Moje články

Protáhnout záda, protřepat packy, nachystat DRÁPKY.
Na co, na přichycení.
Každé ráno na probuzenou, každé odpoledne na přivítanou, na zahradu na procházkovanou a tady k tomu divnýmu klapání na pomazlenou.
Že nevíte co.
Vysvětlím.
Drápky na přichycenou, protože já strašně ráda jsem blízko ní. A nejblíže je to kouzelné místo za krkem. Je tam teplo, jsou tam vlasy a krásně voní.
A navíc se mohu tulit a ona mne drbká za ušima a na zádech a říká mi "ty moje malá".
Nevíte kdo?
Pardon, já se představím - Nebulla, jako Mlhovina. Jsem milá krásná želvinka. Kočička.
Mazlení je mým denním chlebem.

Určitě jsem jim chyběl. Dlouho mne neviděli. Naposledy před sedmi... , nene před deseti léty.
To byli nadšení.
Cože? Nebyli? Jak to můžeš vyslovit.
Vždyť jsem se postaral o všechno.
Cože? Naráz? Skoro zruinovali?
Ale, prosím tě, nevymýšlej si.
Ano. Museli koupit novou pračku, ale ta původní byla brak.
Cože po třech létech? No však říkám, brak.
A lednici, kotel, studnu vyčistit... Však chtěli čistou vodu.
Cože? Tu mají? No dobře, tak jen vyměnit čerpadlo, ale šlape.
Vlastně teď moc ne, co?
A kotel...
A střechu.
Že se zdražuje? Za to já nemohu.
Ale jsou zdraví a to je důležité, ne.

Občas jsem ji slyšela plakat.

Život ji neulevil ani kapku.
Máma jí umřela ještě za války, táta si našel novou macechu a to bylo zlé.
S bratrem se starali sami o sebe i o nové děti otce.
Utekla.
Našla si muže s dětmi a měla s ním své.

Občas jsem ji slyšela plakat. Někdy křičet a někdy se hádat.
Přesto našla sílu znovu se postavit, uhladit vlasy i sukni tím svým způsobem.
A pak se usmála a zadělala těsto na koláče. Voněly celým bytem. Ještě teď je cítím.

Nebyly všechny dny růžové.

I já jsem stejná.
Občas mne slyšíte plakat.

Seděl proti mě. Světácký klobouček na stranu, viržínko v koutku, lehce pohupoval špičkou kožené polobotky.
Úsměv se chtěl tvářit sladce, ale oči prozrazovaly jeho prázdnotu.
"Chceš?" usmál se "Všechno ti splním. Stačí jen říct. Co by sis přála?"
"Křídla."
"Křídla? Na co? Chceš létat? To ti mohu zařídit i bez nich. Bezedná vášeň, hlubiny rozkoše, budeš se vznášet v extázi opojení. Všechno to ti dám." Koutek se mu s utajovaným opovržením nazvedl a očima si poměřoval další flákotu.
"Ne, děkuji. Mi stačí křídla volnosti. Nemusí být skutečná, na zádech.
Jen se vznášet, nad vším."
"Tssse, huso! Každá mě chce! Uvidíš!"

Tak jako většina městeček s dávnou historií i toto bylo ohrazeno hradbou měšťanských domů ve středu s městskou kašnou.
Kdysi malé domky se s rostoucím jměním svých majitelů počaly vypínat výš.
Původní tržní stánky nahradily krámy a krámky pohodlně usazené za věncem podloubí.
Přešly věky, změnily se časy.
Podloubí se proměnila na prodejní nebo obytné prostory.
Na počest povstání národa z poroby náměstí olemovaly národní stromy - lípy.
Přežily válku, vítaly občánky, znaveného poutníka na lavičce nenechaly na holičkách a jemně ho ukolébaly ševelením listí.
Milovala jsem ty noci u babičky, kdy otevřeným oknem vtékala nocí vůně květů těch majestátných korun.

"Milí žáci. Dnes si povíme, jak je důležité sledovat okolí, abychom předcházeli nenadálým ba přímo nezvratným událostem."
prsk, frrk, pche
"Fousku! Nepřevaluj se v lavici a nekrm břicho. Máš dávat pozor. Co uděláš v případě nebezpečí?"
"Éééhmmm. Nó, já jsem velkej, já se nebojím." vytahoval se Fousek.
Celá třída šuměla ututlávaným smíchem, jak to té staré kožešině natřel.
"Takže zítra, zítra budeme mít praktická cvičení. Nezapomeňte. Sraz v sedm u branky!" volala za rozuteklou třídou učitelka.

