dozajista předurčuje k ucházení se místa ve Vašem životě.
Mou největší předností je přítulnost.
Přilnu k Vaší osobě oddaností mé vlastní a oddanosti k plné misce.
Jsem ochoten ve dne v noci starat se o Vaše blaho svou přítomností a nenechat Vás trápit se pocitem opuštěnosti. Budu Vám navždy milým vrnícím heboučkým společníkem.

Jistě již brzy Váš kocour.

Jsou tady. Jsou se mnou každý den.
Probouzím se s oběma a uléháme opět dohromady.
Jedna je veselá a druhá tichá.
Jedna boří hráze a vede vojska do bitev a druhá zadumaně vzhlíží ke hvězdám.
Mé dvě tváře. Mé dvě poloviny.
Nejsou odvrácené jako druhá strana měsíce, i když tu druhou většina nevnímá.
Lidé kolem mne vidí tu první.
Dovede rozesmát, dovede povzbudit, dovede bouřit.
Ona je ta, které přísluší hrát mou roli mezi všemi.
Ta druhá, tu zná málokdo. Jen ti, kteří vědí, že čas ticha a zklidnění pomáhá.
Má druhá tvář dává svou sílu první, tiše, nikým netušená.

Bylo to, jako by jí do vody hodil.
Strach, pocit bezmoci.
Jen slzy v očích a bolest, stoupající, stupňující.
"Co bych pomáhal, ta už to dávno zná!" chystal se doktor k odchodu a odhodil občanku.
Sestra ji nechápavě zvedla.
"Pane doktore! Ty jsou nevlastní. Maminka má první."

Obdivuji, že se do tohoto dobrodružství naše mamka pustila pak ještě čtyřikrát.
Nakonec nás měla pět - na začátku a na konci kluky a mezi tím tři holky.
Byli jsme vážně sebranka. Všech různých povah, všech různých zlobivin i radostí.
A v té občance?
Tam měla maminka zapsány dvě dcery z tatínkova prvního manželství.

Z velkého vjezdu, kudy dříve vjížděli koně s povozem, aby navozili lámaný led do ledárny, se do obytného patra vstupovalo po dvakrát lomeném schodišti. Schodiště mělo zaoblené stropy a já, jako malá cácorka, jsem záviděla svým velkým bratránkům, že dosáhnou hlavou na strop.
Vytahovala jsem ručky, kdy už taky dosáhnu.
Dosáhla jsem velmi brzy.
Starý dům měl strop na schodech velmi nízký a mě došlo, že mí milovaní bratránci se vlastně na schodech musí ohýbat.
"Však neboj, holka, zase se tam vlezeš." smála se bábinka.
Už se vlezu.
Zase budu natahovat ruku ke stropu a vzpomínat: jo, kdysi jsem dosáhla.

Vnitřním předpisem ředitele organizace XY se uvádí do praxe rozkaz číslo 000X o Provádění kontroly měřením teploty za účelem předcházení infekce Covid-19 dle nařízení vlády xyzž ze dne xx.xx.xxxx:
Všichni příslušníci, státní zaměstnanci i civilní zaměstnanci organizace se při vstupu na pracoviště organizace podrobí měření teploty za účelem předcházení infekce Covid-19 a to při příchodu na pracoviště v prostorách vrátnice certifikovaným teploměrem značky "Spolehlivý".

"Tak co, kolik máš ty Felix?"
"36,1."
"Dobrý a ty, Franto?"
"34,8."
"Kecáš. A co ty, Hanys?
"Co by, prošel, 35,9."
"Hoši, teploměr? Nechci vám kazit radost, ale oni nejspíš používají generátor náhodných čísel!"

Jsa dcera hodná, otec mne nevdá, jsa dcera zlá, z domu mě vyháňá.
Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám.
Sytý hladovému nevěří, hladový mu talíř ztečí.
Za soumraku, v jednom paklu, smluvili si podvraťáci, jak mu zničí jeho práci.
Pili kukle, kukle pili, jak by krále ošálili.

"Co to tady plácáš, ženo moje?"
"Já neplácám, já slova pro brepty hledám."
"A nad zítřejším obědem jsi také tak přemýšlela?"
"Ale jistě drahý, masénko se už rozmrazuje. Buď v klidu, hlad nebude."
"Masénko. To zní velmi lákavě. A co dobrého bude, ženo moje."
"Co by, drahý, brambůrky a peče kuřené."