"Ták. Jsme tu všichni? Nó, Fousek zase poslední. Tak aspoň začneš."

Za kamenem se přikrčila kočka.
Skok!

"Vidíte miláčkové, nedával pozor a je chycený."

Nevím, jak se to stalo, ale i módní tvůrce nejspíš postihla vlna "návraty".
Většina těch re-no-mo-va-ných se nám vyskytla na plátně módního bysnís někdy na přelomu 70tých let.
Rebelie chtěla výrazné barvy, topy nad pupík, vyčesané palice a zvonáče.
Pak přišly osmdesátky - číro, kožený bomber, mrkváče a u nás sukně a halenky z jedině dostupné praporoviny.
Devadesátky se nasoukaly do uniformy pánských obleků, fialová saka a Kája to opět nečekal.
Přestala jsem trendy sledovat. Bokovky, vysoké, zvony, trubky, jehly, platformy...
Jako figurky na kolotoči nám vrací, co už bylo.
A nad tím vším Coco se svým boucé sáčkem.
Nepřekonatelná dáma.

Znáte to. Píší to v dívčích časopisech a románech.
ONA jde ulicí a najednou se objeví ON.
Zorničky se roztáhnou, srdce rozbuší, dech zrychlí a oba dva ví, že to je ten/ta pravý/á.
Love story.

Jenže po vykolejeném manželství a pár pokusech "nebudeš přece sama", rezignujete a slíbíte si, že to zvládnete i bez...

Občas se zastaví kamarád, aby vám pomohl nainstalovat počítač pro děti, pokecáte chvilku, ale jinak nic. Je přece malej!
A potom vás pozve na své narozeniny. Zábava, pohoda.
Na závěr požádá o tanec.
Jeden tanec. A všichni okolo ví.
Těm dvěma se právě zablesklo na lásku.

Táta byli čtyři, máma taky čtyři.
Nás bylo pět plus dvě (dvě měl táta z prvního manželství).
Brácha má dvakrát tři (taky se dvakrát ženil).
Druhý brácha má čtyři (začal pozdě, tři si rovnou vyženil).
Já mám dva a manžel jednu, to je spolu tři.
Jeden švagr má čtyři a druhý dvě a dvě (od své druhé ženy).
Krásně se nám vedou ty počty.
Máme samé velké rodiny.

Že to jen z dětské roviny?
Slepic máme čtrnáct, kočky tři, psy dva.

Počítat do jedné nás nebaví. Je to furt to samé a nakonec to unaví.

Velká rodina ti splíny napraví.

Když už se necháte ukecat, že domeček, tak chcete, ať to je domeček se zahrádkou.
Když už zahrádku, tak si tam chcete vysadit okrasný záhon.
Když už okrasný záhon, tak chcete kytičky.
Tulipány, narcisy, smraďochy, jiřinky, dosny i astry se rok co rok činily a krásně plnily záhon svými barvami.
Jen jedny kytičky ne a ne vykvést.
Rok co rok jsem pozorovala trsy lístečků, ale kvítek ani jeden.
"Slepice?!?!" vykřikla jsem šermujíce rukama před sebou k zahradě.
"No,..." odvětil můj muž "já je pouštím na čerstvou travičku po zimě."
"Tak s tím je, drahý, konec. Dokud neodkvetou sněženky, ani stébelko!"

1. 6.
Jana mi ukázala bezva nápad. Tak skvělý deník, i obrázky tam má (toho kosmonauta se taky naučím kreslit).
14. 6.
Konečně jsem se dostala do Praktiku. Jeden deník, s kombinovanýma stránkama - čtverečky, řádky, volné (to na to kreslení).
17. 6.
Volala Jana, co deník. No, teď jsou zkoušky, nevím kam dřív skočit. A sekat trávu a vůbec.
28. 6.
Dnes jsem vypoklonkovala třeťáky (konečně, definitivně).
Zítra si to přepíšu. Ještě posekám trávu na zahradě.

29. 6.
Milý deníčku. Vůbec nemám chuť nic psát. Děsně mě bolí koleno. Mám ho 4x větší.
Včera mne srazil pes, u sekání...
Snad...