"Bacha, už jde!"
cestou ze záchodu do koupelny zahlédnu pár zelených očí
"Jsem ti říkala, dnes jsem na řadě já. Ty ses tam cpal včera, jsem tě viděla."
"Pche, já ti za to nemůžu, že trajdáš večer ven. Já jsem večer hezky připravenej, víš."
"Ale já přijdu. Tak bys měl udělat místo!"
"Jó? Vo půlnoci packovat okna? Víš, že se s nimi minulý týden dělala. Však taky ráno brblala."
"Aby ses, ..."
"Pozor! Už je tady!"
unavená vklouzávám pod peřinu, na nejlepší uléhací pozici jsem již rezignovala...
zleva Kureček, zprava Uhurka, měkké pacinky si odloží na mne...
"Wrůůůwrů" tiše zazní ložnicí.

Šaty bílé, kytice, lehký ruměnec na tvářích.
Dychtivě očekávám jeho "Ano."
Avšak někdy se princezna s princem nesejdou.
Po čase zjistí, že kdo měl být princem, je tak trochu obludou. A ať udělá cokoliv, obludě se nezavděčí.
Pak nezbývá nic, než vzít do zaječích.

"Ti říkám," výhružně míří prstem směrem ke mě, "ti říkám! Beze mne ani rok nevydržíš. Ani rok! Škrábat budeš, prosit. Ale pozdě, holčičko, pozdě!"
Pak už jen práskl dveřmi.

Po dlouhé době se potkáme.
"Vzpomínáš? Víš, že je to osmnáct let, dva měsíce a čtyři dny od rozvodu?"

Nevím, po soudu jsem jeho dny přestala počítat.

Dlouhou cestu rázem zapomenu.
V úžasu hledím na vlny, které pomalu vrší velké oblázky do neuvěřitelného valu podél celého pobřeží. Za zády se tyčí vrcholy francouzských Alp.
Azurové pobřeží, krajina kouzel.
Mohutné zdi pevnosti v Antibes, tržnice a promenáda v Nice.
Obdivuji městečka vrostlá do skal, aby odolala nájezdníkům z moře.
Tourretttes-sur-Loup se svými křivolakými uličkami a malebnými obchůdky mě vyprovodí směrem ke kaňonu Loup s jeho burácivými vodopády.
Kouzlu vůní podlehnu v Grasse, ve Vallaruis se pokloním hrobu Jeana Maraise.
Proběhnu se bočními uličkami v Cannes, ochutnám marnivý dotek Monaka.
Poslední svítání nad Středozemním mořem.
Někdy přijedu zpět, slibuji.

Marie (1904-1985) babička
LASKAVOST měla v očích i srdci. Její objetí hojilo všechny dětské rány. Byla jako z kouzelného světa.
Dodnes slyším pendlovky v kuchyni a odbíjení zvonů z tovačovských věží. Rozpálené kachláky, kakao a vánočka s máslem.
Zdena (1925-2011) teta
VŮLE dosáhnout svého cíle. Bojovat i neuspět, ale znovu se postavit a jít. Prý jsme si hodně podobné, hodně podobné jsou i naše osudy.
Amálie (1944-1997) máma
V ledasčem jsme se neshodly, hodně jsme se spolu smály. Pak odešla, náhle.
Bolest, smutek, vztek - že jsme si toho tolik nevysvětlily.
Pochopení - nosila mne pod srdcem, dala mi to nejcennější, ŽIVOT.

"Ahoj Málinko," šveholila hned u dveří (maminka byla Amálie a z duše nesnášela oslovení Málko a už vůbec ne Málinko), "tak jsme tady...".
Svůj kabát i kabelku vrazila do ruky tatínkovi a šinula se do obýváčku na kávičku a něco k tomu.
Když se pohodlně usadila, pokračovala.
"Tak co novýho, holka? No vypadáš unaveně, no. Jojo, pět děcek, já vím. Že, Ládíku!"
Otočila se na našeho tatínka.
"Ženskou si k děckám navážeš. To já bych nedovolila. Copak jsem veverka, abych každý rok vrhy měla?"
Šlehla pohledem na strýčka: "Však to doktor zařídil, viď Milan! A má synek utrum, žádný biče."