"Ááách můůůj Bože!"
Nemohla se přestat dívat. To přece není možné, aby byl někdo tak dokonalý, krásný, vypracovaný, pěstěný, prostě nejdokonalejší mezi všemi.
Znova se zadívala tím směrem. Jen vánek jemně pohupoval stébly trávy, která se lehounce vlnila. Čmeláci a motýli svým třepotáním křídel doplňovali ten dokonalý obraz.
Proč si toho nevšimla dřív?
A najednou...
Ťáááp!
To pitomé psisko vylilo misku s vodou. Rozcáklo jí to té obyčejné trávy na všechny strany. Nezůstala tam ani jedna jediná kapička. Chlupatec jeden pitomej.
"Bože!!!"
Jen jednou jedinkrát viděla svůj obraz na hladině chladivé vody. Jej jednou jedinkrát směla obdivovat tu dokonalost.
Svou.

"A až přijedeš, budou padat Perseidy. Někam si vyjedeme." radostně jsem lákala kamaráda z Prahy na letní víkend u nás.
Naplánovala jsem cestu, napočítala čas od nás na Švarnou Hanku.
Dobrodružství mohlo začít.
Bečící ovečky a výhled k Tatrám podtrhovaly atmosféru.
Pomalu se stmívalo.
"Vážení přátelé, vítáme Vás tady u nás v Parku tmavé oblohy. Sice je měsíc ve dvou třetinách úplňku, ale později nám zajde. Kdo vydrží, uvidí."
A viděli jsme - měsíční moře, Jupiterovy měsíce, prstence Saturnu, malý Uran a ještě menší Neptun.
Až na samou hranici očí dalekohledů.
A pak nebe rozžehly stovky padajících hvězd.
"Vyslovte své přání."

Byla to možnost se blýsknout.
Waltr zajistil místo v mléčňáku na Svoboďáku. "Tam chodí všichni, víte." halekal na celou třídu.
"Holky, vezmeme si řízy. A ramena ven. Však jsme mladý." plánovala Maruška.
"Martino, ty nás učešeš."
"A my kluci?"
"Hodíte si to přes rameno, no..."
Celá třída hučela radostným plánováním.
"Děcka, děcka,..." vytáhla triumf Janina "Jurečka nám to udělá v barvě, za cenu černobílý."
Otevřely se dveře. Pusy zůstaly dokořán, oči vytřeštěné. Ve dveřích jsem stála já.
"Co jsi to, proboha!"
Do světa zářila má liščí hlava s každým slunečním paprskem víc a víc.
Sázka je sázka.
Fotky byly černobílé.

Ráno odvést kluky do školy a do školky, do práce, vyzvednout kluky, cestou nakoupit...
Pořád dokola i s plánováním, že musíš zajet za mámou.
Nejspíš v sobotu. Je to přece jen z ruky, tak daleko ji odvezli, po všech přeloženích.
Musíš, i když víš, že tě nepoznává.
Tři roky.
Přijedeš, hladíš ji po tvářích, povídáš hlouposti a víš, že ta strnulá tvář tě možná ani nevnímá.
zvonek
"Paní, tady mi to podepište."
Odlepuješ obálku a tušíš, víš...
Slzy se řinou do očí, prsty se rozechvěly...
A ty víš, že musíš.
Znovu se nadechnout, usmát.
Pro ty dva páry dětských očí.

Byl krásný a byl daleko.
Psával mi ve svých listech "... chtěl bych slyšet na co myslíš, abych plnil tvá přání..."
Po třech letech společného života už jen odměřeně vyštěkl: "Na co myslíš? Jen na hlouposti. Máš mě poslouchat!"
Mladá láska je tak slepá.

Duše se z bolesti jen pomalu léčí, ale nakonec zacelí.
O to opatrněji pak naslouchá.
"Proč nic neříkáš" ptám se.
"Poslouchám tvé srdce, jak tiše bije. Jako hodinový strojek odbíjí čas, náš čas."
Beze slov, někdy v objetí, někdy jen vedle sebe.
Naše srdce odbíjí naše společné tik, tik. Dál, kde jsem ani nedoufala.
Duše znovu létá.