Hrdě nakráčel do místnosti. Nesl se jako skutečný král džungle.
"Já jsem tygrrr a ukážu ti zuby."
"To jsi moc šikovný. Tak se tady posaď a podíváme se na tvé zoubky." pronesla s úsměvem zubařka.
Do široka otevřel pusu a...
... a to byl poslední hrdinský čin.
Jakmile uviděl zrcátko a háček, pusu zaklapl a odmítal otevřít.
Nakonec sestřička držela dítko v křesle a já otevírala zaťatou čelist, protože sestřičku chtěl kousnout.
Výsledek?
"No vidíš, ty hrdino, zoubky máš jak perličky. Musím tě pochválit, že je pravidelně čistíš."
"Já vím," špitl mrňous, "mamka říká, že musím." A tichounce vyklouzl z ordinace.

"Vážené slepičinstvo, milé spolukvočny, kvok.
V dnešní přednášce bych se chtěla věnovat snůšce, kvokvó.
Snůška, jak víme, kvok, je důležitou součástí našich slepičích, kvok, životů.
Jeden by řekl, kvok, a lidé to tak dělají, kvokvó, že vejce je věc tuctová.
Vejce jako vejce.
Ale zaměřme se na podstatu, kvok.
Co mladá nosnice, kvok, sotva prvních pár vajíček světu předvede. Kvok. Jsou ještě malá, snůška občasná, teprve se rozvíjející.
Ale potom tady máme, kvok, zasloužilé údernice. Kvokvók.
To jsou už výkony, dámy, kvok. Snůška pravidelná, vydatná, kvok.
To je kvalita, ten výkon, kvok!
Prosím o potlesk pro Slepice z Lutyňského hospodářství."

Říkávala babička, že "zvyk je železná košile".
Jenže u mne to je spíš zlo-zvyk pracích prací.
Můj muž tomu říká "roztržitostní neřešitelnost".
V podstatě může být rád, že se mnou žije až posledních jednadvacet let.
To kdysi, to by koukal.
Vytřídit prádlo - dobře.
Dodržet třídění?
Růžovoučké pleny pro chlapečky byly u mne na běžném pořádku (růžová ponožka).
Barvy jsem tedy zvládla, ale včil kapsy!
Jak vejce vejci podobné stále stejné průšvihy.
Jednou vypraná propiska, podruhé plná kapsa bukvic, drátky, sponky, gumičky, příště půlka výplaty.
Jenže dnes na mne s džínsy z bubnu pračky koukaly klíčky od auta.
Nevyndal si je.

Měla bych si zajít nejspíš k očnímu pro brýle.

Soumrak soumraků?
Je to nějaké divné, ale co.
Tolkien popsal soumraků fůru. Nejlepší, když za soumraku odsoumračil Sauron i se svým okem.
To půjde.
Kouknu ještě na komentíky.
Počkej! Co to? Soumaři, osli, soumarníci? Co to tam plácají?
Pane jo! Já jsem ale truhla, přímo Truhla mrtvého muže.
Jenže v ní neschovávám srdce, ale nejspíš své oči .
Celý den dumám jak do soumraku soumrak položím a on to Soumrak soumarů.
Co komu ta nebohá zvířátka udělala.
Celý život dřou, náklad do úmoru nosí, lidem se nezavděčí.

No, to mi teda naložili...

"Sáčky? A gumičky zavařovačky?" kroutila mamka hlavu nad školním zápisníčkem.
Pláštěnka nebyl problém, i když brácha remcal, že není mimino a neví proč by jí nosil, že není z cukru. Na to chytil pohlavek, protože máma řekla a máma pak nebude lítat s aspirínem.
A tak jsem druhý den napochodovala na branné cvičení poctivě vybavena plátěným pytlíkem s pitím, sváčou, pláštěnkou, gumičkami i sáčky.
Plynovou masku velikost 3 jsem nafasovala u tělocvičny.
"Ochranné prostředky nasadit a zaujmout pozici od epicentra!" zařval tělocvikář.
"Rozkaz, soudruhu učiteli!" odpovědělo sborové zapištění třídy a jako jeden muž jsme sebou plácli vzorně zaigelitovaní do bláta.

O třicet let dříve:

Sedím před zrcadlem. Kadeřnice zručně pročesává umyté vlasy. "Lehce vám je vysuším a pak to střihneme."
Pokračuje v pročesávání vlasů na temeni a najednou ŠMIK!
Pramen vlasů nenávratně padá k zemi.
"Panebože! Co jste to udělala!" vykřiknu v hrůze.
"No, chtěla jste přistřihnout."
"Ano, chtěla. Ofinu a konečky. Ale vůbec jsem nechtěla účes podle Susi Quatro před sto lety!"
Po tvářích mi tekly slzy a já jen trpně sledovala, jak hvězda salónu dokončuje dílo zkázy.

Od té doby jsem si zastřihávala a barvila vlasy sama.
Dokud jsem nepotkala Kačenku.
Kde jsi, Kačenko, mé vlásky tě potřebují.

"Už jen pět dní, áchjó." znělo mou hlavinkou, když se pobyt na táboře přehoupl za půlku. Asi to tak měli všichni. To, co nás baví, uteče moc rychle.

"Za chvíli pojedu domů." smutně jsem řekla tetě u snídaně.
"To říkáš špatně, děvenko," opáčila mi tetička, "ještě nás toho čeká fůra a je jen na nás, jak si to užijeme."

Od té doby si to užívám. Ještě chvíli a ještě jeden den, ještě tam budem.
Vždyť život je tolik krásný a má tolik kouzelných chvilek.
Proč ho zamazávat smutkem po tom, co ještě neuplynulo.
Žít každý den, jako by byl první.

"Kde jsou?"
Pobíhám od kuchyně do komory, do předsíně, do koupelny (co kdyby).
"Tak kde jsou? Kam jsem je dala? Vždyť přece..."
"Co, prosím tě, vyvádíš? Lítáš tu jak aeroplán," otáčí se ne mne nechápavě muž.
"No co, co. Hledám. BANÁNY HLEDÁM!" zvyšuji hlas již se slzou na krajíčku "Skoro dvě kila banánů!"
Najednou se můj muž rozesměje na celé kolo: "A bylas na zahradě?"
Bohové banánového ráje se tetelí blahem na svém Olympu.
Ách, takové uctívání. No a co, že od psa.
Celá zahrada je poseta různě okousanými žlutými plody.
Vyřešeno, odloženo. Ad acta.
Musím koupit nové
Do háje!

Koncert zkázy pro kaktusy wandrika Mokro, tma, živiny
Opatřeními opatřiti voličskou základnu saasa Otázka přežití
Skřivánek a maska rozhodnosti Terda Sklapla past
I zakopaný pes hlídá svůj dům tif.eret Zachránce
Maminky zvládnou všechny práce světa myday Civím na své CV
Tenečky nebo prasečinky... Lady Peahen Mischianza
Historky z podsvětí, až se ježí slupka Aveva Nebe, či peklo?
Po podsvětí přišel totální krach aneb bonus pro fanfiction P.M.d.A. Totální krach dobrých úmyslů
Je to sobec, i když ohleduplný Achája Copak jmelí, ale jmelí
Snad už něco trhne s lidskou lhostejností Rorico Není trh jako trh
Nejposlednější z posledních? Všechny bych tu dala.
Nejvíc mě posadila na židli Školka pro geniální děti a.j.rimmer a pak Poslední výuka Aplír
A taky rozkoučení Epilog první - George a Epilog druhý - Lenka od Regi - možná někdy, uvidíme...

Někdo to rád na Adama nettiex Buckinghamský palác podruhé
Bez malých to moc nepůjde Keneu Boj o místo diakritiky ve světě
Na Olympu odteď zdravě Dain Božská strava
Karanténa ve vlastním těle Evangelista biolog Smrtící výcvik
Nejcitlivější detektor Sapfó Kačka a kočka
Jak se Němci nedali Alešandr_Veliký My se nedáme a nedáme a nedáme!
Splynuli jsme nejen ušima Krajina sopek Můj rytíř s basou
Někdy si přisadit na smrt vyjde Ansonville Věštba
Rekonstrukce případu L.P.Hans Vražda v obrazárně
Josehpine Baker roztančila magické proužky Blueberry Lady Tanec na osm dob
Bonus byl poněkud sarkastický - satirický - sušenkovitý KattyV Na recepci v Kremlu