Jako správný operační veterán jsem byla připravena na mnohé.
Andělíček s holou zadnicí je jediný stupeň od pobíhání v rouše Evině, ale takto jsou na JIP stejně postiženi všichni okolo vás.
Co však pozvedlo mé obočí k nebesům, byl veleslavný pan profesor, doprovázen tlupou budoucích lidoléčů.
"Zde máme žlučníček, zde apendixík..." žoviálně prohazoval ve chvíli, kdy již pacientovi nezůstal ani anděl.
"No a tady..." ruka se blíží k mé peřince "... zde nám odpočívá zkomplikovaná kýla. Přetnutý senzitivní nerv při operaci. No, na tom není co vidět."
Láskyplně mi poplácal kýtu (jauvááájs!) a kráčel k dalšímu nebožáku.
Má peřinka zůstala ležet.

Dostala jsem na vánoce od dětí spoustu pěkných dárků.
A mezi nimi ONY!
Byly tam - s béžovým pásečkem přistály na mé ladné ručce a začaly odpočítávat kroužky.
"To, maminko, budeš plnit." poučil mne syn.
"Pobyt ve stoje, pohyb celý den a cvičit, cvičit, kondičku posilovat."
Vyvalila jsem oči jak ščůr na sýr, ale poctivě se do všeho vrhla.
A to cvičení?
V sobotu po ránu, ještě v pyžámu, vyběhnu s lopatkou posbírat dárečky a k tomu rozhrabat v zahradě mravenčí hradečky.
Za hodinku sbírání, s hráběma poskakování, nabíhají mi kilocalórie jak zběsilé.
458 kcal, 60 minut.
PŘÍPRAVA A REGENERACE: ho-to-vo!

"Co z té holky jednou bude?" spráskla ruce maminka.

"Máme doma ve vaně chobotnici, heč!" tvrdila jsem paní Bocháčkové z druhého patra. (Byla tam želva.)
"A já vím, že se pejsci musí dávát čůrat, aby nepočůrali byt." hopsala jsem před panem Nováčkem, kterýžto se snažil dotáhnout ke stromu jejich tlustého Žerýka.
"A já už trefím domů!" hrdě jsem oznamovala ve školce.

Nakonec i k bábincee do Tovačova jsem dojela s přestupem v Přerově a Kojetíně sama.
Bylo mi pět a půl.

"Tuhle v koutě nikdo hledat nemusí, ta se najde sama," smála se bábinka.
Co bych tam taky dělala, že.

Tělo znavené, mysl ztěžklá nekončícím proudem nekonečných řešení.
Neodbytné myšlenky se točí pořád dokola...
kdybych... mohla jsem... měla jsem říct..."
Neodpočaté ráno.
Nedospaná se snažím udržet pozornost a sledovat dění okolo.
Usmívat se a pokyvovat hlavou na nesmyslné řeči.
Večer padnout do postele, zakrýt hlavu peřinou a spát, spát dlouze...

Kde to? Co je to za místo? Proč...
Ten pokoj, ty obrazy na zdi vypadají jako... jako u nás...
Ten zvláštní stav, kdy jediná myšlenka je, že tohle je REALITA a můj vlastní život byl jen sen, který odešel tam...
"Já chci domů!"

A pak pomalu, pomaloučku, přichází probuzení.
Doma.

"Já už toho mám ale vážně dost!" (chyběla jen čárka a Alberte!)
Šetřivost mého muže nabrala špatný směr.
Ano.
Koupili jsme starší dům.
Ano.
Bude potřebovat ještě hodně práce a investic.
Ano.
Jsou věci, které hned nepotřebujeme.
Ovšem - moje milovaná postel se stálým stěhováním odporoučela a v té jeho si užívá spánek jeho bývalá žena.
A na nás dva zbyla postel, co v ní světil svatební noc jeho děd, první lásku (a manželovo stvoření) spáchal jeho otec.
Masivní dubová postel s okázalým čelem, prolezlá červem červotočem!
Mé trčící nohy do vzduchu z rozlámaného roštu vše vyjádřily jasně.
"Zítra koupíš novou!!!"