Na chvilku se, s dovolením, vrátím k magickým proužkům, protože Tora to řekla krásně za všechny Vyznání

Na úvod nám došly kolíčky Scully Žena má vždycky pravdu
To poněkud vyvolalo paniku cptdrake Strašidelná cesta
Koukli jsme se tomu na sosák Regi Křídla motýlí
Mrkati na smrky i mimo je za jízdy zakázáno Queen24 Dvojnásobná dávka štěstí
Ženský úděl není jen pro ženy netopýr budečský Jak přivést na svět netopýře
Brát za levnou láci, ne vždy se vyplácí Skřítě Statistické údaje, v kterých něco nehraje
Do hry nastoupily bonusy a hned fake news, no to by bylo něco, to by se dětem moc líbilo mila_jj Důležité upozornění pro rodiče školou povinných dětí!!!
Dobrá rada někdy i od špatného rádce přijde Aries Průnik
Kopr je kopr Tom_Peterson Chutná andulkám kopr?
Reklamní plochy bývají občas smutné Aplír Vývěska
Někdy přijde držkopád Aveva Ono to nějak dopadne
Zpívá celá kočičí kompanie Tora Koncert pro dva hlasy a jednu nechápavou
První dekádu nám završil druhý bonus - tajemný - zašifrovaný Faob Nezdárné potomstvo

Táta s mámou to nějak popletli.
Já seděla s pusou dokořán vedle rýsovacího prkna a poslouchala tátovo vysvětlování o normách pro zavěšení izolátorů na sloupech vysokonapěťového vedení a nebo s ním diskutovala o logice posloupností pracovních operací při zhotovení krmítka pro sýkorky.
Brácha šťastně v kuchyni hnětl těsto na koláče a nebo pekl křehké čajové banánky a linecké na vánoce. S mámou probrali uliční politiku i nákupy na příští týden.
Já se to vaření a pečení nakonec doučila.
Ale bráškovi ta ženská role nějak zůstala.
Když jej, pro jinou love, opustila žena, dokázal se sám postarat a vychovat svoje děti.

Sešli se tam všichni velcí, všichni důležití.
Rokovali v kroužcích, dohadovali se v plénu.
Kdo z nich je nejdůležitější?
"Přece já." hrdě prohlásil lev. "Jsem král zvířat."
"No, jen omylem. Jen ležíš a řveš. Všechno za tebe dělají samice." bručel medvěd.
"Nechci se hádat, tak to budu já." vystoupil do středu hroch. "I krokodýl i lev se mě bojí. Mám dobrý stisk."
"Mnééé, mnééé." Na kraji skupiny si utrhla trávu koza.
"Ty ne!" zvolala ostatní zvířata.
"Já néé, ale tráva bez ní neroste, jabloň nekveteéé. Medvěd se medu nedočkááá."
Nikdo si ji nevšímal, každý přehlížel.
Maličká, nepatrná, pilná - včelka samotářka.

22.00 Dnes půjdu dřív spát, zítra toho mám hodně...
usínám

23.00 "Jsi mě vzbudil"...
usínám

24.00 Dobře, takže zítra musím poslat ty úkoly. Jo a zavolat doktorce...
usínám

01.00 Co to? Kočka? Aha kočka... další vířivý proud myšlenek...
svět je jako zatahující se clona objektivu... usínám

02.00 Co? Zapomněla jsem... hlava se probírá vším možným...
dech pomalu zvolňuje, jako když voda nahrnuje oblázky na břehu... usínám

03.00 Ale já bych... rozbouří stojatou hladinu...
"už můžeš spát" - poklidná myšlenka čeká v řadě jak nejposlednější z posledních, nenápadná, tichá, konejšivá... usínám, spím, konečně...

05.00
BUDÍK

On byl prostě ze staré školy. Narozen v nejlepší době první republiky, osvojil si způsoby té doby. Ani válka, ani následné dění, nikterak neotupily jeho potřebu být k ženám galantní.
Tak se občas stávalo, že naše maminka, po příchodu ze společného nakupování, zatínala pěstičky a po tatínkovi šlehala nepěknými pohledy.
"On, on... Tos neslyšela..." málem jí trefí šlak. "On ti té bábě šedesátileté hned: ´Děvenko a krásná slečno!´ Tsss..."
"Ale Amálko, víš, že nám odložila tu hovězí kližku a na řízečky. To musíš být milá. Tož, Starušenko moja, už se nezlob." uklidňoval maminku tatínek.