Čtyři nohy jako tele
Také tak furt hubou mele
Poslali jej do jetele
By si tam na chvilku dách

Nebylo by ti jej k žalu
V zemi hrabe myš i žížalu
Čučí, jak by spad z okálu
Kdo jej vidí, vzdychá "áách"

Můj ten pocit převeliký
Dát mu lásku, žádné triky
Pak šleha jak od elektriky
Iluze mé padly - "křách"

On ten něžný, bystrý, krásný
Co pohled má jiskrný jasný
Nátáh tuhle svoje haksny...
Hrabal, kopal, rozparával
Plot sousedův rozmotával
Utek, zdrhnul, hodil kramle
Tohle zvíře (psisko), kašle na mne
Je on totiž zkrátka
Mlsně zaměřený k sousedovi na kuřátka

Oba byli tak stejně staří.
Oba se na svět dívali doširoka otevřenýma očima, oba nasávali dychtivě do svého poznání svět okolo sebe.
Dítě a štěně.

"Danečku, foukni, pomalu." pfuu - nic se nestalo.
Dva páry dychtivých očí se zklamaně podívalo na dospěláka.
"Tak teď já, ano." fuůůů - jemně foukl do kruhové výseče a nebe se zaplnilo spoustou duhových bublin.
Vznášely se a slétaly všude kolem. Ta největší se zatočila kolem chlapcových natažených ruček.
Štěně po nich začalo radostně vyskakovat a chytat je do své tlamky.
Dítě radostně výskalo a tleskalo ručičkama.
"Ham, ham!" povzbuzovalo svého chlupatého parťáka.
Bubliny tiše tančily vzduchem.

Stojím v kuchyni s hrnkem kafe.

"Co budeš snídat?" "Vem si chleba s džemem a nebo sladký rohlík, můžeš si ho máčet." Hlava si odskočila do vzpomínek. Takhle vždy volala bábinka na dědouška v Tovačově. Do jejich slov pravidelně tikaly hodiny se zavěšenými litinovými šiškami.

Z hrnku se lehce zvedá poslední pramínek páry, jak tekutina chladne.
Snídani si posunu někam až...
Jen já a ten puclák v ruce.
Kdyby mě viděla bábinka.
Přímo slyším to její: "To my jsme snídali pravidelně, abys měla sílu na celý den, víš."

Jojo, až já taky budu jednou svým vnukům: "To za mých mladých..."

Z ampliónu v sále se ozvalo "Povstaňte, senát přichází."
Šest postav zahalených taláry, obličeje bez úsměvu, shlíželo na nepatrného hříšníka před nimi.
"Tak znovu se ptám. Jak jste to mohlo dopustit. Vždyť se to opakuje každý rok. Přece nejde neplnit své povinnosti."
Všechny oči se upřely na vystrašenou postavičku.
"Já, já..."
"Odpovězte a nekoktejte."
"Já za to nemohu. To ona. Říkala, že mi pomůže, že si mohu odpočinout. Prý výhodná nabídka. Tolik práce a pořád jsem na to samo..." schoulená postavička se zachvěla.
"... pak mi vzala klíč a utekla. A ještě se smála - prý Apríl!"

Jaro.
A venku padá
SNÍH

27. březen - takové obyčejné datum.

1966 - Jdu do toho (neděle v pět ráno se mi líbí)
1977 - Už jedenáct (asi mi začínají růst prsa)
1983 - Sedmnáct (nechápu, proč jsou dospělí takoví pruďáci)
1988 - Dvacet dva (před půl rokem se změnil svět, jsem máma)
1994 - Dvacet osm (dva kluky a jsem sama, odešel jinam)
2005 - Třicet devět (kluci, ten nejlepší manžel, barák, svět je zase fajn)
2011 - Čtyřicet pět (slavíme, to bude jízda)
2016 - Padesát (žijeme jen jednou a padesátka je prý nová třicítka)
2022 - Padesát šest (manžel - stejný, kluci - dospělí, vnuci - tři)

Pořád já, pořád stejná, po hlavě do života.

"Kousej v koutě, jinak najdou tě." zní malému červotoči v hlavě slova matčina.
"Dřevo najdi chutné, vyhni se co je zatuchlé." otec nabádá.
"Nejlepší jsou staré trámy, schovají je na půdě krámy" děda ledacos ví.
"Dej si trošku, nepřeháněj, ať tě z domu nevyháněj." babi moudře napoví.
Vzal svůj ranec, do světa šel, najít sobě domov svůj.
Ukáže jim, jak je pilný, ukáže jim, stůj co stůj.

Jenže ouha, co jsou rady, když není tady nikoho,
kdo by řekl, jak a kdy kousat, ale hlavně do čeho.
Domek krásný, přenádhera hotová.
Nežer židli, když to nevíš, že je ona plastová.