Starušenka byla o sedmnáct let mladší.

Řekla bych, že něco (dobře, tedy hodně) mi z dětství zůstalo.
Nejvíc asi ty nevinný oči - já se neptám, já oznamuji.
Potřebuji ho! Nutně.

2003
"Víš a ona má sedm těch štěňátek, tak jednoho, jo?" berňák jako slon Hubert
2007
"Přece ji tam nenecháme, chudinku samotnou." jezevčice Malina
2010
"Když Hubert umřel, tak jednoho většího, jo." berňačka Berinka
březen 2020
"No on mu umřel páníček. A oni pojedou zase za louži, tak ho nemohou vzít s sebou a musel by zpátky do útulku, víš..."
Minulý týden dojel kotec, dnes jsme dovezli novou boudu.
Zítra přivezeme Bena - ukázkový Vořech Vořechovič Vořechov.

„Tak ukažte Važuzeli. Co dnes píše Ankh-morpordská kometa?“
tajemník podává výtisk nejnovějšího vydání
„Hm, hm... Lodní doprava na Ankhu se opět zpomalila, obsah vody v řece poklesl…
Co tu máme dále? Cech lovců krys se obává úpadku odvětví?“ pozvedne jedno obočí
„Po včerejším utkání ve fotbale, kdy parádním gólem Haštala Nejspíše vyhrálo družstvo Mágů Neviditelné Univerzity, propukly bouřlivé oslavy. Přitom došlo ke zřícení jedné tribuny hřiště. Zraněn byl pouze pan Kolík A.S.P., který byl udeřen do hlavy a po tomto se dobrovolně přiznal, že jeho uzenky obsahují pouze krysí šlachy a kůže. Slíbil nápravu a vše nahradit sójou.“

Když už se drahoušci dostanou tam, kam patří, a soud jim napočítá délku pobytu v zařízení sloužícímu k jejich napravení, mají spoustu společného času, kdy si povídají.

To tak spolu poseděli na jedné cele - podvodník a bytař.
Podvodníček se holedbal, jaký on je fištrón. Nic nenašli, nic. Všechno dobře schoval. Až on vyjde, si to všechno užije.
Bytaře pustili dřív, na podmínku.
Manželka podvodníčka ani policajty volat nemohla, aby nepřiznala.
Podvodníček úpěl, plakal: "Veliteli, co já teď budu dělat, nic mi nezbylo! Já ho..."
Nezabil.
Když podvodníčka za půl roku pouštěli, bytař se druhými dveřmi vracel.
Cákryš, zase ho chytli.

Nezapomněla jsem.
Na ten chlívek v pokojíčku, kdy při jarním úklidu jsem vytahovala za válendou svačiny, které mě s radostí po jejich "odložení" běžely v ústrety.
Na ty černé krky, které jsem v neděli drhla kartáčem, protože hoši se přece nestihli tři dny na chatě u strejdy pořádně umýt.
Ani na bahniště (kde by prasata radostí nejen ryla, ba i tančila rozkoší), které mladí pánové vytvořili na zahradě, když si nevšimli, že "se nezastavila" voda v hadici.
Je spousta takových malých rodinných historek, kdy máma roste.
Dodneška se tomu všichni smějeme.
Ale já to na ně stejně jednou vnoučatům prásknu.

"Co vlastně umíte, paní? Zapíšem si do dotazníčku."

Původní profese: zahradnice - od motyky až po svatební kytice (taky ty smuteční)
Další dovednosti:
- krejčová (tak na okraj, když v obchodě nic není)
- cukrářka (dortíky pro radost, cukroví na zoubek)
- košíkářka (když už se to člověk naučí)
- servis zahradní techniky (než bych se dočkala a navíc to mám v profesním listu)
- malířské a natěračské práce (kluci z domu a barák veliký)

"A něco jiného ještě umíte?"

Ale ano. Kromě běžných domácích prací třeba dláždit chodníky tvárnicí i žulou a zasklívat okna a...

"Paní, nedělejte si fóry , my jsme solidní firma, žádné mraveniště."